Židovská válka 66–73 n. l.

Když roku 66 n. l. vypukla První židovská válka, nejednalo se v žádném případě o překvapující událost. Živná půda pro toto povstání vznikala dlouhou dobu. Judsko bylo pod římskou správou od roku 63 př. n. l., kdy do Jeruzaléma přitáhla Pompeiova „spřátelená vojska“, když je navzájem soupeřící judští vládci žádali o pomoc. Od roku 6 př. n. l. bylo Judsko pod přímou správou římských prokurátorů. Ti měli právo vybrat velekněze a v chrámě musela každý den být přinášena Bohu oběť za blaho císaře. Nespokojenost v židovské společnosti průběhem času celkově vzato stoupala.

Rozštěpenost Židů pod římskou správou

Projevem napětí byly myšlenkové skupiny, které postupně vznikaly už od makabejského povstání. Jako první se zřejmě ještě během povstání vydělila skupina esejců, když někteří zbožní Židé viděli, že povstání nejenže nevede ke kýženým výsledkům, ale že se koncentruje moc královská i kněžská v rukách Hasmonejců, kteří sami podléhají vlivům helénismu. Tato skupina se odebrala do ústraní k Mrtvému moři (zejména do oblasti Kumránu); později však žila významná esejská komunita i v Jeruzalémě. Vyznačovali se asketickým životem, obzvláštní zbožností a horlivým studiem Písma.

mapa Palestiny
Rozdělení římské správy v Palestině. Zdroj: Wikimedia Commons

Dalším hnutím, na jehož počátku stála nespokojenost, byli farizeové. Vymezovali se zejména proti saduceům, jeruzalémské kněžské aristokracii, která spíše než na bohoslužbu dbala o politické a mocenské zájmy, čímž ztrácela podporu široké vrstvy zbožných prostých Židů. O ně se právě opírali farizeové, kteří žádali návrat ke službě Hospodinu. Na rozdíl od esejců se farizeové neuzavírali, ale naopak se snažili přenést náboženské ideály do politické praxe; sami se ovšem často dopouštěli činů, kvůli nimž kritizovali saduceje.

Roku 44 n. l. se pod přímou římskou správu dostala celá Palestina. Prokurátoři, kteří ji spravovali, však byli stále méně schopní udržet v zemi pořádek, neuváženě zvyšovali daně a spíše se snažili získat co nejvíc pro sebe. Přibývalo srážek se Židy a rostl vliv zelótů, kteří přišli s novou taktikou boje: své odpůrce tajně vraždili dýkami v nepřehledném davu. V této zmatené a nejisté době přibývalo mesianistických proroků i demagogů. Země se tak ocitla na pokraji chaosu.

Záminka k povstání: přešlap římského prokurátora

Ač tak zlým byl Albinus, přece přirovnán ke svému nástupci Gessiu Florovi jeví se býti ještě vzorem poctivosti… Majetkem jednotlivců se obohacovati nestálo mu za řeč; za to však celá města olupoval a lidí bezpočtu uvrhl do zkázy.

Válka židovská II.2

Prokurátor Gessius Florus (64–66 n. l.) provokoval Židy mnoha násilnostmi. Poslední kapkou bylo jeho rozhodnutí vyplenit chrámový poklad. Lid ve městě povstal, aby v tom vojákům zabránil vlastním tělem. Vypukl chaos a iniciativu převzali zelóti, kteří obrátili lid proti jeho vůdcům. V chrámu přestala být přinášena oběť za císaře. Vůdce zelótů Juda Galilejský obsadil jeruzalémskou pevnost Antonii. Zelóti bojovali nejen proti římským vojákům (ti město brzy opustili), ale také proti všem zastáncům míru, mezi které patřily zejména vyšší bohatší vrstvy – velekněze Ananiáše dokonce zavraždili. Brzy se však začali štěpit mezi sebou i samotní zelóti.

V každém městě se zdvihala bouře a domácí válka. Jakmile si od Římanů oddechli, dali se do boje proti sobě navzájem. Zlý svár nastával mezi těmi, kdo byli žádostivi války, a těmi, kdo toužili po míru.

Válka židovská IV.131

Pořádek v oblasti měl zajistit římský místodržitel v Sýrii Gallus. Pod jeho tlakem byly jednotlivé židovské frakce nuceny se sjednotit – a společně tak potom byli schopni Galla porazit. Vedení války se ujali kněží a vyslali velitele do jednotlivých částí země, aby povstání organizovali. Jedním z významných velitelů byl mladý kněz Josef, syn Matitjášův. Byl poslán do Galileje, aby velel 100 000 pěšáků a 5 000 jezdců. Zavedl přísnou disciplínu a opevnil galilejská města. Později se s obránci stáhl do pevnosti Jotapata.

Vespasiánovo tažení v Galileji

Úkolem porazit židovské vzbouřence pověřil císař Nero osvědčeného velitele Vespasiána. Dostal k dispozici tři legie a četné pomocné sbory, celkem asi 60 000 mužů ve zbrani. S sebou vzal i tehdy šestadvacetiletého Tita, který byl pověřen velením XV. legie.

líc a rub mince
Vespasianův sestercius vyražený v roce 71 na oslavu vítězství v židovské válce. Na reversu je nápis IVDEA CAPTA – „Judea podrobena“. Zdroj: Classical Numismatic Group, Inc., Wikimedia Commons

Vespasián se svými legiemi v Galileji dobýval jedno město za druhým. Zbývala poslední dvě opevněná města – Jotapata a Giskala. Jotapata kladla statečný odpor 47 dní, ale když byly prolomeny hradby, Římané ponořili město do krvavé lázně. V beznadějné situaci prchlo čtyřicet obránců do jeskyně. Tam se rozhodli raději ukončit život, než aby padli do rukou Římanů. I mladý velitel Josef, syn Matitjášův, byl připraven spáchat sebevraždu. Avšak Bůh jej přesvědčil, aby se vzdal Římanům, protože jejich vítězství bylo nevyhnutelné. Vojevůdci Vespasiánovi prorokoval, že se stane císařem, a toho to zaujalo natolik, že jej Josef dále doprovázel na jeho tažení jako zajatec. Když pak Titus zlomil odpor Giskaly a táhly legie k Jeruzalému. Vespasián sledoval tamní občanskou válku mezi židovskými frakcemi a s útokem vyčkával.

Všichni ostatní římští vyšší důstojníci považovali rozbroj mezi nepřáteli za štěstí z nebe spadlé a měli naspěch, aby se proti Městu vypravili. Vespasiana pobádali, neboť podle nich byl již pánem situace, a tvrdili, že je boží prozřetelnost jejich spojencem, protože se nepřátelé obrátili proti sobě navzájem… Vespasianus prohlásil, že se převelice mýlí v tom, čeho je třeba, když touží po uspořádání okázalé přehlídky lidí a zbraní, ač je to velmi nebezpečné, a přitom nedbají toho, co je prospěšné a bezepečné. Neboť kdyby snad ihned proti Městu vytrhl, že způsobí mezi nepřáteli usmíření a jejich sílu obrátí naplno proti sobě. Jestliže však vyčká, bude jich mít proti sobě méně a budou rozbrojem opotřebováni. Lepším vojevůdcem než on je bůh, neboť vydává Židy Římanům bez námahy a uštědřuje vojsku vítězství bez nebezpečí.

Válka židovská IV.366–370

Vespasián císařem

Dříve, než mohl Vespasián válku vítězně završit, došlo ke vzpouře v Galii a Hispánii, které vedly ke zhroucení moci císaře Nerona. Vzhledem ke vzrůstající opozici v senátu a v armádě spáchal Nero v červnu 68 sebevraždu a vzápětí se říše ponořila do chaosu občanských válek. V červenci 69 provolaly legie v Sýrii, Egyptě a Judeji císařem Vespasiána. Zanechal tedy tažení proti Jeruzalému a vydal se zabývat říšskými záležitostmi. Občanská válka vzala rychlý spád a na římský trůn nastoupila nová dynastie Flaviů.

Vespasián udělil svému synu Titovi titul caesar a pověřil ho velením legií v Judsku. Josef, kterého propustil, později v Římě přijal z vděčnosti příjmení Flavius a věnoval se psaní děl na obhajobu židovské víry a tradic. Bez spisů Flavia Iosepha bychom o židovské historii věděli podstatně méně.

Zničení Jeruzaléma

Ze zoufalství se starci a ženy modlili za Římany a očekávali, že je vnější válka vysvobodí z vnitřních strastí. Občanů se zmocňovalo hrozné zděšení a strach; nebylo kdy na porady o převratu, nebyla ani naděje na smír, ani na útěk pro ty, kdo by si ho přáli.

Válka židovská V.24

V Jeruzalémě zuřila občanská válka – proti sobě stály frakce jednotlivých vůdců povstání – Menachema Galilejského, Jana z Giskaly a Šimona bar Giory. Jako Titův tlumočník se Josef pokoušel povstalce v Jeruzalémě přemluvit ke kapitulaci, ale marně. Nejenže sklidil posměch, ale utržil i zranění. Při vzájemných potyčkách vypalovali povstalci domy se zásobami potravin, což nakonec urychlilo vyhladovění města. Když ho neprodyšně obklíčil Titus, vůdcové židovských frakcí pocítili nutnost se sjednotit, nicméně kvůli nedostatku jídla byla obrana města velmi obtížná.

Ačkoli to Titus neměl v úmyslu, byl nucen dobýt chrám, protože se v něm ukrývali povstalci. Poté, co byl chrám vypálen a město dobyto, bylo srovnáno se zemí. Titus ponechal jen a Západní chrámovou zeď, dnes známou jako „Zeď nářků“, aby svědčily o bývalé velikosti města. Podle Flavia přinesla občanská válka a teror zelótů vyšší ztráty na životech než boje s Římany.

Všech zajatců, co jich bylo vzato za celou tu válku, bylo na počet shromážděno sedmadevadesát tisíc. Za celou dobu obléhání zahynulo jeden milión jedno sto tisíc lidí. Většina z nich byla národa židovského, ale nikoli domácí obyvatelé. Sešli se totiž z celé země ke svátku Přesnic a byli válkou nenadále ve Městě uzavřeni. A tak z nedostatku místa mezi nimi nejprve vznikl mor a potom i ještě rychleji postupující hlad.

Válka židovská VI.420–421

Masada – poslední útočiště

Po dobytí Jeruzaléma kladlo Římanům odpor jen několik pevností – jako poslední vydržela Masada. Byla proto obklíčena římskou X. legií pod vedením generála Lucia Flavia Silvy. Jelikož pevnost byla odolná proti přímému útoku, bylo rozhodnuto odříznout do ní přístup a vyhladovět obránce. Díky velmi dobrým zásobám se podařilo židovským povstalcům přečkat několik let. Římští ženisté však postupně postavili rampu, která jim umožnila beranidlem prorazit hradbu. V roce 73 tak byli Římané připraveni k závěrečnému útoku. V noci před předpokládaným útokem promluvil vůdce zelótů a pevnosti Eleazar, syn Jairův, ke svým stoupencům a připomněl jim společné odhodlání nikdy nebýt sluhy Římanů ani jiného boha. Všichni se rozhodli pro hromadnou sebevraždu a vypálení všech staveb. Když druhý den Římané vtrhli do pevnosti v plné zbroji, objevili tisíc mrtvých obránců. O tom, co se událo, se dozvěděli díky dvěma ženám, které se spolu s dětmi ukryly v nádrži na vodu.

pevnost na skále
Pevnost Masada z ptačí perspektivy. Zdroj: Andrew Shiva, Wikimedia Commons

Proměna judaismu

Brzy po zničení Jeruzaléma začali Židé přemýšlet, proč se tak stalo – až pozdě si uvědomili osudné důsledky své nejednoty. Jedna z těchto úvah je zachycena i v Midraši:

V noci na 9. av, kdy Bůh zničil druhý Chrám, šel Abraham k Bohu a ten se ho zeptal, proč přichází. Abraham se zeptal: »Pane, kde jsou moje děti?« Bůh odpověděl: »Zhřešily, a proto jsem je vyobcoval ze společenství národů.« Abraham se zeptal: »To nebyli mezi nimi žádní spravedliví?« Nato mu Bůh řekl: »Kolik jich bylo? Nikdo nebyl spravedlivý, neboť se každý radoval z neštěstí druhého a každý svého bližního nenáviděl.

Důsledky První židovské války byly pro Židy drastické. Jelikož nebyla naděje, že by chrám mohl být obnoven, začaly židovské autority přemýšlet nad tím, jak zachovat židovské náboženství. Zničení Jeruzaléma znamenalo konec kněžské služby saduceů i esejské komunity v Kumránu, takže další směr judaismu určili farizeové. Vůdčí osobností se stal rabín Jochanan ben Zakaj, který se nechal podle legendy při obléhání Jeruzaléma zavřít do rakve a vynést z města ven. Ihned poté požádal Římany, aby mohl založit malou náboženskou školu v Javne, kde učenci začali židovství přizpůsobovat novým podmínkám. Po zničení chrámu přenesli posvátnost bohoslužby na všechny oblasti každodenního života – každý dům se měl stát chrámem, každý stůl oltářem, každý člověk knězem. Tato forma judaismu se nazývá rabínský judaismus a je založený na Tóře a Talmudu. Místo přinášení obětí v chrámu se věřící shromažďovali v synagogách k modlitbě a čtení Písma.

Zůstala už jen naděje

První židovská válka má tak pro dějiny Židů zásadní význam. Válka také způsobila úbytek a odliv židovských obyvatel, který pak byl definitivně stvrzen druhým neúspěšným protiřímským povstáním v letech 132–135 (Bar Kochbovo povstání čili Druhá židovská válka). Jeho konečným důsledkem byl zákaz vstupu Židů do Jeruzaléma, kde dal císař Hadrián postavit nové město Aelia Capitolina. Hadrián přejmenoval židovskou vlast na Palestinu – podle Pelištejců, odvěkých nepřátel Izraele. Veškeré vyhlídky, že Židé obnoví „vládu věcí svých“, vzaly na dlouhá staletí za své. Zůstala jen proroctví, že je Bůh přivede zpět do jejich vlasti.

Ale hle, přicházejí dny, je Hospodinův výrok, kdy se už nebude říkat: Jakože živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele z egyptské země, nýbrž: Jakože živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele ze severní země a ze všech zemí, kam je zahnal. A přivedu je zpět do jejich země, kterou jsem dal jejich otcům.

Jeremjáš 16,14–15

I stane se v onen den, že Panovník podruhé přiloží svou ruku, aby získal ostatek svého lidu, který zůstal v Asýrii, v Egyptě, v Patrósu, v Kúši, v Élamu, v Šineáru, v Chamátu a na mořských ostrovech.

Izajáš 11,11

Zdroje

Přečteno 31-krát