Evoluce, nebo stvoření?

Příspěvek k diskusi o biologii, našem původu a smyslu naší existence

Kdo jsme, víme jen tehdy, když víme, odkud jsme přišli.

Phillip Johnson

Darwinovo vystoupení – přelom v biologii?

Když Charles Darwin uveřejnil v roce 1859 svoji knihu O vzniku druhů, vyvolalo to u veřejnosti, zejména mezi křesťany, protichůdné reakce. Můžeme si k tomu uvést dva příklady. První je z veřejné diskuse biskupa Wilberforce s filozofem T. Huxleyem, přesvědčeným Darwinovým stoupencem, ke které došlo v červnu 1860, krátce po vydání Darwinovy knihy. Wilberforce se v jedné chvíli oponenta zeptal, zda „pochází z opice z dědečkovy či babiččiny strany“. Jiný úsměvný výrok z té doby se připisuje manželce biskupa z Worcesteru: „Potomci opic? Můj milý, doufejme, že to není pravda. A pokud to pravda je, ať se to nerozkřikne mezi lidi…“

Výsledkem ale nakonec bylo, že idea evoluce, s ambicemi vědecké teorie, ovládla na sto let veřejný prostor. V jejím základu byly tyto dva axiomy: (1) všechny formy života jsou výsledkem slepého náhodného procesu (princip neřízeného vývoje). (2) všechny formy života jsou navzájem příbuzné (koncept kontinuity živé přírody). Názor o stvoření byl vytěsněn z oblasti rozumné diskuse, do vývojového procesu byl zařazen i člověk. Podle extrémního, ale výstižného vyjádření Francise Crickaⁱ „jsme jen seskupením elementárních částic přírody.“

Úspěch Darwinova vystoupení spočíval v tom, že nabídl materialistické vysvětlení, které bylo v principu velice jednoduché: Postup, kterými se příroda řídila při vytváření živočišných forem, je v podstatě stejný jako způsob, kterým se už dávno v Anglii šlechtily ovce. Místo člověka tu jen funguje sama příroda. V jednotlivých organismech dochází v průběhu času k náhodným malým změnám (mutacím), které zachycuje tzv. přírodní výběr. Tyto změny se v průběhu dlouhých časových období kumulují, až nakonec dojde ke vzniku nového druhu. Živé organismy tak vznikají postupně jeden z druhého, živá příroda je kontinuální, druhy jsou vlastně iluzí. Oproti minulosti tak vznikl zásadně odlišný pohled na živý svět. Idea stvoření byla odmítnu­ta, spekulativní vitalistické přístupy byly opuštěny, názor o plánu v přírodě prohlá­šen za překonaný. Evoluční idea byla považována za prokázané poznání vědy, za přelom v biologii.

Molekulární biologie přináší otázky

Ke skutečnému přelomu ale došlo až o sto let později, v důsledku objevů molekulární biologie. Ta poskytla pohled na složitý svět buňky, o kterém neměla Darwinova doba ani tušení. Ve stručnosti se jedná o toto: I ta nejjednodušší buňka obsahuje několik set různých specifických molekul, které se všechny skládají z omezeného počtu základních jednotek – 20 aminokyselin. Syntéza těchto aminokyselin je řízena z buněčného jádra, programem uloženým v genetickém kódu makromolekuly DNA. Ten je realizován pořadím 4 stavebních jednotek, tzv. nukleotidů, v jejím řetězci. Jednotlivé druhy živých organismů se liší počtem a pořadím nukleotidů v molekule DNA. Nejmenší živý organismus má cca 500 tisíc nukleotidů, členěných do 480 genů. DNA bakterie, která váží biliontinu gramu, má 3 miliony nukleotidů. Lidská DNA jich má 3 miliardy. Všechny životní procesy (v našem těle je 10¹⁴ buněk a každou vteřinu v nich proběhne asi 18 miliard chemických reakcí) jsou koordinovány v čase a v souhrnu vytvářejí dynamický, fungující systém živého organismu. Molekulární biolog Michael Dentonⁱⁱ popsal pohled na toto fascinující dění takto: „V atomové továrně života jsme nalezli obraz naší vlastní technologie. Uviděli jsme svět právě tak promyšlený jako náš vlastní, a právě tak známý, jako bychom drželi zrcadlo obrácené k našim vlastním strojům…“

DNA je jako počítačový program, ale daleko, daleko složitější než jakýkoli software, který jsme kdy vytvořili.

Bill Gates, zakladatel Microsoftu

Podstatnou věcí zde je, že projevy života se dají zkoumat nástroji takových exaktních oborů vědy, jako je makromolekulární chemie, fyzikální chemie, teorie informace atp. Základním problémem je vznik genetické informace v DNA, který se na základě evolučního principu náhody nedá vysvětlit. S působením náhody v těch navýsost složitých a navzájem propojených molekulárních strukturách je to podobné, jako kdybychom sypali písek do soukolí nějakého jemného mechanismu; anebo pověřili nějakého amatéra, aby něco vylepšil náhodnými zásahy do zdrojového kódu počítačového programu. Podívejme na tuto větu: Nnuaic lcaro oo ikoMsehifembola DkljuAio­gbu. Je to chaotická sekvence písmen (i s mezerami 44 znaků), ve které se skrývá věta, která má přesný smysl. Odhalit tento smysl metodou náhodných pokusů by nám trvalo tisíce let. Jedná se o větu: Mo­lekula DNA obsahuje biologickou informaci. Biolog Dean H. Kenyon k tomu řekl: „Dokud nebude otázka vzniku genetické informace zodpovězena, nemůžeme s jistotou říci, že život vznikl přirozenou cestou“ (1992). „Tak jako byl Shakespearův mozek nezbytný pro vytvoření známých her, tak je pro vznik živé buňky nezbytná předchozí informace,“ popsali situaci známí autoři Fred Hoyle a N. C. Wickramasinghe (1981). Z hlediska makromolekulární chemie se expert z této oblasti, profesor Bruno Vollmertⁱⁱⁱ vyjádřil velice kategoricky: „Vznik života a druhů je v rámci exaktních přírodních věd neřešitelný problém“ (1985). A ještě si uveďme, co k tomu řekl Bill Gates, zakladatel firmy Microsoft: „DNA je jako počítačový program, ale daleko, daleko složitější než jakýkoli software, který jsme kdy vytvořili.“

Teorie inteligentního plánu

V atomové továrně života jsme nalezli obraz naší vlastní technologie. Uviděli jsme svět právě tak promyšlený jako náš vlastní, a právě tak známý, jako bychom drželi zrcadlo obrácené k našim vlastním strojům…

molekulární biolog Michael Denton

Strukturovanou podobu našly tyto poznatky v teorii inteligentního plánu (Intelligent Design, ID), s hlavním důrazem, že v základu života je plán, informace. Tím ID popírá ty dva výše zmíněné principy evoluce – je antitezí darwinismu. Informace je totiž nemateriální veličina, musí mít vždy svého autora, a to je s principem náhody v zásadním rozporu (nedostáváme dopisy, které nikdo nenapsal, žádná stavba se nepostaví sama atp.). Podle prof. Wernera Gitta^iv je informace vedle hmoty a energie třetí základní veličina, nezbytná k pochopení světa, ve kterém žijeme. V biblickém pojetí to ukazuje k Bohu jako původci vesmíru a života. Kdežto podstatou darwi­nismu zůstává i dnes „radikální tvrzení, že neřízené mutace mohou dát vznik molekulárním strukturám a mechanismům života“ (Michael Behe). Jedná se tak o dvě neslučitel­né teorie, které nemohou platit obě současně. Pro křesťana to znamená jednoduchou, přehlednou situaci, protože základ­ní idea darwinismu – neřízený, slepý vývoj – pro něj nepřipadá v úvahu. Někteří křesťané se domnívají, že ID je jedním z možných konceptů stvoření. V tomto ohledu je nutné zdůraznit, že ID je teorie na půdorysu vědy, s teologií nemá nic spo­lečného (pro teologický přesah jen vytváří prostor, není s ním v rozporu); silným argumentem ovšem je, že se tím biblický princip stvoření vrací do diskuse jako plně legitimní a logická možnost.

Teistická evoluce a původ člověka

Teistická evoluce (TE) vznikla jako odpověď teologů na Darwinovo vystoupení, a část křesťanské veřejnosti ji považuje i dnes za přístup, který odpovídá potřebě doby. Vyznačuje se tím, že zachovává hlavní biblické principy o stvoření (Bůh je původce vesmíru, je autorem přírodních zákonů, udržuje vesmír v existenci), na druhé straně ale považuje evoluci za Bohem řízený proces, resp. za nástroj či metodu stvoření. A to včetně evolučního původu člověka. Důležité jsou zde dvě věci: (1) TE patří do teologické, názorové oblasti. (2) V základním principu není mezi konceptem TE (stvořitelskému dění předcházel Boží úmysl) a teorií ID (s důrazem na nutnost vložené informace) žádný rozpor. To je také důvodem, že někteří významní stoupenci ID (jako např. prof. Michael Behe, prof. John Lennox a další) vidí v TE možný křesťanský postoj. A vidí v tom řešení některých problémů kreacionismu z oblasti geologie, paleontologie, radiometrického datování, informace obsažené v záření z vesmíru atp.

Kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života. Z tohoto axiomu evoluční teorie nevede žádná cesta ven. Pokud přijímáme evoluci jako reálné stvoření, přijímáme tím také svoji smrt jako pozitivní a tvořivý faktor.

evoluční biolog Hans Mohr

Na druhé straně je zde závažný problém teologického rázu, který se týká hodnocení fenoménu utrpení a smrti v přírodě. Boj o život, potravinové řetězce, smrt jednotlivce – to jsou nezbytné aspekty vývojového procesu. Pokud má člověk evoluční původ, potom to znamená, že jeho „vzniku“ předcházely tisíce generací předvěkých, předlidských tvorů, a smrt byla součástí, podstatným faktorem Božího stvoření. Právě tak to v závěru své knihy O vzniku druhů shrnuje i Darwin (je to předposlední věta knihy): „Tak z boje v přírodě, z hladu a smrti přímo vyplývá ten nejvznešenější pojem, který jsme schopni pochopit, totiž vznik vyšších zvířat“. Utrpení a smrt patří k podstatě evolučního procesu, plní v něm pozitivní roli. Je to nutná daň za evoluční pokrok. Alfred Tennyson, anglický básník 19. století, to vyjádřil ještě před Darwinem slovy, která pak zobecněla: „Příroda má zuby a drápy od krve“ (Nature, red in tooth and claw, 1849). „Kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života. Z tohoto axiomu evoluční teorie nevede žádná cesta ven. Pokud přijímáme evoluci jako reálné stvoření, přijímáme tím také svoji smrt jako pozitivní a tvořivý faktor,“ říká ve stejném smyslu jeden současný evoluční biolog (Hans Mohr, 1983).

Podle biblického svědectví není ovšem smrt v žádném případě pozitivní, nýbrž veskrze negativní princip. Utrpení a smrt neměly v původním stvoření místo, jsou důsledkem hříchu člověka. Smrt je „mzdou hříchu“ (Ř 6,23); jednou bude v Kristu zahlazena „jako poslední nepřítel“ (1K 15,26). A v závěru dějin se plnost Kristovy moci projeví v podmínkách stvoření úplně jiné povahy: „Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl – nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu“ (Zj 21,1–4). „A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo“ (Zj 22,3).

Výzva doby – situace volby

Evoluce je proces bez cíle, v jeho základu je nahodilý, neřízený přírodní proces; smrt je jeho nutnou, nedílnou součástí, včetně smrti člověka. Tento pohled na svět nemůže věřící v Boha–Stvořitele v žádném případě přijmout. „Teologové musí mít odvahu – a my s nimi – bránit vlastní myšlenkové teritorium“, říká k tomu známý autor z oblasti ID, prof. Phillip Johnson. V tomto ohledu mluví teorie ID, se svým důrazem na nutnost plánu a na význam informace a složitost molekulárního základu života, jasnou řečí: je protikladem darwinismu. „Protože nejsou dány makromolekulární předpoklady, je dnes vládnoucí neodarwinismus jako přírodovědecká hypotéza neudržitelný“, potvrzuje prof. Bruno Vollmert. Chemie je „prvním nepřítelem“ evoluce; bez chemie se dnes biologii nedá rozumět.

Pro křesťana znamená ID vyčištění cesty směrem ke stvoření – cesty zanesené od doby osvícenství balastem materialismu a naturalismu. Z tohoto hlediska žijeme v zajímavé době, kdy jsme svědky zápasu o novou podobu biologie. A záleží jen na tom, jak si vyhodnotíme fakta, která jsou k dispozici a jak posoudíme obsah příslušné diskuse.

Problém, jak se orientovat mezi kreacionismem a teistickou evolucí, je jiné povahy, spočívá v pochopení teologického rozdílu mezi přímým stvořením a Bohem řízeným vývojem. Zde se jedná o to, zda se budeme držet tradiční podoby biblického učení, anebo – pod nepřiznaným vlivem sekulárního, evolučního myšlení – vstoupíme na pochybnou cestu nové interpretace svědectví Bible, směrem k jiné, nové teologii. Taková je bezesporu výzva doby: každý z nás se v tomto ohledu nachází v situaci volby. Nejde jen o nějakou akademickou otázku z oblasti poznání světa, ve kterém žijeme, nýbrž se to dotýká podstaty naší existence – odkud pocházíme a jaké místo v něm zaujímáme. Horst Köhler, bývalý německý prezident a věřící člověk, to svého času (2005) vyjádřil takto: „Pokud chceme vědět, jak máme žít a jak se chovat k lidem okolo nás, pak musíme začít tím, že se ptáme, proč a jak jsme se tady vzali.“ Podobně to říká již zmíněný Phillip Johnson (1995): „Kdo jsme, víme jen tehdy, když víme, odkud jsme přišli.“

Poznámky

i Francis H. C. Crick (1916–2004), molekulární biolog, jeden z objevitelů struktury DNA, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu (1962).

ii Michael Denton (* 1943), molekulární biolog, Discovery Institute, Seattle, USA.

iii Bruno Vollmert (1920–2002), makromolekulární chemik, bývalý ředitel Institutu polymerů, Univerzita Karlsruhe.

iv Werner Gitt (*1937), informatik, emeritní ředitel PTB (Physikalisch-Technische Bundesanstalt), Braunschweig.

Přečteno 198-krát