Deset setkání se Vzkříšeným

Biblické zprávy o událostech mezi Velikonocemi a Letnicemi

Popřít Kristovo vzkříšení je hlavní snahou každého odpůrce křesťanství. Na vzkříšení stojí učení o Kristově zástupné smrti za hříchy celého světa. Jen pak dává smysl, že ti, kteří Ježíše Krista přijímají, dostávají věčný život. Přitom znalosti křesťanů o historických souvislostech vzkříšení, které lze vyčíst z knih Nové smlouvy, bývají nedostatečné, takže víra ve vzkříšení je pro mnohé paradoxně spíše věcí tradice, než že by vycházela z biblického poznání.

Překvapivé momenty

Když se do Písma na události navazující na Kristovo vzkříšení podíváme blíže, začínáme se divit. Zpráv o setkáních se Vzkříšeným je řada, ale jsou tak kusé, že se těžko orientujeme v tom, kolik jich vlastně bylo a jak probíhala.

Jako blesk pak působí Pavlem zmiňovaných 500 účastníků jednoho místně nespecifikovaného setkání. Přemýšlím, oč jiný by byl náš obrázek o vzkříšení, kdyby to Pavel náhodou vynechal. Masový rozměr by se ztratil.

Pro víru vznikající církve je vzkříšení pojmem klíčovým, a přitom je jeho prezentace v knihách Nové smlouvy tak nesoustavná, nesystematická! Jak je to možné?

Ve Skutcích je zachycen obsah sedmi evangelizačních kázání (Sk 10,40–41; Sk 3,15; Sk 10,40–41; Sk 13,31; Sk 4,10; Sk 17,3; Sk 17,31). Tato raná kázání Kristovo vzkříšení zmiňovala vždycky. Existence očitých svědků byla samozřejmou, většinou výslovně uváděnou součástí poselství.

Různá setkání

Ženy u hrobu

Za úsvitu se u hrobu sešly Marie z Magdaly, „druhá“ Marie (Jakubova matka), Salome a patrně i Johana a Zuzana (obě dle L 8,13 patřily k Ježíšovu bezprostřednímu okruhu):

Po sobotě, když už svítalo na první den týdne, přišla Marie Magdalská a ta druhá Marie, aby se podívaly na hrob.

Matouš 28,1

Když uplynula sobota, Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné látky, aby přišly a pomazaly ho. A časně ráno prvního dne týdne, když vyšlo slunce, přicházely k hrobce.

Marek 16,1–2

Prvního dne týdne velmi časně ráno přišly (ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje) k hrobce nesouce vonné látky, které připravily.

Lukáš 24,1

Prvního dne týdne přišla Marie Magdalská časně ráno, ještě za tmy, ke hrobu a uviděla kámen odvalený od hrobu.

Jan 20,1

Čtyři evangelisté, čtyři různé pohledy na stejnou událost. Rozcházejí se především v tom, které ženy jsou uvedeny. Tento rozdíl nelze vyložit tak, že by vycházeli z nějakého společného zdroje, kde by byly vypočítány všechny účastnice. Zprávy jsou evidentně na sobě nezávislé. Evangelisté pravděpodobně psali spontánně, tak jak si pamatovali to, co zažili, nebo vyprávění očitých svědků.

Toto není zpráva o setkání se Vzkříšeným. Ženy viděly jen prázdný hrob a přijaly informaci od anděla (Mt, Mk), resp. od andělů (L). Jan anděla v této fázi nezmiňuje, zato jako jediný uvádí, že Marie Magdalská informovala apoštoly a další učedníky, což vyvolalo rychlou návštěvu Petra a Jana u prázdného hrobu, kterou Jan popisuje s pozoruhodnými podrobnostmi (J 20,3–10).

1. Marie Magdalská

Marie Magdalská se se vzkříšeným Kristem setkala jako první, krátce poté, co Petr s Janem odešli. Popisuje to Marek (Mk 16,9) a Jan (J 20,11–17). Již zde, podobně jako u dvou dalších setkání, není Vzkříšený hned rozpoznán.
Marie Magdalská opakuje to, co o necelou hodinu dříve sdělila učedníkům: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili“ (J 20,13b, obdobně 20,2c). Mít tělo, byť mrtvé, je v místní tradici nesmírně významné; připomíná nám to touhu současných Izraelců získat ostatky teroristy zavražděných příbuzných.

To, že se Ježíš jako první zjevil ženě, znamená, že křesťanství nerespektuje kulturní konvence, jinak by se zjevil Petrovi, vedoucímu a muži, zvlášť když z popudu Marie Magdalské přiběhl ke hrobu. Ježíš však počkal, až zase odejde, aby se zjevil ženě.

2. Ženy na cestě do Betanie

Zajímavý je rozdíl oproti setkání s Marií Magdalskou, protože v tomto případě mu ženy objaly nohy (Mt 28,9), přičemž evangelista nezaznamenává Ježíšův distanc. Obě setkání proběhla přibližně ve stejné době.

Po setkání s anděly za úsvitu u prázdného hrobu běžela Marie Magdalská k Petrovi a Janovi, zatímco zbylé ženy, snad Salome a Marie, matka Jakubova, možná i další, které jsem zmínil, odešly informovat zbylé učedníky. Markova formulace naznačuje, že učedníci mohli opravdu být na dvou místech: „Ale jděte a povězte jeho učedníkům i Petrovi…“ (Mk 16,7) Zdá se, že Petr a Jan přečkali noc před vzkříšením na jiném místě než zbývajících devět učedníků. Je možné, že Petr s Janem přenocovali v domě matky Jana Marka v jeruzalémských hradbách, zatímco zbylých devět bylo v Lazarově domě v Betanii.

3. Dva učedníci na cestě do Emaus

Tomuto setkání v pozdním odpoledni se podrobněji věnuje Lukáš (L 24,13–35), ale zmiňuje ho i Marek (Mk 16,12). Kleofáš s nejmenovaným druhem opět Ježíše nejdřív nepoznali. Setkání Ježíš věnoval vyučování.

Oba učedníci plní velikonoční radosti pak spěchali zpátky do Jeruzaléma (11 km), aby dali zprávu učedníkům.

4. Petr

Setkání patrně proběhlo odpoledne nebo večer, protože se o něm oba emauští poutníci dověděli od učedníků po svém návratu do Jeruzaléma. Zmiňuje ho Lukáš (L 24,34) i Pavel (1K 15,5).

5. První zjevení apoštolům

O tomto klíčovém setkání za zavřenými dveřmi, kdy apoštolové uvěřili, že Ježíš opravdu vstal z mrtvých, píšou Lukáš (L 24,36–43) a Jan (J 20,19–23).

Proběhlo večer po vzkříšení, po západu slunce. Vzhledem k tomu, že slunce v Jeruzalémě o Velikonocích zapadá kolem sedmé hodiny, a k času na cestu Kleofáše s kolegou z Emaus na místo určení k němu došlo nejdříve kolem 21. hodiny. Přítomno bylo devět apoštolů (chyběl Tomáš) a další lidé plus poutníci z Emaus. Mohlo se odehrát v domě matky Jana Marka.

Teprve nyní učedníci uvěřili, že Ježíš skutečně vstal z mrtvých, vzdor tomu, že jim to sděloval řadu dní před ukřižováním, že věděli, že hrob je prázdný, a že slyšeli svědectví žen o setkání se vzkříšeným Ježíšem. Do Ježíšova zmrtvýchvstání bylo vzkříšení obtížněji představitelné a vůbec myslitelné než po něm.

Jan uvádí klíčový moment: Po těchto slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého… (J 20,22) Zde Ježíš patrně navazuje na stvoření člověka v První knize Mojžíšově 2,7. Je to popis znovuzrození z Božího Ducha, ze kterého vyplývá nová duchovní autorita věřících: Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy. (J 20,23)

Lukáš zase píše, že jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu (L 24,46), což také pravděpodobně souvisí se znovuzrozením z Ducha (J 16,13). Patří k tomu také poslání učedníků ke všem národům a zaslíbení naplnění Duchem.

Ježíš učedníkům také říká, aby na naplnění Duchem počkali v Jeruzalémě (L 24,49).

Lukáš zmiňuje i procházku s učedníky až k Betanii, kde jim požehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe (L 24,51). Nelze ovšem zcela vyloučit, že Lukáš v evangeliu propojil dvě setkání a že procházka k Betanii se neodehrála v noci, ale že je totožná s ve Skutcích popsaným nanebevstoupením Pána (Sk 1,6–12).

6. Druhé zjevení apoštolům

Popisuje ho jen Jan (J 20,26–29), který se jako jediný z evangelistů na více místech věnuje Tomášovi. Bylo to přesně o týden později (po osmi dnech), v noci z neděle na pondělí. Zdá se, že toto setkání, i když proběhlo za přítomnosti všech učedníků, mělo soukromý charakter a bylo zaměřeno na Tomáše.

7. Třetí zjevení apoštolům

Popisuje ho jen Jan (J 21,1–23). Ježíš se na břehu Tiberiadského moře zjevil sedmi lidem, apoštolům a učedníkům. Byli to Petr, Tomáš, Jakub, Jan, Nathanael a dva další, kteří nejsou jmenováni.

Podobně jako u dvou již zmíněných setkání nebyl Ježíš hned přirozeně rozpoznán. S učedníky nejen posnídal, on jim snídani i připravil.

Na závěr Jan uvádí pozoruhodný Ježíšův osobní rozhovor s Petrem o nástupnictví.

Zajímavá je přítomnost učedníků v Galileji, když jim Ježíš minule řekl, aby neodcházeli z Jeruzaléma. To lze vysvětlit tím, že Ježíšovy pokyny uvedené ve 24. kapitole Lukáše zazněly z Ježíšových úst podrobněji a Lukáš je zestručnil. V jeho spise tím text neztratil logiku, ale narušilo to harmonii s ostatními evangelii. Další možnost je, že Lukáš ve svém evangeliu spojil dvě setkání (v tomto článku 7. a 10.) v jedno.

8. Zjevení na hoře v Galileji

Toto setkání mělo zvláštní význam. Ježíš zve učedníky do Galileje už před ukřižováním (Mt 26,32; Mk 14,28). Pozvání opakuje ženám po vzkříšení anděl a krátce nato do třetice znovu Ježíš ženám (Mt 28,10).

Lze předpokládat, že to bylo ono jediné organizované setkání, na které byl sezván širší okruh Ježíšových učedníků – oněch 500, které na počátku 50. let (přibližně o 20 let později) zmiňuje Pavel (1K 15,6). Závěr tohoto setkání, tzv. Velké poslání, je zaznamenán na konci Matoušova evangelia (Mt 28,18–20).

Zároveň nelze vyloučit, že šlo o dvě různá setkání: jedno pro apoštoly, druhé pro široký okruh, které ani nemuselo být v Galileji.

9. Jakub, Ježíšův bratr

Podle Pavlovy formulace se zdá pravděpodobné, že k setkání došlo až po galilejské „křesťanské konferenci“. Jakub, bratr Páně (nezaměňovat s apoštolem Jakubem), byl pravděpodobně synem Josefa, a nikoli Marie. V počátcích církve byl starším jeruzalémského sboru (viz Sk 15). O čem s ním Ježíš mluvil, nevíme. Je však jisté, že ho tehdy nepovolal k apoštolství, protože v tom případě by apoštolové o pár dní později za apoštola nezvolili Matěje.

10. Čtvrté zjevení apoštolům a odchod k Otci

Popisují ho Marek (Mk 16,14–19) a Lukáš na začátku knihy Skutků (Sk 1,4–9). Je to poslední Kristovo setkání s pozemšťany před jeho nanebevstoupením (Mk 16,1: „Nakonec…“). Začalo u stolu (možná v Lazarově domě v Betanii nebo v domě matky Jana Marka) a skončilo cestou na Olivovou horu (Sk 1,12).

Konalo se těsně před Kristovým odchodem k Otci, deset dní před Letnicemi.

Ježíšovo vyučování obsahovalo další vyslání ke zvěstování evangelia, pověření přinášet víru a křtít ty, kteří uvěřili, a zmocnění k činění patera znamení, která budou doprovázet věřící (Mk 16,17–18). Podle Skutků Ježíš tehdy také vydal pokyny ohledně křtu v Duchu svatém, jmenovitě, aby učedníci neopouštěli Jeruzalém (Sk 1,5). Již v rámci závěrečné procházky na Olivovou horu přišel na řadu rozhovor o obnovení izraelského království, což Ježíš znovu převedl na téma přijetí moci Ducha svatého. Pak Ježíš fyzicky opustil naši planetu.

Autentičnost a stáří zpráv

Konkrétních setkání se Vzkříšeným mohlo být trochu víc, ale ne o moc, zdá se, že o nich byl přehled, jak naznačuje Pavlův výčet (1K 15,6–7), žel jen částečný.

Evangelia, Skutky i Pavlovy listy dokazují vzkříšení tím, že existují svědci. Přitom by mohly být přineseny i jiné důkazy, především teologické. Protože všechny knihy Nové smlouvy, ze kterých jsme vycházeli, pravděpodobně vznikly v prvních desetiletích po Kristově ukřižování a vzkříšení, byla existence a dosažitelnost konkrétních svědků argumentem nejpádnějším a nejsnadnějším. Důkazy vzkříšení jiného typu potřebují pozdější generace – očití svědkové už nejsou k dispozici.

Pospojováním různých zpráv o jednotlivých zjeveních vzkříšeného se ukázalo, že skupinová setkání (v tomto článku 6., 8. a 10.) měla promyšlenou náplň vyučování (mělo ji i setkání 3., na cestě do Emaus; žel obsah tohoto vyučování, jež propojovalo aktuální novosmluvní události se starozákonními proroctvími, se nedochoval).

Zdánlivá zmatečnost a různorodost zpráv o setkání se Vzkříšeným je dána tím, že je popisují různí autoři ze svého úhlu pohledu. Při zkoumání různých zpráv se potvrdila jejich historicita i překvapivá přesnost rozličných detailů a jejich soulad napříč prameny.

Úsečnost a neúplnost nejedné ze zpráv byla i důsledkem toho, že adresáti textů z řad sboru jeruzalémského a dalších rodících se společenství to všechno dobře znali. Nejznámější bylo tehdy pochopitelně masové setkání, které nejspíš proběhlo na hoře v Galileji. Z knih Nové smlouvy se o něm zřejmě dozvídáme tak málo právě proto, že se autoři nechtěli rozepisovat o známé věci.

Studiem rozličných zpráv o vzkříšení v novozákonních spisech se ukázalo, že jde o rané autentické informace předávané očitými svědky nebo získané od přímých svědků. Pokud by měly novozákonní zprávy o vzkříšení Krista vycházet z jednoho (nedochovaného) pramene, vypadaly by úplně jinak. Autentičnost a stáří zpráv se jejich srovnáním potvrdila.

Kristovo vzkříšení stálo na počátku zrodu církve a křesťanské víry. Bez něj by křesťanství postrádalo logiku a smysl.

Převzato z časopisu Život víry 2026/4, str. 6. Podrobnější verze článku je digitálním předplatitelům Života víry k dispozici na www.zivotviry.cz. Digitální předplatné je možné vyzkoušet na první měsíc za 1 Kč.

Přečteno 38-krát