Semínka víry za mřížemi

Ministerstvo spravedlnosti má nevděčný úkol dohlížet na naplňování litery zákona tvořeného nedokonalými lidmi. Spadá pod něj i Vězeňská služba ČR. Coby její zaměstnanec jsem se snažil přinášet pohled na spravedlnost, jak jej podává Písmo, 20 let jako vězeňský kaplan Věznice Heřmanice nedaleko Ostravy. Působil jsem i ve vazební věznici, do obou ještě docházím jako dobrovolník.

Vzpomínky vězeňského kaplana

Na spravedlivý výměr délky pobytu za mřížemi je život krátký. Za majetkové trestné činy, byť jde o statisícové částky, se zpravidla odsuzuje k šesti letům odnětí svobody a po uplynutí poloviny trestu bývají prvotrestaní propuštěni na podmínku. Za fyzické napadení spojené s krádeží, byť jen pouhého mobilu (takzvané „el paso“ – loupežné přepadení), bývají u recidivistů i vyšší tresty. Šanci na podmínečné propuštění přitom mají menší.

Ve vazbě značná část obviněných vnímá obžalobu více či méně nespravedlivě. Zároveň vyžadují spravedlnost od soudců, dozorců i od kaplanů. U odsouzených má kaplan možnost nahlédnout do spisů a udělat si úsudek o tom, co mu dotyčný eventuálně zamlčel. Sofistikovaně se mi hájil třeba reprezentační sportovní trenér, odsouzený v podnikání s fotovoltaickými elektrárnami. A náměstek ministra odsouzený za korupci mi docela upřímně tvrdil, že chtěl státu vlastně pomoct.

Někdy si Boží spravedlnost připouštěli k tělu spíše násilníci a obyčejní narkomani. Uvedu na ukázku tři příběhy těch, kteří činili pokání a uvěřili v odpuštění svých hříchů, kterých se dopouštěli vůči Bohu a lidem. U každého z nich měla fáze setby, růstu a nesení ovoce víry jiný průběh.

Radek W.: Začalo to „gedeonkou“…

Je tomu téměř dvacet let, kdy jsem ve vazební věznici rozdával vězňům čekajícím na vynesení rozsudku Nový zákon, takzvanou „gedeonku“. Tu si ode mě vzal na celu přes „bufet“ (zavírací otvor v katru, kterým se podává jídlo) i recidivista Radek, který páchal trestné činy pod vlivem alkoholu. Namísto „koňování“ – posílání tabáku a cigaretových papírků přes mříž okna – se nyní věnoval jejímu čtení. Do jeho srdce zapadlo semínko víry.

K výkonu trestu mu byla určena naše věznice. Docházel pravidelně na bohoslužby. Po propuštění jsem měl snahu mu pomoct. Vrátil se bohužel k pití a žil s nevěřící přítelkyní. Znovu ho zavřeli, tentokrát do jiné věznice. Odtud mi psal dopisy protkané biblickými citáty. Po dalším propuštění se to opakovalo. Opět se vrátil k alkoholu a bil družku, opět šel do vězení. Vždy toho však litoval, znovu svědčil svým spoluvězňům a spolupracoval s místním kaplanem. Zas mi posílal dopisy vzbuzující novou naději. Mirek Budina, rozesílatel Emauzských biblických korespondenčních kurzů pro vězně, mu po vypršení trestu umožnil křest ponořením.

Když jeho družka nečekaně zemřela, Radek úplně propadl pití a žil jako bezdomovec. Ve stavu opilosti byl přistižen policií v přítomnosti osob, které se dopustily násilí. Byl spoluobviněn z vydírání. Jeho vyšetřování na svobodě se z důvodu covidové pandemie odložilo na později. Ubytování mu poskytlo křesťanské středisko Šance Podaná ruka (ŠPR) v Třinci, kde se věnují závislým a propuštěným vězňům. Jako recidivistovi mu hrozil vysoký trest. Přesto si našel věřící ženu, která byla ochotná s ním uzavřít sňatek a čekat na něj.

Po třech letech abstinence nastoupil v Heřmanicích zatím svůj poslední trest, osmiletý. Polovinu má za sebou. Znovu se setkáváme v kapli při mých návštěvách. Vyučil se zde v oboru elektro-slaboproud a pokračuje v silnoproudu, s výborným prospěchem. Nikdo mu nic neulehčuje. Prochází zkouškami, snaží se být trpělivý, manželce pravidelně telefonuje. Duchovně pomáhá spoluvězňům tak, jak si před nástupem předsevzal.

Martin Č.: Radostný křik přes mříže

Čtrnáct let jako narkoman ničil život sobě i druhým. Mezi jeho rodiči byl nesoulad a vládl alkohol, vychovávali jej proto prarodiče, které velice trápil. Do Věznice Heřmanice přijela skupina křesťanů z Bohumína s písněmi, kázáním a svědectvím bývalých narkomanů. S dalšími odsouzenými si je přišel vyslechnout i Martin. Na konci zareagoval na výzvu v modlitbě přijmout Krista. Prožil odpuštění hříchů a obrovskou úlevu. Svou radost vyjadřoval u otevřeného okna třetího patra křikem přes mříže směrem k vězňům na vycházkovém dvoře.

Byl propuštěn „na půlku“ – podmínečně.

V psychiatrické nemocnici v Opavě dokončil soudně nařízenou léčbu pro závislé, šanci se zde osvědčit mimořádně využil. Navštěvoval místní sbor Církve bratrské, který se mu stal důležitou oporou. Po dokončení léčby získal ubytování ve středisku ŠPR v Třinci. Kamarádu Tomášovi, který také uvěřil ve vězení, pomohl začít rovněž ve středisku ŠPR nový život. Měl ještě pády, například do alkoholu, ale otevřeně a poctivě je vždy vyznal. Pokorně přijímá kázeň ve sboru CB Třinec-Sosna, jehož jsou oba členy. Velmi se věnuje dceři, která bydlí u své matky. Bere ji na sborové dovolené. Pracuje v Třineckých železárnách, splatil dluhy, vypršela mu podmínka a má opět čistý trestní rejstřík. S láskou se staral o své prarodiče až do jejich smrti. Nakonec se oženil s pracovnicí střediska ŠPR – jejich velkolepou svatbu jsem si užil. Své svědectví o novém začátku s Kristem a o vysvobození ze závislosti na drogách vydával už na mnoha místech.

Robert B.: Zázrakem propuštěn na podmínku

Milionové zisky mu úplně zaslepily oči. Už se tohoto milého Roma nemohu zeptat, co ho vedlo k tomu, že si ve vazební věznici podal žádost o rozhovor. Snad úzkost z výše trestu hrozícího členům organizované skupiny? Mým výkladům evangelia naslouchal pozorně. Modlil se za mírnější trest a skutečně dostal nejnižší možný, na spodní hranici sazby. Byl umístěn k nám do Heřmanic. Zrnko víry zapadlo. Pravidelně jsme se scházeli se skupinkou dalších věřících vězňů k modlitbám. Z jiné věznice, kde by to vůbec nepřipadalo v úvahu, byl jako zázrakem propuštěn na podmínku domů.

Ve sboru Apoštolské církve v Českém Těšíně se oženil se svou družkou, se kterou už měli dvě děti. Také ji přivedl ke Kristu. Ve spolupráci s bratry z Křesťanských sborů Budinou a Binarem, pod záštitou korejského pastora, který jim umožnil scházet se v jeho modlitebně, rozběhl pro Romy a sociálně slabší spoluobčany projekt Vítej doma. Obětavě se věnoval i romské mládeži. Jako podnikatel při tom vedl náročnou stavební firmu. Možná i kvůli vyčerpání onemocněl těžkou formou rakoviny, které počátkem tohoto roku po velkých bolestech ve svých 52 letech podlehl. Ač měl otázky, proč to Bůh dopustil, nikdy si na něho nepostěžoval.

Při jeho pohřbu byla modlitebna plná Romů. Týden nato se konalo vzpomínkové shromáždění v korejském sboru, kde zazněla svědectví jeho statečné manželky a přátel, které Robert i v těžkých chvílích své nemoci povzbuzoval.

Jeden sází, druhý zalévá…

Lidská spravedlnost je na posouzení závažnosti trestného činu krátká. Samotný pobyt mezi dalšími pachateli k polepšení nepřispěje. Naopak narušuje to, co dobrého v člověku ještě zbylo. Jak se říká, „kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti“. Je nutno říci, že část odsouzených ani zájem o změnu svého životního stylu nemá, pokud je nezastaví přímo Kristus. A k němu kaplani vězně volají. Kaplan rozsévá evangelium, stará se o nové rostlinky. Jsem v kontaktu s řadou mužů, kteří ve vězení uvěřili. Věnuji se jim i po propuštění, někteří chodí i do našeho sboru.

Vzrůst semínkům víry ale dává Bůh. Vidět proměněné životy je radostí, stát se příjemcem lásky a vděčnosti těchto lidí je tou největší odměnou.

Ing. Jan Kočnar je emeritní vězeňský kaplan, je členem CB Ostrava.

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2024/10, str. 14 (www.zivotviry.cz).

Přečteno 28-krát