Jak Tischendorf našel nejstarší Nový zákon
V 19. století se v Německu rozvinula textová kritika. Zkoumala biblický text – jeho apoštolské autorství, dobu a místo vzniku, i způsob, jak byl tradován, sbírán a sestavován kánon. Podle některých znalcô bylo křesťanství pouhou kombinací různých kultů a filozofií – jakési „alexandrijské tutti-frutti“. Proti takovým kritickým tendencím protestoval mladý Konstantin von Tischendorf. Ještě než dokončil studia, stanovil si za cíl: dokázat pravost evangelií a restaurovat svaté texty v jejich původním znění.
Kritiku vyvrátit kritikou
Na prvním místě byl Lobegott Friedrich Konstantin von Tischendorf kritickým učencem. Byl přesvědčen, že ze vší kritiky vyjde křesťansví pokaždé jako vítěz. Tvrdil, že negativní kritika může být vyvrácena jen další kritikou. „Plnění tohoto úkolu ho neodsoudilo ke klášternímu, spořádanému životu typického německého profesora… Místo toho ho vedlo na přečetné cesty po velkých evropských knihovnách a ještě dále, až k velké dobrodužné cestě na Blízký východ. Vážný teolog ze skromné středostavovské rodiny se musel změnit ve světského a vynalézavého cestovatele a přiťukávat si s církevními hodnostáři, saskými králi a ruskými velkovévody, aby uspěl ve svém pátrání. Musel se naučit i uhlazené diplomatické lsti,“ charakterizoval Tischendorfovo životní úsilí Leo Deuel.
Kristus sám sebe nazýval Pravdou, ne zvykem.
Tertullian
Když Tischendorf začal pracovat na svém vydání řeckého Nového zákona, uvědomil si, že nejstarší rukopisy ze 4.–6 . století svým významem daleko předčí mnohem početnější rukopisy z 10. století, jaké použil Erasmus. Jeho slavné vydání řeckého NZ r. 1516 je známo pod názvem Textus Receptus. Bylo třeba pátrat po dalších, snad ještě starobylejších a úplnějších rukopisech. Kde hledat jinde než v Orientu, kde v klášterních knihovnách a tajných skrýších mohou dosud být pohřbeny důležité literární poklady?
Co ještě skrývá Orient?
Jako Humboldt i Tischendorf si nemůže pomoci, aby nedělal objevy všude, kam přijde.
Pruský král
Tischendorf získal podporovatele, aby se roku 1844 vydal po Středozemním moři hledat tyto památky. Bylo mu sotva třicet, a už byl proslulou světovou osobností. Měl za sebou studium Vatikánského kodexu i úspěné rozluštění palimpsestu Efrémova kodexu, které zkušení vědci před ním vzdali. V Káhiře prohledal kláštery a knihovny a setkal se i s koptským patriarchou, který pro jeho úsilí ovšem neměl porozumění: „Máme evangelisty, máme apoštoly. Co jiného bychom chtěli ještě mít?“ Z Káhiry se Tischendorf vydal do Natronové pouště, kde prohledal kotpské kláštery. Brzy zjistil, že žádná místnost v celém komplexu budov „není bezpečnejší před návštěvami mnichů nežli knihovna“. Nakonec se vydal na dvanáctidenní karavanní cestu pouští do kláštera sv. Kateřiny na první ze svých tří návštěv.
Na stopě Septuagintě
Po dlouhém volání pod hradbami si vynutil pozornost a byl vytažen v koši nahoru na hradbu. Knihovník Kyrillos byl jediný z mnichů, který jevil zájem o knihy a byl Tischendorfovi při jeho hledání nápomocen. Ukázal mu rukopisy uložené v třetí knihovně, která také sloužila jako skladiště. I když obsahovala přes 3300 rukopisů v dvanácti jazycích, pro biblický výzkum neměly valnou důležitost. Tak jako v jiných klášterech byla velká část rukopisů v žalostném stavu. Ačkoli se před mnichy choval zdrženlivě, z jeho dopisů manželce se dovídáme o jeho znepokojení nad jejich ignorantstvím a nedbalostí.
Skutečně starobylý text objevil Tischendorf úplně náhodou: Jednou když brousil po hlavní knihovně, všiml si koše plného starých pergamenů. Přistoupil, aby si je blíže prohlédl, a Kyrillos poznamenal, že kupy podobného materiálu v podobném stavu rozkladu již spálili. Tischendorf zjistil, že před sebou má unciální rukopis Septuaginty – řeckého Starého zákona. Nebylo pochyb, že se tento rukopis řadí mezi evropské badatelské perly! Snadno získal svolení ponechat 43 listů z celkových 129 pergamenových stran. Později si však mniši uvědomili hodnotu těchto zbytků ke spálení a přestali být k cizinci tak velkodušní. Převor mu za žádnou cenu nechtěl věnovat zbývajících 86 listů, i když neměl ani tušení, co se vlastně skrývá pod jeho ochranou. Dovolil však Tischendorfovi si je opsat. To mu bylo ponaučením, že jako zkušený vyjednavač nesmí nikdy dát najevo nadšení. O přesném původu stránek ze Septuaginty, které si vezl s sebou do Evropy, se rozhodl pomlčet…
Úspěšná kariéra
Doma získal uznání jako paleograf a textový kritik Bible. Byl Lipskou univerzitou jmenován profesorem a zabral se do vydávání svých objevů. Oženil se, věnoval se rodině a zdálo se, že se Konstantin Tischendorf nadobro usadil. Jenže v mysli se stále vracel k pergamenům, které musel za sebou zanechat. Lámal si hlavu, jak by mohl přimět mnichy ve Sv. Kateřině k změně rozhodnutí? Pokusil se tedy prostřednictvím svého přítele v Káhiře diskrétně oslovit sinajské mnichy. Avšak jeho poslání selhalo. Bylo jasné, že Tischendorf bude muset jet sám. I kdyby nemohl rukopis získat, aspoň jej opíše, a tak zpřístupní západnímu světu.
Tischendorfova druhá cesta r. 1853 ovšem nepřinesla žádné nové výsledky. Kyrillos ho sice přijal přátelsky, ale nevěděl nic o osudu zbývajících listů Septuaginty. Náhodou se Tischendorfovi dostal do rukou útržek stránky z Genesis, použitý jako záložka, takže byl o zbytku nucen smutně uznat, že „větší část je už dávno zničena“. Vrátil se tedy do Lipska a pracoval na kritickém vydání řeckého Nového zákona.
Cesta s podporou cara
Ukázalo se, že Tischendorf potřebuje posílit svou vyjednávací pozici. Kromě bohatých finančních zdrojů pro svou další cestu r. 1859 získal podporu ruského cara, coby patrona Řecké pravoslavné církve a mecenáše institucí na Blízkém východě. To se hned projevilo na jeho přijetí v klášteře, kde se s pověřenecem jeho Carského Veličenstva jednalo s úctou a ponížeností. Převor ho přivítal krátkým proslovem a popřál jeho bádání zdaru. Tischendorf znovu důkladně prohlédl sbírku rukopisů, ale po zbývajících stránkách rukopisu nebylo ani stopy. Po třech dnech si byl jist, že mu nic neuniklo, a uvažoval, že se koncem týdne vrátí do Káhiry.
Mladý správce kláštera, jenž byl Kyrillovým žákem, se s Tischendorfem vydal na malou procházku na vrchol hory a mluvil s ním o jeho práci na vydání Bible. V podvečer ho pak pozval do cely na malé občerstvení. Při popíjení datlového vína se vrátil k předmětu rozhovoru a řekl: „A já jsem také četl Septuagintu – překlad Zákona do řečtiny pořízený Sedmdesáti.“ Po této poznámce šel na druhou stranu místnosti, vzal z police balík zavinutý do červeného plátna a položil ho před hosta. Byl to tentýž unciální rukopis ze 4. století, složený z pergamenů, které před asi 15 lety vytáhl z koše! Spolu se Starým zákonem držel v rukou i cíl veškerého svého usilování, zřejmě úplný Nový zákon! Mezitím sešli další mniši včetně Kyrilla do správcovy cely, avšak německý profesor jednal s naprostou lhostejností, aby nevzbudil podezření a neztratil tento poklad podruhé. Jak se Tischendorf domníval, nevěděli, co všechno pergameny obsahují. Lhostejně se zeptal, jestli by si mohl ty stránky vzít do svého pokoje, aby je lépe prostudoval, a oni mu to klidně dovolili. Když byl konečně sám, vypracoval úplný obsah 346 stran rukopisu. Kromě části Starého zákona (22 knih) a apokryf obsahoval úplný Nový zákon, Barnabášův list a Hermova Pastýře.
Jak získat rukopis?
Deuel dále vypráví: „Druhý den časně ráno poslal pro správce. Zmínil se o vydatné částce ve zlatě, kterou má v rukou, že pergameny odkoupí za dvojí příspěvek – jeden klášteru a druhý správci. Správce, jak musel přiznat, udělal všechno, aby nabídku odmítl. Tischendorf mu tedy vysvětlil, že bude muset prostě rukopis opsat. Proti tomu správce neměl námitek.“ Rozhodl se tedy jet do Káhiry za převorem a s jeho povolením převézt rukopis do Káhiry. Bylo dohodnuto, že si Tischendorf může vždy najednou vypůjčit osm stránek – čtyřlist – a opsat si jej.
Rukopis měl ale asi 120 000 řádek. Aby si sisyfovskou lopotu ulehčil, najal si dva Němce s klasickým vzděláním, a pod jeho dohledem začali opisovat. Když měli víc než polovinu svazku, jejich tajemství díky neopatrné zmínce proniklo k jakémusi anglickému badateli. Ten nemeškal a mnichům nabídl peníze. Tischendorf poprvé ztratil nervy, ale převor ho uchlácholil slovy: „Raději bychom ten rukopis věnovali caru Alexandrovi darem, než abychom ho prodali za anglické zlato.“
Takovou velkomyslnou nabídku nenechal Tischendorf zapadnout! Nastaly však neočekávané komplikace, jelikož právě zemřel arcibiskup a okolo volby jeho nástupce vznikla krize. Čekat celé měsíce, jak skončí mnišská pře, to bylo sotva v jeho zájmu. Tischendorf chytře intervenoval a jako carův vyslanec využil svého vlivu. Spolu s ruským velvyslancem v Cařihradě napsali do kláštera dopis, v němž ruská vláda navrhla vzhledem k tomu, že otázka investitury zůstává nerozhodnuta, aby byl biblický kodex do Petrohradu půjčen. Zůstane majetkem kláštera, dokud nebude oficiálně věnován carovi. Jako záruka posloužil vlastní dopis velvyslance. (Darování kodexu carovi se uskutečnilo teprve r. 1869.)
Vydání Sinajského kodexu v Evropě
Konečně se Tischendorf vrátil do Evropy s „bohatou sbírkou starých řeckých, syrských, koptských, arabských a jiných rukopisů, uprostřed nichž Sinajská Bible zářila jako koruna“. Výroba faksimilovaného vydání Sinajského kodexu trvala tři roky. Dílo bylo dokončeno a vydáno r. 1862 k oslavě tisíciletého jubilea trvání ruské monarchie.
Po vydání se rozpoutala bitva o autoritu kodexu. Ruští pravoslavní kněží prohlašovali, že rukopis je kacířský. To byla vážná výtka a otřásla Tischendorfem, který viděl, že je ohrožen nejdražší cíl jeho práce, potřít skepsi radikálních německých teologů. Naštěstí se mu podařilo ukázat, že interpretace ruského církevního hodnostáře je mylná. Pravoslavný metropolita moskevský a další odborníci také přispěli k obraně kodexu.
Pochybností věda sílí, ale jen víra ji může posvětit.
Konstantin von Tischendorf
Čas od času znějí pochyby, které očerňují Tischendorfa, že rukopis získal lstí a nebyl prý nikdy oficiálně carovi darován. Tato obvinění byla jednou provždy vyvrácena, když byl v carském archivu nalezen věnovací dopis z Kláštera sv. Kateřiny, který publikoval profesor Christfried Böttrich.
Přínos pro biblistiku
Po Velké říjnové revoluci v Rusku byl r. 1933 Sinajský kodex prodán do Britského muzea za 100 000 liber. Tischendorf přispěl k vyjasnění mnoha otázek textové kritiky. Spolu s Vatikánským kodexem tvoří Sinajský rukopis svědectví o věrnosti přenosu novozákonního textu z poloviny 4. století. Jejich význam je porovnatelný s Kumránskými svitky, pokud jde o SZ. K této dvojici kodexů ještě ve 30. a v 50. letech byly doplněny pouštní zlomky novozákonních textů. Avšak jen Sinajský kodex nabízí celý Nový zákon. Předpovědi kritiků se nenaplnily – text celého Nového zákona má silnou oporu v nalezených pramenech.
Jak píše profesor F. F. Bruce: „Naštěstí, jestliže s velkým počtem rukopisů roste počet písařských chyb, rostou stejnou měrou i možnosti k jejich opravě. A proto faktor nejistoty, který zůstane v procesu odhalování přesného originálního znění není tak velký, jak bychom se mohli obávat. Ve skutečnosti je pozoruhodně malý. Různočtení, o kterých zůstavají u textových kritiků Nového zákona pochybnosti, nepředstavují vážné námitky proti historickým faktům nebo vůči křesťanské víře a životu.“
Hledání pramenů o vzniku jednotlivých novozákonních knih, hlavně evangelií, a jejich výběru do kánonu je věnován další příspěvek.
Zdroje
- Leo Deuel: Svědkové časů, Odeon Praha 1974
- The Amazing Search for the World‘s Oldest Bible (Patterns of Evidence)
- Bible Treasure from a Desert Monastery (Patterns of Evidence)
- F. F. Bruce: Věrohodnost Nového zákona, Návrat 1992
Přečteno 161-krát