Herodův chrám: dům modlitby pro všechny národy

Druhý chrám v Jeruzalémě patřil k nejobdivuhodnějším stavbám starověku. Existují o něm historické prameny i archeologické důkazy. Přitahoval statisíce, možná miliony poutníků z celého světa. Úplná přestavba, kterou uskutečnil Herodes Veliký, mu ještě přidala na věhlasu.

Herodova přestavba Druhého chrámu

Vnějšímu průčelí chrámu nechybělo nic, co uvádělo ducha i oči v úžas. Byl na všech stranách pokryt mohutnými zlatými deskami, takže za časného východu slunce z něj tryskala mocná ohnivá záře a jako by slunečními paprsky odvracel oči těch, kteři jej chtěli spatřit. Cizincům zdálky přicházejícím se jevil jako zasněžená hora, protože tam, kde nebyl pozlacen, byl bělostný. Na vrchu měl zlaté hroty, aby nebyl znečišťován, kdyby naň usedl nějaký pták. Některé z kamenů, z nichž byl vybudován, byly dlouhé pětačtyřicet loket, vysoké pět a široké šest loket.

Válka židovská V.222–225

Herodův chrám stál na místě dnešního Skalního dómu. V 19. století prozkoumali Chrámovou horu cestovatelé jako Titus Tobler, Thomas Lewin a kapitán Charles Wilson. Ve snaze určit polohu Prvního a Druhého chrámu se tito vědci opírali především o židovskou Mišnu a Iosephovy historické spisy. Provedli a zdokumentovali také vlastní rozsáhlý výzkum, který zahrnoval podrobné topografické mapy Jeruzaléma i Chrámové hory. Mapy, které tito první badatelé nakreslili, ukazují Herodův chrám jako čtverec o rozměrech 200 × 200 m od JZ rohu Chrámové hory, přičemž jeho východní stěna přiléhá na stavbě zvané Trojitá brána.

Podle Flavia Iosepha byla přestavba chrámu zahájena v 18. roce Herodovy vlády a pokračovala až do jeho smrti (19 až 4 př. n. l.). Král Herodes měl v úmyslu zvelebit Druhý chrám, postavený Zerubábelem po návratu z Babylona. Rozšířením plošiny na hoře Mórija chtěl získat větší stavební plochu pro svůj velkolepý projekt. Přes počáteční nedůvěru si získal podporu velekněží. V průběhu stavby bylo potřeba zbourat původní svatyni, ale bohoslužba nebyla přerušena.

Popis chrámového obvodu

Poutníci vcházeli přes Robinsonův oblouk na západní chrámové zdi. Za Chuldinými branami se nacházela Královská stoa, velká bazilika, kterou Iosephus považuje za architektonický skvost. Na střeše její jihozápadního cípu bylo stanoviště trubačů, kteří vyhlašovali začátek a konec šabatu. Nalezený trubačský kámen, který v roce 1968 vykopal profesor Benjamin Mazar, o tom svědčí poškozeným nápisem: „Pro místo troubení…“, který byl doplněn slovy „aby se svaté odlišilo od všedního“. Za bazilikou se vstupovalo na nádvoří pohanů. Bylo to především tržiště, kde se prodávaly suvenýry, obětní zvířata a potraviny. Daly se tu vyměnit i římské peníze za týrskou čtyřdrachmu, kterou se platila chrámová daň. Ve známé novozákonní pasáži Ježíš odtud vyhnal prodavače a směnárníky.

Učil a říkal jim: „Což není napsáno: ‚Můj dům bude nazván domem modlitby pro všechny národy‘? Vy jste jej však učinili jeskyní lupičů.“

Marek 11,17

Líčení ďáblova pokušení Ježíše naznačuje, že chrám měl jeden nebo více ‚vrcholků‘. Benjamin Mazar se domníval, že se jednalo o jihovýchodní roh chrámu s výhledem na Kidronské údolí.

Přivedl jej pak do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je napsáno, že ‚svým andělům přikáže o tobě, aby tě ochránili’“

Lukáš 4,9–10

Zbývající tři strany chrámového obvodu lemovala sloupořadí. Šalomounovo sloupořadí na východě bylo podle Iosepha vybudováno už při stavbě Prvního chrámu. Scházela se v něm prvotní církev, aby naslouchala učení apoštolů.

Skrze ruce apoštolů se mezi lidem dálo mnoho znamení a divů. A všichni jednomyslně pobývali v Šalomounově sloupoví.

Skutky 5,12

Uprostřed bylo vnitřní nádvoří, k němuž vedlo 10 bran. Podlahu nádvoří zdobila mozaika s geometrickými vzory, kterou se částečně podařilo zrekonstruovat. Na zábradlí okolo svatyně byly nápisy, které pohanům zakazovaly vstup pod hrozbou smrti. Zachovaly se dvě takové tabulky psané řeckými unciálami.

V místech, kde se přes ně přecházelo k druhé části posvátného obvodu, bylo postaveno kamenné zábradlí zvýši tří loket, velmi půvabně provedené. V něm stály ve stejných vzdálenostech sloupy s nápisy jak řeckými, tak i latniskými, které upozorňovaly na zákon čistoty, že není dovoleno žádnému cizinci vstoupit do svatyně.

Válka židovská V.193–194

Miliony poutníků z celého světa

V období Druhého chrámu sem přicházely miliony poutníků z celého světa. Iosephus píše, jak provedl odhad počtu poutníků Cestius:

Že Město pojalo tak veliký počet lidí, je patrno ze sčítání provedeného za Cestia. Ten totiž chtěl zřetleně znázornit Neronovi, jenž národem židovským pohrdal, jak je to Město mocné, a proto vyzval velekněží, aby lid spočetli, bude-li to nějak možné. Nastal svátek zvaný Pascha, při které se konají oběti od deváté do jedenácté hodiny. Okolo každé oběti se tvoří společnost hodovníků, ne méně nežli deset mužů, neboť není dovoleno hodovat člověku samotnému, a mnozí se shromažďují i v počtu dvaceti. Velekněží napočetli dvě stě padesát šest tisíc pět set obětí. Ať dáme na každou oběť po deseti hodovnících, dává to dva milióny sem set tisíc lidí, všech tělesně čistých a duchovně očištěných.

Válka židovská VI.422–425

Židé ze vzdálených částí Římské říše připlouvali lodí do přístavu Jaffa, kde se připojili ke karavaně a vydali se na třídenní cestu do Svatého města. Ve vyprávění o Letnicích v knize Skutků se dočteme o poutnících z celého světa:

V Jeruzalémě pobývali Židé, zbožní muži ze všech národů, které jsou pod nebem… Byli ohromeni a udiveně říkali: „Hle, což nejsou všichni ti, kteří tu mluví, Galilejci? Jak to, že každý z nás slyší svůj vlastní jazyk, ve kterém jsme se narodili? Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a oblastí Libye u Kyrény a návštěvníci z Říma, Židé i proselyté, Kréťané a Arabové: všichni je slyšíme mluvit našimi jazyky veliké věci Boží.“

Skutky 2,5–10

Rybník Siloe

Nejdříve každý poutník rituálně umyl v rybníce Siloe. Před více než 2700 lety jej nechal postavit judský král Chizkijáš, aby zajistil Jeruzalému stálý přísun pitné vody a připravil ho na blížící se útok Asyřanů. Je o něm i zmínka v Janově evangeliu, kde se vypráví, jak farizeové vyšetřovali slepého od narození, kterého uzdravil Ježíš.

Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, pomazal mu tím blátem oči a řekl mu: „Jdi a umyj se v rybníku Siloe (to se překládá Poslaný).“ Odešel tedy, umyl se, a když přišel, viděl.

Jan 9,6–7

Rybník byl znovu objeven v roce 2004 při opravě prasklého vodovodního potrubí. Letos, téměř dvacet let poté, začaly archeologické práce na odkrývání celého rybníka o velikosti dvou olympijských bazénů. Izraelský památkový úřad (IAA) oznámil záměr provést vykopávky celého rybníka Siloe, aby mohl být zpřístupněn veřejnosti. Na několikaletém projektu spolupracují IAA, Izraelská správa národních parků a Nadace Davidova města, jejíž cílem je zachování a rozvoj Jeruzaléma propojením lidí různých vyznání. Ze’ev Orenstein, šéf Nadace Davidova města pro mezinárodní vztahy, uvedl v rozhovoru pro Fox News: „Je vzrušující být součástí příběhu, který je větší než my sami – podílet se na oživení příběhu, který má význam ne pro miliony, ale pro miliardy lidí.“

Po rituální lázni v rybníku se poutníci vydali posledních 600 m Městem Davidovým po hlavní ulici, dnes nazývané „cesta poutníků“.

„Cesta poutníků“

Tato ulice se zachovala v podzemí města. Při archeologickém průzkumu se buduje pod zemí tunel, kterým budou turisté moct po ní znovu procházet. Je to jak archeologicky, tak inženýrsky odvážný projekt.

Podél „cesty poutníků“ objevili archeologové pracující pod vedením Izraelského památkového úřadu (IAA) trosky zřícených budov z období Druhého chrámu. Na ulici našli zuhelnatělé dřevo ze stromů, ohořelé kousky oděvů a mince. Uvnitř staveb nalezli popel, úlomky zdobených kamenných nádob, kamenná závaží, tyglík na tavení kovů a bronzovou misku. Asi nejzajímavějším nálezem však byla mince z druhého roku Židovské války, na níž je nápis: „Za svobodu Siónu“. Ražba vlastních mincí Židům dodávala pocit nezávislosti v době, kdy zuřilo pronásledování. Symbolickou hodnotu mincí nelze nijak přecenit. Obzvláště zajímavý je otvor proražený uprostřed mince. Yaniv David Levy se domnívá, že byla proražena záměrně, aby ji majitel mohl nosit na krku jako suvenýr.

Na pěti místech Římané prorazili na „cestě poutníků“ otvory do kanalizace pod ní. Při dobývání města se totiž stala posledním útočištěm bojovníků za svobodu i obyvatel města. Právě při průzkumu této sítě kanálů narazili archeologové na vodorovně uložený kámen, nad nímž s úžasem odkryli 2000 let starou ulici.

Robinsonův oblouk

Jedním z nejznámějších archeologických ikon Jeruzaléma je Robinsonův oblouk. Oblouk, pojmenovaný po biblistovi Edwardu Robinsonovi, který jej v roce 1838 objevil, je zříceninou velké kamenné památky, kterou dobře znali Židé i Římané. Po něm vystupovali poutníci k západní stěně chrámového obvodu.

Dnes je oblouk vysoko nad úrovní terénu. Je to především díky rozsáhlým archeologickým vykopávkám, které v letech 1968–1978 prováděl dědeček dr. Mazarové, profesor Benjamin Mazar z Hebrejské univerzity. Vykopávky na Chrámové hoře probíhaly celoročně po dobu deseti let a nejprve se zaměřily na oblast přímo pod Robinsonovým obloukem. Profesor Mazar zde objevil masivní kamenné kvádry na ulici z první poloviny prvního století. Spadly ze Západní zdi při zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l.

Několik metrů dál na východ, na druhé straně téže ulice, odhalil tým profesora Mazara kamenné vchody. Vykopávek se účastnila i jeho třináctiletá vnučka Eilat. Jednalo se o vchody do obchodů, které lemovaly ulici naproti Západní zdi. Byly zabudovány do komor mohutného kamenného pilíře 3,8 × 15 m. Nalezené artefakty odhalily, že ho nepostavil nikdo jiný než Herodes Veliký.

Další výkopy profesora Mazara odhalily, že pilíř navazuje na stavbu s řadou kleneb směřující kolmo k oblouku. Zjistil, že podobně jako u samotného Robinsonova oblouku tvořily tyto klenby základ pro nadzemní chodník na jižní straně. Toto pojetí stavby zůstalo po desetiletí do značné míry přijato: obrovské schodiště klesalo na západ, pak se stáčelo k jihu.

Po profesorově smrti zpracovávala výsledky dědečkových výzkumů jeho vnučka, dr. Eilat Mazarová. Nečekaně přišla s novou teorií: místo jednokřídlého nebo dvoukřídlého schodiště, jak si ho představovali archeologové, byl oblouk součástí monumentálního čtyřkřídlého schodiště, což je v antické architektuře zcela ojedinělá stavba. Vedlo ji k tomu zjištění, že zbytky těchto kleneb ve skutečnosti vedou čtyřmi různými směry od původního sestupu.

Podle Mazarové probíhala stavba monumentálního schodiště ve stejné době jako výstavba Chrámové hory a byla součástí hlavního plánu krále Heroda. Dr. Mazarová na základě četných mincí nalezených uvnitř stavby došla k závěru, že „po dokončení čtyřkřídlého monumentálního schodiště zůstaly prostory uvnitř jeho kleneb nedokončené až do vlády Pontia Piláta/Agrippy I. (cca 26–44 n. l.) jako skalnatý prostor.“

Podzemní pouť pro turisty

Robinsonův oblouk tedy v plné parádě využívala jen poslední generace Židů před zničením chrámu v roce 70 n. l. Dnes patří k nejnavštěvovanějším pamětihodnostem Jeruzaléma. Až bude zpřístupněna „cesta poutníků“, bude jistě stát za to projít si celou trasu od rybníka Siloe až k Chrámové hoře.

Zdroje

• Flavius Iosephus: Válka židovská II, Svoboda 1992
• Lora Gilbová: Significant Progress in the Biblical Pool of Siloam Excavation, Thinker Update 22.9.2023
• George Hadad: Second Temple-Period Destruction Exposed in City of David, Armstrong Institute of Biblical Archaeology 4.8.2023
• Brent Nagtegaal: The Monumental Four-Way Staircase of Herod the Great, Armstrong Institute of Biblical Archaeology 13.4.2021
• Second Temple (Wikipedia)
• Solomon’s Porch (Wikipedia)
• Trumpeting Place inscription (Wikipedia)
• Temple Warning inscription (Wikipedia)

Přečteno 104-krát