Měli pralidé jen krůček k lidem?

Na základě evoluční teorie se předpokládá, že člověk není svými schopnostmi jedinečný, ale jen je vyspělejší než ostatní živočichové. Výzkum kognice však odhaluje hlubokou diskontinuitu v tom, jak lidé a zvířata dokážou pracovat se symboly a abstraktními vztahy – člověk se od zvířat neliší jen řádově, ale podstatou svých schopností. Porovnáním neandrtálce s člověkem propast vynikne.

Pozoruhodně rozumná zvířata

Začněme s všeobecně známými příklady zvířecího jazyka, jako je šimpanz Koko se slovní zásobou přes 200 posnuků nebo papoušci žako ovládající až 1000 slov – představují pouze napodobování člověka při intenzivním tréninku. V divočině také sice komunikují, ale skutečný jazyk nepoužívají. Pouze lidé mají jedinečnou schopnost vytvářet slova pro abstraktní myšlenky, matematické pojmy a věci mimo bezprostřední realitu. Činnosti, které jsou pro lidi unikátní, se někdy nazývají kulturní univerzálie a podrobněji jsou rozvedeny v samostatném článku.

V evoluční biologii se často předpokladá, že druhy se společnými předky sdílejí podobné kognitivní schopnosti. Lidoopi by tedy měli být nejblíže člověku. Paradoxně to však jsou krkavcovití ptáci, konkrétně krkavci a vrány novokaledonské. Při řešení problémů a výrobě nástrojů v divočině výrazně překonávají opice i lidoopy. Dokážou například vymyslet osmikrokový plán, jak použít jeden kratší nástroj k získání druhého delšího, aby dosáhli na potravu, nebo si v divočině jako jediní živočichové vyrábějí háčky.

Evoluce nedokáže vysvětlit, jak funguje mysl.

biolog Johan Bolhuis

Na rozdíl od lidoopů mají tito ptáci relativně velký přední mozek, koncový mozek a hipokampus v poměru k tělu – podobně jako lidé. Od lidí a lidoopů se však tito ptáci liší tím, že nemají mozkovou kůru. Taková kombinace podobných i odlišných charakteristik silně zpochybňuje postupný vývoj kognitivních schopností v průběhu evoluce.

Stačí genetická podobnost?

Evolucionisté vznik moderních lidí (antropogenezi) popisují tak, že se před 5–6 miliony let v Africe od sebe oddělily vývojová linie lidí a linie šimpanzů. Z hlediska genetické příbuznosti zní evoluční vývoj logicky: genetické analýzy ukazují, že lidé a šimpanzi sdílejí asi 98 % DNA; moderní lidé a neandrtálci mají přibližně 99,7 % společné DNA. (Významná část rozdílných 0,3 % – což představuje přibližně 10 000 alel – nespočívá v samotných genech, ale v regulačních sekvencích na DNA, které zapínají a vypínají geny. Metylační mapy umožňují vědcům nahlédnout do neandrtálských vzorců genové exprese a porovnat je s lidskými. Vědci zjistili, že mezi oblasti s odlišnou metylací patří centra, která se podílejí na vývoji mozku, na neurologických a psychiatrických poruchách a na imunitním a kardiovaskulárním systému. Vznik jedinečných lidských vlastností (např. komplexní přestavba neuronových sítí v mozku nebo specifické kognitivní schopnosti) zřejmě vyžadoval koordinované regulační změny (vypnutí starých regulačních drah a zapnutí nových).

Evoluce neměla dost času

Výsledky matematických modelů populační genetiky však ukazují, že je zcela vyloučené, aby takový proces proběhl neřízenou evolucí v dostupném čase 5–6 milionů let. Matematický model genetiků Ricka Durretta a Deeny Schmidtové zkoumá čas, který je v populační genetice statisticky nutný pro vývoj nových regulačních sekvencí na DNA (míst, která fungují jako spínače genové exprese). Pokud si vývoj vyžaduje koordinovaný pár mutací – tedy dvoustupňový proces, kdy první mutace deaktivuje stávající sekvenci a druhá mutace v jiném místě na DNA vytvoří místo nové – ukazuje se, že na to evoluce neměla dost času. Střední doba čekání na takový koordinovaný pár mutací vyšla u člověka čistě matematicky na 216 milionů let! Počítačové simulace zkracují střední dobu na cca 162 milionů let, i to je však z hlediska antropogeneze příliš dlouho.

Pro zastánce speciálního stvoření a inteligentního plánu je to silný argument. Biologové Fazale Rana a Michael Behe tvrdí, že složitost a vzájemná propojenost biologických systémů (zejména v lidském mozku) vyžaduje koordinované genetické změny, které nejsou dle populační genetiky uskutečnitelné přirozenou cestou. Vznik člověka proto vysvětlují jako záměrný zásah Stvořitele, který sice použil existující biologické plány a geny lidoopů, ale cíleně změnil jejich strukturu, regulaci a genovou expresi.

Stavba mozku neandrtálců a lidí

Mezi odborníky se vede diskuse, zda měli neandrtálci kognitivní schopnosti srovnatelné s moderními lidmi. Dvě studie provedené italskými a španělskými vědci využily statistickou analýzu, aby porovnali tvar a strukturu mozku archaických druhů Homo sapiens (například Homo heidelbergensis), s neandrtálci a s moderními lidmi. Při analýze použili jak počítačové modely, tak fyzické odlitky mozkoven. Zjistili, že tvar a struktura mozku neandrtálců a archaických Homo sapiens se v podstatě nelišily. Avšak tvar a struktura mozku moderního člověka se od nich výrazně liší.

Lidská lebka má kulovitý tvar, zatímco archaický Homo sapiens i neandrtálec měli lebku protáhlou. Rozdíly jsou patrné zejména ve stavbě malého mozku a temenního laloku. Lidský mozeček je souměrný v obou hemisférách a větší než neandrtálský. U neandrtálců pravá strana mozečku byla výrazně menší než levá, což omezilo nervové propojení s prefrontálními laloky. Ve srovnání s mozkem neandrtálců má lidský mozek větší temenní lalok. Neandrtálci větší část mozku měly využívali k vidění v šeru a k ovládání svého robustního těla; to jim ponechávalo méně nervové tkáně pro složité kognitivní a sociální funkce. Kromě toho se jejich mozek výrazně méně prokrvoval, což snížilo synaptickou aktivitu a úroveň interneuronálního propojení.

Omezenost neandrtálce?

Z těchto strukturálních omezení vyplývají pro chování neandrtálců přímé důsledky. Menší mozeček a omezené propojení s prefrontálním lalokem napovídají, že neandrtálec postrádal schopnost zpracovávat řeč a komplexní jazyk. Temenní lalok hraje zásadní roli pro jazyk, matematické myšlení, chápání vlastní identity a náboženské cítění. Tato oblast mozku neposkytovala neandrtálci ani potřebnou kapacitu pro vizuální a prostorovou představivost a jemnou koordinaci ruky a oka. To vysvětluje, proč neexistuje neandrtálské obrazové umění a proč si neandrtálci nešili oblečení, ale nosili jen přehozy ze zvířecí kůže.

Tvar a struktura mozku neandrtálce – a potažmo všech archaických druhů Homo sapiens – neumožňovaly myslet a jednat způsobem, který odráží Boží obraz. Mnoho vědeckých objevů, které měly dokázat pokročilé chování neandrtálců, při pozdějším přezkoumání neobstálo. Ať už vezmeme květinový pohřeb v jeskyni Šánidar, symbolické rytiny v Gorhamově jeskyni, nebo neandrtálskou flétnu ze Slovinska, stejně jako údajnou výrobu lepidla ze smůly – vždy byl senzační výklad nálezených artefaktů dalším výzkumem zpochybněn. Podrobněji se o nich dočtete v samostatných článcích.

Šimpanzi nezaostávají

Když se zkoumáme chování šimpanzů v divočině, zjistíme, že mnohé dovednosti, které se u neandrtálců porovnávají s lidmi, zvládají tito primáti také. Šimpanzi ve volné přírodě vyrábějí oštěpy šestikrokovým postupem a loví jimi mláďata v buši. Používají kamenné nástroje na rozbíjení ořechů, sbírají určité rostliny s léčivými a repelentními účinky, které používají při budování svých hnízd na stromech. Shromažďují se k truchlení nad mrtvými členy tlupy. Dokonce i dokážou předvídat šíření přírodních požárů a využívat ho. Přesto nikoho nenapadne srovnávat rozum šimpanze s kognitivními schopnostmi moderního člověka.

Materiální kultura neandrtálců byla sice o něco pokročilejší než u šimpanzů, ale chyběla jí lidská kreativita a inovační skoky. Nalezené neandrtálské nástroje nevykazují za statisíce let jejich existence žádný technický pokrok.

Měla existence homininů nějaký účel?

Pokud nebyli neandrtálci našimi předky a ani přímo nijak nepřispěli k vzniku moderního člověka, jak si vysvětlit jejich existenci z hlediska biblického stvoření? Proč dal Stvořitel v průběhu posledních 6 milionů let vzniknout různým druhům homininů, pokud nebyli našimi evolučními předky? To je jedna z otázek, kterou se zabývá Hugh Ross v knize Rescuing Inerrancy (Obrana neomylnosti Bible). Odpověď nabízí ekologická analýza vymírání velkých savců po příchodu moderního člověka do různých částí světa.

Na kontinentech, kde homininé nebyli nikdy nalezeni, tj. v Austrálii a v Americe, způsobil příchod moderních lidí vyhubení velkých savců a ptáků. V Austrálii vyhynulo 88 % rodů velkých savců, v Severní Americe 72 % a v Jižní Americe 83 %. Naproti tomu v Africe a Eurasii, kde velcí savci žili bok po boku homininů po miliony let, jich vymřelo pouhých 18 % (Afrika), respektive 36 % (Eurasie). Dlouhodobé soužití savců s homininy naučilo tato zvířata instinktivní ostražitosti před dvounohými tvory s nástroji v rukou. Díky tomu byla ve Starém světě zachována fauna vhodná pro pozdější domestikaci a zemědělské využití. Existenci homininů tak můžeme chápat jako zásah Prozřetelnosti, jenž ve své milosti neodovolila člověku vyhubit zvířata, která později potřeboval pro rozvoj civilizace.

Zdroje

• Fazale Rana a Hugh Ross, Who Was Adam? A Creation Model Approach to the Origin of Humanity, Reasons To Believe, 2015
• Daniel E. Lieberman: Speculations about the selective basis for modern human craniofacial form, Evolutionary Anthropology, 2008
• Rick Durrett a Deena Schmidt: Waiting for Two Mutations: With Applications to Regulatory Sequence Evolution and the Limits of Darwinian Evolution, Genetics, listopad 2008
• Michael Behe: Response: Waiting Longer for Two Mutations, Intelligent Design 2009
• Hugh Ross: Rescuing Inerrancy: A Scientific Defense, Reasons To Believe, 2024

Přečteno 32-krát