Proroci, disidenti a svoboda slova

Možná si také pamatujete dobu, kdy jsme tajně poslouchali v rádiu vysílání Svobodné Evropy. Působení svobodných médií má hodně společného s biblickými proroky.

Proroci a autorita Písma

Je absurdní tvrdit, že Ježíš byl největším prorokem, jak naznačuje Dan Brown, a zároveň tvrdit, že Písmo, kterému Ježíš věřil natolik, že položil život, je pouhým lidským podvodem.

Višal Mangalvádí

Starozákonní knihy proroků vycházejí z autority Mojžíše a navazují na jeho prorockou i literární tradici. Mojžíš byl tradičně autorem Tóry, čili Zákona, který vznikl někdy v 15. století př. n. l. (Otázkou Mojžíšova autorství se zde zabývají jiné články.) Prorocké knihy mají často ráz poezie a prozrazují literární a řečnické nadání svých autorů. Proroctví zařazená do bible prověřil čas. J. Barton Payne vypočítal, že v bibli je 1817 předpovědí tvořících 27 % jejího textu. Systematické naplňování krátkodobých a střednědobých proroctví dodává bibli věrohodnost.

Možná si v srdci řekneš: Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil? To, co promluví prorok v Hospodinově jménu a nestane se to, jestliže se to slovo nenaplní, nepromluvil to Hospodin. Ten prorok to řekl v domýšlivosti; neměj z něj strach.

Deuteronomium 18,21–22

Indický křesťanský filozof Višal Mangalvádí píše o inspirovanosti bible: „Neinformovaní kritici předpokládají, že křesťané věří Bibli, protože římskokatolické církevní koncily ji prohlásily za Boží slovo. Skutečnost je však taková, že církev věří Bibli, protože Ježíš žil a zemřel ‚podle Písem‘. Církev prvního a druhého století již věděla, za kterými knihami stojí skutečná apoštolská autorita. Nepotřebovali kanonizaci apoštolských spisů církevním koncilem, aby mohli začít pokládat život za Boží slovo. Církev kanonizovala knihy se známou apoštolskou autoritou, aby zpochybnila podvody ‚zbožných‘ proroků, apoštolů a mystiků toužících po moci.“ Kdo však byli bibličtí proroci?

Úloha proroků v izraelské společnosti

Když vás budou tupit a pronásledovat a mluvit proti vám lživě všecko zlé kvůli mně, jste blahoslavení. Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích; vždyť takto pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.

Matouš 5,11–12

Vedle zjevování Boží vůle a volání k zbožnému životu úlohou proroků v biblické době bylo prosazovat sociální spravedlnost a vládu zákona. Veřejně kárali přešlapy králů a vůdců Izraele. Zároveň pranýřovali společenské nešvary a odklon od Božího zákona. Ani jedno ani druhé nepřináší popularitu.

Ale ať se valí právo jako voda a spravedlnost jako stále proudící potok.

Ámos 5,24

Protože veřejně odkrývali pravdu, kterou se mocní snažili zamést pod koberec, často riskovali život. Jeremjáš si za veřejné proroctví, že Jeruzalém dobudou Nebúkadnezarova vojska, vysloužil uvěznění a čelil hrozbě smrti. Elijáš musel uprchnout do divočiny a skrývat se, poté co vyhlásil sucho jako Boží soud nad modlářstvím Izraele. Ámosovi se vyhrožovali modlářští kněží a dávali najevo, že je nevítaným cizincem.

Vláda zbožného panovníka vytvářela příznivější politickou situaci. Izajáš, sám údajně urozeného původu, byl rádcem krále Chizkijáše (jejich pečeti v Jeruzalémě nalezli archeologové spolu). Mezi rádce krále Davida patřili i proroci Nátan a Gád. Když Nátan Davida pokáral za aféru s Batšebou a úkladnou vraždu jejího muže, nepřišel o hlavu. Naopak, král usvědčen z hříchu činil pokání. Podobně zareagoval Chizkijáš na Micheášovo proroctví, že Jeruzalém bude dobyt a zpustošen. Vedl národ k pokání a obnově smlouvy s Bohem. Informace od proroků měly někdy strategickou hodnotu: například Elíša izraelskému králi předem hlásil, kde budou tábořit nepřátelé.

císař sklánějící se před biskupem
Sv. Ambrož a Theodosius, autor: Peter Paul Rubens – Kunsthistorisches Museum Wien, Public Domain

V křesťanské Evropě úlohu proroků plnila církev. Dokud nesrostla se státní mocí, měla silný morální kredit a biskupové se těšili velké autoritě. Například milánský arcibiskup Ambrož pokáral císaře Theodosia, odpovědného za masakr 7000 nevinných lidí na tesalonickém hippodromu za zabití římského důstojníka. Biskup císaři uložil pokání: musel se převléct za chudáka a před katedrálou prosit o odpuštění kolemjdoucí. Časem se však církev zpronevěřila, když biskupové vyvyšovali osobní a politické zájmy nad otázky víry a spravedlnosti.

Falešní proroci a kritické myšlení

Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což se sbírají z trní hrozny nebo z bodláčí fíky?

Matouš 7,15–16

Elity měly i své vlastní proroky, kteří jejich vládu schvalovali a prorokovali, co se od nich vyžadovalo. Ježíš nám k jejich rozpoznání dává jednoduché kritérium: ovoce osobního života. Kdybychom je aplikovali na mnohlé vlivné myslitele, neobstáli by. Například Bedřich Engels teoretizoval o třídním boji proletariátu, ale nikdy nepřijal pozvání jít do továrny a setkat se s dělníky. Francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau tvrdil, že děti mají neposkvrněného ducha, kterého kazí jen kultura a společnost. Avšak pro svou neschopnost v roli otce svěřil svých pět dětí láskyplné a osudové péči tehdejších sirotčinců.

Běda, když o vás budou všichni lidé mluvit dobře; vždyť totéž činili jejich otcové falešným prorokům.

Lukáš 6,26

Inspirace a zjevení

anděl šeptá do ucha spisovatele
Sv. Matouš Evangelista, autor: Mistr Theodorik, Národní galerie v Praze

Ve svém románu Šifra mistra Leonarda Dan Brown tvrdí, že jelikož jsme bibli neobdrželi jako „fax z nebe“, nemůže být Božím slovem. Mangalvádí však s ním polemizuje: projev amerického prezidenta může napsat profesionální řečník a mohou v něm jeho spolupracovníci dělat úpravy, v krajním případě ho v Kongresu může přednést jím pověřený zástupce. Proč by Bůh nemohl použít prostředníků?

„Dan Brown má pravdu, že Bible nebyla odfaxována z nebe. Velmi se liší od jiných knih, jako je Korán, které se prohlašují za inspirované. Mnohdy ani nezmiňuje pojem ‚Boží slovo‘, jak to dělají jiná starověká i současná ‚zjevení‘. Například, na rozdíl od proroka Mohameda, žádný z autorů čtyř evangelií netvrdí, že své informace získal v prorockém transu prostřednictvím zjevení od Boha nebo anděla. Autoři evangelií ani netvrdí, že by je nějaká duchovní entita používala jako médium pro ‚automatické psaní‘. Soukromá zjevení nelze obecně potvrdit jako božsky inspirovaná. Mohou sice být nadpřirozeně inspirovaná, ale jak zjistíme, zda jsou od Boha, od ďábla, od andělů či démonů? Většina biblických knih není zjevením, které někdo obdržel v subjektivním zážitku podobném transu.“ Je důležité si uvědomit, že pouze jedna kniha v Novém zákoně tvrdí, že byla přijata nadpřirozeně skrze vidění: Zjevení Janovo. Avšak tato kniha prošla nejpřísnější kontrolou, než byla zařazena do kánonu.

Svoboda slova a právo na informace

Vy sami víte o tom, co se dálo po celém Judsku, počínajíc Galileou, po křtu, který hlásal Jan. Jak Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše, toho z Nazareta, jenž procházel zemí, činil dobře a uzdravoval všechny, kteří trpěli pod mocí Ďábla, protože Bůh byl s ním. My jsme svědky všeho, co učinil v té krajině Židů a v Jeruzalémě. A oni ho pověsili na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne probudil z mrtvých a dal mu zjevit se; ne všemu lidu, ale svědkům předem Bohem určeným, nám, kteří jsme s ním po jeho vzkříšení z mrtvých jedli a pili. 

Skutky 10,37-41

Evangelia se prezentují jako objektivní veřejně dostupná pravda. Přinášejí svědectví o veřejně známých událostech: o Ježíšově učení, zázracích a proroctvích, o jeho ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení. Autoři evangelií zpochybnili výklad Písma židovskými elitami i brutální římskou vládu. Vystavili se však možné kritice, protože uvádějí konkrétní podrobnosti a aktéry událostí, a ty, kteří přinesli o nich svědectví.

Vedle církve dnes ovlivňují veřejné mínění média. Mají s církví řadu společných prvků. Pracují s fakty, ale zároveň šíří názory. Ke své práci potřebují svobodu projevu a právo na informace. Věrohodná média přispívají k veřejné diskusi o důležitých tématech, vyvracejí omyly a pomáhají lidem získat vlastní úsudek na základě pravdivých informací. Dezinformační média šíří polopravdy a propagandu. Avšak svoboda slova a právo na informace patří k základům pluralitní demokratické společnosti.

Když má „pravdu“ Strana

Autokratické režimy se snaží svobodným médiím nasadit náhubek, aby tlumočila jejich propagandu. Kromě umlčování odlišných názorů do éteru vypouštějí dezinformace, hoaxy a polopravdy, aby ovládly mínění společnosti. Barvitým příkladem tohoto postupu byl nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels. Jedním z jeho prvních kroků, když nastoupil do úřadu, bylo pálení knih židovských a protinacistických autorů na náměstí Bebelplatz. Pokračoval získáním plné moci nad veškerými informačními výstupy v Německu.

Nejlepší propaganda je ta, která působí jakoby neviditelně, proniká celým životem, aniž by veřejnost o propagandistické iniciativě věděla.

Joseph Goebbels
lidé se klanějí obřím sochám
Návštěvníci prokazují úctu Kim Il-sungovi a Kim Čong-ilovi v severokorejském Pchong-jangu. Zdroj: Wikimedia Commons.

Totalitní režimy určují „oficiální“ pravdu o historii i současnosti, aby si zajistily moc do budoucnosti. Pokud člověk nechce upadnout v nemilost režimu, musí s ním aktivně vyjadřovat souhlas. To má různou formu: účast na průvodu, jít volit Stranu, mluvit politicky korektně, vyjadřovat pobouření nad nepřáteli, klanět se soše vůdce, nebo přísahat věrnost revoluci. Většina lidu takto krok za krokem ztratí svobodu: Nemohou veřejně vyjádřit své názory a o tom, co si skutečně myslí hovoří tlumeným hlasem s nejbližšími lidmi – někdy ani s těmi ne. Dochází k tomu, že přestanou vnímat rozdíl mezi pravdou a lží, avšak svým pokryteckým souhlasem s režimem pomáhají totalitní moci se udržet. V dystopickém románu George Orwella 1984 je tento jev nazván „doublethink“ – rozdvojená mysl. Rod Dreher v knize Neži v lži vyjadřuje obavy o současnou americkou společnost, která podléhá tlaku woke aktivistů.

Dreher před takovým projevováním souhlasu s totalitou varuje. Tvrdí, že každý má do jisté míry svobodu, kterou může uplatnit tak, že „žije v pravdě“, jak to vyjádřil Alexandr Solženicyn. Uvádí příklad Havlova zelináře z eseje Moc bezmocných, který se rozhodne z výlohu svého obchodu odstranit heslo Proletáři všech zemí, spojte se! Přestane chodit k volbám, u nichž je výsledek předem dán. Na partajních schůzích začne říkat svůj názor. Přestane hrát hru, kterou všichni hrají, a rozbije svět zdání, že každý souhlasí s režimem. Samozřejmě tím na sebe přivolá neblahé důsledky.

Rod Dreher navštívil řadu disidentů a politických vězňů v bývalých komunistických režimech a ptal se jich, jak tlaku ideologicky motivovaných nařízení čelit.

Kolektivní paměť

Odpůrci totality tvořili tajnou společnost disidentů, kryli se navzájem a společně snášeli ústrky vládnoucí moci. Pořádali semináře a představení, kde se vzdělanci dělili o jinak nedostupné poznatky a umělci prezentovali díla zakázaných autorů. Václav Benda nazval tuto koncepci paralelní polis; podle ní by měli občané vytvářet vlastní nezkažené společenské struktury a nahrazovat jimi nefunkční a zkorumpované struktury oficiální. Tím pěstovali tím kulturní paměť národa a vychovávali svobodnou inteligenci. Když potom došlo k změně politického zřízení, byli tito lidé, jako Václav Havel a Alexander Dubček, připraveni stát v čele vznikající demokracie.

přátelské objetí
Václav Havel a Alexander Dubček v listopadu 1989. Foto: Jaroslav Kučera, CC BY-SA 3.0

Aldous Huxley se v dystopickém románu Konec civilizace, aneb odvážný nový svět obává světa, v němž nikdo nebude muset zakazovat čtení knih, protože už je nikdo nebude chtít číst. Zdá se, že se čínským komunistům toho už podařilo docílit u mladé generace. Novinář Kai Strittmatter, jenž žil řadu let v Pekingu, odkrývá čínskou technodystopii ve své knize You Have Been Harmonized (Byli jste harmonizováni). Z rozhovoru s čínským učitelem vyplývá, že situace mladých Číňanů je víc huxleyovská než orwellovská. Na rozdíl od starších generací, „žijí v úplně odlišném světě. Byli dokonale zmanipulováni svým vzděláním a propagandou strany: mí studenti věnují celý život konzumu a ignorují všechno ostatní. Ignorují realitu,“ stěžuje si učitel. Nemají přístup k faktům ze své minulosti, a ani se o ně nezajímají. Podle Drehera směřuje Západ ke stejnému výsledku, protože ztrácí kolektivní paměť. Vystavujeme se riziku ztráty svobody a nástupu nové totality.

Nevědět, co se stalo předtím, než ses narodil, znamená zůstat dítětem navždy.

Cicero

Když se pletou pojmy s dojmy

Dreher upozorňuje na jev připomínající Orwellův „newspeak“ – uměle vytvářený jazyk, kterým je účelově měněn význam slov a znemožňováno vyjádřit některé „kacířské“ myšlenky. Uveďme si několik příkladů ze současnosti: zúžil se význam slova láska a laskavost tak, že cokoli působí nepříjemné pocity, už je „nelaskavé“ a proto nepřípustné; pravda už není synonymem reality, ale každý může mít „svou pravdu“; místo, aby nás tolerance učila respektovat lidi s odlišným názorem, stává se dogmatem, že všechna přesvědčení – jakkoliv absurdní – jsou stejně pravdivá a rovnocenná; spravedlnost a rovnoprávnost se staly zástěrkou k prosazovaní všemožných nároků kdejaké skupiny. Podle Hillary Morgan Ferrerové ta dvě poslední slova dokonale shrnují výhody „newspeaku“: totiž kdo určuje jejich obsah, „má poslední slovo a může ukončit rozhovor, přimět lidi, aby jednali bez přemýšlení, může mlžit, urážet opačný názor a celkově vyhrát celý spor jen na základě emocí. Proč? Protože všichni přece chtějí lásku, pravdu, toleranci, spravedlnost a rovnoprávnost!“

Kanadský psycholog a profesor Torontské univerzity Jordan Peterson odmítl vyhlášku, která nařizuje profesorům při komunikaci s transrodovými studenty používat uměle vytvořená zájmena. Řídí se zásadou, že každého oslovuje v rodě, který prezentuje svým vzhledem. Peterson tvrdí, že ve vyhlášce jde o nebezpečný precedens, který může vést ke ztrátě svobody projevu. Je jistě rozdíl mezi tím, když zákon zakazuje dehonestovat lidi a šířit zavádějící nepravdy, a tím, kdy zákon nařizuje, co říkat máme. Kolegium ontarijských psychologů Petersonovi nařídilo účastnit se kurzu mediální výchovy na vlastní náklady a pohrozilo mu disciplinárním řízením a ztrátou licence klinického psychologa. Ačkoli se Peterson odvolal, soud rozhodnutí kolegia potvrdil.

Právo na soukromí

Dreher z rozhovorů s disidenty vyvozuje, že je nanejvýš žádoucí vzdát se pohodlí, které poskytuje umělá inteligence za cenu obrovského množství dostupných osobních dat. Je rozumné nesdílet o sobě informace, když to není nutné. Tím člověk omezuje páky, které je proti němu možné nasadit. V krizových obdobích – jako po teroristickém útoku, nebo v období pandemie – jsme ochotni dovolit státu, aby zasahoval do našeho sourkomí. Ale z rozhovorů s disidenty vyplývá, že k přežití v totalitním režimu je nezbytné si udržovat soukromý prostor, kam státní aparát nedosáhne a kde můžeme svobodně vyjadřovat své názory.

loga
Loga pěti největších firem, které shromažďují tzv. Big Data. Zdroj: Wikimedia Commons

Futuristé prosazující dataismus naopak požadují, abychom o sobě sdíleli pokud možno vše a co nejvíce zařízení okolo nás bylo připojeno k internetu. Zpřístupnění dat umožní optimalizaci a řízení společnosti. Velká data umožňují trénovat umělou inteligenci, jako Chat GPT. Některé hlasy, jako například Juval Noach Harari, však vyjadřují obavy, že se lidé tak stanou hříčkami v rukách umělé inteligence a úzké elity, která ji vyvíjí.

Čínská technodystopie

Pomocí umělé inteligence a všudypřítomného kamerového systému s rozpoznáváním tváří zavedla Čína systém sociálního kreditu, který na základě dat z policejního cloudu strhává lidem body za „protspolečenskou“ činnost a sdílení „neoficiálních“ informací, z čehož vyplývají omezení jejich pohybu a společenského uplatnění. Dostanou se do izolace, jelikož algoritmus sníží kredit i těm, kdo jsou s nimi ve styku. „V bezhotovostní společnosti má stát moc zruinovat disidenty okamžitě tím, že je odřízne od přístupu k internetu. A v společnosti, kde je každý připojen digitálně, může stát z kokokoliv okamžitě udělat vyděděnce, když se díky algoritmu stane toxickým i pro vlastní rodinu,“ píše Dreher. Kromě filtrování informačních toků režim platí udavače, kteří špehují své sousedy. Dreher píše: „A tak obyvatelstvo, jež bylo kompletně zpracováno propagandou totalitního režimu a demoralizováno hedonistickým konzumem, si sotva vůbec dokáže představit odpor proti strategiím direktivního řízení. A kdyby se i nějací disidenti objevili na scéně, vládní totalitní informační systém by je rychle identifikoval a ‚zharmonizoval‘ ještě předtím, než bude příležitost přejít k činům – anebo ještě dřív, než je vůbec napadne nesouhlasit.“

Čínské know-how se vyváží do jiných totalitních zemí: např. v Íránu je uplatňováno proti křesťanským vedoucím podzemní církve. Starší generaci to jistě zní povědomě, protože stejné metody – i když ne s takovými technickými možnostmi – byly uplatňovány v Československu v době normalizace. Některé rodiny však normalizace nezlomila.

Rodina – základní buňka odporu

Přirozeně základní buňkou společnosti je rodina. Dreher také hovořil s rodinou známých českých disidentů Bendových. Patřili mezi signatáře Charty 77 a Václav Benda veřejně obhajoval její obsah, čímž si vysloužil vězení. V pojetí Václava Bendy rodina nabízí tři dary: plodné láskyplné společenství, svobodu a dává svým členům důstojnost.

portrét
Václav Benda. Zdroj: Senát ČR

Václav Benda učil své děti přečíst svět okolo sebe a rozumět lidem a dění z hlediska dobra a zla. Jeho dcera Markéta o otci vypráví: „Otec věřil, že i když je situace zlá, on trpí a ani nemá možnost vidět pozitivní důsledky svých činů, existuje dobrý Bůh, který nakonec v boji zvítězí… Věřil, že se zodpovídá Bohu, ne lidem. Nezáleželo mu na tom, že druzí lidé nechápou, proč dělá to, co dělá… Bible mu dodávala sílu, protože je plná příběhů proroků a dalších, kteří pro svou poslušnost Pánu šli za hranici toho, co bylo lidem srozumitelné a pochopitelné.“

Bendovi zapojili své děti do hnutí odporu. Učili je nebát se lišit od ostatních. Věděly, za co bojují jejich rodiče, a byly ochotné hnutí pomáhat například tím, že doručí důvěrnou zprávu. Bylo méně pravděpodobné, že je státní bezpečnost chytí, a měly natrénované spolkount papírek se vzkazem pro případ hrozícího zadržení. Kamila Bendová jim četla každý den dvě až tři hodiny příběhy světové literatury, i přes časově náročnou práci na univerzitě. Nejvíc si oblíbily Pána prstenů od Tolkiena, protože to byl příběh o nich samotných – Mordor se jim zdál skutečný.

Kamila Bendová Dreherovi vyprávěla, že si nechtěla nechat ujít příležitost zastat se pronásledovaných, a to nejen křesťanů. Jejich byt byl nedaleko sídla StB a disidenti tam chodili na výslechy. Věděli však, že se mohou cestou zastavit u Bendových a nabrat kuráž. Paní Bendová s nimi hovořila o strategiích, jak sdělit co nejméně informací. Někteří se u Bendů zastavili i cestou zpět; dostali čaj nebo sklenku vína, ať už u výslechu obstáli, nebo ne. Kamila je povzbudila, že příště bude líp.

Malá společenství

Malá společenství mohou zachránit osamělého jednotlivce. V církvi jsou hmatatelným projevem Kristova těla, který se však snadno utají. V totalitních režimech vytvářejí síť podzemní církve. Ačkoliv Sověti zabavili sborové budovy a pozavírali pastory, nepodařilo se jim vymýtit evangelikální víru, protože se uchovala v malých skupinkách baptistů. Nemusel ani mít každý bibli, stačilo se setkávat a číst si ji spolu. Tak vyrůstaly nové generace křesťanů, dokud prezident Gorbačov nepropustil poslední vězně svědomí. V dobách hlubokého komunismu přitahovalo společenství křesťanů mladé lidi, protože jen tam zakoušeli svobodu.

lidé se držící za ruce
Přátelé se spolu modlí. Zdroj: i-Stock photo

Malá společenství mohou sloužit jako pastorační záchranné lano. Silvester Krčméry strávil v padesátých letech deset roků ve vězení kvůli nežádoucímu náboženskému vlivu. Vyprávěl o situacích, kdy mohl psychicky podpořit nebo vyzpovídat jiného vězně. Osvědčil se mu zvyk učit se biblickým veršům zpaměti. Po propuštění dr. Krčméry s bývalým spoluvězněm páterem Vladimírem Juklem zakládali křesťanské skupinky slovenských vysokoškoláků. Sami byli kdysi učedníky chorvatského pátera Kolakoviće, který za války uprchl před Gestapem na Slovensko a formoval křesťany v skupinkách zvaných Rodina. Kromě víry odevzdávali mladým lidem svou odvahu a charakter, což je přitahovalo jako magnet. Do konce 80. let se hnutí rozrostlo na tisíce a nebylo už možné je zastavit. V roce 1988 zorganizovali tito křesťané v Bratislavě Svíčkovou manifestaci – největší protestní shromáždění od konce 60. let. Veřejná bezpečnost proti křesťanům, kteří se mírumilovně modlili za náboženskou a občanské svobody, použila vodní děla. Ale pro komunisty už bylo pozdě: iniciativa byla na straně lidu. Třetí generace učedníků pátera Kolakoviće se aktivně zapojila do revolučního dění v listopadu ‘89.

Malé skupinky nejsou výlučně křesťanskou doménou. Na tom, že komunismus je zlo se shodovali jak křesťané, tak sekulární liberálové. František Mikloško byl také členem křesťanského disentu a po revoluci delší dobu působil v politice. Vzpomíná, že ho vždy obohacoval kontakt s jinak smýšlejícími lidmi. Je důležité mít svůj domov a vědět, kam člověk patří. Znát své hodnoty. Ale kontakt s liberálním světem mu pomáhal vidět věci za hranicemi církve, být k sobě kritický a neupadat do průměrnosti. Liberální umělci podle něho dokázali vystihnout podstatu komunismu lépe než křesťané. Na druhé straně v životě jeho liberálních přátel docházelo k okamžikům, kdy si chtěli popovídat o něčem hlubším. „My kresťania musíme byť vo svete prítomní a byť pripravení, keď k tomu dochádza,“ řekl Mikloško.

Prorocké školy a kláštery

klášterní komplex
Klášter Žďár v roce 1678. Zdroj: Wikimedia Commons

V starozákonní době vznikaly v obdobích společenského úpadku prorocké školy, kde se kromě zbožnosti a duchovních darů pěstovala vzdělanost. Tam pravděpodobně vznikaly a opisovaly se SZ texty. Prorocké školy byly společenstvími, která plnila funkci „soli a světla“: vzdorovaly společenskému rozkladu, dokázaly čelit pronásledování a zároveň si uchovávaly kolektivní paměť. V křesťanské společnosti – zejména v raném středověku – plnily stejnou úlohu kláštery. „V Evropě se křesťanská víra rozšířila ne skrze zakládání sborů, jak to známe dnes, ale skrze kláštery a opatství. Nebyly to jen modlitební komunity, ale byly tam i špitály, školy, byla to centra umění a vzdělávání, která utvářela evropskou kulturu. Když se nyní dostáváme do post-křesťanské éry, je potřeba tato místa modlitby znovu objevit,“ myslí si Pete Greig, zakladatel modlitebního hnutí 24-7.

Zdroje

Přečteno 8-krát