Lukáš – lékař, historik a evangelista

Lukášovo evangelium vyniká především svým vytříbeným stylem řeckého historického písemnictví. Charakteristickým rysem je motiv společného stolování, který tvoří teologickou osnovu celého vyprávění; jídlo hraje významnou roli přibližně v pětině všech vět. Lukáš představuje Ježíše jako toho, kdo skrze hostiny překračuje společenské bariéry, přijímá hříšníky a prokazuje milost chudým, nemocným a lidem na okraji společnosti.

Lukášovy spisy

Muratoriho kánon z poloviny 2. století potvrzuje Lukášovo autorství třetího evangelia a Skutků. Protože nebyl ani apoštolem ani přímým účastníkem událostí, připsat mu smyšlené autorství by nedávalo smysl. Odborníci se domnívají, že kromě Markova evangelia jako podkladu čerpal Lukáš společně s Matoušem z tzv. Pramene Q, který označuje domnělou sbírku Ježíšových výroků. Na rozdíl od ostatních synoptiků však Lukáš zmiňuje řadu unikátních postav, podobenství a příběhů. Tento specifický materiál zřejmě jednak pocházel, jak sám uvádí, od očitých svědků, a jednak z administrativních záznamů Římské říše – to vzhledem k přesnosti úředních titulů a datování popisaných událostí.

Očité svědectví a zdroje

Lukáš v úvodu svého evangelia výslovně píše, že své vyprávění sestavil na základě svědectví očitých svědků a služebníků slova, kteří byli součástí dění od samého počátku. Historické analýzy naznačují, že Lukáš psal své dílo v době, kdy účastníci popisovaných dějů byli stále naživu a jejich svědectví byla dostupná.

Jeho spisy jsou charakteristické vysokou mírou přesnosti v detailech a jedinečným popisem Ježíšova narození a dětství. Tato skutečnost vede badatele k závěru, že Lukáš musel mít přístup k pramenům blízkým Ježíšově rodině. Vzhledem k tomu, že Lukášovo líčení počátků Ježíšova života je podáno primárně z pohledu Marie (např. zvěstování nebo návštěva u Alžběty), je velmi pravděpodobné, že právě ona nebo její nejbližší okolí byly pro něj klíčovým zdrojem informací.

Lukášova práce je vnímána jako veřejné místopřísežné prohlášení, které mělo Ježíšovy činy a slova ověřit skrze výpovědi jeho nejbližších učedníků a svědků. To, že Lukáš čerpal z kruhů blízkých Ježíšovi, potvrzuje i jeho unikátní znalost postav, jako byla Jana, která patřila k aristokracii a byla klíčovou svědkyní prázdného hrobu. Celková historická spolehlivost Lukáše, kterou vyzdvihují i historici a archeologové, posiluje předpoklad, že Lukáš při sběru informací systematicky pracoval se skutečnými účastníky dění.

Identita vznešeného Theofila

Identita Theofila, kterému Lukáš věnoval své evangelium a knihu Skutků apoštolských, byla dlouho předmětem diskusí, ale moderní archeologické nálezy a historické analýzy ukazují, že se s největší pravděpodobností jednalo o židovského velekněze Theofila, syna Annášova. Ten se stal veleknězem v roce 37 n. l. a jako člen vlivné aristokratické rodiny Annášovy byl přítomen událostem spojeným s Ježíšovým procesem a ukřižováním.

Jaké jsou důkazy pro tuto identifikaci? Především je to Janino osuárium (kostnice), nalezené roku 1983 severně od Jeruzaléma. Tato skromná vápencová skříňka na kosti nese nápis: „Jana, dcera Jóchanana, syna velekněze Theofila“. Je to jediný mimobiblický text, kde se objevuje jméno Jana ve spojení s Theofilem. (Skromný vzhled může odrážet Janino vyloučení z širší rodiny kvůli víře.) První odborný článek o tomto nálezu publikoval profesor Hebrejské univerzity David Flusser společně s Danielem Baragem.

Jméno Jana se v celém Novém zákoně vyskytuje pouze dvakrát, a to jen u Lukáše. Ten ji v 24. kapitole staví do středu tvz. chiasmu jako klíčovou svědkyni prázdného hrobu. Pokud Lukáš psal pro jejího dědečka, dává to zřejmě smysl. Navíc Lukáš Theofila oslovuje: „vznešený Theofile“ – jde o řecký titul kratistos, jenž jinde používá pro římské místodržitele (Felixe a Festa). Podle židovského historika Iosepha Flavia zastával velekněz Theofilus úřad s velkou pravomocí a byl vůdcem judské aristokracie, což tomuto oslovení plně odpovídá.

Konečně ztotožnění s veleknězem vysvětluje, proč v úvodu Lukáš uvádí, že Theofilus již byl o věcech křesťanství informován. Jak již bylo zmíněno, Lukášovy spisy mohly být veřejným místopřísežným prohlášením, kterým Theofilovi předložil důkazy a svědectví o Ježíšových činech. Význam spojení mezi Lukášem a veleknězem Theofilem rozvíjejí mnozí učenci. Shane Rosenthal ve své knize Luke’s Key Witness (Lukášův klíčový svědek) uvádí téměř 50 badatelů zabývajících se touto spojitostí.

Spojení s veleknězem Theofilem je důležité také z hlediska datování Lukášova evangelia.

Chronologie vzniku Lukášových spisů

Datování vzniku Lukášova evangelia je v současné biblistice předmětem diskusí, přičemž se badatelé dělí na zastánce „pozdního“ a „raného“ data vzniku. Většinový vědecký názor klade vznik díla do období mezi lety 70–90 n. l., zatímco někteří badatelé na základě archeologických a textových indicií prosazují dobu před rokem 70 n. l.

Jaké jsou argumenty pro pozdní datování? Tento názor je v moderní vědě nejrozšířenější. Jednak proto, že většina badatelů předpokládá, že Lukáš použil jako jeden ze svých pramenů Markovo evangelium. To je obvykle datováno do doby kolem roku 70 n. l., tudíž musí být Lukášovo dílo mladší. Zastánci pozdního data tvrdí, že Lukášovy popisy zkázy Jeruzaléma jsou příliš detailní a odrážejí historickou zkušenost, nikoliv pouze obecné proroctví. Kromě toho někteří argumentují, že Lukáš má jistý historický odstup a píše v době, kdy se církev již etabluje a začíná reflektovat svou historii v rámci římského světa, což odpovídá konci 1. století.

V poslední době však získává podporu teorie, která klade vznik Lukášova evangelia i Skutků do doby před zničením Jeruzaléma. Podle historika Iosepha Flavia tento Theofilus zemřel před rokem 67 n. l., což by znamenalo, že mu Lukáš věnoval své spisy dříve. Kniha Skutků končí náhle kolem roku 62 Pavlovým uvězněním v Římě. Proponenti raného datování argumentují, že pokud by ji Lukáš napsal později, jistě by zmínil Pavlovo mučednictví (64–67 n. l.) nebo zkázu Jeruzaléma. Skutečnost, že tyto klíčové události nezmiňuje, naznačuje, že k nim v době psaní ještě nedošlo. Hlavně ovšem Lukáš výslovně uvádí, že čerpal od očitých svědků. Rané datum (50.–60. léta) by Lukáše postavilo přímo do období, kdy byli hlavní aktéři dění ještě naživu a jejich svědectví bylo snadno dostupné.

Lukáš – prvotřídní historik?

Lukáš je považován za vynikajícího historika především proto, že zdědil a ve svém díle uplatnil propracovanou tradici řeckého historického písemnictví. Jeho dílo ověřuje Ježíšovy činy a slova skrze svědectví očitých svědků. Lukáš se snaží o maximální přesnost tím, že události zasazuje do širších souvislostí světových dějin a používá k tomu tzv. synchronismy, tedy časové zařazení dějů podle vlády světských panovníků. Jeho spisy navíc vznikly v období, kdy byli očití svědkové popsaných událostí stále naživu.

Příklady Lukášovy spolehlivosti v historických skutečnostech:

• správní tituly: Lukáš s naprostou přesností používá názvy úřadů, které se v Římské říši často měnily. Správně označuje místodržitele Kypru Sergia Paula a v Achaji (Gallia) jako prokonzuly, městské úředníky v Tesalonice jako politarchy a správce Malty jako „prvního muže ostrova“, což jsou termíny potvrzené dobovými nápisy.
• tetrarcha Lyzaniáš: Lukášův údaj, že Lyzaniáš byl tetrarchou v Abiléně, byl dříve považován za chybu. Nicméně abilénský nápis z doby císaře Tiberia existenci tohoto vládce v daném čase potvrdil.
• správce Erastus: V Korintu byl nalezen nápis na dlažbě zmiňující úředníka Erasta, který se shoduje se správcem pokladny Erastem, o němž píše Lukáš i apoštol Pavel.
• místní reálie a kult: Lukáš správně popisuje náboženské poměry v Lystře, kde byli apoštolové považováni za Dia a Herma, což odpovídá místním kultům doloženým archeologickými nálezy v této oblasti.

Slavný archeolog Sir William Ramsay, který byl původně k Lukášovi skeptický, po prozkoumání reálií v Malé Asii dospěl k závěru, že Lukáš je „prvotřídní historik“ a jeho dílo je v detailech naprosto spolehlivé. V současnosti se Lukášem zabývá švýcarská profesorka Sabina Hübnerová, která řeší historické nesrovnalosti v Novém zákoně, a Lukášovu práci v širším kontextu uznává.

Problém s Quiriniovým sčítáním lidu

Hlavní nesrovnalost v Lukášově evangeliu, na kterou rádi poukazují skeptici, spočívá v údaji o sčítání lidu. Jde o časový rozpor mezi vládou Heroda Velikého a působením Quirinia. Zatímco Lukáš i Matouš kladou Ježíšovo narození do doby krále Heroda, historické prameny (zejména Iosephus Flavius) uvádějí, že Quirinius provedl proslulé sčítání v Judsku až v roce 6 n. l., tedy deset let po Herodově smrti (tradičně se datuje do roku 4 př. n. l.).

Touto historickou hádankou se zabývala řada významných historiků a archeologů. Sir William Ramsay a Theodore Mommsen pracovali s teorií, že Quirinius mohl v Sýrii působit dvakrát. Ramsay na základě nápisů doložil, že Quirinius vedl v letech 12–6 př. n. l. vojenskou výpravu v Malé Asii, což by mohlo odpovídat jeho dřívějšímu pověření v regionu. Tuto teorii podporuje fragment nápisu, který zmiňuje úředníka, jenž byl dvakrát legátem v Sýrii. Tento travertinový blok však má odlomenou právě část, kde bylo jeho jméno.

Vysvětlení nabízejí také jazykové nuance. Justin Mučedník (2. století n. l.) ve svých spisech uvádí, že Quirinius byl v době Ježíšova narození prvním prokurátorem v Judsku. Lukáš v řeckém originále používá obecný termín, který nemusí nutně znamenat titul místodržitele (legáta), ale může popisovat kohokoliv ve správní funkci. Někteří lingvisté zase navrhují překládat Lukáše 2,2 ve smyslu, že se toto sčítání konalo „předtím“, než byl Quirinius místodržitelem v Sýrii, nebo že šlo o sčítání „předcházející“ tomu známému z roku 6 n. l. Archeologické nálezy egyptských papyrů potvrzují, že v Římské říši probíhala sčítání v pravidelných cyklech po 14 letech. Jeden takový soupis lidu připadá na období let 11–8 př. n. l., což se blíží Lukášovu rámci. Jistý papyrus z roku 104 n. l. dokonce výslovně zmiňuje nařízení, aby se lidé kvůli soupisu vrátili do svých rodišť.

Moderní výzkumy naznačují ještě zcela jiné řešení. Např. dr. Fred Baltz navrhuje rozpor vyřešit posunem data Herodovy smrti z roku 4 př. n. l. na rok 1 př. n. l. Pro toto tvrzení uvádí několik důkazů, jako úplné zatmění měsíce v lednu roku 1 př. n. l. Navíc v seznamech syrských legátů existuje těsně před rokem 1 př. n. l. mezera, kterou mohl zaplnit svým druhým funkčním obdobím Varus. Výše uvedený travertinový fragment nápisu o dvojím funkčním období v Sýrii se zrovnatak hodí k podpoře této teorie, jelikož byl nalezen nedaleko vily rodiny Varovy v Tivoli. Iosephus potvrzuje, že Herodes se s Varem radil těsně před svou smrtí.

Pokud Herodes zemřel roku 1 před naším letopočtem, narození Krista se posouvá do let 2 až 3 př. n. l. To se přesně shoduje s velkou celoříšskou registrací obyvatel v roce 2 př. n. l.. u příležitosti 25. výročí Augustovy vlády, kdy mu byl udělen titul Pater Patriae (Otec vlasti). Lukášovo sčítání by tak nebylo klasickým daňovým soupisem, ale celosvětovou registrací oddanosti, která přivedla Josefa a Marii do Betléma.

Lukášův život a odkaz

O postavě evangelisty Lukáše vypovídá Nový zákon, stejně jako dochované historické prameny i církevní tradice.

Lukáš byl podle biblických záznamů a svědectví církevních otců lékařem. Jako lékař se Lukáš pravděpodobně staral o apoštola Pavla v jeho nemoci. Tradice, kterou lze sledovat až do 2. století n. l., uvádí, že Lukáš byl rodákem ze syrské Antiochie. Jeroným ho výslovně nazývá Lucas medicus Antiochensis. Předpokládá se, že Lukáš byl pravděpodobně bývalým pohanem, což z něj činí jediného nežidovského pisatele Nového zákona. Patřil ke vzdělaným helénistickým kruhům, o čemž svědčí jeho výborná literární řečtina.

Z novozákonních spisů vyplývá, že byl Lukáš průvodcem a blízkým spolupracovníkem apoštola Pavla. Provázel ho na mnoha cestách, což dokládají pasáže v knize Skutků apoštolských, kde vypravěč přechází do první osoby množného čísla. S Pavlem zůstal v kontaktu i po jeho uvěznění v Římě.

Starobylá tradice označuje Lukáše za malíře. Podle legend namaloval výjevy z evangelia a portréty, které byly vzorem pro rané křesťanské umělce. Podle tzv. Anti-markionitského prologu se Lukáš nikdy neoženil a neměl děti. Zemřel ve věku 84 let v Bojótii (nebo podle jiných zpráv v Bithynii). Existují různé verze o způsobu jeho smrti; některé uvádějí, že zemřel pokojně, jiné hovoří o mučednické smrti ukřižováním v Patrasu. Jeho ostatky nechal císař Constantius II. převézt v letech 356–357 z Théb do chrámu Apoštolů v Konstantinopoli.

Zdroje

• Paul Johnson: Dějiny křesťanství, CDK 1999
• F. F. Bruce: Věrohodnost Nového zákona, Návrat 1992
• William Steuart McBirnie: The Search for the Twelve, Living Books, Tyndale 1973
• Flavius Iosephus: Válka židovská I, Českobratrské knihkupectví 1926
• Tom Holland & Peter J. Williams: Is there evidence for Jesus?, debata (YouTube)
• An Archaeological Discovery Sheds Light on Luke, Humble Skeptic (YouTube)
• The Census & the Birth of Christ with Dr. Fred Baltz – Part 1, Patterns of Evidence (YouTube)
• John Mark Hicks: Pojďme ke stolu, Eastern European Mission 2010

Přečteno 42-krát