Jak rozumět příběhu o potopě?

Se zrodem geologie a paleontologie v 18. století začaly vznikat teorie o původu zkamenělin. Georges Cuvier byl názoru, že v minulosti došlo na Zemi k mnoha katastrofickým potopám, které daly vznik geologickým vrstvám s fosiliemi. Jeho výklad geologických dat se nazývá katastrofismus.

Na druhé straně stáli Charles Lyell a James Hutton, kteří vycházeli z naturalismu a uniformitarianismu – předpokladu, že všechny geologické procesy (eroze, sedimentace, sopečná činnost atd.) probíhaly v minulosti vždy se stejnou rychlostí a intenzitou, jakou pozorujeme dnes. Stvoření a potopu odmítli z filozofických důvodů, nikoliv na základě geologických nálezů. Geolog Stephen Jay Gould o nich napsal: „Katastrofisté byli ve skutečnosti mnohem empiričtější než Lyell. Zdá se, že geologický záznam si žádá katastrofy: horniny jsou rozlámané a pokroucené, celé fauny jsou vyhlazeny. Aby Lyell obešel tento první dojem, přizpůsobil nálezy své představivosti. Tvrdil, že geologický záznam je velmi nedokonalý a že do něj musíme interpolovat to, co lze rozumně odvodit, i když to není vidět.“

Kreacionismus se vrací

Takový přístup nakonec v kombinaci s Darwinovou evolucí převážil. Mezitím teologická škola vyšší kritiky zpochybnila Mojžíšovo autorství knihy Genesis. Když se už zdálo, že biblická potopa je pouhým blízkovýchodním mýtem, zformuloval ve dvacátých letech 20. století adventista George McCready Price alternativní „geologii potopy“. Podle ní nejlepší způsob, jak oponovat tvrzení geologů, je vysvětlovat všechny geologické jevy potopou z Genesis.

Podle Price byly sedimenty, zkameněliny a fosilní paliva uloženy během Noemovy potopy za několik měsíců, nikoliv za stamiliony let. Jeho kniha vyšla právě včas, aby dodala argumenty při soudních sporech o výuku evoluce na školách. Jeho myšlenky dále rozpracovali a vědecky zdůvodnili John C. Whitcomb a Henry M. Morris v knize The Genesis Flood (Potopa z Genesis). Tak vznikl „vědecký kreacionismus“, přesněji kreacionismus mladé země (KMZ). Dnes se ovšem kreacionismus na amerických školách v rámci přírodních věd neučí, učí se jen v rámci filozofie a náboženství.

Zdaleka ne všichni vědci zastávající kreacionismus se ztotožňují s KMZ a jeho výkladem bible. Někteří přijímají vědecké argumenty pro starou Zemi. Tzv. kreacionisté staré Země (KSZ) přitom trvají na historicitě Adama a potopy světa. Příkladem je organizace Reasons To Believe založená astronomem Hughem Rossem. Další křesťané zastávají teorii inteligentního plánu (ID), která se otázkami historicity událostí v Genesis nezabývá.

Teistická evoluce

Jiní vědci zastávají teistickou evoluci, která biblický příběh o potopě jako historickou událost odmítá. V padesátých letech zformuloval myšlenku teistické evoluce (TE) Pierre Teilhard de Chardin. Mezi TE lze řadit i organizaci BioLogos založenou genetikem Francisem Collinsem. Collins a jeho spolupracovníci raději dávají před názvem TE přednost pojmu evoluční stvoření. Jde názor, že Bůh stvořil vesmír, Zemi a život během miliard let a že postupným procesem evoluce, řízeným Bohem, vznikla rozmanitost veškerého života na Zemi.

Musíme ostře rozlišovat mezi evolucí jako biologickou teorií a populárním evolucionismem nebo vývojovým myšlením, které je jistě mýtem… Pro biologa evoluce… vysvětluje více faktů než jakákoli jiná hypotéza, která je v současnosti k mání, a proto je třeba ji přijmout.

C. S. Lewis

Podívejme se, jak si stojí modely globální potopy podle KMZ a lokální potopy podle KSZ ve světle vědeckých poznatků.

Model globální potopy podle KMZ

Jakožto globální katastrofa nesrovnatelných rozměrů může potopa vysvětlit celou škálu geofyzikálních jevů dokazujících starobylost Země, která je základním pilířem evoluce.

Modely KMZ vysvětlují vznik odlišných geologických vrstev s různými zkamenělinami tak, že jde o jednotlivé fáze potopy. To, co evoluční paleontologové považují za katastrofy, které způsobily masové vymírání druhů, nazývají KMZ megasekvence potopy. Podle nich hladina stoupala a ničivé tsunami zaplavovaly a devastovaly další a další oddělené ekosystémy a ukládaly jejich zkameněliny postupně vrstvu za vrstvou. Ken Ham (KMZ) poukazuje na to, že vrstvy na sebe hladce navazují beze stop po erozi nebo proměnách v důsledku tlaků a pnutí. V některých případech lze sledovat hydrodynamické třídění: nehledě na příslušnost k tomu či onomu tělu jsou větší a těžší zkaměněliny v nižší vrstvě, menší a lehčí ve vyšší.

Ham píše: „Po celém světě se – často v souvislosti s uhelnými ložisky – nacházejí vzpřímené fosilní stromy, které prořezávají mnoho vrstev horniny, což ukazuje, že vrstvy se ukládaly rychleji, než stromy stačily zetlít… Vidíme mnohočetné vrstvy hornin ohnuté jako hromada palačinek, která sklouzla z talíře. V Grand Canyonu je kilometrový sled pískovců, břidlic a vápenců, o nichž evolucionisté tvrdí, že představují 300 milionů let, ohnut stejným způsobem bez očekávaných náznaků zlomů nebo metamorfismu; to naznačuje, že vrstvy byly ještě relativně měkké a vlhké, když došlo k zemětřesení, které je ohnulo.“ Hamova organizace Answers in Genesis (Odpovědi v Genesis) provozuje muzeum Noemovy archy, kde seznamuje širokou veřejnost se svým modelem potopy.

Na druhé straně Deborah Haarsmaová (TE) odmítá tvrzení, že mezi geologickými vrstvami nepozorujeme působení eroze. Uvádí, že eroze je jasně patrná na několika místech v Grand Canyonu i jinde: spodní vrstva vykazuje erozní oblasti (říční kanály, jeskyně atd.), které se vyplnily sedimenty vyšší vrstvy. Dále upozorňuje, že zkameněliny v různých geologických vrstvách nejsou smíšené, jak by se očekávalo v případě globální potopy, ale odpovídají ohraničeným ekosystémům tak, jak předpokládá evoluční model. Ačkoli se silné vrstvy usazených hornin táhnou napříč celými kontinenty, netvoří souvislou vrstvu na celém světadíle, jak předpokládá model globální potopy. Horniny se spíše nacházejí v mnoha překrývajících se úsecích, což dokazuje, že vznikaly v různých obdobích, když kontinentální deska stoupla nad hladinu a pak klesla zpět do moře. Kromě toho existují i rozsáhlé oblasti kontinentů bez zkamenělin.

Kde se vzalo tolik vody?

Námitku skeptiků, že na Zemi není dostatek vody na globální potopu, řeší několik hypotéz. Jednak KMZ předpokládají, že před potopou nedosahovaly hory velkých nadmořských výšek. Existovaly jen pahorkatiny dosahující stovek metrů, zatímco vysoká pohoří se vyvrásnila až v průběhu potopy.

Z textu Genesis o stvoření oblohy druhý den, kdy Bůh „oddělil vody, které byly pod klenbou, od vod, které byly nad klenbou,“ vyvodili KMZ hypotézu baldachýnu vodních par v horních vrstvách atmosféry. Ty podle nich Zemi ochraňovaly od škodlivého kosmického záření a vytvářely skleníkový efekt, jímž se udržovala příznivá teplota a vlhkost na celé planetě. Při potopě voda z tohoto baldachýnu tvořila přívalové deště trvající 40 dní. Jak ovšem upozorňuje Hugh Ross (KSZ), fyzikální zákony a teplota zemské kůry limitují množství vody, které se může vypařit a vysrážet. 40-denní liják v jedné oblasti je myslitelný, ale v globálním měřítku není možný.

Jinou hypotézu, odkud se vzala voda potopy, popisuje Ken Ham (KMZ): „Déšť však zřejmě nebyl hlavním zdrojem vody, protože prameny veliké hlubiny jsou zmíněny jako první jak na začátku potopy, tak když záplava začala ustupovat.“ Hebrejské sloveso baka, které se překládá jako „vytrysknout“ nebo „protrhnout se“, se jinde používá k rozpolcení skály, zemětřesení a rozštěpení hory. „Taková několikaměsíční tektonická aktivita na dně oceánů po celé planetě vyvolávala ničivé tsunami, které se tříštily o předpotopní pevninu a způsobily nepředstavitelnou zkázu.“

Hypotéza zrychlené tektoniky

V nejrozvinutějších modelech KMZ se počítá s extrémní tektonickou aktivitou, působící jak ve vodorovném, tak svislém směru. Protože podle KMZ se celý geologický časový rámec zkracuje na deset tisíc let, muselo všechno proběhnout při potopě: rozdělení prakontinentu, vznik hlubokomořských příkopů i vyvrásnění vysokých pohoří. Ve vyprávění Genesis čteme, že archa přistála už po 150 dnech v pohoří Ararat. Přežití posádky vylučuje další extrémní tektonickou aktivitu, takže se všechno mělo stát zhruba za půl roku. Z dnešních vzdáleností mezi kdysi souvislými světadíly vychází průměrná rychlost pohybu kontinentálních desek 38–60 m za minutu. Pro srovnání: v roce 2011 posunulo zemětřesení v Japonsku o síle 9 stupňů Richterovy stupnice za 5–6 minut 800km úsek ostrova Honšú o necelé 3 m!

Jak uvádí Hugh Ross (KSZ) v knize Navigating Genesis (Procházení knihou Genesis), jednou z mnoha výzev pro věrohodnost takového scénáře je fakt, že energie potřebná k provedení tak radikálních změn v tak krátkém čase o mnoho řádů převyšuje to, co dovolují fyzikální zákony – a co by planeta mohla vydržet. Proto modely globální potopy počítají s dočasnými změnami fyzikálních konstant. Například tvrdí, že radioizotopy s dlouhým poločasem rozpadu se v tomto období rozpadaly asi miliardkrát rychleji než dnes. Ultrarychlý rozpad by tedy údajně dodal dostatek energie, aby se všechny tyto geologické změny udály za rok, a uvedl by radiometrická data pro stáří Země do souladu s mladou Zemí.

Kdyby však pasažéři archy byli vystaveni silnému radioaktivnímu záření, nepřežili by to, oponuje Ross. Neochránila by je ani hluboká voda, protože radioaktivní látky by se vířením a turbulencemi dostaly k hladině. Energie uvolněná z radioaktivního rozpadu by generovala tolik tepla, že by se z planety vypařila všechna voda a zemská kůra by se roztavila. Uvažovaný scénář by zanechal dodnes pozorovatelné a měřitelné stopy. Dozvuky tektonické aktivity by znemožňovaly stavebnictví, zemědělství i prosté přežití ještě desítky let po potopě.

Vznikly všechny zkameněliny při potopě?

KMZ uvádějí příklady nedávných katastrofických událostí, které dokazují, že geologické vrstvy nemusejí vznikat dlouhá časová období, ale stačí hodiny až dny. Často citovaným příkladem je výbuch americké sopky Saint Helens v roce 1980. Mnohé fosilie svědčí o náhlém zániku zkaměnělých organismů: predátor pohlcující kořist, velká stáda pohřbená spolu, těla roztrhaná na kusy.

Fazale Rana (KSZ) však popírá, že by mohly všechny sedimentární vrstvy vzniknout při potopě. Kdyby totiž vznikly před několika tisíci let a radiometrické metody zkreslovaly jejich stáří (jak tvrdí KMZ), potom by měření udávala srovnatelný věk všech těchto hornin. Avšak různé horiny se značně liší stářím, takže nemohly všechny vzniknout v krátkém časovém intervalu.

Scénáři globální potopy připisují KMZ prakticky veškerou tektonickou aktivitu Země, vznik geologických formací a ložisek uhlí, ropy, zemního plynu, sádrovce a vápence. Ross (KSZ) upozorňuje, že objem těchto ložisek biodepozit představuje výzvu. Vezmeme-li v úvahu jen odhad celkových zásob fosilních paliv 70 biliard tun, biologický materiál uložený v zemské kůře přesahuje nejméně 122 000-krát současnou biomasu. KMZ navrhli různá vysvětení, jako například, že předpotopní podmínky umožňovaly existenci 100-krát více biomasy.

Vešla se všechna zvířata do archy?

Protože biblický text udává rozměry archy: cca 140 m × 23 m × 13,5 m, máme podklad pro testování vědeckých modelů potopy.

Kdyby archa vezla dvojice ptáků a savců, které Noe a jeho rodina potřebovali k rychlému obnovení živobytí i bohoslužby po potopě, tedy stovky až tisíce druhů, měla by dostatečný prostor a mohlo by se o ně starat osm lidí. Pokud by však globální potopa zahubila všechen suchozemský život, muselo by současných 5,8 milionu druhů suchozemských živočichů pocházet ze zvířat v arše. Kdyby se na palubě archy nacházela jen desetina všech současných druhů a většina z nich upadla do jakéhosi druhu hibernace, představa, že by se o jejich potřeby mohlo starat osm lidí, kteří by je krmili a uklízeli po nich, se vymyká realitě.

Proto KMZ uvažují, že v textu použité slovo min = druh znamená v biologickém smyslu čeleď. Podle scénáře globální potopy se z několika tisíc párů rychle vyvinulo současných 5,8 milionu druhů. Zebry, koně a další koňovití se údajně diverzifikovali z jediného páru. Celá čeleď kočkovitých šelem – tygři, lvi, levharti, gepardi, pumy, rysi a kočky domácí – se vyvinula z jediného kočičího páru na arše. Ale oponenti KMZ upozorňují, že tak vyspělá zvířata, jako jsou koně a kočkovité šelmy, se prostě nemohou podle žádného pozorovaného nebo předpokládaného mechanismu diverzifikovat takovou rychlostí. Ani ten nejoptimističtější evoluční biolog by tuto možnost nepřipustil, protože je v rozporu s pevně danými biologickými limity.

Pokud však potopa byla lokální katastrofou, stačila by záchrana místního ptactva a savců, aby zaručila rychlou obnovu ekologické rovnováhy v zaplavené oblasti a nový počátek civilizace. Bakterie, hmyz a obojživelníci nepotřebovali zachránit, protože jejich druhy by se do zaplavené oblasti vrátily během několika týdnů či měsíců.

Důkazy protiřečící globální potopě

Ross i Rana (KSZ) uvádějí příklady vědeckých měření, která teorii, že Zemi nedávno postihla globální potopa, odporují: „Antarktické ledové jádro pod kupolí C nám ukazuje 800 000 ročních vrstev, jejichž roční výskyt potvrzují prachové stopy sopečných erupcí se známými historickými daty. Jádra odhalují osm cyklů stotisíciletého kolísání excentricity zemské dráhy.“ Podobná měření byla provedena i v Grónsku, kde zachycují 123 000 let. Nejednalo se o pobřežní oblasti, ale místa ve vyšších polohách vnitrozemí, kde led neroztává a proto nedochází k vzniku „falešných“ ročních vrstev.

Tyto výsledky souhlasí s prací novozélandských geologů, kteří odebrali vzorky usazenin z vrtů u pobřeží Jižního ostrova. Získali z nich data o klimatické historii za posledních 3,9 milionu let. Sedimenty vykazují stejný stotisíciletý cyklus kolísání sklonu zemské osy a neměnnou rychlost rozpadu radioizotopů jako vzorky z ledovců. Z těchto dat je zřejmé, že potopa nedosahovala ani ke Grónsku na severu, ani k Antarktidě a Novému Zélandu na jihu.

Věřím, že bible prohlašuje neměnnost fyzikálních zákonů; pozorování spekter vzdálených hvězd a galaxií jejich konstantnost v minulosti potvrzují. Měřením poměrů izotopů xenonu fyzici zjistili, že plutonium na rané Zemi se rozkládalo stejnou rychlostí jako v dnešních jaderných reaktorech.

astronom Hugh Ross

Společným úsilím dendrochronologů v Německu a Irsku vznikl na základě letokruhů borovic a dubů přehled o posledních 11 000 let. Analýza letokruhů dlouhověkých borovic na JZ Spojených států umožnila sestavit chronologii posledních 8 500 let. Výzkum Palmerova dubu v Kalifornii stanovil jeho věk na 15 600 ± 2 500 let, jde tedy o nejstarší živý organismus na světě. Jeho letokruhy poskytují další důkaz o konstantní rychlosti rozpadu radioizotopů za posledních 15 tisíc let. Tyto studie v zdokumentovaném období vylučují potopu na JZ Spojených států i v Západní Evropě.

Musela být biblická potopa globální?

Potopa na zemi trvala čtyřicet dnů, voda přibývala, zvedla archu a ta stoupala od země. Vody se na zemi rozmáhaly a velmi přibývaly a archa plula po povrchu vod. Vody se na zemi převelice rozmáhaly, až byly přikryty všechny vysoké hory všude pod nebem. Vody se rozmohly na patnáct loket výše, když byly přikryty hory. A zahynulo všechno tvorstvo pohybující se na zemi – ptactvo, dobytek i zvěř, veškerá havěť hemžící se na zemi i všichni lidé. Všechno, co mělo ve svém chřípí dech života, všechno, co bylo na souši, zemřelo.

Genesis 7,17–22

Z biblického textu se na první pohled člověku nezdá, že připadá v úvahu lokální potopa. A pokud by se potopa týkala jen určitého území, proč by se Noe namáhal se stavbou korábu, když stačilo prostě se sbalit a utéct do bezpečí? Těmto námitkám se Hugh Ross podrobně věnuje v knize Navigating Genesis (Procházení knihou Genesis).

Porovnáním s jinými biblickými pasážemi, které hovoří o „celém světě“, překvapivě zjistíme, že text připouští lokální potopu v oblasti Mezopotámie. Ross uvádí šest podobných pasáží, z nichž je však jasné, že nemůže být míněna celá planeta:

• Josef zachránil „celý svět“ před hladomorem (Gn 41,57);
• Šalomounově moudrosti přicházeli naslouchat poslové „od všech králů země“ (1Kr 5,14);
• z nařízení císaře Augusta byl proveden soupis obyvatelstva „po celém obydleném světě“ (Lk 2,1);
• o Letnicích se sešli v Jeruzalémě Židé „ze všech národů pod nebem“ (Sk 2,5);
• Pavel píše Římanům, že o jejich víře se mluví „po celém světě“ (Ř 1,8) a Koloským, že evangelium přináší ovoce „na celém světě“ (Ko 1,6)

Stačilo by tedy, aby potopa zaplavila celý svět, který tehdy obývali lidé. Rozbor Genesis 9–11 naznačuje, že se lidstvo odmítlo rozptýlit, i když to Bůh výslovně přikázal Adamovi a potom znovu Noemu. Avšak v Genesis 11 se dozvídáme, že ještě několik generací po Noemovi byl Boží příkaz ignorován. Z toho lze soudit, že lidstvo zůstalo usazené v geografické oblasti známé jako kolébka civilizace.

Pokud jde o nutnost postavit koráb, Ross připomíná, že s každým soudem Bůh pošle jasné varování. Noe byl tedy prorokem a jeho lešení kazatelnou. Práce na arše ve vyprahlé nížině jistě vzbuzovala patřičnou pozornost. Zatímco Noe stavěl koráb, Bůh trpělivě čekal a dával tak lidem čas, aby se obrátili. Na rozdíl od Lota čelil Noe morálnímu úpadku celého lidstva.

Model lokální potopy podle KSZ

Hugh Ross a Fazale Rana jsou představiteli organizace Reasons To Believe (Důvody k víře). Jejich lokální model potopy počítá s oblastí Mezopotámie a Perského zálivu. Ještě před 12 000 lety byl Perský záliv oázou, protože hladina moří byla díky vodě vázané v ledovcích níže o víc jak 100 m. (Podle některých badatelů se tam nacházela i zahrada Eden.) Na Mezopotámské rovině bylo nalezeno několik rozsáhlých aluviálních vrstev usazenin. Některá z nich by mohla časově odpovídat biblické potopě.

Ross píše: „Z geografického hlediska tato lokalita dává smysl jako oblast zalavená potopou. Byla obyvatelná a obdělávaná zhruba před 40 000 lety, což je hrubý odhad doby, kdy žil Noe. Pod touto oblastí se nacházejí obrovské vodonosné vrstvy, potenciální „prameny hlubin“ zmíněné ve vyprávění, a obklopují ji vysoké hory. Kromě toho nabízí poměrně snadnou migrační cestu do východní Afriky… S přihlédnutím ke všem těmto (i dalším) faktorům nejnovější vědecké studie navrhují rozsah biblické potopy, který zahrnuje celou Mezopotámii, celou oblast Perského zálivu a také velkou část jižní Arábie.“ Uvažuje se také o možnosti, že k potopě přispěla voda z tajících ledovců na konci doby ledové, nebo tam protržením Hormuzské úžiny vnikla voda z Indického oceánu.

Co přikrylo všechny hory?

Vody se na zemi převelice rozmáhaly, až byly přikryty všechny vysoké hory všude pod nebem. Vody se rozmohly na patnáct loket výše, když byly přikryty hory.

Genesis 7,19–20

Kritici lokální potopy podotýkají, že bible jasně hovoří o horách přikrytých vodou. Avšak podle R. Lairda Harrise text v Genesis nespecifikuje, čím byly vysoké hory přikryty. Hebrejština může naznačovat jen to, že nebyly vidět kvůli bouři. Na druhé straně, byly-li přikryty vodou, nemusí to znamenat, že voda nad nimi stála; může jít o vodu, která se přes ně valila, nebo výšku sloupce srážek – to všechno připouští použité hebrejské sloveso kasa. Zamyslíme-li se nad tím, kdo byli původními autory vyprávění o potopě – tedy posádka archy, nabízí se otázka, z čeho odvodili údaj, že „vody se rozmohly na 7 m výše, když byly přikryty hory“? Zdá se mi, že tento údaj musel být měřitelný z archy, např. mohlo jít o její ponor. Kdyby archa plula někde uprostřed Perského zálivu na vodách hlubokých cca 100 m, nebylo by vidět na obzoru žádné kopce ani hory. Autoři tohoto scénáře odhadují, že by bylo třeba 7 400 km³ vody.

Potom Noe přistál, jak známo, v pohoří Ararat. Může jít o odkaz na pětitisícovou horu Ararat, pohoří okolo ní, nebo o starověkou zemi Urartu severně od Asýrie. Srovnání veršů 5 a 9 v 8. kapitole naznačuje, že spojení „povrch celé země“ skutečně označuje jen ohraničenou oblast: „ukázaly se vrcholky hor“, ale vypuštěný havran ani holubice nedoletěli dost taleko, aby mohli přistát. A nakonec holubice přinesla v zobáčku olivový list, přestože olivy na vrcholcích hor nerostou.

Se zmíněným scénářem vidí určité těžkosti Danny Faulkner (KMZ). Zaprvé, Perský záliv ústí do Hormuzského průlivu, proto by nashromážděná voda odtékala tímto průlivem, a tak by archu odnesla s sebou na otevřený oceán. Druhý problém vidí v tom, že by odhadované množství vody nedosahovalo až k pohoří Araratu.

Potopa v kolektivní paměti

V kolektivní paměti lidstva bylo zaznamenáno více než 200 příběhů o potopě. Většina z nich se v základních obrysech shoduje s biblickým vyprávěním. To svědčí o tom, že lidstvo kdysi prožilo nepředstavitelnou katastrofu, která se zapsala do jeho mýtů a legend.

Někteří badatelé tvrdí, že všechny tyto příběhy mají společný pramen. Nejbližší biblickému vyprávění je zároveň nejstarší: babylonský epos o Gilgamešovi. Avšak podobnost s biblickým příběhem má své meze: déšť trval šest dní, potopa jen pár hodin; Uta-napištim postavil krychlové plavidlo, aby kromě své rodiny zachránil všechny příbuzné a řemeslníky. Největší kontrast ale spočívá v příčině potopy. Bohové seslali potopu bezdůvodně, nikoliv proto, aby zastavili morální zkázu lidstva. Samotní bohové podobní lidem se potopy lekají a utíkají před ní. Nicméně existence eposu o Gilgamešovi i další příběhy přidávají textu Genesis na důveryhodnosti.

Zdroje

• J. B. Stump, Stanley N. Gundry: Four Views On Creation, Evolution, and Intelligent Design, Zondervan, 2017
• Hugh Ross: Navigating Genesis: A Scientist’s Journey through Genesis 1–11, Reasons to Believe 2014
• Fazale Rana: Dinosaur Blood and the Age of the Earth, Reasons to Believe 2016
• Danny R. Faulkner: Physical Difficulties with Hugh Ross’ Local Flood Model, Answers Research Journal 15.4.2015

Přečteno 23-krát