Nesmrtelnost na dosah?

Právě čtu tlustou knihu Yuvala Noaha Harariho Sapiens – A Brief History of Humankind (Sapiens – Stručné dějiny lidstva). Je to rozhodně pozoruhodná a úspěšná kniha. Předpokládám, že její úspěch motivoval autora k sepsání dalších knih, které jsem ještě nečetl, ale patrně si je koupím. Tituly jsou výmluvné: Homo Deus: A Brief History of Tomorrow (Člověk Bohem – Stručné dějiny zítřka) a 21 Lessons for the 21st Century (21 lekcí pro 21. století).

Narativ pro dnešního člověka

Ne proto, že bych s Hararim souhlasil. Naopak, srdečně s ním nesouhlasím. Nicméně považuji jeho knihu za důležitou, protože nabízí svým způsobem ucelený pohled na svět. V mém mládí se nepoužívalo slovo narativ, ale v tuto chvíli se mi hodí: Harariho kniha nabízí ucelený narativ, jak je tomu s lidstvem. Řečeno česky: Vypráví nám příběh lidstva, jak mu Harari rozumí, a já se domnívám, že řada lidí mu bude vděčných, protože v jistém smyslu udělal práci za ně: Oni sami by ten příběh patrně vyprávěli takto nebo velmi podobně také, kdyby měli čas a schopnosti jej sepsat.
Tento článek není ani recenze, ani sumář Harariho knihy. Chci upozornit na jednu myšlenku, která má dalekosáhlé důsledky.
Harari je přesvědčen, že člověk brzy dosáhne nesmrtelnosti. Zmiňuje, jak obrovské pokroky udělala medicína v posledních padesáti letech. Schopnost číst genom člověka a zasahovat do něj je klíčovým krokem, jímž se lidstvo přiblížilo k nesmrtelnosti. (I když nesmrtelnost není to správné slovo: Člověka bude možno zabít, tudíž zůstane v tomto smyslu smrtelný. Nebude ale umírat na nemoci, protože jeho tělesnou schránku bude možno libovolně upgradovat.) Předpokládám, že jeho další knihy rozvíjejí tuto myšlenku – proto se s nimi chci seznámit.

Osud dřívějších narativů

Křesťanství má rovněž svůj narativ. Podobně ho mají různé kosmologické mýty, ať už blízkovýchodní, nebo třeba australských domorodců. Svůj narativ mělo i osvícenství a jeho odnože, jako třeba marxismus.
Různé narativy mohou být více nebo méně pravdivé. Podle některých se dá žít, podle některých ne. Domnívám se například, že podle narativu australských domorodců se žít dalo. To ještě neznamená, že tento narativ je pravdivý. Podle některých narativů – a sem počítám osvícenství, a tedy i marxismus – se žít nedá. Principiálně vede k tak hlubokým rozporům, že podle něj nelze organizovat společnost, a v řadě případů vede ke smrti, doslova k potokům krve, a to už od jeho prvního pokusu společnost organizovat, tedy od Francouzské revoluce 1789-1793. Křesťanský narativ byl tehdy prohlášen za nepravdivý, nicméně podle všeho se podle něj žít dalo – a také nadále žilo.

Nesmrtelnost už nás neláká?

V jedné věci má Harari pravdu: Zatímco dřívější narativy včetně křesťanského řešily otázku věčnosti, dnes už prý věčný život nikoho nezajímá. Nemyslím, že by v tom měl Harari pravdu, nicméně něco na tom přece jenom je. Když dnes zvěstujeme evangelium, tak věčný život nebývá na prvním místě toho, co lidem nabízíme. Mnohdy křesťané nabízejí spíše naději pro život časný než pro život věčný. Lidský věk se v posledních sto padesáti letech zdvojnásobil, a lidé skutečně o osobní věčnosti moc nepřemýšlejí. Je v tom nějaká souvislost?
Když jsem dospěl k pasáži, v níž Harari předpovídá, že lidstvo brzy dosáhne nesmrtelnosti, zatrnulo ve mně. Napadlo mě, že by se tím křesťanství mohlo stát irelevantním, ale když jsem podrobněji zkoumal, proč ve mně tolik zatrnulo, dospěl jsem k závěru, že to mělo důvod jiný, než irelevantnost křesťanství. Domnívám se, že celá řada lidí by o nesmrtelnost nestála, a někteří by smrt odkládali spíš jen ze strachu. (Téma nesmrtelnosti pozoruhodným způsobem rozpracoval Karel Čapek ve svém známém dramatu Věc Makropulos.)
Domnívám se, že velká část lidí, kteří opouštějí tento život cestou eutanázie, ve skutečnost zemřít nechtějí, ale to je na jiný článek. Určitá část lidí skutečně zemřít chce; proto tito lidé páchají sebevraždu.

Implicitní touha po věčnosti

Jelikož sdílím „křesťanský narativ“, jsem přesvědčen, že Bůh do každého člověka vložil touhu po věčnosti. A že lidé, kteří přijali Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, budou žít věčně. Nicméně tento věčný život není protažením úsečky našeho života na jednom konci, tedy do budoucnosti, do nekonečna. Jinak řečeno, věčný život není prosté pokračování tohoto života. Život věčný je život jiné kvality.
Ke křesťanskému narativu patří učení o posledním soudu. Nevím, jestli se nepletu, ale domnívám se, že po posledním soudu vlastně toužíme, a že po něm svým způsobem touží i ti, kteří se ho bojí. Učení o posledním soudu totiž nepřímo říká, že lidský život má nějaký smysl, že existuje dobro a zlo, a že nad námi rozhoduje nějaká autorita, která se v této věci nemýlí. A učení o posledním soudu rovněž říká, že tento svět, jak jej známe, nebude trvat věčně, ale jednou skončí, a přijde nový svět.

Žít věčně na tomto světě?

Co by znamenalo, že by člověk mohl žít věčně v tomto světě, se všemi jeho nedostatky, s lidským sobectvím, s pomstychtivostí a tak podobně? Protože protažení lidského života do nekonečna by neznamenalo, že se „polepšíme“.  Chtěli bychom v takovém světě žít? Za sebe říkám, že já ne. Proto ve mně tak zatrnulo.
Ke křesťanskému narativu patří také víra v druhý příchod Pána Ježíše Krista. Vím, že v něj věří málokdo. Možná v něj nevěří ani někteří čtenáři mých článků. Těm chci ale říci něco důležitého: Podle křesťanského narativu se dá žít.

Zveřejněno 1. července 2022. Další články Dana Drápala najdete na jeho webu.

Přečteno 141-krát