Peklo
Každé malé dítě ví, jak vypadá peklo. Někde v podzemí pod dohledem Lucifera přikládají malí čertíci pod kotle, ve kterých se vaří obtloustlí, nesympatičtí hříšníci. Dozírají na ně čerti s vidlemi, většinou dobrosrdeční chlapíci, což se projeví, když je některý z nich poslán nahoru mezi lidi. Ošálit ho dokáže i hloupý Honza.
Peklo ve folklóru
Tomu, kdo věří pohádkám, pak peklo může připadat celkem neškodné. Existuje nespočet vtipů o tom, jak si někdo po smrti vybírá, kde chce strávit věčnost. Například rocker, který prochází nebem: Za dveřmi s nápisem „spasení“ slyší jakési nudné chvalozpěvy, ale když přijde ke dveřím označeným „peklo“, proniká jimi dunivý rytmus bicích a tvrdé kytarové rify. Poznává skladbu „Highway to Hell“ od heavymetalové skupiny AC/DC a jeho srdce zaplesá. Říká si: „Tam to nebude špatné. Vyberu si tyhle…“ Sotva za ním zapadne brána, ozve se hlas: „Tak, konec přestávky a dalších tisíc let budeme zpívat. Přidejte se a ať je vás hezky slyšet: U stánků na levnou krásu…“
Dost humoru. Jak je to doopravdy? Peklo je určitě nepříjemné místo, to potvrzují slovní obraty „udělám ti ze života peklo“ nebo „prošel jsem si peklem“. Písmo ho popisuje různými obrazy jako ohnivé jezero plné ohně a síry (Mt 5,22; Zj 20,10), kde zaznívá pláč a skřípění zubů (Mt 8,12; 13,42), jako místo utrpení, temné a od Boha vzdálené, kde není žádné světlo ani naděje, a to navěky (2Te 1,9).
Dvě mylné představy
Dva nejčastější omyly o pekle. První: na rozdíl od všeobecně rozšířené představy tam nevládne ďábel, ale Bůh. Ďábel není partner, který by si s Bohem dělil sféry vlivu. Je vzbouřenec a svým časem dojde i on zaslouženého trestu – ne že by mohl někde „vládnout“. Pán Pánů má autoritu úplně nade vším, tedy i nad peklem.
Za druhé, „peklo“ jako jednoznačné pojmenování v Písmu vlastně nenajdeme. Překládají se jím tři různá slova. Stará smlouva mluví o šeólu (hrob, propast nebo podsvětí). Je to říše mrtvých, kam sestupují zemřelí, temná jáma, plná špíny a červů, (Jb 17,13–16), kde mrtví čekají na vzkříšení (Jan 5,28–29) k soudu (Da 12,2). V Nové smlouvě Ježíš nazývá místo odsouzení buď hádés (propast, říše smrti, svět mrtvých), tedy místo zmaru, nicoty, trápení a muk (Lk 16,23), nebo gehenna (pekelný oheň – v tehdejším Jeruzalémě šlo původně o údolí, kde se pálily odpadky a mrtvoly, a proto se stalo symbolem věčného ohně a trestu – Mt 18,8–9).
Co říká Bible?
Nevíme přesně, jak peklo vypadá, ale z biblického svědectví je zřejmé, že to je místo bez Boží přítomnosti. Je-li Bůh láska, světlo, dobro a požehnání, pak jeho absence nemůže být nic jiného, než zoufalství, temnota, bolest a trápení. Peklo je místo, kde je člověk ponechán sám sobě, kde se Boha s konečnou platností zbavil.
Dobrá zpráva je, že si opravdu můžeme zvolit, kde strávíme věčnost. Ježíš má klíče hrobu (hádés – Zj 1,18) a nenechá nás v moci podsvětí (šeolu – Ž 16,10). C. S. Lewis napsal: „Nakonec budou jen dvě skupiny lidí. Jedna, která řekne Bohu: „Buď vůle tvá“, a druhá, které řekne Bůh: „Buď vůle tvá.“
Tak ať si zvolíme dobře.
Převzato se svolením z časopisu Život víry 2024/10, str. 19 (www.zivotviry.cz).
Přečteno 53-krát
Všechny tyto příběhy o pekle pochází z hebrejské nebo řecké představy, že podsvětí, nebo seol je někde dole!. Ale lidé po smrti nesestupují do říše mrtvých, protože ten obrat ukazuje tehdejší chápání kosmu , převzaty ze Sumeru a Starověké Babylonie!.
Řekl bych, že co se děje po smrti, empiricky nemůžeme zjistit, protože s vědomím člověka ztratíme kontakt. Něco o tom naznačují zkušenosti lidí blízko smrti, které často korelují s výroky bible…
Existence po smrti se jednak vymyká našim představám, jednak selhávají naše vyjadřovací schopnosti. Nemáme k jeho popisu vhodný aparát a v tomto smyslu na tom nejsme lépe, než staří Sumeřané a Babyloňané (:-) Stejně jako oni, i my se v těchto abstraktních otázkách orientujeme s pomocí obrazů, symbolů, přirovnání a podobenství. Bible nám pomáhá tím, že používá termíny a postupy, které ze zkušenosti dobře známe a dovedeme si je představit. Spojení „sestoupit do propasti“ má v naší mysli negativní konotace, zatímco „vystoupit vzhůru“ vnímáme jako děj veskrze pozitivní. Pojmy „temnota, špína, trápení“ evokují jednoznačné pocity a všichní víme, že „oheň a plameny“ pálí a bolí,
To jsou dostatečné informace, abychom se mohli zamyslet, v jakém prostředí chceme trávit věčnost. A pramálo záleží na lokaci nebo dalších fyzikálních parametrech tohoto pobytu – jsou-li vůbec jaké.