Islám jako výzva pro křesťany

(recenze knihy Pavla Hoška)

Islám v posledních padesáti letech přestal být vzdáleným středovýchodním náboženstvím. Rozpad evropských koloniálních mocností vedl k přílivu muslimů do Evropy, především do Velké Británie a Francie. Politická nestabilita a války pak začátkem 21. století vyvolaly několik vln migrace z islámských zemí do Evropy a Severní Ameriky. Nekompatibilnost islámské a západní kultury jsou pro naše politiky výzvou. Nedostatečná integrace přistěhovalců do většinové společnosti, která vede k radikalizaci mladých muslimů, představuje vážná bezpečnostní rizika pro hostitelské státy. Na druhé straně si euroamerický kulturní okruh cení lidských práv a poskytuje azyl obětem autokratických režimů. Otázka už nezní, jestli budeme s muslimy žít ve společném státě, ale jak.

Nevyrovnané vztahy

Knížka profesora Pavla Hoška se zabývá otázkou, jestli na tuto výzvu existuje specificky křesťanská odpověď, tedy zřetelně vyplývající ze zdrojů a hodnot křesťanství. Nejde mu v žádném případě o naivní dobrodějství, jak by se mohlo zdát. Když si spočítáme, že křesťanů je něco přes 2 miliardy, muslimů 1,6 miliardy a obojích přibývá, takže dnes tvoří více než polovinu obyvatel světa, bude jejich spolužití pro budoucnost světa klíčové. Jak uvádí autor, pro vnějšího pozorovatele bývá stanovisko křesťanů k islámu nezřetelné a matoucí, protože křesťanská debata o islámu je stejně polarizovaná jako všechny ostatní debaty na toto téma.

Pavel Hošek problematiku důkladně prostudoval (v dodatku uvádí celou řadu domácích i zahraničních zdrojů) a hledá inspiraci v dlouholetých zkušenostech bývalých koloniálních mocností, především Velké Británie a anglosaského kulturního okruhu. První kapitolu věnuje poučení ze 14 století dějin interakce islámu a křesťanství. Poukazuje na to, že tlak islámu od začátku prohluboval mezi křesťany spory a rozdělení. Muslimům se tak křesťanství nejevilo jako lákavá alternativa jejich vlastní víře. Po pádu Byzantské říše se proto nezopakoval jev, kdy dobyvatelé přijmou pokročilejší kulturu podrobené společnosti. Muslimové nebyli přemoženi „zbraněmi ducha“ křesťanské Byzance. Jak uvádí, „podoba interakce mezi křesťany a muslimy se v dosavadních dějinách nesla ve znamení mocenské konfrontace dvou (či více) expanzivních imperiálních reálpolitik… V zásadě je ale třeba říci, že ideový obsah křesťanství se v tomto vzájemném měření sil obvykle neprojevoval.“

Zrcadlo křesťanům

Profesor Hošek upozorňuje, že často zaměňujeme pojem křesťanství s pojmy Západ a Evropa, a přitom nedomýšlíme to, že bychom se měli jasně vymezit. Co konkrétně považujeme na euroamerické kultuře za křesťanské, a co ne? Asi souhlasíme, že lidská práva, demokracii, tržní ekonomiku či vědecký racionalismus ano, zatímco bezhodnotový konzumní materialismus určitě ne. Je třeba si uvědomit pocit nadřazenosti, který jako Evropané cítíme ke zbytku světa, a který, když se podíváme zpět do dějin, je to spíš iluzí. Křesťanské země nebyly vlastně v historii spravovány nijak zvlášť křesťansky. Podle některých myslitelů právě islám nastavuje křesťanům zrcadlo. Věci, které nám na islámu překážejí, jako šíření víry mečem, nakládání s kacíři a odpadlíky, utlačování náboženských menšin, můžeme vidět ve své vlastní historii. Islám jako otázka nebo výzva, před kterou jsme postaveni. Vlastně k prosazení řady výdobytků západní kultury, i když je lze považovat za plody křesťanství, došlo až v důsledku rozpojení církevní a státní moci v době osvícenství. Reformace totiž nenašla odvahu zrušit spojení koruny a oltáře. V důsledku Třicetileté války byla tedy církev zbavena světské moci, čímž (konečně) došlo k návratu křesťanství zpět k jeho poslání (viz rozhovor Ježíše s Pilátem). Oproti tomu islám je založen na spojení politiky a náboženství. Dnes Dům islámu stojí na křižovatce a teprve budoucnost ukáže, která jeho interpretace převládne. Záleží to především na dialogu mezi muslimy samotnými. ale také na jejich interakci s nemuslimy.

Zlaté pravidlo

Křesťané jsou vázáni zlatým pravidlem, jak ho zformuloval Ježíš, a to je měřítkem křesťanskosti naší reakce na výzvu islámu. Měli bychom „vycházet z předpokladu, že lze být inteligentní, vzdělaný a laskavý člověk, a přesto muslim“, jak to autor vtipně vyjádřil. Koneckonců většina muslimů se hlásí k islámu proto, že se narodili v islámské zemi, není to věc volby. Abychom mohli porozumět muslimům, musíme pochopit jak vnímají sami sebe a porozumět vnitřní logice islámu. Cílem není se vším souhlasit, ale porozumět. Je třeba chápat, že se u většiny muslimů projevuje kultura cti a hanby. I nominální muslimové se cítí hrdi na islám jako svou kulturní identitu, a vnímají ohrožení mocenskou a technologickou převahou Západu. Drtivou převahu obětí radikálního islámu tvoří muslimové, to je také důvod, proč mnozí odcházejí do emigrace. Profesor Hošek píše: „Řečeno čistě pragmaticky, strategicky a takticky: ti muslimové, kteří tváří v tvář džihádistickým zločinům prosazují mírumilovné alternativy výkladu islámu, by jistě měli vědět, že je podporujeme a že jim fandíme, že v nás mají spojence a že je neházíme do jednoho pytle s těmi, proti jejichž řádění oni sami bojují.“

Co je pravý islám?

Zajímavý je postřeh autora, že islamismus jako totalitní politická ideologie je záležitostí posledních desetiletí a nebyl nikdy v historii uplatněn. Dokonce ani tehdy, když všechna moc byla v rukou muslimů; „islámské říše nebyly neprodyšné, totalitní, teokratické režimy, jak by nám chtěli vsugerovat současní islámští fundamentalisté“. Můžeme být rádi, že všude tam, kde se jim dostala do rukou moc svou vizi uskutečnit, se slíbený úspěch nedostavil. Islamismus sám sebe kompromituje, když má předvést, co dokáže. „Nepochopit, že islám je na rozcestí, znamená víceméně uvěřit islamistům. Uvěřit, že právě oni mluví za islám, že oni definují pravou podstatu islámu,“ uvádí Hošek.

V další části knihy se autor zaobírá povahou islámu. Ukazuje, že se islám dá považovat za přirozený monoteismus, který má mnoho společného s judaismem. Vysvětluje, v kterých aspektech se islám zásadně liší od křesťanství. Např. v otázce, dokáže-li člověk sám o sobě žít podle Boží vůle, islám podobně jako judaismus člověku předkládá zákon s tím, že mu to stačí. Podle křesťanství je ovšem tělesný člověk příliš slabý, aby ho dodržoval, a proto se Boží „slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi“. Podle islámu se Boží slovo stalo knihou, má charakter pokynu. Dále autor vysvětluje, jakým způsobem docházejí muslimové k interpretaci islámu, z čeho přitom vycházejí, a do jaké míry platí některé jeho poučky, které jsou často citovány. Pro některé situace zase naopak poučka chybí, například pro případ, že muslimové trvale žijí jako menšina v nemuslimské zemi.

Jak se nedohodnout

Ohledně vyjednávání vzájemně přijatelných podmínek koexistence muslimů s nemuslimy píše, že „má-li být úspěšné, musím být konkrétní, vstřícné a věcné, bez vzájemné zlomyslnosti a pohrdání.“ V kapitole nazvané Kudy cesta zřejmě nevede uvádí autor přehled různých postojů, se kterými se mezi křesťany často setkáváme a které brání skutečnému dialogu s muslimy. Přirovnává to k naší zkušenosti s komunikace s nevěřícími přáteli, kteří často „přesně vědí“, v čem spočívá křesťanství, a tím debata končí. Kromě strachu z terorismu, který se pochopitelně stává nástrojem v rukou populistických politiků, zmiňuje také vzájemnou hašteřivost křesťanů, kteří se místo hledání odpovědi navzájem obviňují a hledají zrádce ve vlastních řadách. Dále uvádí nekritické stranění křesťanů Izraeli vůči Palestincům (včetně křesťanské menšiny), fatalistické vyhlížení Armageddonu, nebo démonizování islámu. Ani tvrzení, že základem filozofie islámu je lhát nevěřícím příliš nepomáhá dialogu. Přehled autor uzavírá pokušením nosit růžové brýle a přičítat pohoršlivé aspekty islámu jeho špatné interpretaci a zneužití.

Kudy cesta?

V poslední kapitole nás autor zve, abychom islámu skutečně porozuměli. Pobízí křesťany, aby pomáhali muslimům budovat mosty s majoritní společností. Křesťané přece vědí z vlastní zkušenosti, jak skloubit svou víru se životem v sekulární společnosti. „Je třeba jednoznačně fandit a pomáhat těm, kdo se snaží předcházet radikalizaci vykořeněné a frustrované mládeže z přistěhovaleckých komunit. Jsou to naši spojenci,“ uvádí Hošek. Přezíravost a skepse je snad pochopitelná u politiků a novinářů, ale křesťanům by vlastní být neměly. Hošek poukazuje na akutní potřebu křesťanských odborníků v oblastech sociální práce, integrace menšin, humanitární a rozvojové pomoci ve třetím světě. Nejlepším řešením současné krize je totiž vykořenit bídu a utrpení v zemích, z nichž muslimové utíkají. V neposlední řadě autor uvádí praktickou konkrétní pomoc, která výmluvně hovoří o tom, jak to křesťané se svou vírou myslí.

Knížku Pavla Hoška považuji za velmi zdařilou a aktuální. Vyjadřuje se v ní na malém prostoru velmi trefně a hutně k otázkám, které si mnoho křesťanů ani nepřipouští. A přitom bychom se právě my, křesťané, měli nad nimi zamýšlet.

Přečteno 410-krát