Pád Jeruzaléma a rozchod judaismu s křesťanstvím

V období Druhého chrámu byl Jeruzalém centrem náboženského a vlasteneckého života Židů, včetně těch v diaspoře. Během tří poutních svátků přitahoval stovky tisíc lidí. Největší rozlohy a počtu obyvatel dosáhlo město na konci období Druhého chrámu, kdy se rozkládalo na ploše dvou kilometrů čtverečních a jeho počet obyvatel se odhaduje na 200 000. Plinius Starší jej ve svých Přírodních dějinách oslavuje jako „zdaleka nejslavnější z měst Východu“. Poměry ve městě se však v průběhu Židovské války proti Římu rapidně zhoršily.

Tragédie Židů v Jeruzalémě

Všichni povstalci se dříve či později stahovali do Jeruzaléma, což bylo začátkem jeho konce. Vládla čím dál větší anarchie, k zelótům se přidávaly jiné skupiny banditů. Flavius Iosephus vypráví o posledních letech hlavního města v knize Válka židovská:

A další lupiči přišli z venkova do Města, spojili se uvnitř s lidmi ještě horšími a neštítili se žádného zločinu. Měřili svou smělost nejen loupežemi a krádežemi šatstva, nýbrž dopouštěli se i vražd, a to ne v noci nebo tajně, ani proti ledajakým lidem, nýbrž veřejně a za bílého dne zabíjeli nejvznešenější občany.

IV.138–139

Vládnoucí elita, především velekněží, si uvědomili, že se musí chopit iniciativy. Velekněží Annáš a Jéšua kárali lhostejnost obyvatelstva. Měli ve vlastním zájmu zakročit hned od začátku, místo toho však nečinně přihlíželi rosotoucí anarchii. Měšťané byli připraveni konat.

Když již lid proti nim povstvával (pobádal je k tomu nejstarší z velekněží Ananos, muž velmi moudrý, který by snad byl Město zachránil, kdyby byl unikl rukám úkladných vrahů), učinili si z chrámu božího svůj hrad a útočiště před lidovými bouřemi a sídlem samozvaných vládců byla pro ně svatyně.

IV.151

Zelóti se opevnili v chrámě a měšťané postavili okolo chrámového okrsku stráže, aby nemohli škodit městu. Annáš, který se postavil do čela slušných občanů, se však stal obětí zrady Jana z Giskaly, který jim předstíral loajalitu, ale tajně vynášel informace zelótům a dokonce poslal k Edómcům pro vojenskou pomoc. Měšťany porazili, zelóty osvobodili z obležení a svou lstí a brutalitou se Jan propracoval do jejich čela.

Když přitáhl Vespasián s legiemi, pozoroval občanskou válku, která zuřila ve městě. Jeho důstojníci rozbroj mezi Židy považovali za štěstí a chtěli město vzít útokem. Vespasián se však rozhodl počkat, dokud se povstalci navzájem neoslabí a nevyčerpají. Mezi tím skonsolidoval římskou moc: podrobil Pereu a Judsko. Potom, když se chystal k novému tažení na Jeruzalém, přišla z Říma zpráva o násilné smrti císaře Nerona. Říše byla uvržena do zmatku občanských válek a Vespasián se svým synem Titem sledovali vývoj situace. Nakonec Vespasiána v roce 69 legie provolaly císařem a odebral do Říma, aby se pokusil odstranit následky občanské války.

Proti Jeruzalému však povstala jiná válka. Byl to jistý Šimon, syn Giórův, rodem z Gerasy, mladík, který sice co do prohnanosti zůstával za Janem, jenž již předtím měl město v moci, ale vynikal tělesnou silou a smělostí.

IV.503

Šimon, který podnikal loupežné výpady se sikarii z Masady, vyplenil Idumeu a přitáhl k Jeruzalému. Občané ho požádali, aby vstoupil do města a pomohl jim svrhnout krutovládu Jana z Giskaly. Dá se říct, že se pokusili „vyhnat čerta ďáblem“: při vzájemných potyčkách povstalci vypalovali domy se sklady potravin, což nakonec zpečetilo osud města tím, že urychlilo jeho vyhladovění.

Útěk křesťanů

Při neustálých soubojích zabili i mnoho návštěvníků chrámu, kteří dále přicházeli přinést oběť Bohu.

… když u vchodů obměkčili jejich surovost, stávali se marnou obětí bojů mezi stranami. Neboť střely, vymršťované silou metacích strojů až k oltáři a ke chrámu, padaly na kněze i na obětující. A mnozí, kdo přispěchali z nejzazších končin země k tomuto místu proslavenému a posvátnému všem lidem, padli sami místo svých obětí a vlastní krví skropili oltář, který měli v úctě všichni Řekové i barbaři. S mrtvolami domácích leželi pohromadě cizinci, mezi kněžími leželi světští lidé a krev všech těch padlých byla jezerem v posvátných nádvořích.

V.16–18

Nabízí se otázka, zda právě tohle neměl na mysli Ježíš, když předpověděl zkázu chrámu. Řekl, že z chrámu „nezůstane kámen na kameni“, až v něm bude „znesvěcující ohavnost“. Dnes si jeho slova často spojujeme se vstupem pohanů na posvátnou půdu, ale zdá se, že Iosephus za „znesvěcující ohavnost“ považoval řádění zelótů v chrámě, navíc zvolili za velekněze člověka, který toho nebyl hoden.

Existoval totiž jistý starodávný výrok mužů bohem osvícených, že tehdy bude Města dobyto a že bude nejsvětější svatyně spálena po právu válečném, až sváry vypuknou a až bude rukama domácích lidí okrsek boží poskvrněn. Ačkoli tomu zélóté věřili, přece se dobrovolně stali toho vykonavateli.

IV.388–389
zabíjení v chrámě
Zničení jeruzalémského chrámu. Autor: Francesco Hayez – galerie Accademia Benátky

Když pak uvidíte ‚znesvěcující ohavnost‘, o níž je řeč u proroka Daniela, jak stojí na místě svatém – kdo čteš, rozuměj – tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor; kdo je na střeše, ať nesestupuje, aby si něco vzal z domu; a kdo je na poli, ať se nevrací, aby si vzal plášť.

Matouš 24,15–18

Ježíš řekl, že musejí utéct, aniž by čekali, až si sbalí věci. Křesťané pod vedením Ježíšova bratra Šimona se zachovali podle Kristových slov. Sboru už nepředsedal Jakub, protože ho Annáš dal soudit Veleradou a ukamenovat; zneužil k tomu mezidobí, než do Jeruzaléma přicestoval nový prokurátor v roce 61. Podle spisů církevních otců Eusebia a Epiphania z 4. století křesťané hromadně odešli z Jeruzaléma za Jordán do dekapolské Pelly.

Když uvidíte, že Jeruzalém je obkličován vojsky, tehdy vězte, že se přiblížilo jeho zpustošení.

Lukáš 21,20

Jeruzalémská křesťanská komunita se nejspíš soustředila na JZ pahorku, který se dnes nazývá hora Sión. S největší pravděpodobností zde slavili poslední večeři s Ježíšem, byli tu spolu o Letnicích a možná si zde postavili vlastní synagógu. J. Scott píše, že k tomu došlo „nejpravděpodobněji po židovském vítězství nad Cestiem Gallem (66/67 n. l.) nebo v období po dočasném Vespasiánově stažení, kdy čekal na vývoj v Římě (68/69 n. l.). Druhá možnost se mi zdá logičtější. To už viděli Jeruzalém ‚obkličován vojsky‘.“ Zřejmě použili únikovou cestu k Jerichu jako kdysi králové David nebo Sidkijáš. Po zničení města se někteří vrátili a znovu založili synagógu na Siónu, která existovala až do definitivního konce židovského osídlení Jeruzaléma v době Druhé židovské války.

Titus obléhá město

Když se Vespasián stal císařem, velení legií převzal Titus. Bylo mu nařízeno, aby židovskou válku dovedl do konce. Konkrétně to znamenalo především dobytí Jeruzaléma, který dosud odolával římským vojskům. Zda bylo plánováno i úplné zničení města, nelze na základě dochovaných pramenů rozhodnout, pravděpodobně však Římané žádné jasné plány neměli. Na jaře roku 70 zahájil Titus se čtyřmi legiemi obléhání města, kde se tehdy shromáždila skoro třetina obyvatel Judeje, aby oslavili pesach (Velikonoční hod beránka).

S úžasem se vzbouřenci dívali na Římany, jak si na třech místech chystají tábor, a začínali se jakž takž smiřovat… a popadnuvše zbraně, náhle vyrazili proti desáté legii. Přeběhli údolí a s nesmírným pokřikem napadli opevňující se Římany. Ti byli rozděleni k práci, a proto odložili většinu zbraní. Nepředpokládali ani, že se Židé odváží výpadu, a i kdyby se snad o to pokusili, že bude jejich úmysl zmařen jejich nesvorností.

V.72+75–76
nákres katapultu
Římská balista

Nenadálým útokem ohrozili Židé i samotného Tita, který obklopen skupinkou vojáků sám zastavil ústup. Legie mohli pokračovat v opevňování se. Potom Titus vyzval povstalce, aby se vzdali a zachovali město před zkázou. Jeho výzvu předkládal Iosephus, který později vše zapsal. Připoměl Židům historii, jak byl První chrám zničen Babylóňany spolu s městem. Povstalci se mu však vysmáli; mnozí obyvatelé města se nicméně dali přesvědčit.

Občanstvo se pak dalo pohnout k přebíhání. Někteří prodávali své majetky za nepatrné ceny, jiní polykali drahocennější ze svých klenotů, zlato, aby nebyli od těch lupičů obráni… Titus je většinou propouštěl na venkov, kam kdo chtěl. A to je právě ještě spíše pobádalo k přebíhání, aby se zbavili domácích neštěstí a nemuseli otročit Římanům. Ale druhové Janovi i Šimonovi hlídali jejich útěky více nežli vpády Římanů, a padl-li jen stín podezření na někoho, ihned byl zabit.

V.431–423

Koho oloupil Šimon, ten byl posílán k Janovi, a ty, které obral Jan, dostal zase Šimon. Navzájem si připíjeli krví občanů a dělili se o mrtvoly ubožáků. O panování byl mezi oběma svár, ale ve zločinech byli svorni.

V.440–441

Mohutné hradby

Jeruzalém byl velmi dobře opevněn. Město chránily tři hradební zdi: Severní hradba (tzv. třetí zeď), kterou budoval Agrippa I., ale obava, aby si nepopudil proti sobě císaře Caligulu, mu zabránila ji dokončit. Druhá hradba, Herodova, se táhla od pevnosti Antonie k Herodovu paláci. První hradbu okolo Starého města, tu kdysi opravil Nehemjáš.

mapa
Dobytí Jeruzaléma. Autor: Goran tek-en, CC BY-SA 4.0

Římané ostřelovali třetí hradbu z balist kamennými projektily. Při vykopávkách v Jeruzalémě našli archeologové stovky takových střel až 26 kg těžkých. Kfir Arbiv z Tel-avivské univerzity k tomu uvedl: „Jedná se o fascinující svědectví o intenzivním ostřelování římským vojskem pod vedením Tita na cestě k dobytí města a zničení Druhého chrámu. Cílem ostřelování bylo zaútočit na hlídky střežící hradby a poskytnout římským jednotkám krytí, aby se mohly přiblížit k hradbám s beranidly a prolomit tak obranu města.“ Arbiv podrobně analyzoval rozmístění nalezených střel pomocí počítače. „Vzal jsem v úvahu místní topografii a rozmístění hradeb v období Druhého chrámu; propočítal jsem balistické střely včetně úhlu palby a dostřelu kamenů. Všechna data se porovnávala s podrobným soudobým popisem bojů a dobytí města, jak ho zapsal známý historik Iosephus,“ uvedl Arbiv. Ukázalo se, že kameny byly vrhány ze vzdálenosti 300–400 m. „Je nesmírně vzrušující získat důkazy o Iosephově vyprávění přímo na místě.“ Většina střel se našla v Ruské čtvrti, což je podle Arbiva logické. Těmi místy se táhla třetí hradba, kterou Římané prolomili. Nacházejí se tam stovky, možná tisíce kamenných střel.

různě velké okrouhlé kameny
Nalezené kamenné projektily. Zdroj: Kfir Arbiv, Izraelský památkový ústav (IAA)

Odvaha vzbouřenců

Titus nařídil útok na SZ stranu druhého opevnění. Chtěl dobýt pevnost Antonii, aby ovládl chrám. Legionáři začali se stavbou čtyř náspů.

Celkovým tvarem se Antonia podobala věži; v rozích byla ozdobena čtyřmi jinými věžemi. Tři z nich blyly vysoké padesát loket, ta pak, která stála v jihovýchodním rohu, sedmdesát loket, takže bylo možno z ní přehlédnout celý chrámový obvod.

V.242
model pevnosti
Model pevnosti Antonia. Vlevo chrámový okrsek. Zdroj: MadainProject

Když již byly přitaženy válečné stroje, dal Jan u Antonie zevnitř udělat podkop až k náspům, podzemní chodbu ve vzdálenostech od sebe podepřít koly, obléhací díla podhrabat, do chodby dal nanosit dříví napuštěné smolou a asfaltem a zapálit… Po dvou dnech zaútočili také Šimonovi lidé na ostatní náspy. Neboť na té straně již Římané přitáhli dobývací věže a již hradbami otřásali.

V.470+473

Vyhladovění

Po odvážném útoku Židů na obléhací techniku změnil Titus taktiku. Když prolomil druhé pásmo hradeb, dal je rozbořit a přikázal zbudovat kolem celého města zeď, aby znemožnil jakoukoli cestu úniku. Za pouhé tři dny postavili Římané okolo města sedmikilometrovou zeď. Přeběhlíky přestali propouštět; Titus dal před očima obléhaných mučit a ukřižovat velké množství Židů, podle Flavia Iosepha jich bylo až 500 denně. Zlomit odpor obránců však přesto nebylo snadné. Během pouhých několika týdnů bylo město vyhladověno.

Nebylo slyšet za toho bědného času ani nářku nad mrtvými, ani pláče, protože hlad přemáhal všechny city. Se suchýma očima a s otevřenými ústy pohlíželi umírající na ty, kdo dosáhli klidu dříve než oni. Hluboké ticho vládlo ve městě a noc plná smrti. Ale lupiči byli horší nad to všechno.

V.515

Při prosívání sutiny z Chrámové hory se nalezly hroty šípů z šípometů, které Římané vystřelili na Antonii. Po těžkých bojích získali nad pevností kontrolu a Titus ji dal do základu zbořit, aby se otevřel přístup k chrámovému obvodu.

Zničení chrámu

Staré město se spolu s chrámem udrželo až do počátku srpna. Římané se beranidly snažili prolomit západní chrámovou zeď. Když si Židé uvědomili, že je chrám v ohrožení, všichni se svorně postavili Římanům. Zdálo se, že jejich urputný odpor nezastaví nic jiného než zničení svatyně. Iosephus uvádí, že Židé pak zaútočili na Římany na východě, poblíž Olivové hory, ale Titus je zahnal zpět do údolí. Zelóti zapálili severozápadní sloupořadí chrámového obvodu a Římané zapálili další.

Podle Iosephova podání velitelé diskutovali s Titem, jestli chrám zničit, nebo zachovat. Titus stavbu považoval za vrchol lidského tvůrčího ducha. Poslal Iosepha vyjednávat, ale Židé ho zranili šípem a krátce nato došlo k dalšímu výpadu. Titus byl při tomto náhlém útoku téměř zajat, ale unikl. Sám provolal k obráncům: „…já vás k tomu nenutím, abyste toto místo poskvrňovali. Změníte-li místo boje, žádný Říman se k posvátným místům ani nepřiblíží, ani je nepotupí. Zachovám vám chrám i proti vaší vůli.“ (IV.128)

Když legie vtrhly dovnitř, nemohlo jejich prudkost zkrotit ani přesvědčování, ani hrozba: vládla jen vášeň. Mnozí z nich, shluknuti kolem vchodů, byli ušlapáni svými přáteli, mnozí padli mezi ještě žhavé a kouřící trosky kolonád a zemřeli stejně bídně jako poražení. Když se blížili ke svatyni, předstírali, že ani neslyší Caesarovy povely, a nabádali muže vpředu, aby do ní vrhali další ohnivé granáty. Partyzáni už nemohli pomoci, všude byla jatka a útěk. Většina obětí byli pokojní občané, slabí a neozbrojení, zmasakrovaní všude, kde je zastihli. Kolem Oltáře rostly hromady mrtvol stále výš a výš, zatímco po schodech svatyně se valila řeka krve a těla zabitých nahoře se sunula dolů.

VI.4.6

Když se postup zpomalil, dal Titus rozkaz zapálit brány v chrámovém obvodu. Bez jeho však povelu jeden z vojáků vhodil hořící pochodeň do dveří chrámu. Pak se už ani Titovi nepodařilo zastavit rozvášněné vojsko v ničení svatyně. Dne 9. ávu – stejný den jako Babyloňané před více než 650 lety – podpálili Římané chrámový okrsek a usmrtili všechny, kteří dosud nezemřeli hladem či nespáchali sebevraždu.

obležené město v plamenech
Obležení Jeruzaléma Titem. Autor: David Roberts

Archeologové objevili kosterní pozůstatky obyvatel města a bojovníků, které Římané zabili, když se před nimi uchýlili do podzemní kanalizace. Podle Iosepha si boje ve městě a obléhání vyžádaly životy 1,1 milionu lidí. Římský historik Tacitus uvádí, že v městě bylo obleženo 600 000 lidí.

Titus celé město dal vypálit a srovnat se zemí. Koncem 20. století objevil tým vedený Nahmanem Avigadem stopy po velkém požáru, který poškodil obytné budovy v Horním městě. Na herodské ulici podél Západní zdi byly objeveny mohutné kamenné kvádry zřícené ze zdí Chrámové hory. Západní zeď, kterou Titus ponechal spolu s třemi nejmohutnějšími věžemi jako důkaz rozlehlosti a nedobytnosti města, se dnes nazývá Zeď nářků.

Triumfální pochod v Římě

S podrobeným obyvatelstvem se nakládalo mimořádně krutě. Poté, co Římané zabili ozbrojence a staré a nemocné lidi, bylo odvedeno 97 000 zajatců – většina byla prodána do otroctví nebo zabita při hrách v aréně. Židovská chrámová daň se začla odvádět do chrámu Jova Kapitolského v Římě. V průběhu Židovské války byl peníz, kterým se tato daň platila, symbolem svobody. Místo pohanské mince ražené v Týru si vzbouřenci v Jeruzalémě razili vlastní stříbrné šekely.

rub a líc stříbrné mince
Stříbrný šekel s nápisem Svatý Jeruzalém z 3. roku povstání. Zdroj:  Wikimedia Commons

V červnu 71 uspořádal Titus spolu s Vespasiánem triumfální pochod, který ztvárnil zvědavým divákům průběh Židovské války a dobytí Jeruzaléma. V průvodu prošlo ulicemi Říma v řetězech asi 700 judských vězňů, mezi nimi i Šimon bar Giora a Jan z Giskaly. Vrchol představovaly ukořistěné předměty z chrámového pokladu, jak můžeme vidět na Titově oblouku, který nechal postavit císař Domicián. Z válečné kořisti byla financována i stavba římského Kolosea.

Rozchod judaismu s křesťanstvím

Zánik jeruzalémského sboru měl zásadní význam i pro křesťany: vliv věřících s židovskými kořeny ustoupil do pozadí. Komunity židovských křesťanů se udržely v Palestině ještě stovky let, ale začátkem 2. století převládl vliv církve z pohanů. Sbory v Antiochii, Efezu, Alexandrii a Římě se staly hlavními centry křesťanství. K definitivnímu odloučení židů a křesťanů pak vedlo ustavení rabínského judaismu, který křesťanství odmítl jako herezi.

Tragickým důsledkem tohoto rozchodu bylo to, že se na křesťany přestala vztahovat výsada Židů, kteří jako jediný národ nemuseli přinášet povinnou oběť římským bohům a císaři. Marcela Klíčová píše v knize Vzestup křesťanství: „V porovnání se starobylostí a tradičností židovského náboženství se křesťanství jevilo jako náboženská novota a Římané mu od začátku nedůvěřovali… rozhodně mu nepomohl ani fakt, že jeho zakladatel, nevýznamný kouzelník někde z provincií, zemřel ukřižován. To, že se Kristovi následovníci také odmítali podílet na náboženských slavnostech organizovaných jejich pohanskými spoluobčany, jim na důvěryhodnosti nepřidalo.“ Proto museli v následujících staletích křesťané často strpět kruté pronásledování, dokud nebylo v roce 313 křesťanství uznáno Ediktem milánským.

lev se chystá zaútočit na klečící lidi v Koloseu
Poslední modlitba mučedníků. Autor: Jean-Léon Gérôme – Walters Art Museum. Public Domain

Zdroje

Přečteno 41-krát