Pojďme ke stolu: Večeře Páně jako hostina

Nedlouho poté, co vyšla má vlastní brožurka s názvem Večeře Páně, jsem byl osloven americkou misijní organizací East European Mission, abych přeložil knihu Pojďme ke stolu amerického teologa Johna Marka Hickse. S chutí jsem se pustil do díla a brzy jsem začal litovat, že jsem tuto knihu nečetl před tím, než jsem začal psát svou brožurku.

Kniha má poměrně dlouhý Úvod s názvem „Společenství u stolu jako Boží záměr“, po němž následují čtyři části:

1. Stůl Páně v Izraeli – jíst s Hospodinem,
2. Stůl Páně u Lukáše a ve Skutcích – jíst s Ježíšem,
3. Stůl Páně u Pavla – jíst spolu, a konečně
4. Stůl Páně dnes – výzva k reformě a obnově.

Bohu jde o obecenství

Základní myšlenkou knihy je, že ve vztahu k Bohu jde především o obecenství. A jak všichni víme, společné jídlo je výborný způsob, jak obecenství prožít. Obecenství je něco, oč trojjedinému Bohu velice jde. Sám Bůh chce mít s námi obecenství u stolu. V první části autor vysvětluje, že jeden z druhů starozákonních obětí byl vlastně společným hodem: Byla to tzv. „pokojná“ nebo „obecenstevní“ oběť. Ta mohla následovat pouze po oběti za hřích. Pouze při této oběti stolovali všichni – kněz, dále ten, kdo oběť přinášel, jeho rodina, a … sám Bůh. Ostatní oběti, které všechny předcházely oběti pokojné, byly záležitostí oltáře, společný hod oběti pokojné byl záležitostí stolu.

Základní Hicksova myšlenka zní, že naše slavení Večeře Páně, které má mít předobraz ve starozákonní oběti pokojné, spíše připomíná oltář než stolování. Oltář je ale záležitostí spíše individuální a vážnou; společný hod je především společný, ale také radostný.

Původní význam Večeře Páně

Ve druhé části autor rozebírá nejen Ježíšovu „Poslední večeři“, ale všechny lukášovské zprávy o společném stolování, ať už to byly příběhy o Ježíšově návštěvě u farizea či u výběrčího daní Zachea, nebo zprávy o společném stolování ve Skutcích. Opět je zdůrazněno, že Bůh chce mít obecenství při stolu se svým lidem, což dával Ježíš jednoznačně najevo. Důležité je poznání, že Ježíšovo stolování bylo bytostně inkluzívní. A Hicks je přesvědčen, že inkluzívní může být i naše Večeře Páně. Nenásilně nám ukazuje, že jsme ji často obrátili v opak – místo chvíle společné radosti to bývá chvíle vážného individuálního usebrání, místo pohoštění nevěřících přátel je Večeře Páně prostředkem vykonávání kázně a dávání najevo, že tento hod je jen pro vyvolené.

(Mimochodem, právě v této věci jsem musel své názory podstatným způsobem revidovat.)

Ve 3. části, jež se zabývá především Pavlovými slovy, týkajícími se Večeře Páně, Hicks ukazuje, že již v prvotní církvi hrozilo popření nejvlastnějšího smyslu Večeře Páně. V 11. kapitole 1. Korintským čelí Pavel právě tomuto nebezpečí.

Velmi důležitá je 1. kapitolka 4. části, „Stručná historie stolu a oltáře“. Hicks ukazuje, jak se v průběhu dějin Večeře Páně stále více stávala záležitostí oltáře než záležitostí stolu. Proto byla chápána stále individualističtěji. Řešila se otázka, „kdy jsem hoden“, namísto radostného přijetí Ježíšovy nabídky společenství u stolu. Hicks rovněž přesvědčivě dokládá, že v jeruzalémském sboru, v Pavlových dobách, ale i později, byla společná večeře prostředkem vyrovnávání sociálních rozdílů. Poměrně brzy se v církevních dějinách oddělila „svátost“ Večeře od tzv. hodů agapé, které v určité formě přetrvávaly dlouho do středověku, byť již postrádaly onen radikální sociální význam, který měla společná Večeře Páně v původním jeruzalémském sboru a v prvotní církvi vůbec.

Vrátit se k původnímu významu Večeře Páně?

John Mark Hicks je teolog amerických „Církví Kristových“ (Churches of Christ), což je denominace vzniklá v devatenáctém století. V dnešní době bychom ji asi řadili mezi tradičnější denominace. Poslední, čtvrtá část knihy, je pozoruhodná v tom, že Hicks si klade dalekosáhlé cíle, ale volí konzervativní metody. Jeho kniha je sama o sobě radikálním promýšlením (a pře-myšlením) smyslu Večeře Páně, po kterém by člověk mohl očekávat revoluční návrhy, jež budou všechno obracet vzhůru nohama. Vždyť Hicks se přimlouvá za stolovou úpravu sborových místností, za inkluzivitu, za Večeři Páně, abych tak řekl, „v reálných dávkách“. Nicméně ukazuje se, že je to odpovědný člověk, který nechce vyvolat revoluci, jež by příliš silovým přístupem vyvolala spíše zmatek než žádoucí návrat k původnímu významu Večeře. Hicks tedy přináší různé návrhy, jak se i v tradičním prostředí alespoň v některých prvcích přiblížit k tomu, čím Večeře Páně na počátku byla a být měla.

Knihu hodnotím velmi vysoko, protože spojuje poctivou biblickou, historickou a teologickou práci s konkrétními a realistickými návrhy, jak se vrátit ke společnému stolování, o něž Ježíši Kristu šlo a které sám praktikoval.

Kniha má 158 stran a jeden drobný nedostatek: Nemůžete si ji koupit. Je darem East European Mission a je neprodejná. Kdo mě potká, může si o ni říci. Jinak si ji musí objednat na adrese: https://eemeurope.org/downloads/come-to-the-table-czech/

Přečteno 69-krát