Asistované sebevraždy v Česku?

Eutanazie se vrací do politické diskuse

Téma umírání a smrti je v současné společnosti spíše tabuizováno a spojováno s negativními emocemi. Tradiční pojetí smrti jako přirozené součásti lidského života bylo nahrazeno snahou současné medicíny a techniky lidský život co nejvíce prodloužit. Současně je zdůrazňováno právo člověka na svobodu, autonomii a možnost žít svůj život podle svých představ. Tím získat také určitou kontrolu a právo rozhodovat o vlastní smrti. To může být spojováno se snahou lidský život „uměle“ prodlužovat (dystanazie) nebo ho záměrně zkracovat (eutanazie).

Nucená eutanazie

Eutanazie jako smrt z milosti nebo z útrpnosti se prováděla v různých podobách od pradávna. První zmínky o eutanazii v moderní době se objevují v nacistickém Německu (1938), kdy otec dítěte, které se narodilo slepé, bez nohy a části ruky, písemně požádal Hitlera, aby jej dítěte zbavil, a ten mu vyhověl. Lékaři byli vyzváni, aby v podobných případech, tedy u dětí s různým typem mentálního či fyzického postižení, jednali obdobně.

Následoval program T4 pro dospělé pacienty, nejčastěji s psychiatrickým nebo neurologickým onemocněním, nebo pro ty, kteří nebyli pokrevní Němci, ale např. Židé, černoši či Romové. Rodinám bylo oznámeno, že smrt nastala z medicínských příčin. Program byl zastaven v roce 1941 a odhaduje se, že bylo usmrceno kolem osmi tisíc dětí a 70 tisíc dospělých. Jednalo se o tzv. nucenou eutanazii, při které lékař medicínskými prostředky usmrcuje pacienta, aniž by se zajímal o jeho vůli.

V literatuře je tento typ eutanazie považován za vraždu. Nejednalo se o svobodnou volbu člověka ukončit svůj život z důvodu utrpení, ale o snahu společnosti zbavit se lidí, kteří pro ni byli přítěží. Současná diskuse o eutanazii nucenou eutanazii neuznává; přesto se můžeme z této situace poučit v tom, že i malý odklon od normy, motivovaný individuálním příběhem a možná s dobrým úmyslem, může vést k negativním výsledkům. Jedná se o častý argument proti eutanazii kvůli možnosti jejího zneužití.

V současné době existuje v používání pojmu eutanazie určitá nejednotnost. V odborných i politických diskusích je za eutanazii považována tzv. aktivní, dobrovolná eutanazie, tj. úmyslné ukončení života na pacientovu žádost nebo žádost jeho blízkých. Zpravidla se jedná o podání smrtícího léku, který přímo ukončí život pacienta, který to prokazatelně požadoval. Spornými mohou být podmínky pacientovy žádosti, které musejí být naplněny, aby lékař mohl eutanazii provést. Upřednostňována je zejména asistovaná sebevražda, kdy lékař poskytne pouze prostředek (např. smrtící lék), ale pacient se zabije vlastní rukou.

Eutanazie v Evropě (i jinde)

Úvahy nad legalizací eutanazie v jednotlivých státech často začaly příběhem, kdy bylo usmrcení pacienta tolerováno. Příkladem je zveřejnění příběhu lékařky v Nizozemí, která v roce 1971 dlouze diskutovala se svou 78letou inkontinentní matkou na vozíčku a v pečovatelském domě o životních hodnotách a cílech. Výsledkem debat bylo, že aplikovala své matce injekci se silnou dávkou morfia. Matka zemřela po několika minutách. Dcera se pak šla sama udat na policii. Soud konstatoval, že se nejednalo o vraždu, a dostala jednotýdenní trest s roční podmínkou. Odůvodněním bylo, že se jednalo o nevyléčitelnou nemoc, nesnesitelné utrpení, fázi umírání a přání pacientky. Až o 10 let později (1981) bylo stanoveno, že eutanazie nebude stíhána, pokud lékař dodrží daná kritéria.

Zkušenosti z Nizozemí ukazují, že postupem času se pro eutanazii objevují další a další důvody, a to i takové, které by na začátku byly obecně nepřijatelné. V roce 1991 provedl lékař v Nizozemí asistovanou sebevraždu 50leté ženě s depresemi, bez fyzické nemoci, a v roce 1998 byl zdokumentován první případ eutanazie z důvodu „unavenosti životem“ – jednalo se o 86letého bývalého senátora. Přesto k uzákonění eutanazie v Nizozemí došlo až v roce 2002 zákonem o „ukončení života na žádost pacienta a asistované sebevraždě“. V roce 2005 pak byla schválena dětská eutanazie při souhlasu lékařů, zákonných zástupců, přítomnosti beznadějného a nesnesitelného utrpení.

Nadále jsou uznávány důvody psychického utrpení bez nevyléčitelné nemoci. O tom svědčí dva nedávno zveřejněné případy z Nizozemí, a to usmrcení znásilněné 17leté dívky v roce 2019 a zdravé 28leté ženy trpící těžkými depresemi a hraniční poruchou osobnosti v dubnu 2024. Je to určitý varovný signál významného posunutí hranic, kdy smrt je umožněna lidem, kteří netrpí nevyléčitelným smrtelným onemocněním a nejsou v konečné fázi nemoci.

Postupně byla aktivní eutanazie legalizována v dalších státech – Belgie, Lucembursko, Kanada, Portugalsko, Španělsko a Nový Zéland. Pouze asistovaná sebevražda je možná v Oregonu, Washingtonu, Vermontu, Kalifornii, Victorii (Austrálie), Švýcarsku a Německu. Švýcarsko umožňuje asistovanou sebevraždu také občanům jiných států. Toho využilo již i několik Čechů.

Ze zveřejněných statistik jednotlivých zemí je zřejmý nárůst případů provedené eutanazie. Např. v Nizozemí bylo v roce 2002 usmrceno 1882 osob, v roce 2012 již 4188 a v roce 2022 celkem 8720 osob. Podobně v Belgii došlo k navýšení osob z 235 případů v roce 2003 na 2966 případů v roce 2022. Současně došlo k navýšení počtu osob, které nebyly v konečné fázi nemoci z 19 na 513. V Kanadě bylo v roce 2016 provedeno 1018 usmrcení a v roce 2021 již 10 064. Z těchto statistik jednoznačně vyplývá, že s délkou umožnění eutanazie nebo asistované sebevraždy významně roste počet osob, které aktivně ukončí svůj život, a současně dochází k rozšiřování důvodů pro jeho ukončení.

Kontrastem ke snahám o legalizaci eutanazie v jednotlivých státech můžeme zmínit hnutí zaměřené na podporu důstojné péče o umírající, kdy klíčovým mezníkem se stalo založení prvního hospice sv. Kryštofa v roce 1967 v Londýně s cílem mírnit celkovou bolest umírajícího, tj. ve fyzické, psychické, sociální i spirituální rovině. Díky těmto snahám se rozvinul koncept moderní paliativní péče poskytované multidisciplinárním týmem se zaměřením na zmírnění utrpení umírajícího a jeho rodiny a zlepšení kvality jejich života. V České republice se paliativní péče začala rozvíjet až po roce 1989 a nyní je poskytována nejen v lůžkových a mobilních hospicích, ale i v nemocnicích formou konziliárních paliativních týmů nebo paliativní ambulance. Dostupnost paliativní péče se v posledních letech výrazně zlepšila, ale množství hospiců v jednotlivých krajích je velmi nerovnoměrné.

Snahy o uzákonění eutanazie v ČR

V České republice byl první návrh zákona „o důstojné smrti“ podán v roce 2008 senátorkou Václavou Domšovou (SNK ED). Za důstojnou smrt v rámci tohoto zákona považovala ukončení života osoby na její vlastní žádost s vědomou, odbornou pomocí lékaře (asistovaná sebevražda), případně lékařem, pokud není možné použít jiný postup (aktivní eutanazie). Zákon počítal také s možností vyjádřit své přání ohledně eutanazie předem – pro případ, že by v budoucnu pacient nebyl schopen svoji vůli vyjádřit. Důvodem k důstojné smrti měl být pouze beznadějný zdravotní stav plynoucí z dlouhodobé, nevyléčitelné nemoci. Zákon nebyl přijat. Opakovaně a neúspěšně byl pak návrh zákona předkládán v roce 2016 poslancem Jiřím Zlatuškou (LiRA / Liberálové.CZ).

V roce 2020 přinesla návrh nového zákona poslankyně Eva Procházková (ANO 2011), která vycházela ze zkušenosti se svou umírající matkou. Předložila návrh zákona „o paliativní péči, rozhodování na konci života a eutanazii“. Hlavní argument pro zavedení eutanazie či asistované smrti v ČR autoři návrhu viděli ve snaze ulevit pacientovi od zbytečného utrpení. Nikdo by neměl být nucen eutanazii ani provést, ani podstoupit. Stanovené podmínky byly obdobné jako v předchozím návrhu.

Hlavním důvodem pro zamítnutí tohoto zákona bylo sloučení paliativní péče a eutanazie do jednoho zákona. Z filozofie paliativní péče však vyplývá, že život by neměl být záměrně lékařem ani prodlužován, ani krácen.

Přesto nový návrh stejně nazvaného zákona předložila (nyní již senátorka) Procházková znovu v březnu 2024. Dle odpůrců nejsou v návrhu dostatečně zpracovány námitky vlády z roku 2020. Proti spojení zákona o paliativní péči s eutanazií se ohradil i předseda České společnosti paliativní medicíny Ondřej Kopecký. Návrh bude pravděpodobně znovu předkládán k projednání po volbách a může se stát tématem předvolební kampaně.

Zadržovaná smrt

Je třeba zdůraznit, že důležitým principem paliativní medicíny je také lidský život zbytečně neprodlužovat. Současný biomedicínský pokrok vede k úspěšné léčbě řady nemocí, současně mnohdy prodlužuje umírání, a tím i utrpení člověka. Medicína dnes dokáže udržet fyziologické funkce pacientů i s velmi špatnou prognózou mnohem déle než kdykoli v minulosti. Pacient může být pomocí moderních technologií udržován v bazálním fyziologickém fungování mezi životem a smrtí, a to mnohdy po dlouhou dobu. Jedná se, jak jsem již zmínila v úvodu, o tzv. dystanazii, tedy „zadržovanou smrt“.

Dochází k určitému rozporu, kdy na jednu stranu pomocí dystanazie medicína prodlužuje umírání člověka, a na druhou stranu zvažuje zkrácení lidského života aktivní eutanazií, a to mnohdy i v případech, kdy pacient není v přirozené fázi umírání.

K tomu přispívají tři jevy, které se objevují v současné společnosti: Je to tabuizace tématu smrti a umírání, velká víra ve všemocnou medicínu a důraz na úspěšný život. Lékaři bývají pod tlakem rodinných příslušníků „léčit“, což někdy znamená spíše udržovat pacienta při životě za každou cenu, přestože není reálná šance na zlepšení stavu. Je otázkou, zda je důstojné člověka vystavit takovému zacházení, kdy medicínské technologie mnohdy získávají moc nad procesem umírání, život prodlužují a smrt odsouvají. Není přirozené zabraňovat ve smrti umírajícímu člověku, jehož život se naplnil a jehož životně důležité orgány dosloužily. Proto není nutné použít všechny medicínské prostředky k tomu, abychom dobu umírání prodlužovali, a tím zvyšovali utrpení člověka. Ukončení nebo nezahájení marné, neúčelné léčby není považováno za eutanazii.

Třetím zmíněným společenským jevem ztěžujícím přirozený proces umírání je zdůrazňování úspěšného života bez problémů a strastí. Tím vyvstává pro zastánce eutanazie klíčová otázka: Pokud takový život nežiji, mám autonomní svobodnou vůli ho ukončit?

Bible o eutanazii nepíše, ale…

Bible se k problematice eutanazie přímo nevyjadřuje. Nicméně z přikázání „Nezabiješ“ je zřejmé, že člověk nemá právo ukončit lidský život. Z Bible dále jednoznačně vyplývá úcta k lidskému životu a jeho důstojnosti. Člověk byl stvořen k Božímu obrazu (1M 1,27) a jeho život bychom měli chránit. Lékař aktivním způsobením smrti přebírá zodpovědnost za usmrcení člověka.

Důsledkem pádu člověka je hřích, skrze něj přišla do světa bolest a utrpení. Přestože to nebyl původní záměr Boha, Bible zmiňuje utrpení jako období, kdy se můžeme k Bohu přiblížit. Určitá míra utrpení nás může něčemu naučit. Bůh nám neslibuje, že během života žádné utrpení nezažijeme, ale slibuje, že během utrpení bude s námi. S respektem a k úctě k lidskému životu bychom však neměli člověka utrpení záměrně vystavovat. Lékař by měl všemi dostupnými prostředky utrpení pacienta během umírání mírnit. Paliativní medicína dokáže utrpení plynoucí z nemoci zmírnit na snesitelnou úroveň, ne vždy ho však může odstranit úplně. Bůh však trpícímu může pomoct, aby své utrpení zvládl.

I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.

Žalm 23,4

Modleme se za větší otevření tématu smrti a umírání v naší společnosti a respektování důstojnosti člověka, aby nedocházelo ani ke zbytečnému prodlužování utrpení, ani k záměrnému zkracování lidského života. Převládne-li ve společnosti přesvědčení, že smrt je přirozenou součástí života, může to pomoci podpořit přirozené umírání v čase, který Bůh každému z nás vymezil.

Doc. PhDr. Radka Bužgová, Ph.D., působí jako odborný asistent v Ústavu ošetřovatelství a porodní asistence Lékařské fakulty v Ostravě. Pracuje jako poradce pro pozůstalé v Mobilním hospici Ondrášek v Ostravě. Je členkou KS Ostrava.

Převzato se svolením z časopisu Život víry, 2024/7–8, str. 8, www.zivotviry.cz.

Přečteno 1-krát