Uzavřel Bůh smlouvu s Izraelem?

Dění v Izraeli už dlouho naplňuje titulní strany novin. Od útoku Hamásu na izraelské osady sousedící s pásmem Gazy to platí dvojnásob. Mír je v nedohlednu, veřejné mínění je rozděleno a člověku se těžko hledají nezaujaté zprávy. Někde v pozadí celého dění zní otázka: Jaký nárok má židovský národ na izraelské území? Odpověď přímo souvisí s Biblí a smlouvou mezi Bohem a praotcem Židů i Arabů, Abrahamem. Bůh Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi zaslíbil zemi, která dnes tvoří jádro Izraele. Smlouvu později obě strany znovu stvrdily prostřednictvím Mojžíše pod horou Sinaj.

Smlouva a proroctví

Pro mnohé je to Svatá zem, pro Židy je to však Země zaslíbená.

bývalý izraelský prezident Šimon Peres

Právě tuto smlouvu zkoumá dokument The Israel Dilemma (Izraelské dilema) režiséra Timothy Mahoneyho z jeho cyklu Patterns of Evidence, který byl v amerických kinech uveden v listopadu 2024. Řeší otázku, zda Bůh uzavřel s Izraelem trvalou smlouvu, která mu dává nárok na zaslíbenou zemi. Přitom se ptá archeologů, politiků, rabínů a spisovatelů. Bývalý izraelský prezident Šimon Peres považuje za příznačné, že nejdřív dal Bůh Izraeli Tóru, až potom zemi. Na historicitu Tóry (Mojžíšova zákona), kde je smlouva obsažena, se názory rozcházejí.

Mahoney se rozhodl prozkoumat prorocké předpovědi v Tóře. Podle Bible totiž jedině Bůh dokáže předpovídat budoucnost a lidské dějiny směřují k naplnění jeho záměrů. Dokonce vyzývá skeptiky, aby jeho slovo rozsuzovali. Pokud se proroctví prokazatelně splní, poznáme, že skrze proroka hovořil Bůh, v opačném případě šlo o podvodníka. To se hodí jako nástroj k ověřování platnosti tvrzení Bible. Formulovat měřitelné předpovědi musí každá dobrá vědecká teorie. Dr. Randall Price, který vedl výzkumy v místech nálezů Kumránských svitků, řadí splněná proroctví k nejpůsobivějším důkazům o božském původu Bible.

Existenci Boží smlouvy s Izraelem a její platnost zkoumá režisér Mahoney na proroctví uvedeném v závěru Deuteronomia. Proroctví dělí do pěti částí:

• království
• zkáza
• rozptýlení
• pronásledování
• návrat

Mojžíšovy knihy předjímají celý děj ostatních knih Starého zákona. Dá se konkrétně ověřit, zda se v třiapůltisícileté historii židovského národa skutečně naplnil? Nejprve se podívejme na důkazy, že Izrael založil království.

Království

V roce 1992 shrnul biblista Phillip R. Davies skepticismus mnoha badatelů, když napsal: „Ať už žil v palestinské vysočině kolem roku 1000 př. n. l. (v době Davida a Šalomouna) kdokoli, nemyslel, nevypadal ani nejednal jako postavy, které tam umístili bibličtí autoři. Jsou to literární výtvory.“ Půl roku nato byl v Tel Danu nalezen jeden z nejdůležitějších důkazů o raném izraelském království. Na vítězné stéle syrského krále (zřejmě Chazaela) se píše o porážce izraelského krále a krále z domu Davidova. Tento nápis z 9. století je významný právě proto, že existenci Davidovy dynastie (a potažmo její zakladatele) potvrzuje protivník.

David ani Šalomoun nebudovali svému království pomníky jako v okolních říších. Dokonce ani o existenci Šalomounova chrámu nemáme žádné přímé důkazy, připouští uznávaná autorita v biblické archeologii, profesor Gabriel Barkay. Není divu, vždyť provést vykopávky nepřichází v úvahu: kamenná plošina, kde stál chrám, je posvátná jak pro židy, tak pro muslimy; stojí na ní hned dvě významné mešity. Avšak důkazů nepřímých je podle Barkaye dost: samotná lokalita Chrámové hory, detailní biblický popis stavby včetně data založení (967 př. n. l.). První chrám byl nesčetněkrát zmíněn v spisech proroků, kteří bědují nad duchovním úpadkem a předpovídají jeho zkázu. Mohlo by tolik pramenů odkazovat na fiktivní budovu? Profesor Barkay předsedá projektu prosévání zeminy z Chrámové hory, který přinesl řadu vzácných nálezů včetně pečeti jistého syna Imerova, jehož předek je v Bibli uveden mezi kněžími Prvního chrámu.

Asyrské a babylonské nápisy spolu s několika stovkami pečetí a pečetidel nalezených v Jeruzalémě zmiňují (zatím) 14 izraelských a judských králů. Kromě nich dokazují existenci mnoha kněží, šlechticů a úředníků, o nichž čteme v Bibli: například Gedaljáše a Jehúkala, kteří uvěznili proroka Jeremjáše. Stovky držadel z velkých hliněných nádob s nápisem lmlk (pro krále) vypovídají o existenci rozsáhlé administrativy se sídlem v Jeruzalémě.

Zkáza

Skoro polovinu Starého zákona tvoří spisy proroků. Většina z nich kritizuje morální úpadek Izraele a odklon od smlouvy s Bohem. Profesor James Hoffmeier poukazuje na to, že smlouva mezi Bohem a Izraelem je v Bibli přirovnána k manželství. Fakt, že si Izrael od nepaměti připomíná výročí jejího uzavření, svědčí o její historicitě. Další proroci varují, že Bůh splní své hrozby zaznamenané Mojžíšem. 28. kapitola Deuteronomia popisuje stupňující se zkázu, která vrcholí vyhnanstvím.

Severní Izrael padl pro své modlářství jako první. Množství nálezů svědčí o několika vlnách asyrské invaze, která nakonec vyústila v dobytí Samaří roku 722 př. n. l. a zajetí 10 severních kmenů. Dvacet let nato zaútočili Asyřané na Judsko. Král Chizkijáš nemarnil čas a provedl přípravy na očekávaný útok. Vybudoval novou hradbu kolem severozápadní části Jeruzaléma, kde se jen nedávno usadili uprchlíci ze Severního Izraele. Nechal vytesat tunel, který svedl tok z Gíchonského pramene do rybníka Šíloach uvnitř města, aby při obléhání měli vodu. Stavba Chizkijášova tunelu dlouhého 533 m budí u odborníků respekt.

Že tato kapitola dějin je v Bibli vylíčena přesně, souhlasí i prominentní izraelský archeolog prof. Israel Finkelstein, známý svým skepticismem. Mezi biblickým textem (2Kr 18–19), asyrskými nápisy a archeologickými vykopávkami máme prý dokonalou shodu, zejména v případě Lakíše. Sancheríb se ve svých záznamech chlubí dobytím 46 opevněných judských měst. Píše, že zavřel Chizkijáše v Jeruzalémě jako ptáka v kleci. Avšak – zcela ve shodě s biblickým textem – nikde neuvádí dobytí Jeruzaléma. (To nejlepší, co mohl předhodit své propagandě, bylo dobytí druhého největšího města, Lakíše.) Jak předpověděl Izajáš, znenadání odtáhl zpět do Asýrie a nikdy se nevrátil. Dr. Eilat Mazarová nalezla v Jeruzalémě pečeti krále Chizkijáše a proroka Izajáše asi 2 m od sebe v troskách administrativní budovy, kterou později zničili Babyloňané.

O 120 let později svědčí o posledních okamžicích Judska tzv. Lakíšská ostraka. Tyto popsané hliněné střepy představují krátké vojenské zprávy mezi posledními městy – Lakíšem, Azékou a Jeruzalémem. Jeruzalém nakonec padl roku 586 př. n. l. a babylonský král Nebúkadnesar ho vypálil. Podle Finkelsteina archeologové v celém Judsku nacházejí dvě destrukční vrstvy: spáleniště ze Sancheríbova tažení v roce 701 a spáleniště z babylonské invaze.

Rozptýlení

Deuteronomium 4,27 zmiňuje rozptýlení Izraelců do všech koutů. Jejich přesídlení se uskutečnilo v několika vlnách, jak dokazují asyrské a babylonské nápisy.

Asyrské nápisy zobrazují izraelské zajatce na reliéfech (srov. 1Pa 5,26). Tiglat-pilesar III. píše v análech: „Země Izrael – všechen její lid jsem odvedl do Asýrie. Svého krále Pekacha zabili a ustanovil jsem nad nimi Hóšeu.“ Později zaznamenal Sargon II. (viz stéla z Nimrudu): „Obyvatelé Samaří, proti němuž jsem bojoval. 27 280 lidí spolu s jejich vozy jsem ukořistil. Usadil jsem je uprostřed Asýrie.“

O babylonském přesídlění Judejců svědčí sbírka zhruba 100 klínopisných tabulek z města al-Jahudu v okolíNippuru. Necelých dvacet let po zničení chrámu popisují dobře zavedenou židovskou diasporu. Vypovídají o každodenních činnostech, jako obdělávání půdy, placení daní nebo vyřizování dědických záležitostí. Mnohá jména obyvatel al-Jahudu jsou pozoruhodná tím, že jsou hebrejská a obsahují Boží jméno JHVH, např. Nedabjáš, Šelemjáš, Nehemjáš. Jejich nízká míra asimilace je dost výjimečná. Naprostá většina přesídlených národů – jako třeba Pelištejci – po svém přesídlení prostě zmizela z dějin.

Jiné důkazy o Židech se našly v perských Súsách a samozřejmě v Babylonu. Robert Koldewey při vykopávkách v Babylonu našel roku 1909 hliněnou tabulku s příděly pro krále Jójakína a jeho sedm synů. (Byl odveden do exilu roku 597 př. n. l.) Jediná se o unikátní paralelu k biblickému textu 2. Královské 25,27.

Pronásledování

Deuteronomium 28,64–68 předpovídá, že ani v svém zajetí nenajdou Izraelci klid. Reliéfy zobrazují asyrskou krutost a otrockou dřinu zajatců při budování měst. Bible vypráví o pronásledování, kterému čelili pro svůj monoteismus. Daniel byl vhozen do lví jámy, protože se modlil k Hospodinu navzdory královskému výnosu. Chov lvů poskytoval lovné šelmy králům – oblíbenou show zobrazenou na mnoha reliéfech. V perském období Židům dokonce hrozila genocida. Příběh královny Ester je vlastně první příklad antisemitismu (když nepočítáme egyptské zajetí). Projevit nenávist vůči rozptýlenému lidu, který se nemůže bránit, je snadné. Přestože Bůh některé Židy zázračně vysvobodil, nemálo jich trpělo a zahynulo.

Vyvolený národ je kontroverzní označení. Americký rabín David Hartman vysvětluje, že vyvolenost neznamená, že Židům všechno projde. Bible vůči Izraeli vůbec nešetří kritikou a netají jeho selhání. Vyvolenost podle Hartmana spočívá v poslání přinášet světu naději. Nejde o nadřazenost, ale zodpovědnost – být příkladem toho, co Bůh zamýšlí se všemi národy.

Já vím, já vím, jsme vyvolený lid. Ale nemohl bys, aspoň občas, vyvolit někoho jiného?

replika z muzikálu Šumař na střeše

„I když mnohé pohoršuje, že Bible vykresluje Boží hněv, v kontextu manželského svazku jsou důsledky porušené smlouvy srozumitelnější,“ myslí si Mahoney. Bůh svou lásku prokázal tím, že zformuloval zákony, které přinášejí svobodu a prosperitu. Mojžíšův zákon byl vydán s požehnáním, když bude dodržován, a kletbou, když bude porušen. To můžeme v historii Židů sledovat znovu a znovu.

Návrat

Návrat Izraele z exilu byl předpovězen stejně jistě jako vyhnanství. Židé se vrátili pod vedením Jójakínova vnuka Zerubábela. Perský král Kýros jim nejen dovolil návrat do vlasti, ale financoval jim cestu a stavbu chrámu. Nalezený Kýrův válec s klínopisným textem dokazuje, že skutečně vydal edikt umožňující přesídleným národům vrátit se do vlasti a odnést si uloupené posvátné předměty. Kýrův válec není přímým důkazem návratu Židů, protože v něm nejsou výslovně uvedeni. Není v něm zmíněno ani Judsko, ani Jeruzalém. Z Kýrova válce však ale odvodit vladařovu politiku vůči dobytým územím. To, že se Židé z Persie vraceli, je doloženo jak biblicky, tak archeologicky.

Podle Mahoneyho jde vlastně o první dokument v historii, který přiznává zajatcům lidská práva. Kýrův edikt naplnil proroctví Mojžíše, Izajáše – kde je jmenován 150 let před svým narozením – a Jeremjáše – předpověděl návrat z exilu po 70 letech.

Židé se vraceli postupně. Pod vedením Ezdráše a Nehemjáše byly obnoveny hradby Jeruzaléma a služba v chrámu. V roce 2007 objevila dr. Eilat Mazarová Nehemjášovu hradbu a věž. Je jasně patrné, že byly postaveny narychlo (srov. Neh 6,15). Elefantinský papyrus č. 30 obsahuje kopii dopisu z židovské diaspory v Egyptě. Zmiňuje místodržitele Judska a velekněze Jóchanana, čímž dokládá přítomnost Židů v Judsku a chrámovou bohoslužbu.

Proroctví, nebo legenda?

Na prof. Finkelsteina takový analýza Mojžíšova proroctví nedělá žádný dojem. Podle něj je totiž samozřejmé, že proroctví byla napsána ex post, tedy poté, co popisované události nastaly. Vznikla, aby si Židé vysvětlili, proč je to vše potkalo. Tak jako mnozí vědci, zastává Finkelstein tzv. teorii pramenů, podle níž dostala Tóra konečnou podobu až po babylonském exilu. Odborník na Svitky od Mrtvého moře, dr. Randall Price, však pro tuto teorii nevidí žádný přesvědčivý důkaz.

Naopak, pro vznik Mojžíšových knih už v době exodu podle prof. Jamese Hofmeiera důkazy existují: jazyk a slovní zásoba textu i jeho literární forma zapadají do 14. století př. n. l., nikoliv do pátého. Tvrzení uvedené v textu je v souladu se stylistikou, historií, archeologií a lingvistikou. Prof. Kenneth Kitchen porovnal smluvní ujednání v Exodu a Deuteronomiu se starověkými smlouvami z konce 2. tisíciletí př. n. l. a našel shodnou strukturu a formu – např. s mírovou smlouvou mezi Egyptem a Chetity v 13. století. Smlouvy v 7. století se řídily jinými zvyklostmi.

Mahoney svými závěry dokazuje, že mimobiblické prameny dokumentují splnění každé části Mojžíšova proroctví. Vnitřní důkazy v textu navíc svědčí o sepsání smlouvy v Mojžíšově době. Nicméně mnoho badatelů zastává názor, že popsané události se v židovských dějinách neudály jen jednou, ale dvakrát. Návrat z babylonského exilu například nesplňuje Ámosovo proroctví: „Zasadím je do jejich půdy a nebudou již vyrváni ze své země, kterou jsem jim dal, praví Hospodin, tvůj Bůh“ (Am 9,15). Roku 70 n. l. byli Židé opět rozptýleni a do své vlasti se navrátili teprve v moderní době…

Timothy Mahoney: The Israel Dilemma, 2024, 112 minut – dostupné na https://www.patternsofevidence.com/films/.

Vyšlo jako článek v časopise Život víry 2025/7–8, str. 34–35 (www.zivotviry.cz)

Přečteno 100-krát