Mistr Jan Hus o církvi: Čemu vlastně věřil český reformátor?

Hus kázal česky v Betlémské kapli a jinde, zároveň však byl jako kněz a univerzitní učitel součástí latinského světa. Svůj hlavní spis, jímž se chtěl obhájit na mezinárodní scéně, napsal latinsky (De ecclesia). V něm vyložil své pojetí církve dva roky předtím, než byl na koncilu odsouzen.

Koncil byl svolán kvůli jinému sporu. Úřadovali totiž zároveň dva až tři papežové. Místo konání koncilu, Kostnice, zní strašidelně, ovšem pouze v zavedeném převodu do češtiny. Pravým jménem jihoněmeckého města na břehu Bodamského jezera je Konstanz. Koncil svolal Zikmund Lucemburský, aby podpořil jednotu církve a tím také jednotu své říše, již na Balkáně ohrožovali Turci.

Odchylky od oficiálního učení církve, změny v liturgii nebo zpochybnění autority papeže byly vnímány jako ohrožení jednoty celé společnosti. Uspořádání, v němž vedle sebe mohou existovat různé církve, dokonce různá náboženství, a lidé bez víry, je něčím, co si ve středověku dokázal představit málokdo.

Ačkoli se celá společnost považovala za křesťanskou, každému bylo jasné, že ne všichni jsou dobrými křesťany. Církevní učení počítalo s tím, že člověk je hříšný, a nabízelo opravné prostředky, s jejichž pomocí se každý může udržet na cestě k věčné blaženosti. Pokání mělo zahrnovat lítost nad vlastním selháním, vyznání hříchů knězi a skutky nápravy. Posilou v boji s pokušením měla být účast na mši. Nad to se počítalo s přímluvami svatých.

Pochybnosti o stavu církve

Hus nabýval přesvědčení, že se církev odcizila svému poslání. Prohlašovala o sobě, že zprostředkovává spásu všem, kdo dbají jejích nařízení – ale co když se ti, kdo církev reprezentují, učením a příkladem Ježíše Krista zjevně neřídí? Co když pastýři zanedbávají svěřené stádo, když se spokojují s ceremoniemi místo toho, aby kázali Boží slovo? A co když v církvi bují korupce? Hus kázal proti svatokupectví – proti kupování církevních úřadů a kupčení s Boží milostí, jež bylo nejkřiklavější v případě odpustků. A není vrcholným představitelům církve, zvláště papežovi, prokazována nadměrná úcta? Nejsou pak stavěni na Kristovo místo?

Ukazuje taková církev ještě prostému věřícímu cestu ke spáse? Vždyť vydává matoucí signály. Boží slovo trpí pod nánosy lidských tradic. Hus a jeho příznivci se vydali cestou nápravy jednak v úsilí o následování Krista, jednak kázáním Božího slova. S kázáním však narazili, když z podnětu pražského arcibiskupa omezil papež kázání na určité typy kostelů. Tento výměr vylučoval kázání v Betlémské kapli.

Hus se tímto omezením řídit nehodlal: „Vzbouřit se proti scestnému papeži znamená poslouchat Krista Pána.“ Z Prahy však odešel, protože na město, v němž by se zdržoval, se vztahoval zákaz bohoslužeb, svátostí i pohřbů.

Nad papežem je vyšší autorita – živý Kristus. Měřítkem pravosti papežských dekretů jsou tedy předně slova a příklad Ježíše Krista, jak se nám podávají v evangeliích. Jestliže Kristus kázal všude a apoštolové se vydali s evangeliem do celého světa, papež nemá co omezovat, kde se smí kázat.

Hus se necítil vázán ani předvoláním do Říma:

Klatba mne ani nezasahuje, ani neváže, poněvadž v Římě zasedají nepřátelští soudcové a svědci. Cesta je pro mne daleká a odevšad německými nepřáteli obklíčená. Nevidím žádný užitek z toho, dostavím-li se tam osobně, ale vidím, že zanedbám lid ve slovu Božím.

Kdo tvoří církev

Z dalšího však víme, že souhlasil s cestou na koncil. Ve věci vyšších církevních úřadů měl Hus řadu výhrad. Někteří z jeho oponentů tvrdili, že hlavou církve je papež a tělem kardinálové.

Hus si církev představoval jinak:

Církev svatá katolická, to jest obecná, je souhrn všech předurčených, zahrnujíc všechny předurčené přítomné, minulé i budoucí.

Ve viditelné sféře však spolu existují dvě církve v jedné – církev předurčených a „církev zlostníků“. Dovolává se Ježíšových podobenství u Matouše – síť vržená do moře pojme ryby všeho druhu; král pozve na hostinu zlé i dobré; nepřítel do pšenice zaseje plevel a hospodář nechává obojí růst spolu až do žně.

Nejsme tedy schopni bezpečně poznat, kdo patří k předurčeným, kteří vytrvají ve víře. Hus otázku předurčení neřeší v obecné rovině. S její pomocí odmítá nárok papeže a kardinálů být církví. Kdo z nich patří k předurčeným, ví jenom Bůh. Každý křesťan je však může posuzovat měřítkem evangelia. Žijí tak jako Kristus a apoštolové? Učí ve shodě s nimi?

Hlava církve a klíče království

A jak je tomu s Petrem a jeho nástupci? Hus hned zkraje prohlašuje, že hlavou církve je Kristus. Neřekl však Kristus: „Ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev?“ a „Dám ti klíče království nebeského?“ Zde se musí vypořádat s evangelijním textem, z nějž katolická církev vyvozuje prvenství Petrových nástupců.

Hus má za to, že nejde o osobu Petra, ale víru, kterou vyznal: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“ (Mt 16,16) Proto také v Prvním listu Janově čteme: A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? (1J 5,4b–5) „Vždyť Kristus zbudoval církev na sobě vírou, nadějí a láskou. Proto věříme v Krista, a nikoli v Petra,“ píše Hus.

Petr vzápětí Krista odrazuje od nastoupené cesty ke kříži, zač je pokárán. Zde se ukazuje, že Petr se mohl mýlit. Také papež může chybovat, což dějiny hojně dokládají.

A jak je tomu s klíči? Pravomoc lidem otevírat nebo uzavírat Boží království nelze používat, jak koho napadne, ale má platnost, jen když se uplatňuje ve shodě s Boží vůlí. V 18. kapitole Matoušova evangelia čteme, že se moc klíčů neomezuje na Petra, ale je svěřena celé církvi. Klíčem otevírajícím Boží království je na prvním místě poznání evangelia.

V 18. kapitole píše Matouš o přijmutí nebo odmítnutí ze strany církve v souvislosti s něčím proviněním. Hus protestuje proti zneužití moci klíčů, což se děje, když papež z nějakých svých důvodů vyhlašuje exkomunikaci nebo interdikt, tedy zákaz církevních obřadů, a tím terorizuje celá města a regiony.

Nejsvětější otec?

Hus se pohoršuje nad honosnými tituly, jimiž je papež označován – např. „nejsvětější otec“, nad úctou, jaká se mu prokazuje, a nad bohatstvím, jež jej obklopuje.

Píše:

Zdali také v tom jsou kardinálové náměstky apoštolů, že dovolují, aby je lidé na kolenou uctívali, anebo že cizincům navštěvujícím papeže, sedícího na vyvýšeném trůnu v nádherném rouše, které splývá až k nohám, ano až daleko pod křeslo, ukládají, aby klečíce pokorně hleděli políbit blažené nohy, jako by svatost papeže stékala od hlavy až na patu? Cožpak nabývají nemocní zdraví z dotyku oněch nohou?
Kdyby lidé učení v Božím zákoně měli odvahu říci papeži a kardinálům pravdu a nelichotili jim ze strachu nebo v naději na povýšení, snad by je jednou přiměli k tomu, že by nedovolili, aby byli uctíváni jako bohové.

K definici církve, jak ji Hus přejal od Augustina, patří nejen to, že církev tvoří lidé od Boha předurčení ke spáse napříč všemi věky, ale i to, že církev je zaměřena mimo sebe. Je zde proto, aby uctívala Boha. Z toho plyne, že ani celá církev, ani žádná její část nesmí být uctívána.

Jestliže se tak přesto v případě papeže děje, přicházejí Husovi na mysl novozákonní texty o Antikristu, o člověku nepravosti, který usedne v Božím chrámu a bude požadovat, aby jej lidé uctívali. Myslí na duchovní chrám, jímž je církev. Ptá se po náplni úřadu:

Jestliže kardinálové shromažďují a směňují církevní obročí a za jejich prodej přijímají peníze, a tak v rozmařilosti a nesmírné pýše pohlcují a stravují majetek chudých, a jestliže nečiní ani divy, ani nekážou lidu slovo Boží, ani neslouží mše, ani se zbožně nemodlí, ani neplní služby diakonů, v čem jsou, prosím vás, náměstky apoštolů?

Papež a kardinálové nedělají, co by měli dělat, a tak si neprávem osobují vznešené postavení. Nejsou dobrým příkladem ostatním a nařízeními, která nemají oporu v Písmu, obtěžují věřící. Nebylo by církvi lépe bez nich?

Zde se Hus dovolává příkladu prvních tří staletí, doby od smrti apoštolů po císaře Konstantina, který přiznal prvenství římskému biskupovi. Apoštol Petr potvrzení od světského vládce nepotřeboval. V prvních staletích církev vzkvétala navzdory pronásledování a bez centrálního úřadu.

Hus proto uzavírá tím, že i dnes může Bůh spravovat církev rozptýlenou po celém světě i bez papeže a kardinálů. Kristus je zcela postačující hlavou církve a pečuje o věřící prostřednictvím kněží, kteří se řídí jeho zákonem.

Město Řím není apoštolskou stolicí do té míry nezbytnou, že by se bez ní církev Ježíše Krista nemohla obejít. Neboť i kdyby se stalo, že by byl Řím zničen jako Sodoma, přece by mohla křesťanská církev trvat dále.

Hus, husité, Luther

Hus působil předtím, než se na evropských univerzitách rozšířila znalost biblické hebrejštiny a řečtiny. Lutherova generace se už nacházela v jiné situaci.

Hus žil před rozšířením knihtisku. Pro reformaci v západní Evropě byl knihtisk zásadní. Tiskly se biblické překlady i traktáty reformátorů a pašovaly se přes hranice do dalších zemí.

V některých bodech Hus zůstával katolíkem:

• Bohoslužbu s Večeří Páně nazývá mší, dokonce mluví o oběti těla Kristova. Luther oproti tomu odmítne představu obětování. Naopak, v chlebu a vínu se nám Kristus dává. My mu nepřinášíme nic. Hus ani nezahájil podávání kalicha věřícím. S tím přišel Jakoubek ze Stříbra v době, kdy byl Hus vězněn v Konstanci.
• Hus nezaváděl manželství kněží; nevymezoval se proti řeholníkům. Začínajícímu knězi jen radí, aby nebral do služby mladou kuchařku. To by nedělalo dobrotu.
• Nic nenamítal proti očistci. Proti tomu se ozvali až husitští teologové.
• Nezbavoval kostely soch a obrazů svatých. K tomu sáhli teprve husité. Hus však učinil první krok tímto směrem, když se cele soustředil na Krista, takže Marie a svatí ustupují do pozadí. Svatí, kteří jsou v nebi, se sice přimlouvají za křesťany, kteří dosud zápasí s tělem, světem a Ďáblem, ale Kristus postačuje.

Husa spojuje s pozdějšími reformátory vyzdvižení Písma nad lidské tradice. Písmo je normou křesťanské víry a života. Bůh v něm zjevil vše, co potřebujeme k tomu, abychom dosáhli spásy.

Husovi, stejně jako později Lutherovi, protivníci namítali: Jak víš, že Písmu rozumíš správně? Tato otázka s sebou nesla nařčení z pýchy. Reformátor chtě nechtě vypadal jako rebel – v době, která vyzdvihovala úctu k zavedeným autoritám. Hus i pozdější reformátoři na tyto námitky odpovídali shodně: V podstatných věcech je Písmo srozumitelné a jeho pochopení umožňuje Duch svatý. Kromě toho se odvolávali na obecně uznávané autority, zejména ze starší doby, jako byl Augustin, nebo i středověké, třeba Bernard z Clairvaux. Tito však nebyli stavěni na roveň Písmu. Byli pouze přizváni jako vykladači Písma.

Hus nemluví o ospravedlnění z víry, ale o následování Krista. Nemluví ani o jistotě přijetí u Boha nebo jistotě věčného života. Plnou jistotu křesťan mít nemůže, protože by to znamenalo znát tajné Boží rozhodnutí ve věci svého předurčení. Lze však mít naději věčného života.

Lutherův objev se týkal verše z listu Římanům 1,17: „Vždyť se v něm (v evangeliu) zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou.“ Dospěl k tomu, že se jedná o spravedlnost, kterou Bůh připočítává hříšníkovi nezaslouženě – kvůli Kristu. Luther poté nahlížel veškerý církevní provoz své doby prostřednictvím Pavlova listu Římanům a Galatským. Všude viděl skutky, jimiž se lidé chtějí zalíbit Bohu.

Hus přikládal větší váhu evangeliím jako svědectví o Ježíšově životě a učení. Z toho plyne odlišná odpověď na otázku, co má křesťan činit. Podle Luthera má především věřit, že jsou mu pro Ježíše Krista odpuštěny hříchy; má žít v jistotě, že je s Bohem zadobře. Vše ostatní z toho samo sebou vyplyne. Hus by to takto neřekl. Podle něj je úkolem křesťana následovat Krista, jak jej známe z evangelií.

Hus a Luther vlastně odpovídali různě na otázku, co je evangelium. Před Lutherem platila za evangelium zpráva o životě a učení Ježíše Krista, jak ji zaznamenal Matouš a jiní. „Evangelickým“ se pak nazýval způsob života, který se řídí slovy a příkladem Pána. Pro Luthera je evangelium zvěst o Boží milosti, jež je nám darována v Kristu, a my ji přijímáme vírou. V Husově chápání převažuje Kristus jako příklad, u Luthera Kristus jako dar.

Citace z Husova spisu jsou uvedeny v překladu Františka M. Dobiáše a Amedeo Molnára (Mistr Jan Hus, O církvi, Čs. akademie věd, Praha, 1965).

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2025/7–8, str. 30 (www.zivotviry.cz).

Přečteno 9-krát