Josef z Arimatie a vznik evangelií

Josefa z Arimatie zmiňují všechna evangelia. V galeriích starých mistrů ho na obrazech s námětem „snímání z kříže“ spatříme pokaždé. Všeobecně bývá pokládán za epizodickou postavu, o které toho moc nevíme. Někomu se snad vybaví anekdota: „Víš, kdo je patronem fízlů? No přece svatý Josef z Arimatie. Byl Ježíšův učedník, ale byl tajný.“ Co se o něm z Bible můžeme dovědět?

Všechny čtyři zprávy evangelií o Josefovi jsou krátké, a přesto bohaté na informace. V připojené tabulce vypisuji, co se o něm z Bible (kromě jména a města, odkud pocházel) dozvídáme. Těch 32 různých informací je vše, co se o Josefovi z Arimatie můžeme z Písma dovědět (deset, navíc s doplňkovým číslováním, se týká věcí, které Josef dal k dispozici k pohřbu, tj. plátna a hrobu, tři jsou Janovy poznámky, že se spolu s Josefem zapojil i Nikodém).

Odvážný, nebo vystrašený?

Při bližším ohledání je trochu překvapivé, že se tu setkáváme s mírně odlišným hodnocením u synoptiků a u Jana. Zatímco u Matouše, Marka i Lukáše je Josef jednoznačně chválen, Jan zmiňuje, že se bál židů, a že se proto k Ježíšovi veřejně nehlásil. Nic takového nezazní u synoptiků, naopak Marek připomíná, že požádat Piláta o Ježíšovo tělo vyžadovalo určitou smělost. Lukáš zase píše, že Josef nesouhlasil s Ježíšovým odsouzením, což zní dobře, ale pokud svůj nesouhlas nedal najevo veřejně, čemuž nasvědčuje líčení Janovo, budí to už ne tak jednoznačný dojem. Zvláštní je také to, že Jan, na rozdíl od synoptiků, neuvádí nic o společenském postavení Josefa, takže se z jeho líčení o něm nedozvíme nic, než že byl tajným učedníkem. U Jana se vynořuje z mlhy.

Přestože ani synoptici nepomíjejí nebezpečí ze strany židovských předáků, kterému byl vystaven Ježíš – tento disident a rebel – i lidé kolem něj (např. v Jeruzalémě v době po vzkříšení), je Jan v této záležitosti podrobnější a kontext ohrožení učedníků ze strany tehdejších náboženských mocipánů zmiňuje nejčastěji a nejplastičtěji ze všech evangelistů (např. Nikodémova utajovaná návštěva ve třetí kapitole, hrozba vyloučení ze synagogy pro rodiče uzdraveného slepého od narození v deváté kapitole a naplnění této hrozby na uzdraveném – J 9,34).

Na druhou stranu i Jan píše o Josefovi celkově příznivě. Nedá se tedy říci, že by se pohled na Josefa u Jana s pohledem ostatních evangelistů rozcházel. Tím, že zmiňuje Josefův strach, Jan spíše poskytuje informaci, bez které by byl náš obraz Josefovy osobnosti ochuzený. Víme, že Jan líčení synoptických evangelií znal, že se snažil opakovat z nich co nejméně a že je v řadě podrobností cíleně doplňoval. Proto se také velmi pravděpodobně nerozepisuje o Josefově společenském postavení; jeho čtenáři to znali odjinud.

Proč synoptikové o Josefově obezřetnosti mlčí? Zdálo se jim, že to jsou věci, které nejsou pro čtenáře v daném kontextu důležité? Nebo chtěli psát méně „protižidovsky“? To asi ne, protože Ježíšovy tvrdé protifarizejské invektivy citují v podobném množství jako Jan. Jednoduchou odpověď na tuto otázku nemám po ruce.

Tím, že Jan zmínil Josefův strach jako něco reálného a asi ne zrovna pozitivního, se zařadil k tradičnímu přístupu biblických autorů bez ohledu na to, zda to byli evangelisté či autoři starozákonních knih. Synoptická evangelia mluví nejen o Judově, ale i Petrově zradě, o tom, jak Ježíš učedníky opakovaně napomínal kvůli nevěře atd. Podobně starozákonní autoři, počínaje Mojžíšem, a zvláště autoři historických a prorockých knih, se nerozpakovali i o pozitivně hodnocených osobnostech uvádět i jejich špatné skutky. Kdo čte Druhou Paralipomenon, dozví se, že Šalomoun měl 4000 stájí pro koně a pro vozy a 12 000 jezdeckých koní. Až ten, kdo čte i První Královskou, se dozví, že měl i 700 žen-kněžen a 300 konkubín, které odvrátily jeho srdce od Hospodina k modlářství. Ve 2. Paralipomenon přitom o Šalomounovi nenajdeme nic negativního. Možná to trochu připomíná určitý rozdíl v pohledu na Josefa z Arimatie u synoptiků a u Jana.

Kdo od koho opisoval?

V předcházející části jsme se zabývali tím, v čem se Janovo líčení Josefa z Arimatie liší od zbývajících evangelistů. Myslím, že se dá povědět, že Jan od synoptiků neopisoval, ale naopak je doplňoval. A jak se zprávy evangelistů o Josefovi, plátnu a hrobu prolínají?

Všichni čtyři evangelisté zároveň přinášejí z toho, jaký Josef byl a co v den ukřižování udělal, jen čtyři údaje: Byl Ježíšovým učedníkem, vyžádal si od Piláta Ježíšovo tělo, zavinul je do plátna a položil je do hrobky. To jsou čtyři hlavní momenty příběhu. Celkově jsme ale informací o Josefovi napočítali 32 (možná 31, protože to, že po přivalení kamene ke hrobu odešel, bylo samozřejmé). Tři evangelisté zároveň zmiňují tři další informace (Matouš tři, ostatní po dvou) a dva zároveň uvádějí čtyři informace (a sice každý po dvou). Výlučná informace se objevuje 20krát, Matouš jich uvádí šest (včetně té poslední, samozřejmé, že Josef nakonec odešel), Marek a Lukáš po třech, zatímco Jan jich má osm.

Naskýtá se otázka, proč se s tím takhle počítám. Co se z toho můžeme dovědět? To, jak jednotliví evangelisté píší o Josefu z Arimatie, nám dává nahlédnout do toho, jak evangelia vznikala. Mainstreamový názor liberálních teologů, který ale přejímá i mnoho evangelikálů a v posledních desetiletích (světe, div se) i římských katolíků, předpokládá pozdní vznik evangelií s tím, že evangelia nepsali účastníci popisovaných dějů. Nejstarší je podle nich Markovo evangelium (kolem roku 70) a nedochovaný spisek o Ježíšovi, který se označuje písmenem Q. Z Marka a z pramene Q měli opisovat Matouš a Lukáš. Jan je podle tohoto názoru až pozdní, nejméně autentické zpracování Ježíšova života. Tomu se dnes učí nejen všichni studenti teologie, ale i žáci většiny (snad jen evropských?) evangelikálních biblických škol.

Když se podíváme na zprávu o Josefovi z Arimatie, vidíme, že tomuto pojetí naprosto neodpovídá. Jednotlivé podrobnosti jsou „spravedlivě“ rozděleny mezi všechny čtyři autory. Všichni se shodují v základních rysech a každý uvádí oproti těm druhým několik podrobností, o kterých by nemohl vědět nikdo, kdo by s ději kolem Golgoty nebyl obeznámen buď osobně, nebo z vyprávění účastníka (účastníků). Nikdo z nich nemá větší informační náboj, nikdo nevyčnívá množstvím nových údajů (připomínám, že Janova specifika jsme se snažili prozkoumat v předcházející části).

Z toho jednoznačně vyplývá, že nikdo od nikoho neopisoval. Jak vysvětlit to, že se evangelisté v základu shodují a zároveň se v řadě podrobností doplňují? V řadě detailů, které mohli znát opravdu jen místní, s událostmi perfektně obeznámení lidé. Nacházíme důkazy znalosti místních poměrů (hrob byl blízko Golgoty, byl v zahradě, patřil Josefu z Arimatie, byl nový, nikdo do něj ještě nebyl pochován – když uvedu jako příklad jen informace o hrobu). Žádný z evangelistů není informován lépe ani hůře. Každý má nějakou podrobnost, která není pro příběh podstatná a kterou by žádný pozdní autor neuváděl, protože by o ní nevěděl a nenapadlo by ho si takovou podrobnost vymýšlet.

Asi nejbizarnější takovou drobností je, že spolu s tělem bylo do plátna zavinuto i 100 liber masti z myrhy a aloe. Balzamování se nemohlo uskutečnit kvůli začátku šabatu, ale mast nebylo potřeba do plátna přibalit. Kdyby to nepopisoval očitý svědek, toto by určitě vynechal, protože pravděpodobnější podle mě bylo, že mast uložili někde stranou v hrobě. Možná Nikodéma s Josefem napadlo, aby mast nebyla v ranním šeru v hrobové kobce ženami přehlédnuta; ale kdyby to Jan neviděl na vlastní oči, jistě by o tom nepsal.

Josef z Arimatie je jen jedním z mnoha příkladů, které jasně dokazují, že evangelia nevznikla tak, jak se to dnes většina studentů teologie učí. Jak tedy vznikla?

Evangelia a styl vyučování

Teologické závěry ohledně vzniku evangelií vycházejí z určitých předpokladů, z ideologie, z konkrétních dogmat, kterým nevěřící teologové věří. Jsou to zvláště tato dogmata: Zázraky neexistují (z čehož vyplývá, že si autoři evangelií hodně vymýšleli), Ježíš zkázu Jeruzaléma v roce 70 nemohl předpovídat už za svého života (z čehož vyplývá, že ke vzniku evangelií nebo aspoň jejich příslušných pasáží muselo dojít až po roce 70). Vzhledem k tomu, že vznikla tak pozdě, je nemohli napsat očití svědkové.

Smutné (a zároveň směšné) je, že evangelikálové a v posledních letech i římští katolíci, kteří se zázraky ani s autenticitou Ježíšových proroctví nemají problémy, přejali teorii vzniku evangelií, kterou vytvořili nevěřící teologové a která by dávala smysl jen tehdy, kdyby liberální dogmata byla pravdivá.

Popis událostí kolem Josefa z Arimatie a mnoho dalších evangelijních příběhů svědčí o tom, že vznik čtyř evangelií je nemyslitelný bez toho, aby je napsali očití svědkové událostí nebo lidé, kteří slyšeli jejich vyprávění, a to ještě za dobré paměti (po třiceti letech by vzpomínání na Ježíšovy skutky vypadalo jinak).

Synoptická evangelia jsou záznamy vyučování pro nové zájemce o křesťanství, které zaznívalo z úst apoštolů už v Jeruzalémě (Marek tady nepsal pro římské nežidovské posluchače, což jsem doložil v dřívějším článku, viz Život víry 2018/2, str. 3). Vyučovaly se určité věci, ale protože to apoštolové říkali vlastními slovy, bylo to pokaždé trochu jiné. Tak se to promítlo i do písemných záznamů těchto vyučování, synoptických evangelií. Nikdo od nikoho neopisoval. Měli to v hlavě, protože to zažili. Proto jeden zázrak nebo okolnosti velikonočního týdne popisují v podrobnostech někdy různě. Podobně jako u příběhu Josefa z Arimatie se tyto popisy doplňují.

Podobu evangelií si ověřuji ve vlastní vyučovací praxi. Poté, co jsem předal šéfredaktorství Života víry, jsem se jako externí lektor na malý úvazek vrátil na Fakultu architektury ČVUT. Každý letní semestr, rok co rok (s výjimkou covidových uzávěr) učím tři až čtyři dvacetičlenné skupiny studentů postupně na čtyřech exkurzích do středověkých pražských památek. Na jednu exkurzi je vyhrazeno tři a čtvrt hodiny. Mám přemíru informací, které bych studentům rád předal, ale je mi jasné, že jim stihnu povědět jen část. Nenosím žádné poznámky, prostě mám v hlavě okruhy, se kterými je chci seznámit (připravuji se tak, že si před exkurzí vždy znovu projdu některé knihy a materiály).

Okruhy na jedné exkurzi bývají někdy čtyři, někdy je jich víc. Neprobírám je popořadě. Můžu začít tam, kde se to hodí. Kdybych podle papíru povídal znovu a znovu to samé, nebavilo by mě to a mé studenty asi taky ne. Vykládám o tom, co je potřeba nutně probrat v rámci osnov, na kterých jsme se na katedře domluvili, ale nevyhýbám se odbočkám, třeba na základě dotazu nebo když vidím, že je něco potřeba vysvětlit podrobněji. Někdy na něco zapomenu: Například minulý týden jsem studenty neupozornil na růžici narýsovanou kružidlem na opukovou románskou konzolku, což se mi do té doby nikdy nestalo. Někdy zase říkám něco, co jsem studentům ještě nikdy neříkal. Pokaždé je to v úhrnu totéž, ale vždy jinými slovy, většinou v jiném pořadí, doplněné nebo ochuzené o různé podrobnosti. Právě tak si představuji vznik evangelií.

Vznik evangelií a moje vyučování o středověké architektuře mají společné to, že je k dispozici rozsáhlý materiál, který lze stihnout prezentovat jen částečně, a zároveň je tu nadšení pro věc. Středověkou architekturu mám rád. Studentům chci z té krásy předat co nejvíc. Evangelium o Božím království je něco ještě krásnějšího a hlubšího, ale nadšení funguje v obou případech.

Evangelia se vzájemně odlišují, protože informují z pohledu osobní zkušenosti autorů. Mozaikovitost, to, že se celkový obraz skládá, vyplývá z nezávislé informovanosti autorů.

Ing. arch Tomáš Dittrich je redaktorem Života víry.

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2022/4, s. 18 (www.zivotviry.cz).

Přečteno 208-krát