Turínské plátno: svědek Kristova utrpení i vzkříšení?

V historii církve se vyskytla celá řada relikvií, které budily pozornost a vyvolávaly spory o jejich pravost. Žádná z se netěší většímu zájmu vědců, než Turínské plátno. Navzdory už více než stoletému zájmu vědy a snaze dokázat, že jde o podvrh, nás překvapuje stále novými fakty, které svědčí o jeho pravosti.

Pohřební plátno z Ježíšova hrobu?

Jedná se údajně o pohřební plátno, do kterého bylo podle evangelií zabaleno Ježíšovo tělo při pohřbu. Je dlouhé 4,4 m a široké 1,1 m. Nese sotva znatelný obraz zmučeného těla ukřižovaného muže zpředu a zezadu. Plátno je uloženo v katedrále sv. Jana Křtitele v italském Turíně. Když byly v roce 1988 zveřejněny výsledky datování plátna pomocí uhlíku C14, které řadí jeho vznik do 13. až 14. století, pro mnohé to bylo důkazem, že se jedná o středověký falzifikát. Nicméně vědecký průzkum Turínského plátna přinesl o jeho původu a historii mnoho přesvědčivých a zajímavých důkazů; některé z nich prozkoumáme níže. Nakonec prozkoumáme i výsledky radiometrického datování a stručně i navržené teorie vzniku obrazu na plátně.

Vlastnosti materiálu

Plátno je utkané ze lnu kosticovým vzorem. Směr a překládání vláken odpovídají palestinskému původu, a naopak vylučují původ egyptský, Rozměry plátna odpovídají měření v loktech, jaké se používaly ve starověkém Izraeli, ale nikoli ve středověku. Kvalita plátna svědčí o zámožném majiteli, což by jistě Josef z Arimatie byl. Když v roce 2002 bylo plátno v rukou restaurátorů, odstranili poprvé kus plátna, kterým bylo Turínské plátno v 16. století vyspraveno klariskami, a odborníce na textilie Mechthild Flury-Lembergová objevila neobvyklý typ stehu, který je znám pouze z jednoho dalšího místa na světě, z pevnosti Masada, kde Římané potlačili Židovské povstání koncem prvního století.

Když nastal večer, přišel bohatý člověk z Arimatie, jménem Josef, který se také sám stal Ježíšovým učedníkem. Ten přišel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Tehdy Pilát rozkázal, aby mu to tělo vydali. Josef tělo vzal, zavinul je do čistého plátna a položil [je] do své nové hrobky, kterou vytesal ve skále. Pak ke vchodu do hrobky přivalil veliký kámen a odešel.

Matouš 27,57–60

Obraz na plátně

Největší senzaci vzbuzuje samozřejmě obraz ukřižovaného muže na plátně. Obraz není patrný zblízka; aby ho člověk spatřil, musí stát tři až pět metrů od plátna. (To by dost komplikovalo práci případnému středověkému falzifikátorovi.) Když v roce 1898 plátno poprvé vyfotografoval italský fotograf Secondo Pia, překvapilo ho, že obraz na plátně je vlastně negativem! A nejen to, další výzkum ukázal, že obraz dokonce nese třírozměrná data. Experimenty potvrdily závislost hustoty obrazu na vzdálenosti mezi tělem a plátnem. Použitím počítačové technologie byly vytvořeny 3D obrazy těla uloženého v plátně, což bylo předmětem několika vědeckých studií.

Výzkumný tým Shroud of Turin Project (STURP) podrobil v roce 1978 plátno důkladné analýze a dospěl k závěru, že obraz na plátně není namalovaný; nenašlo se žádné pojivo, ani pigment, ani tahy štětce. Tvoří ho mikroskopické ztmavení vláken celulózy v povrchové vrstvě do hloubky odpovídající tloušťce lidského vlasu. Přitom odstín ztmavení je všude stejný a rozdíl mezi tmavšími a světlejšími místy závisí pouze na počtu zbarvených vláken na jednotku plochy.

Anatomické detaily

Pokud jde o anatomické proporce obrazu, Yves Delage prohlásil v roce 1902 proporce obrazu na plátně za dokonalé. Našli se ovšem i.kritici – např. Joe Nickell a Gregory S. Paul – upozorňující na disproporci v délce rukou a v poměru velikosti čela k zbytku hlavy. Jiní poukazují na deformaci obrazu vzniklou zabalením těla do plátna. Na obrazu těla se nacházejí podivuhodné detaily odpovídající všeobecně známému evangelijnímu příběhu. Opuchnutí pravé tváře po bití, stopy krvácení na čele a temeni hlavy odkazující k trnové koruně, 80 stop po bičování římskými důtkami ze dvou směrů, pohmožděniny na ramenou od těžkého břemene, krvavá rána v pravém boku i krvavé stopy po hřebech v oblasti zápěstí a chodidel.

Umístění ran po hřebech do zápěstí neodpovídá sice zobrazením v kostelích, ale zato je z lékařského hlediska věrné, jak ukázal v třicátých letech pařížský chirurg dr. Pierre Barbet. Kdyby hřeby propichovaly jen dlaně, bylo by možné se z kříže osvobodit. Propíchnutím zápěstí dojde k narušení hybného nervu, v důsledku čehož člověk přitáhne palce k dlani – detail, který vidíme na plátně.

Dr. Barbet se zabýval i ranou na boční straně hrudníku, z které jako by vytekla hustá sraženina a bezbarvá tekutina. Podle názoru lékařů totiž mohla buď vytéct krev, nebo vodě podobné krevní sérum, ne obojí. Barbet však experimenty na mrtvolách zjistil, že u lidí umírajících delší a obzvláště bolestivou agónií se v osrdečníku vyráží serosní výpotek, který potom vyjde spolu s krví z pravé předsíně – tedy krev a voda, jak je zmíněno v Janově evangeliu.

Přišli tedy vojáci a zlámali nohy prvnímu i druhému, kteří byli ukřižováni spolu s ním. Když však přišli k Ježíšovi a uviděli, že je již mrtev, nohy mu nezlámali, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok; a hned vyšla krev a voda.

Jan 19,32–34

Analýza domnělých stop od krve přinesla zajímavé výsledky. Bylo prokázáno, že jde o lidskou krev skupiny AB. Za normálních okolností krev stárnutím hnědne, ale krev na plátně zůstala červená, což zdánlivě odporuje starobylosti plátna. Nicméně jsou známy chemické procesy v krvi člověka, který prochází velkým stresem a agónií. Rozpadem červených krvinek se dostane do krve bilirubin, a ta si udrží svou rudou barvu. Kromě krve byly ještě na vzorcích z tváře nalezeny stopy octa.

Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, aby se naplnilo Písmo, řekl: „Žízním.“ Stála tam nádoba plná octa; nasadili houbu plnou octa na yzop a podali mu ji k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ Naklonil hlavu a odevzdal ducha.

Jan 19,28–30

Analýza biologických vzorků

V roce 1973 odebral švýcarský kriminolog dr. Max Frei z plátna pomocí samolepící pásky vzorky drobných častic. Analýza pylových částic přinesla 49 druhů rostlin, které rozdělil do čtyř skupin:

• pouštní rostliny typické pro oblast Palestiny a Mrtvého moře,
• stepní rostliny typické pro oblast Anatolie v Turecku,
• nepočetná skupina rostlin typických pro okolí Istanbulu,
• rostliny, které se vyskytují v západoevropských zemích.

Izraelský botanik dr. Avinoam Danin získla z plátna vzorky rostlin, které kvetou v Jeruzalémě na jaře. Když byly z oblasti nohou odebrány vzorky půdy a analyzovány v chicagském ústavu Enrica Fermiho, výsledky se graficky téměř přesně shodovaly s diagramem pro jeruzelémskou aragonitovou půdu.

Je známa historie plátna?

Dokázat původ plátna před jeho přenesením do Evropy není možné. Existuje však řada indicií, které ho spojují s Mandylionem, neboli vyobrazením Krista z Edessy. Na rozdíl od Turínského plátna však Mandylion zobrazoval jen tvář Krista. Podle církevní tradice přinesl plátno s Kristovým obrazem do Edessy Mar Addai, , řeckým jménem Tadeáš. Ten patřil do širšího okruhu Ježíšových učedníků. Podle legendy evangelizoval krále Abgara V., který byl zázračně uzdraven a obrátil se ke křesťanství. Poté, co jeden z Abgarových nástupců znovu zavedl v Edesse pohanství, byl Mandylion ukryt. Znovu se objevil v městských hradbách v blízkosti brány až v 6. století. Není bez zajímavosti, že se obraz Krista, jak ho známe z kostelů a ikon, ustálil někdy v 6. století a většina Ježíšových vyobrazení se shoduje s Turínským plátnem nejméně v 16 identifikovatelných detailech. Podle pravoslavné tradice se předlohou všech ikon stal právě Mandylion.

Později se roku 944 Mandylion dostal do Konstantinopolu. V roce 1204 píše o něm ve svém dopise Robert de Clari, francouzský křižák v Konstantinopolu. V roce 1357 je pak Turínské plátno poprvé veřejně vystaveno v Evropě Gotfrydem de Charny, který pocházel z templářského rodu. Spojení Turínského plátna s touto relikvií má ovšem jednu slabinu: existuje Mandylion ve vatikánské sbírce relikvií, který přinesli do Paříže křižáci.

Na čtyřech místech jsou v plátně spáleniny ve tvaru L, které jsou starší než poškození z požáru kaple Chambéry v roce 1532, a vznikly zřejmě v důsledku složení plátna. Nejstarší vyobrazení Turínského plátna na iluminacích uherského Prayova rukopisu ho zachycuje i s takovými detaily, jako je poloha těla, vzor tkaniny a tyto nápadné díry ve tvaru písmene L. Rukopis pochází z roku 1192, což je v rozporu s výsledky radiometrického datování plátna z roku 1988.

Datování metodou C 14

Po určitém váhání daly církevní úřady v roce 1988 souhlas s radiometrickým datováním plátna, když byla vyvinuta nová metoda, která neznehodnotí příliš velkou část plátna. Byly odebrány vzorky z rohu plátna a pomocí hmotové spektroskopie zpracovány nezávisle ve třech laboratořích: na Oxfordské univerzitě, na Arizonské univerzitě a ve Švýcarském Spolkovém vysokém učení technickém. Závěr, že plátno pochází z rozmezí let 1260–1390, byl stanoven s 95% jistotou.

Kolem datování však vznikla velká debata. Jeden z odborníků, kteří zkoumali plátno v roce 1978 v rámci projektu STURP, Raymond Rogers, napsal před svou smrtí článek s oponenturou, kde tvrdil, že okraj plátna, z něhož pocházel vzorek, vykazoval anomálie. Byl vyroben z bavlny – nikoli lnu – a byl obarven, aby splynul se zbytkem plátna. Z toho mnozí usuzují, že se jedná o vzorek tkaniny, kterou bylo plátno vyspraveno.

Vyšlo také najevo, že belgický profesor Raes již v roce 1981 podrobil radiokarbonovém testovaní vlákna odebrané týmem Johna Jacksona v roce 1978. Výsledky měření však nebyly publikovány, protože k tomu neměl oficiální svolení kardinála. Profesor Raes dostal dva zcela odlišné výsledky pro různé vzorky. První výsledek, že vzorek pochází z roku 200 po Kr. je zajímavý, uvážíme-li přesnost testu je plusminus 100–200 let. Druhý výsledek, že plátno pochází z doby okolo roku 1000, se blíží výsledkům z Oxfordu, Curychu a Tusconu. Tam ale analyzovali vzorek z jednoho místa, kdežto profesor Raes měl k dispozici vzorky z různých částí plátna.

Další faktor, který je třeba brát v úvahu, je závislost měření na předpokladu, že plátno nebylo nikdy kontaminováno radioaktivním uhlíkem C 14. K ní by mohlo např. dojít z kouře svíček, kterému bylo plátno vystaveno celá staletí, nebo při požáru kaple Chambéry, a nebo přeměnou dusíku, který tvoří ochrannou atmosféru v schránce, kde je uloženo. Od radiometrických testů v roce 1988 potvrdily tři jiné datovací metody mnohem vyšší stáří plátna.

Vznik obrazu zůstává záhadou

Dosud nebylo uspokojivě vysvětleno, jakou metodou otisk vznikl. Hypotézy uvažovaly o reakci nabalzámovaného těla s povrchem roucha, působení plynů, elektromagnetických nebo radioaktivních vlivech. Chemická vysvětlení narážejí na problém, že obraz je na mikroskopicky tenké vrstvě některých vláken, tedy na povrchu plátna. Přitom není rozdíl mezi přední a zadní stranou těla, takže fakt, že tělo leželo na látce, se nijak neprojevuje.

Pokud jde o elektromagnetické záření, jeho zdrojem by nemohlo být tělo samo, jelikož obraz vznikl rovnoběžným promítáním kolmo na podložku, a nikoli všemi směry. Přece se však zdá, že se zářením má obraz něco společného. Ztmavená vlákna se nejvíce podobají stopám po požáru z roku 1532. Jak uvádí Frederick Baltz, nedávno se podařilo vědcům napodobit ztmavení vláken lnu v tak tenké vrstvě, když vystavili plátno mikrovýbojům vysokoenergetického laseru.

V roce 2005 se vědcům z francouzského časopisu Science & Life údajně podařilo otisk (plátno ovšem není otiskem nýbrž projekcí) napodobit středověkými metodami, směsí oxidu železitého s želatinou, což podle článku Richarda Inghama na webu Phys.org má být důkazem, že Turínské plátno je podvodem. Mám však dojem, že by si středověký falzifikátor snahou napálit vědce ve 20. století zbytečně přidělával práci, protože po relikviích tehdy byla poptávka i bez toho!

Zdroje

• článek Evidence surrounding Jesus’ Shroud of Turin (na blogu Patterns of Evidence)
• Miroslav Žák, Tajemství Turínského plátna, Chvojkovo nakladatelství 1998
• Turínské plátno (Wikipedia)

Přečteno 290-krát