Jsou evangelia pravá?

Když je dnes řeč o raném křesťanství, bývá zmínka o apokryfních evangeliích. Často je vyjádřena pochybnost, zda kanonická evangelia jsou pravým poselstvím Ježíše Krista. Nedošlo k jakémusi přepisování rané církevní historie, poté co zvítězila jedíná frakce hnutí? Podívejme se blíže na důkazy o vzniku kanonických evangelií a apokryfů. Prozkoumáme i jak došlo k výběru kánonu.

Od svitků ke knihám

Průkaznost novozákonních spisů je v porovnání s mnoha starověkými spisy – jejichž původnost se nikdo ani neodváží zpochybnit – mnohonásobně větší. Existuje asi 5 000 řeckých rukopisů celého Nového zákona nebo jeho částí. Nejstaršími z nich jsou Sinajský a Vatikánský kodex, které vznikly okolo roku 350. Spadají zhruba do doby, kdy císař Konstantin přikázal biskupu Eusebiovi pořídit 50 pergamenových biblí ve formě kodexu.

Rodokmen, v němž je načrtnuta historie textu Nového zákona a formování rodokmenů textů až k moderním vydáním bible. Podle Deuelovy knihy Svědkové časů.

Do té doby, jak uvidíme, kolovala křesťanská literatura nejdříve na papyrových svitcích a později ve formě papyrových kodexů. Jelikož jeden svitek nepojal více než jedno evangelium, „chudé sbory si zpravidla mohly pořídit jen jedno z evangelií a snad ještě několik dopisů Pavlových. A když se křesťanská střediska rozrostla a zbohatla natolik, že si mohla opatřit několik textů ze svatých písem, vyvinovala se postupně tendence zkombinovat je do jednoho svazku… Z dochovaných novozákonních zlomků vyplývá, že stále vzrůstající přání křesťanů sebrat svatá písma do vhodné formy vedlo ke vzniku papyrových kodexů,“ vysvětluje v knize Svědkové časů Leo Deuel. Papyrový kodex byl praktičtější a levnější, než jednotlivé svitky.

Chester Beatty

Svědectvím o přechodném období papyrových kodexů je sbírka papyrů Chestera Beattyho, které zakoupil v roce 1931. Některé zlomky z téhož zdroje se dostaly do jiných menších sbírek. „Jsou částmi 11 papyrových kodexů, z nich tři obsahují většinu novozákonních knih. Jeden z nich, v němž jsou čtyři evangelia a Skutky, pochází z prvé poloviny 3. století. Jiný, s Pavlovými dopisy církvím a s epištolou Židům, byl opsán na začátku 3. století. A třetí, kniha Zjevení, je z druhé poloviny téhož století,“ jak uvádí profesor F. F. Bruce v knize Věrohodnost Nového zákona.

řada různě velkých útržků papyrů popsaných řecky
Ukázka zlomků Deuteronomia mezi papyry Chestera Beattyho. Zdroj: Wikimedia Commons

Celá sbírka papyrů vrhla nové světlo na počátky Nového zákona a značnou měrou přispěla k řešení otázek textové kritiky. Podle Deuela je vidět, že v době vzniku Chester Beattyho papyrů nebyl ještě NZ soubor ustálen, ale na druhé straně dokládá Ireneovo tvrzení z roku 180, že jsou jen čtyři evangelia, ne více, ne méně, která patří dohromady. Ireneus patří mezi tzv. apoštolské otce, jejichž díla z let 90–167 po Kr. obsahují řadu přímých citací ze skoro všech NZ knih.

Diatessaron aneb harmonie čtyř

V otázce počtu evangelií má význam i Diatessaron, harmonie čtyř kanonických evangelií, kterou v řečtině sestavil někdy v letech 150–170 asyrský křesťan Tacián v Římě a přeložil do syrštiny. Diatessaron, které bylo dlouhou dobu nejpopulárnější verzí evangelií v Sýrii, je samo o sobě důkazem, že čtyři evangelia byla v té době dostupná a považovala se za jeden celek. Nejstarší dochovaný zlomek Diatessara v řečtině z doby kolem r. 250 se našel v zasypaném syrském městě Dúra Európos. Mimo tohoto zlomku se zachovalo v citacích a překladech do arménštiny, arabštiny, latiny a dalších evropských jazyků.

Jan – nejstarší zlomek Nového zákona

O nejstarším dochovaném novozákonním textu píše Leo Deuel: „Zcela neočekávaně se ukázalo, že nejstarší svědectví o Novém zákoně pochází z Evangelia sv. Jana, o němž se předpokládalo, že vzniklo jako poslední ze čtyř evangelií. Skeptikové 19. století doufali, že zredukují Jana na legendární evangelium, na pouhou romanci svařenou z ostatních tří až někdy koncem 2. století. Ale malinký zlomek z Rylandova papyru, asi 6,5 × 9 cm, obsahující několik veršů z Jana, musel být datován z paleografických důvodů nejpozději k r. 150 n. l. Dokonce mohl být opsán nedlouho po r. 100 (Deissmann)… Úryvek z Jana byl podle všeho nalezen v dosti vzdálené části Egypta, kam křesťanství proniklo až poměrně pozdě. Od doby sepsání originálu mohlo trvat několik destiletí, než se opisy tak rozšířily, že pronikly do místa tak odlehlého. Proto se zdá rozumné předpokládat, že Evangelium sv. Jana nemohlo být sepsáno o mnoho později než kolem r. 80 n. l. a téměř jistě před r. 100.“

útržek papyru popasný řecky
Fragment Jana na Rylandově papyru. Zdroj: Wikimedia Commons

Datování kanonických evangelií

To nás přivádí k otázce: Co víme o době a místě vzniku čtyř kanonických evangelií? F. F. Bruce o tom píše: „Původ evangelií byl studován s neutuchající horlivostí téměř od samého začátku křesťanství. Na počátku 2. století vidíme Papia, biskupa z Hierapole v Malé Asii, shromažďujícího informace tohoto a podobného druhu od křesťanů dřívější generace, od lidí, kteří hovořili s apoštoly samotnými. Někdy v letech 130–140 napsal Papias dílo o pěti svazcích, nyní ztracené až na několik zlomků, které byly zachovány v citacích jiných autorů.“ Následující tabulka převzatá z knihy McDowella ukazuje, jak dnes badatelé datují evangelia. Pro srovnání jsou uvedeny Pavlovy listy, považované za vůbec nejstarší NZ knihy:

knihakonzervativní datováníliberální datování
Matouš70–80 (Harrison)80–100 (Kümmel)
Marek50–60 (Harnack)70 (Kümmel)
Lukáš a Skutky60. roky (Harrison)70–90 (Kümmel)
Jan80–100 (Harrison)90–100 (Kümmel); 170 (Baur)
Pavlovy dopisy50–66 (Hiebert)50–100 (Kümmel)
Datování vzniku NZ knih podle McDowell: Šifra mistra Leonarda – pátrání po pravdě.

Vidíme, že i liberální badatelé se (většinou) shodují na tom, že všechna čtyři evangelia nevznikla později než 30–50 let po Kristově smrti. Dostala se tedy do oběhu ještě v době, kdy žili očití svědkové popsaných událostí, a to – což je obzvlášť důležité – i z řad odpůrců křesťanství. V knize Skutků můžeme znovu a znovu číst, jak se při kázání apoštolové odvolávali na všeobecnou známost Kristova působení a popravy. Stejně tak dostupné mimobiblické prameny potvrzují Kristovo odsouzení a smrt na kříži i pověst divotvorce. Plinius mladší v roce 112 popsal křesťanskou bohoslužbu a uvádí, že Krista „uctívali jako Boha“. Tvrzení, že s časovým odstupem došlo k vzniku legendy a zboštění Ježíše, se neopírá o zjištěná fakta.

Pokud jde o autory těchto čtyř evangelií, jejich jména nejsou v samotném textu uvedena. Skeptici chtějí z toho vyvodit, že autorství bylo někdy později připsáno autoritě Matouše, Lukáše atd. Peter J. Williams však upozorňuje, že to je čistě teoretický spor. Evangelia vždy byla připisována těmto autorům, což je patrné i ze záhlaví rukopisů. Ani dnešní knihy nemají jméno autora uvedené přímo v textu, ale je na obálce. Nálezy z Pompejí dokazují, že podobně bývaly označeny i svitky.

Dr. James Tour diskutuje s dr. Peterem J. Williamsem o problematice vzniku evangelií

Ježíšovy výroky

Williams také vysvětluje, jakou výhodu má, že existují čtyři evangelia: 3 synoptická evangelia plus Jan dávají badatelům mnohem více prostoru pro zkoumání jejich vzniku, než kdyby existovala 4 úplně nezávislá evangelia, nebo 2 podobné dvojice. Když zkoumáme tři synoptická evangelia a látku, kterou mají společnou, mnozí badatelé došli k závěru, že první bylo sepsáno Markovo evangelium a ostatní evangelisté už ho znali. „Evangelium kázané [apoštoly] v těchto raných dobách víc zdůrazňovalo, co Ježíš činil, než co učil…“ uvádí profesor Bruce, „A je nápadné, že větší část nemarkovského materiálu společného Matoušovi a Lukášovi, jsou právě Ježíšovy výroky. Tato skutečnost vedla k dohadu, že existoval jiný raný dokument, ze kterého čerpali Matouš a Lukáš svou společnou nemarkovskou látku. Tento dokument je zpravidla označován jako Q.“ O raném aramejském dokumentu máme svědectví od Papia: „Matouš sestavil Logia v hebrejské řeči a každý je překládal, jak nejlépe uměl.“ Existovala tedy jakási sbírka Ježíšových výroků v původní řeči, kterou byly vysloveny.

dvě stránky papyru popsané řeckým velkým písmem (unciálami)
Titulní strana Tomášova evangelia, což je sbírka výroků Ježíše. Zdroj: Wikimedia Commons

V letech 1897 a 1903 byly v Oxyrhynchu objeveny B. P. Grenfellem a A. S. Huntem tři papyrové zlomky, které obsahovaly Ježíšovy výroky. Některé z těchto Logiíse podobaly výrokům z evangelií, ale jiné neměly v bibli obdobu. Datování před rok 140 vzbudilo mezi badateli řadu spekulací: Patřily do nějaké ztracené sbírky výroků, která původně kolovala současně s evangelii, ještě než vznikl kánon? Anebo snad sloužily za pramen Q Matoušovi a Lukášovi? Nebyly to kacířské spisy? Spor trval dlouho a zůstal nerozřešen, dokud nedošlo k dalšímu nálezu v poříčí Nilu o půl století později. V roce 1946 byla v Nag Hammádí objevena koptská verze Tomášova evangelia, které sestává ze 114 Ježíšových výroků bez vyprávěcího rámce. Mezi nimi jsou některé z papyrů z Oxyrhynchu. „Objev neznámých Ježíšových výroků nepřekvapuje, v raných dobách musel být znám velký počet těchto výroků, předávaných z generace na generaci,“ myslí si profesor Bruce.

Byla evangelia pouze čtyři?

Jak jsem předeslal v úvodu, dnes je často slyšet námitka: A co ostatní, apokryfní evangelia? Známý román Dana Browna Šifra mistra Leonarda vyvolává dojem, že existovalo až 80 evangelií. Takový počet je podle všeho nerealisticky vysoký. Je však pravda, že jsou známa další evangelia, proti nimž se ortodoxní církev vymezila. Josh McDowell shrnuje čtyři důvody vzniku novozákonního kánonu takto:

  1. Zjistit, které spisy mají božskou autoritu, a ty oficiálně uznat.
  2. Odhalit padělky a kacířská díla (zvláště po roku 140, kdy heretik Marcion vydal svůj kánon).
  3. Rozhodnout, které knihy se budou překládat, když se křesťanství rozšíří do jiných národů.
  4. Pronásledování – které knihy má cenu zachovat a chránit.

Profesor Bruce píše: „Jedno musíme důrazně vyslovit. Novozákonní knihy se nestaly pro církev směrodatnými proto, že byly zařazeny do kánonu. Naopak, církev je tam zařadila proto, že je považovala za božsky inspirované a poznala jejich přirozenou cenu a obecnou apoštolskou autoritu.“

Znám jistě evangelia, která se nazývají Evangelium podle Tomáše a Evangelium podle Matěje, a četli jsme i mnohá jiná – abychom nemohli jakkoli být obviňováni z neznalosti kvůli těm, kdo se domnívají, že z obeznámenosti s nimi mají jakési poznání. Přesto jsme z nich schválili čistě jen ta, která uznává církev, a proto by měla být přijímána jen tato čtyři evangelia.

Origenés
čtyři listy papyru z kodexu
Čtyři evangelia a Skutky tvořily jeden kodex. Ukázka Marka z papyrů Chestera Beattyho. Zdroj: Wikimedia Commons

Co je v apokryfech?

Pokud jde o apokryfní evangelia, jejich obsah částečně známe z citátů od církevních otců, částečně z nalezených papyrů, které často patřily do gnostických sbírek. Vesměs jde o díla pozdější, která začala vznikat od poloviny 2. století. Když porovnáme jejich obsah s kanonickými knihami, vynikne nadřazenost Novým zákona nad těmito díly.

Nag Hammádí se našlo mezi koptskými texty ukrytými ve džbánu také 5 apokryfních evangelií: Tomášovo, Filipovo a Mariino evangelium, Evangelium Egypťanů a Evangelium pravdy. Gnostické texty ze 3. a 4. století, jejichž řecké originály vznikly v polovině 2. či začátkem 3. století nám – jak píše Bruce – „ukazují, co si o Novém zákoně myslelo významné, i když neortodoxní společenství lidí druhého století. Dosvědčují také, že ortodoxní teologové nebyli jedinými, kteří přijímali celý obecný kánon novozákonních spisů již asi v polovině 2. století.“

Přečtěte si také článek, jak byl nalezen Sinajský kodex:

Zdroje

  • F. F. Bruce: Věrohodnost Nového zákona, Návrat 1992
  • Leo Deuel: Svědkové časů, Odeon 1974
  • Josh McDowell: Šifra mistra Leonarda – pátrání po pravdě, Josh McDowell Ministries 2006
  • Biblical manuscripts (Wikipedie)

Přečteno 213-krát