Góg – apokalyptický nepřítel
Góg a Magóg se objevují v eschatologii judaismu, křesťanství i islámu. Historicky byly tito nepřátelé ztotožňováni s různými kmeny nájezdníků, včetně Skythů, Hunů či Mongolů, a spojováni s legendou o Alexandru Velikém a jeho ochranné hradbě. Podívejme se společně, o kom byla řeč a jak se v dějinách měnila jeho tajemná identita.
Ezechielovo vidění poslední bitvy
I stalo se ke mně Hospodinovo slovo: „Lidský synu, nastav svou tvář proti Gógovi v zemi Magógu, přednímu knížeti Mešeku a Túbalu, a prorokuj proti němu. Řekneš: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, jsem proti tobě, Gógu, přední kníže Mešeku a Túbalu. Obrátím tě zpět, vložím do tvých čelistí kruhy a vyvedu tě i celé tvé vojsko, koně a jezdce, všechny dokonale oblečené, početné shromáždění, s velkými i malými štíty, všechny, kteří nosí meče, Peršany, s nimi Kúšijce a Pútejce, všechny se štíty a přilbami, Gomera a všechny jeho šiky, Bét-togarmu z odlehlých končin severu a všechny jeho šiky, mnohé národy s tebou. Pevně stůj a připrav se, ty a všechna tvá shromáždění, která jsou shromážděna kolem tebe. Budeš pro ně stráží.
Ezechiel 38,1–9
Po mnohých dnech budeš navštíven, v posledních letech přijdeš do země zotavené od meče, shromážděné z mnohých národů, na izraelské hory, které byly stále pustinou. Ona je vyvedená z národů a všichni budou pobývat v bezpečí. Tu vystoupíš, přijdeš jako bouře, budeš jako oblak, abys zakryl zemi, ty i všechny tvé šiky a mnohé národy s tebou.“
Nejpodrobnější popis Góga ze země Magógu pochází z knihy proroka Ezechiela, který působil v první polovině 6. století př. n. l.. Ezechiel prorokuje proti Gógovi, „přednímu knížeti Mešeku a Túbalu“, a popisuje jeho budoucí invazi do Izraele. Prorok také naznačuje, že o Gógovi mluvili izraelští proroci již v „dávných dnech“.
Avšak Magóg je poprvé zmíněn v tzv. Tabulce národů jako jeden ze synů Noemova syna Jáfeta. Tato pasáž identifikuje Magóga jako patriarchu národů sídlících severně od Izraele. Židovský historik Iosephus Flavius v 1. století n. l uvádí, že Magóg je územím kmene, který Řekové nazývají Skythové (Starožitnosti I,6.123).
Asyrské prameny
Asyrské a další starověké prameny, které jsou časově blízké působení proroka Ezechiela (1. polovina 6. století př. n. l.), poskytují konkrétní historické detaily o identitě národů Mešeku a Túbalu. Tyto prameny je ztotožňují s politickými útvary v Anatolii (dnešní Turecko) známými jako Muški a Tabal.
Podle asyrských kronik se národ Muški objevil na scéně v severní Mezopotámii po rozpadu Chetitské říše. Král Tiglatpilesar I. (cca 1114–1076 př. n. l.) zaznamenal boj s pěti králi Muški a jejich 20 000 ozbrojenci.
Nejdůležitější asyrské záznamy pocházejí z doby krále Sargona II. (722–705 př. n. l.), což je něco více než sto let před Ezechielem. Sargon zmiňuje Mitu, krále země Mušku, jako mocného vládce, který byl schopen konkurovat Asýrii a podporovat povstání jejích vazalů, například v Karkemíši. Reliéfy ze Sargonova paláce zobrazují muže vyslané králem Mitou, kteří se od Asyřanů lišili specifickými účesy, vousy a oděvy ze zvířecích kůží.
Tabal byl jedním ze syrsko-chetitských států ve východní Anatolii. Šlo o rozsáhlý region, jehož severní hranici tvořila pravděpodobně řeka Halys. Historické nápisy (např. Topadský nápis krále Wasusarmy) zdůrazňují, že armáda Tabalu se spoléhala především na jízdu a válečné vozy. To přesně odpovídá Ezechielovu popisu Mešeku a Túbalu jako země jezdců na koních. Již dříve je v bibli zmíněno, že král Šalomoun obchodoval s koňmi s chetitskými králi v této oblasti.
Asyrské prameny zmiňují několik králů Tabalu, například Tuwatiho I. (bojoval s Šalmaneserem III. v roce 837 př. n. l.) nebo Wasusarmu, kterého Sargon II. sesadil a nahradil „prostým občanem“ jménem Hulli.
Asyrské záznamy potvrzují, že tyto dva národy často jednaly společně, což odráží i Ezechielovo spojení „Mešeku a Túbalu“. Například král Ambaris z Tabalu (syn Hulliho) uzavřel protiasyrskou koalici s Mitou z Mušku. Vyobrazení naznačují, že Tabal postupně upadal pod kulturní vliv Muški, přičemž oba národy byly často vedeny jedním dominantním vůdcem.
Ezechiel jinde uvádí, že Mešek a Túbal byli obchodními partnery fénického Týru, přičemž jejich hlavním obchodním artiklem byli otroci a bronzové nádoby. Židovský historik 1. století Iosephus Flavius ztotožnil potomky Mešeka s Kappadokií v jihovýchodním Turecku a zmínil město Mazaca jako pozůstatek jejich jména. Túbal byl podle něj zakladatelem kmene Theobelianů.
Národy v Gógově vojsku
Prorok Ezechiel ve své vizi o Gógovi (Ezechiel 38) zmiňuje kromě Mešeku a Túbalu celou řadu dalších národů, které tvoří Gógovo vojsko nebo s ním obchodují:
- Peršané: V textech jsou uvedeni jako součást vojska vybaveného štíty a přilbami. Historicky jsou ztotožňováni s obyvateli dnešního Íránu a íránské náhorní plošiny.
- Kúšijci: Podle biblického členění jde o potomky Cháma. Tradičně je Kúš ztotožňován s núbijským královstvím Kúš nebo starověkou Etiopií, což geograficky odpovídá území dnešního Súdánu.
- Pútejci: Další spojenci vybavení zbrojí. Jsou řazeni mezi potomky Cháma a obvykle umisťováni do severní Afriky, západně od Egypta.
- Gomer: Popisován jako národ se všemi svými „šiky“. Je uveden jako jeden ze synů Jáfeta a bratr Magóga, Mešeku a Túbalu. Hebrejský výraz Gomer označuje Kimmery (asyrsky Gimmiru), kteří v 7. století př. n. l. obývali pontsko-kaspickou step „za Kavkazem“ (území dnešní Ukrajiny a jižního Ruska) a útočili na Asýrii. Iosephus Flavius je spojoval s Galaty v Turecku, kteří se podle pozdější evropské tradice stali předky Keltů a konkrétně Velšanů (Cymru).
- Bét-togarma (dům Togarmův): Je lokalizován do „nejzazšího severu“. Jde o národ, který v proroctví disponuje značnými vojenskými silami. Většina vědců ztotožňuje Togarmu s městem Tegarama (v chetitských textech) nebo Til-Garimmu (v asyrských textech), které leželo v jihovýchodní Anatolii (Turecko). Středověké arménské a gruzínské kroniky považují Togarmu za legendárního zakladatele svých národů. Kromě toho ho židovské tradice spojovaly také s turkickými národy (např. Chazary).
Většina těchto národů je v pramenech situována do oblastí obklopujících starověký Izrael: Anatolie, Írán a severní Afrika.
Raně křesťanské prameny o Gógovi
Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení; nad těmi druhá smrt nemá pravomoc, nýbrž budou kněžími Božími a Kristovými a budou s ním kralovat tisíc let. Až se těch tisíc let dovrší, bude Satan propuštěn ze svého vězení a vyjde, aby svedl národy, které jsou ve všech čtyřech úhlech země, Góga i Magóga, a shromáždil je k boji; a bude jich jako písku v moři. Vystoupili na šíři země a obklíčili ležení svatých a milované město. Ale sestoupil oheň z nebe a pohltil je. A Ďábel, který je sváděl, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde je šelma a falešný prorok. A budou trýzněni dnem i nocí na věky věků.
Zjevení 20,6–10
Jak vidíme v tomto NZ textu, časem se z Ezechielova Góga z Magógu v židovském (i křesťanském) chápání stali Góg a Magóg. Podle nestoriánské tradice mělo dojít k evangelizaci „území Góga a Magóga“ v období cca 120–140 n. l., což pravděpodobně odkazuje na turkické národy sídlící za řekou Oxus ve střední Asii. Rovněž syrský spis Didascalia Apostolorum (cca 225–250 n. l.) zmiňuje evangelizaci území Góga a Magóga v souvislosti s misijním působením nestoriánů, a to v oblasti Gilanu na břehu Kaspického moře a dále na východ.
Středověké interpretace
Středověcí kartografové zakreslovali zemi Magóg (často v kombinaci s Gógem) do nejvzdálenějších a nejméně probádaných končin tehdy známého světa – nejčastěji do nejzazšího severovýchodu Asie – přičemž jejich poloha se v čase měnila v závislosti na aktuálních hrozbách a geografických znalostech.
Rané syrské tradice a islámští geografové, kteří Góga a Magóga nazývali Jadžúdž a Madžúdž, je často umísťovali tzv. Alexandrovy brány – bariéru, která měla tyto nájezdníky oddělovat od civilizovaného světa v oblasti dnešní Arménie a Ázerbájdžánu. Mnohé mapy zemi Magóg kladly za bájné „Kaspické hory“, kam je podle syrských a islámských legend uzavřel Alexandr Veliký. Středověké mapy poskytují „důkaz“, že lidé v tyto brány věřili, a existují reálné stavby (jako Derbent nebo Velká čínská zeď), které za ně byly považovány.
V průběhu křesťanské a islámské historie byla identita Góga a Magóga připisována mnoha různým národům, často v závislosti na tom, která skupina právě představovala pro danou civilizaci největší vnější hrozbu. Zde je výčet národů a skupin, které byly s těmito entitami historicky spojovány: Skythové, Alani, Gótové, Hunové, Sarmati, Chazaři, Vikingové, Avaři, turkické národy, Mongolové a Tataři a dokonce ztracené kmeny Izraele.
Co se píše v kronikách?
Většina historických a náboženských textů identifikuje národy Góg a Magóg jako cizince, ale existuje několik významných případů, kdy se jistý národ nebo jeho kronikář k tomuto původu sám hlásil, často ve snaze najít své kořeny v biblických rodokmenech.
Podle pramenů se k identitě spojené s Magógem nebo Góge hlásily tyto skupiny:
- Mongolové: Cestovatel a mnich Riccoldo da Monte di Croce kolem roku 1291 zaznamenal, že Mongolové sami o sobě říkají, že pocházejí z Góga a Magóga. Podle tohoto svědectví věřili, že jejich název Mogoli je ve skutečnosti zkomoleninou původního označení Magogoli.
- Kyjevská Rus: Dvanácté století přineslo v ruském prostředí snahu o biblické ukotvení vlastního původu. Pověst dávných let, základní letopis Kyjevské Rusi, uvádí, že Rusi jsou potomky biblického Jáfeta a kmene Magóg. Tehdejší kronikáři nepovažovali se takto označovat za nic negativního; naopak věřili, že nalezení předků přímo v bibli z nich činí vyvolený národ křesťanského Boha.
- Švédi a Gótové: V polovině 16. století vypracoval arcibiskup z Uppsaly, Johannes Magnus, rodokmen švédské královské rodiny, který odvozoval od Magóga. Podle této tradice byl Magóg otcem Suenna (předka Švédů) a Góga (předka Gótů). Tato identifikace Gótů s biblickým Gógem byla v té době dlouhodobě zakořeněná a sloužila k posílení prestiže švédské monarchie.
Nutno nicméně poznamenat, že ve středověku byla snaha o propojení vlastního národa s Genesis běžným způsobem, jakým nově vznikající evropské a asijské státy odvozovaly svou historickou legitimitu. Zatímco pro proroka Ezechiela nebo autora Zjevení představovali Góg a Magóg archetypální nepřátele, pro středověké kronikáře mohl Magóg představovat ctihodného biblického patriarchu, od kterého odvodili svůj starobylý původ.
Rusko – nejzazší sever?
V historii se objevovaly různé pokusy tyto národy identifikovat s konkrétními entitami. Například v 16. století sir Walter Raleigh ztotožnil Mešek s Moskvou a Túbal s Tobolskem; zdůvodnil to tím, že v průběhu dějin tyto národy putovaly dále na sever a na východ. Moskva (zal. 1147) je, jak známo, ruským hlavním městem a duchovním centrem; Tobolsk (zal. 1587) pak sloužil jako vstupní brána k ruské expanzi na Sibiř. Etymologicky vzato jsou však obě jména odovzena od názvů řek, na nichž byla založena.
Identifikace Góga s Ruskem získala v poslední době opět na popularitě. Zejména proto, že jde o velkou zemi na nejzazším severu od státu Izrael. Samotný biblický text ovšem klade útok Góga na Izrael do neurčitých „posledních časů“. Tato eschatologická událost je v bibli podmíněna:
- návratem Izraelců z vyhnanství do své země,
- období relativního klidu a pocitu bezpečí v Izraeli a
- v kontextu Nového zákona především koncem tisíciletého království a vzkříšením mrtvých.
Zdroje
- Mikhailo S. Zekic: The Archaeology of Meshech and Tubal, Armstrong Institute of Biblical Archaeology 10.4.2025
- Nestorian Timeline
- Gog and Magog (Wikipedia)
- Gomer (Wikipedia)
- Togarmah (Wikipedia)
Přečteno 42-krát