Dan Drápal: Přijde již brzy konec? Jak se připravit?

Svět stíhá jedna pohroma za druhou. Celosvětová finanční krize, pandemie covidu, války na Ukrajině, v Gaze. Málokdy byl svět tak blízko nukleární katastrofě jako nyní. To, co bylo právě vyjmenováno, jsou vnější věci. Stíhají nás ale i pohromy jiného druhu. V Americe loni zemřely desetitisíce lidí na předávkování drogami. Sebevražednost dospívajících, zejména dívek, se prudce zvýšila. V České republice výrazně stoupl počet lidí trpících nějakou psychickou poruchou. Přitom se katastrofálně nedostává psychiatrů a ani pediatrů nemáme tolik, kolik by bylo zapotřebí…

Dnešní svět

Říká se, že naše společnost je rozdělená. Ostatně, nejenom naše. Platí to zejména o Spojených státech, ale i o Velké Británii a jiných zemích. Problém není v tom, že lidé mají odlišné politické názory. Závažnější je, že lidé dvou protichůdných názorů spolu přestávají mluvit. Ilustrací tohoto stavu je nedávno zjištěná skutečnost, že ve Spojených státech si 95 procent demokratů nebo republikánů bere partnera téhož politického smýšlení. Snad nikdy nehrála politická orientace tak důležitou roli v mezilidských vztazích jako nyní. Zatímco před 150 lety se považovalo za problematické, bral-li si evangelík katoličku nebo katolík evangeličku, dnes se stává problémem, bere-li si konzervativec pokrokářku nebo naopak (pokud se takové sňatky vůbec vyskytují).

K tomu se přidávají problémy s rozvojem technologií a umělou inteligencí. Totalitní režimy mají k dispozici možnosti dříve nevídané. V Číně bylo sledování lidí dovedeno k naprosté dokonalosti. Stát ví, s kým se stýkáte, a pokud je to s „nevhodnými“ lidmi, jakýsi algoritmus vám sníží „sociální kredit“. Ten rozhoduje mimo jiné o tom, zda budete smět cestovat. Může vás nejrůznějšími způsoby omezit – nebo vám naopak dopřát něco navíc, pokud jste povolní a „nezlobíte“. Obávám se, že tento vývoj může vést k tomu, že to, co bylo lidskou společností, se stane něčím, jako je mraveniště nebo úl, kde se bude jednotlivec smět pohybovat jen po předem daných drahách a plnit specifické úkoly. Kontrola myšlení bude dokonalá.

učitel dětem bifluje knihy do hlavy
Život v roce 2000 od Jeana-Marca Côtého. Foto: Françoise Foliot, Wikimedia Commons

Technologie přitom umožňují výrobu textů a obrázků, které vypadají věrohodně, ale ve skutečnosti jsou produktem umělé inteligence. Mohou vás svléknout do naha nebo k nepoznání napodobit váš hlas. Když chtěly za normalizace komunistické orgány zdiskreditovat slavnou českou zpěvačku, vyrobili fotomontáž, na které byla nahá. Jistě to oněm lidem dalo dost práce, ale přesto šlo celkem snadno odhalit, že nejde o skutečnou fotografii. Dnes již podobné podvody tak snadno odhalit nelze. Stírá se rozdíl mezi realitou a podvodem.

Moderní technologie rovněž zachycují vaši minulost. Pokud jste někdy před deseti lety plácli nějakou hloupost třeba na Facebooku, vaši nepřátelé to na vás dnes mohou vytáhnout. Může jít o něco, co bylo naprosto vytrženo z kontextu. Jediným účelem takového počínání je společensky vás znemožnit.

Žijeme v době paradoxů. Co se týče životní úrovně, nikdy jsme se neměli tak dobře jako dnes. Tuším, že to bylo v roce 2022, kdy bylo na světě poprvé v dějinách více lidí obézních než lidí hladovějících. A pokud je dnes někde hlad, pak je to bez výjimky vždy problém politický nebo vojenský. Problémem není to, že by potravin bylo celosvětově málo. Pouze jsou místa jako např. Jižní Súdán, kam se nedostanou, protože tomu někdo brání.

Tyto řádky píšu na jaře 2024. Podle průzkumů veřejného mínění je důvěra vládě na velmi nízké úrovni – mezi deseti a dvaceti procenty. Nadávat na vládu bylo v Česku populární vždy, ne až poslední dobou. Lidem se zdá, že vláda dělá všechno špatně, vyčítá se jí, že nekomunikuje nebo komunikuje špatně, opozice na vládu útočí, jistě někdy oprávněně, ale mnohdy naopak zcela nesmyslně. Za rok a půl budou nové volby do Poslanecké sněmovny. Opozice patrně vyhraje, a jak je u nás obvyklé, mnohá opatření předchozí vlády zruší, a to jaksi z principu. Mnohé problémy ale zdědí, a nepovažuji za pravděpodobné, že si povede lépe než vláda současná. Nu, třeba nás překvapí.

Atmosféra je prostoupena pocitem, že všechno je špatně.

Zkuste se ale někoho, jehož slyšíte nadávat na vládu, zeptat, co konkrétně vláda udělala jemu, v čem se mu daří hůře než před jejím nástupem. Možná něco řekne, ale pak bude nasnadě otázka: A může za toto skutečně vláda?

Jednou z námitek je, že vláda jde příliš na ruku „Bruselu“. K roli Evropské unie se ještě dostanu.

Nyní vznesu vážné obvinění: Jsme nesmírně nevděční. U nás ve střední Evropě, ale i v celé té civilizaci, které říkáme „Západ“. Nikdy se nám jako lidstvu nedařilo tak dobře jako v tomto století. Po pádu komunismu se naše možnosti nebývale rozšířily, ať už jde o podnikání, studium, nebo cestování.

V létě 1989 jsme s manželkou cestovali do Anglie. Potřeboval jsem tehdy jak německé a francouzské, tak i belgické tranzitní vízum. Musel jsem vystát několikahodinovou frontu – trvalo to déle než pak samotný průjezd Belgií. Dnes moje děti při cestě přes hranice ani nezpomalí.

Mír a (ne)spokojenost národů

EU, respektive Západ, má mnoho nedostatků, vad a nectností, kterými se rovněž budu zabývat, protože některé z nich považuji za fatální. Nicméně, národy či státy Západu proti sobě téměř osmdesát let nebojují. Tak dlouhé období míru Evropa nikdy dříve nezažila. (Mluvit o tom, co by bylo, kdyby…, je vždy ošemetné. Přesto si dovolím vyslovit dohad: Kdyby nebylo NATO, možná bychom ještě před koncem minulého století zažili dvě řecko-turecké války.) Zavilí odpůrci EU, případně Severoatlantické aliance, budou tvrdit, že za to „nemůže“ Evropa. Mám ale silné obavy, že vývoj reality by je mohl vyvést z omylu. Copak si myslíte, že Maďarsko by se pak spokojilo s hranicemi stanovenými Trianonem? Nebo že by třeba Španělé byli ochotni bránit Polsko? Pokud se Evropa rozpadne, všichni staří démoni ožijí. V těchto měsících už se probudil démon antisemitismu.

Jako Evropané zakoušíme nebývalou prosperitu. Soudní řízení trvají dlouho, ale v úhrnu jsou patrně spravedlivější než kdy dříve. (Uvědomuji si, že toto se těžko měří, ale jsem přesvědčen, že soudy rozhodně nejsou méně spravedlivé.) Zdravotnictví dokáže divy a je obecně dostupné.

Nespokojenost, kterou u nás můžeme pozorovat, není ve světě nic výjimečného. Podle průzkumů hodnocení kvality života (Country Rankings by Life Evaluations) jsou Češi se svým životem spokojenější než Britové, Američané nebo Němci. Z národů bývalého Sovětského bloku jsme nejspokojenější. Žebříčku vévodí Finsko, Dánsko a Island, následovány Izraelem na čtvrté příčce (jde o údaje z roku 2023). Tuto skutečnost mi ovšem trochu zkomplikovala jiná statistika, totiž údaje o užívání psychofarmak: Právě těch se v severských státech spolyká nejvíc – násobně víc než u nás (Češi drží 18. příčku). Zajímavé jsou ovšem trendy. Zatímco střední Evropa mírně stoupá, Spojené státy a Německo klesají. Nesouvisí to s imigrací?

Evropská ztráta nadějí

Lidé ve středověké Evropě měli těžký život. Existence na tomto světě byla velmi nejistá. Církev poskytovala lidem určitou naději – naději života věčného, ve kterém nebude strádání a nespravedlnost. Proto mnozí lidé chápali tento časný život jako přípravu na život věčný. Ano, znám námitku ateistů, že církev udržovala lid ve víře v život po smrti, aby je mohla lépe ovládat. Tato námitka je do určité míry oprávněná. Na druhé straně jsem ale přesvědčen, že ta víra je v podstatě správná. Ano, i já chápu pobyt na tomto světě jako přípravu na věčnost. V každém případě platí, že tito lidé žili v bídě, ale měli naději.

obraz
Výkřik, Edvard Munch, 1893

Když během 18. až 20. století došlo k sekularizaci, lidé do značné míry opustili víru v život věčný (a s ním i ve věčné zatracení), marxismus a další hnutí jim ale poskytovaly jinou naději: Naději na spravedlivou a beztřídní společnost. Dnes už víme, že to byla naděje falešná a že snahy o vybudování beztřídní společnosti vedly k nesmírnému krveprolití. K tomu dochází vždy, když se lidé pokoušejí zbudovat ráj na zemi vlastními silami, ať už jde o ráj v náboženském pojetí (vzpomeňme na Kalvínovu Ženevu nebo Savonarolovu Florencii), nebo v pojetí sekulárním (komunismus, nacismus).

V druhé polovině minulého století se naděje začala vytrácet – jak naděje křesťanská, tak naděje sekulární. Církve vesměs přestaly učit o věčném životě a o věčném zatracení a komunistické ideologii už nevěřil ani prostý lid, natož komunistické elity.

Zatímco naděje slábly, objevily se hrozby, a to zejména environmentální.

Domnívám se, že žít bez jakékoli naděje je mnohem těžší, než se může zdát. A netuším, jak by se vliv ztráty naděje na život dal měřit. Připadá mi jako velký paradox, že právě v této době, kdy zakoušíme technologickou revoluci a otevírají se nám nové možnosti, dospívá generace, která na rozdíl od těch předchozích nemá naději, že se bude mít lépe.

Uvědomuji si, že vše, co jsem zatím napsal, píšu z hlediska západní civilizace. Číňané, Rusové, hinduisté nebo muslimové se dívají na svět z odlišné perspektivy. My se můžeme, ba musíme snažit tyto jiné pohledy pochopit, avšak i při upřímné snaze se nám je daří pochopit jen částečně.

Pochybnosti

Západní civilizace o sobě pochybovala vždy. Slavná (a vlivná) kniha Oswalda Spenglera „Úpadek západu“ vyšla v roce 1918. Nebyla to první kniha na toto téma a následovaly po ní další od různých autorů. Toto zpochybňování sebe sama je dvousečné. Na jedné straně je to síla této civilizace.

Je to podobné jako s jednotlivci: Člověk, který sám o sobě nepochybuje, může sice machrovat a být hodně hlasitý, ale ve skutečnosti je to ubožák, který může snadno sednout na lep nějaké ideologii.

Na druhé straně může být toto pochybování smrtící, ať už jde o jednotlivce, nebo o celou civilizaci. Pokud jsem veskrze špatný a nemám žádná obdarování, prožiji život – pokud si nehodím mašli – v apatickém zoufalství. Společnost, která je přesvědčena o své prohnilosti, asi nevygeneruje statečné lidi ochotné bránit svou vlast. Ostatně proč bránit něco, co je skrz naskrz zkažené?

rytina
Nevěstka Babylón, Albrecht Dürer, 1498

Lidé z obou stran spektra – progresivisté i konzervativci – mají s Evropou (s „Bruselem“) vážný problém. Krajní progresivisté by rádi zrušili národy i hranice. Projevem krajního progresivismu byla třeba jejich výzva v době konání mistrovství světa ve fotbale v Německu v roce 2022, aby se vítězství neoslavovalo pomocí německých vlajek, protože je to projev nacionalismu. Dokonce tvrdili, že vlastenectví není nic jiného než nacionalismus, a ten je nepatřičný.

Na druhé straně jsou konzervativci, kterým vadí, že se „Brusel“ odmítá přihlásit k judeo-křesťanským kořenům. Schvalování sňatků osob stejného pohlaví, potratů nebo eutanazie považují za neblahý vývoj. První tábor by rád prohloubil evropskou integraci, druhý chce zachovat suverenitu členských států. Pro jedny je Brusel málo pokrokový, pro druhé je příčinou všeho zla.

Moje křesťanská perspektiva

Tento titulek by mohl někoho pohoršit. Proč je v něm ono slůvko „moje“? Z dobrého důvodu: Mnozí křesťané se dívají na svět ze zcela jiné perspektivy. Uvědomuji si, že se mohu mýlit, a nechci své vidění věcí vnucovat jiným křesťanům.

Předně musím konstatovat, že církve (mám na mysli zejména jednotlivé denominace, ale týká se to i jednotlivých sborů či farností) jsou rozděleny podobně jako zbytek světa. V církvi je určitá hlasitá menšina a mlčící, poněkud dezorientovaná většina. Církve nenašly společnou řeč a společné stanovisko ke společenským otázkám, jako je „manželství pro všechny“, nebo k politickým otázkám, jako je postoj k ruské agresi na Ukrajině (někteří křesťané budou tvrdit, že vlastně o žádnou ruskou agresi nejde). Podobně rozdělení jsou křesťané i v postoji k otázkám migrace, klimatické změny nebo evropské integrace.

Nebudu podrobně vysvětlovat nebo obhajovat svá stanoviska k těmto otázkám. Pochopitelně mám na řadu otázek vyhraněné názory, ale na tomto místě nejde o polemiku s lidmi, kteří mají názory odlišné.

Pokud někdo otevře nějaké z uvedených kontroverzních témat, vyjádří část křesťanů svou nevoli, že se takovými věcmi vůbec zabýváme. Pro některé křesťany jde o nerespektování toho, že svět ve zlém leží, že brzy nastane soud a že jde o zbytečnou ztrátu času a energie. Někteří křesťané považují zabývání se „kulturními válkami“ za vyloženě hříšné. Na opačném konci spektra jsou ti, pro které není problém v takových otázkách, jako je homosexualita, transgenderová ideologie a podobné záležitosti, přejímat postoje tohoto světa.

Domnívám se, že církve se měly k těmto otázkám postavit mnohem zodpovědněji. To by znamenalo se těmito otázkami vážně zabývat a pokusit se je uchopit z biblického hlediska. To se příliš neděje, a tak tu máme na jedné straně vyhraněný fundamentalismus, někde ve středu třeba lavírování současného papeže a na druhé straně neslaná a nemastná prohlášení v podstatě přejímající stanoviska liberálního světa.

Co o konci světa říká Bible

Ti, kdo zastávají vyhraněný fundamentalismus, jsou vesměs přesvědčeni, že konec může přijít každou chvíli. Různé nové události si vykládají jako znamení konce časů. Často hledají v současných událostech spojitosti s různými místy v knize Zjevení.

obraz
Poslední soud, Hieronymus Bosch, 1482

Tyto postoje jim umožnuje nedostatek vzdělání. Z tohoto hlediska je zajímavé studovat nejen samotnou knihu Zjevení, ale rovněž to, jak jí rozuměli lidé v průběhu dějin. Pak by si nemohli nevšimnout, že lidé už mnohokrát očekávali konec, který se ale nedostavil, a společnost se po čase opět uklidnila. A rovněž by si museli připustit, že ve světě se mnohdy dály mnohem větší hrůzy než dnes. Tyto skutečnosti jsem se snažil reflektovat ve své knize „Ukážu ti, co se má stát“.

Považuji Bibli za Boží slovo a knihu Zjevení za inspirovanou Duchem svatým. Domnívám se ale, že přístup vyhraněného fundamentalismu, který hledá spojitost mezi místy z Písma a konkrétními událostmi dnešní doby, je zavádějící. Kniha Zjevení nám zřejmě nebyla dána proto, aby nám odpovídala na otázky, které nám někdy nedají spát. Podobně jako celá Bible je nám kniha Zjevení zdrojem života, nicméně počítejme s tím, že z ní porozumíme jen něčemu.

Nicméně zpět k otázce: Nastane brzy konec? Se sepsáním tohoto článku spěchám, protože jsem přesvědčen, že konec by skutečně mohl nastat ještě dříve, než ho dopíšu. Tvrdím tedy, že konec určitě nastane co nevidět? To v žádném případě. Nevím a beru vážně Ježíšova slova, že hodinu konce zná jedině Bůh Otec (Mk 13,32). Ale současně beru vážně všechna místa Písma, která nás vyzývají, abychom byli připraveni a bděli.

Nevíme ani, jaké povahy ten konec bude. Bude to celosvětová pandemie, které byl covid jen slabým odvarem? Nastane konec, protože se umělá inteligence utrhne ze řetězu? Vypukne třetí světová válka? Zahubí nás – poněkud pomaleji – nějaká klimatická katastrofa? Zničí nás nějaké zásahy do lidského genomu? Může to být cokoli z uvedeného, a dokonce i kombinace libovolného počtu uvedených možností.

rytina
Čtyři jezdci Apokalypsy, Albrecht Dürer, 1498

Nevíme, ale můžeme být připraveni. Ba co více: Měli bychom být připraveni. Ba co více: Musíme být připraveni.

Jak se připravit?

V čem spočívá příprava? Možná jste slyšeli o lidech, kteří promýšlejí, jaké katastrofy by mohly nastat, a pečlivě se připravují stavbou podzemních krytů naplněných zásobami jídla, vody, léků, baterií apod. V Americe vycházejí různé manuály, jak by taková příprava měla vypadat, nač by lidé neměli zapomenout atd. Tyto manuály se ani trochu nepodobají manuálu, který právě píšu. Lidé, kteří se takto připravují, nejsou hloupí. Nicméně neberou to za správný konec.

Máme-li být připraveni, je nezbytné, abychom si byli jisti, že máme věčný život, a tedy že i kdybychom zahynuli v prvních třech minutách nějaké celosvětové katastrofy, probudíme se v Božím království. Tuto naději lidé nevěřící nemají, a nemají ji ani mnozí, kteří se považují za křesťany.

Možná si řeknete: „Dobrá, v tomto smyslu jsem připraven. Přijal jsem Pána Ježíše, stal jsem se Božím dítětem a mám život věčný. Ale co dál?“

Naším úkolem není se někde v koutku třást strachy a doufat, že všechny bouře pominou a my se budeme moct vrátit ke klidnému a pohodlnému životu, jaký jsme vedli dříve. Bůh od nás rovněž neočekává, že budeme se složenýma rukama čekat na nevyhnutelný konec a radovat se, že nejsme jako nevěřící, kteří nemají skutečnou naději.

Můžeme – a měli bychom – v rozhovorech mluvit o tom, že konec skutečně může přijít.

Lidé, kteří nemají věčnou naději, mohou buď rezignovat, nebo naopak začít vyvíjet horečnatou mírovou nebo environmentální aktivitu. My si pochopitelně také přejeme mír, ale víme, že snahy ho dosáhnout lidskými silami často vedou k ještě většímu neštěstí, než je to, kterému se snaží zabránit.

Jediným řešením pro každého člověka je pokání. „Nebudete-li činit pokání, … všichni zahynete.“ (L 13) Musíme samozřejmě počítat s tím, že s takovým varováním tvrdě narazíme. Rozhodně nikomu neradím, aby při evangelizačních snahách začal od konce světa a posledního soudu. Pokud se nám nepodaří zapříst do smysluplného rozhovoru, o soudu bychom ani mluvit neměli. Pokud se nám navázat smysluplný hovor podaří, k soudu se patrně dostaneme zcela přirozeně.

Dělat to, co má smysl

Byl to tuším můj pradědeček, kazatel František Urbánek, který řekl, že pokud se do něčeho pustíme, měli bychom si položit otázku, zda to, oč chceme usilovat, by dávalo smysl, kdyby 1. zítra měl nastat konec světa a 2. kdyby tento svět měl trvat ještě sto let.

Na konec bychom neměli čekat s rukama složenýma v klín. Je celá řada věcí, v nichž bychom se měli angažovat. Mnohdy se můžeme připojit k nějaké sekulární aktivitě (angažovat se třeba v Člověku v tísni) nebo v některé z mnoha aktivit křesťanských (v Alianci pro rodinu, Hnutí Pro život, v Charitě, Diakonii nebo Armádě spásy). Nezapomínejme přitom, že naším hlavním úkolem je zvěstování evangelia. Je ale celá řada dalších aktivit, v nichž a skrze něž můžeme být solí země. Tento aktivní život samozřejmě nemůže odvrátit konec, nicméně my nevíme, kdy konec přijde, a proto „se chováme normálně“ a věnujeme se svému životu, svému poslání.

stavba domu
Zdroj: Wikimedia Commons

Již v Pavlově době byli křesťané, kteří byli přesvědčeni, že konec nastane co nevidět, a proto nemá smysl pokračovat v práci, kterou dosud vykonávali. Právě těm apoštol Pavel adresuje dobře známá slova „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí“ (2Te 3,10).

Proto se věnujme svému povolání a vše, co děláme, dělejme ve jménu Pána Ježíše. Pokud něco stojí za to, abychom to dělali, pak to dělejme dobře, s plným nasazením, „jako Pánu“ (Ko 3,23). Tento postoj není v žádném rozporu s očekáváním konce. Pokud žijeme řádně a pokud jdeme ve všem příkladem, vytváříme si skvělé podmínky pro zvěstování evangelia. Lajdáka nevěřící poslouchat nebudou, i kdyby jim o konci říkal samé správné věci.

Neplaším zbytečně?

Možná mi někdo vyčte, že zbytečně plaším. Když před sedmi lety kdosi vlivný vyslovil názor, že konec by mohl nastat roku 2017, zareagoval prý jeden snoubenecký pár tím, že zrušil svatbu. A v jednom sboru prý přerušili stavbu sborové budovy. Nedávno jsem slyšel, že někteří lidé uvažují, zda by nebylo lepší nemít děti, když nás čekají pohromy.

Patrně platí, že konci jsme blíže než kdykoli dříve, a až konec přijde, bude to pro mnoho lidí znamenat velké trápení. Nicméně brzkým koncem si nemohla být jista žádná předchozí generace a totéž platí i pro generace, které případně ještě přijdou. Připraveni musíme být zkrátka vždy, za všech okolností, tedy nejen tehdy, kdy vnější okolnosti ukazují, že tentokrát to vypadá opravdu vážně.

Přesto platí, co již bylo opakovaně řečeno: Buďte připraveni, ale chovejte se normálně. Týká se to i těch dětí, chystaných sňatků nebo staveb sborových domů, případně vlastního bydlení. Vím, že udržet toto napětí není jednoduché. Křesťané byli v průběhu dějin náchylní jak k takovému vyhlížení konce, že zanedbávali běžné každodenní věci, tak k pohodlnému zabydlení se v tomto světě, kdy na možný konec přestali myslet.

V rozhovorech s přáteli doporučuji povídat si raději o tom, co znamená být připraven, než o tom, kdy a jak bude postaven Třetí chrám nebo zda armáda bojující proti Izraeli bude mít opravdu dvě stě milionů vojáků. Mohu vás ujistit, že konec přijde, ale rovněž vás mohu ujistit, že bude s největší pravděpodobností vypadat úplně jinak, než jak si ho lidé dnes představují. A přece budete vědět, že Pán přichází. (Podobný „aha“ efekt jsem ve svém duchovním životě zakusil mnohokrát; proto si o konci konkrétní představy nedělám.)

Když Pán Ježíš nabádal své následovníky, aby se modlili, aby nemuseli utíkat v zimě (Mt 25,20), pak taková modlitba jistě měla smysl, a i my možná zakusíme uprostřed děsu nadpřirozenou Boží ochranu a úlevu. Proto se nebojte mít děti a stavět sborové budovy.

Možná budeme prožívat hrozné věci, ale pamatujte, že z hlediska věčnosti, která nás čeká, to bude „kratičký okamžik“.

… a tak už navždy budeme s Pánem. Proto se těmito slovy navzájem povzbuzujte.

1. Tesalonickým 4,17–18

… utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která na nás má být zjevena.

Římanům 8,18

Mgr. Dan Drápal je emeritní senior KS, spisovatel a publicista. Je starším KS Zlaté Hory.

Vyšlo v časopise časopis Život víry 2024/6, str. 22 (www.zivotviry.cz).

Přečteno 15-krát