Darwinův omyl

Nad novou knihou Michaela Beheho

Recenze knihy: Michael Behe, Darwin Devolves, 2019

Vyšlo v časopise Život víry, č. 1/2020, s. 24

Mikroevoluce vs. makroevoluce

V roce 2019 vyšla nová kniha od Dr. Michaela Beheho, profesora biochemie na Leigh University a zakládajícího člena Discovery Institute, platformy hnutí inteligentního plánu. Do povědomí širší veřejnosti vstoupil Dr. Behe před dvaceti lety jako autor knihy Darwin’s Black Box(1996),která vyšla následně i v češtině (Darwinova černá skříňka, Návrat domů 2001). Poutavým způsobem v ní popsal fascinující svět živé buňky, o jehož složitých molekulárních mechanismech neměla Darwinova doba ještě ani tušení. Po deseti letech následovala kniha The Edge of Evolution (Hrana evoluce, 2009), jejímž tématem je hranice mezi mikroevolucí a makroevolucí. Jako mikroevoluce se označují spontánní změny, které v živé přírodě skutečně pozorujeme a které nejsou předmětem žádného sporu. Makroevoluce je označení pro vývojový proces „od améby po Goetha“ – pro vznik celé živé přírody od hypotetické prabuňky až po člověka. Darwin mezi mikroevolucí a makroevolucí nerozlišoval, živý svět považoval za biologické kontinuum, které se přírodními procesy postupně, ze svých vlastních sil, strukturuje do stále složitější podoby. Jeho omyl spočíval právě v tom, že prokazatelné jevy mikroevoluce neoprávněně extrapoloval do všeobecného vývojového konceptu.

titulní strana s pěnkavími hlavami
Titulní strana knihy profesora Behe. Zdroj: Amazon.com

Z pěnkav jsou zase jen pěnkavy

Zmíněná nová, třetí kniha Dr. Beheho se jmenuje Darwin Devolves (můžeme přeložit jako Darwinova devoluce), a autor v ní téma limitů mikroevoluce – na základě výsledků genetického výzkumu posledních dvaceti let – dále rozvádí a upřesňuje. Dochází k závěru, který vyjadřuje názvem knihy: u mikroevoluce se nejedná o evoluci, nýbrž v podstatě o její opak – o »devoluci«. Příznivé mutace, které jsou základem darwinistického mechanismu, jsou totiž tak nepravděpodobné, že z hlediska domnělého vývoje nemají prakticky žádný význam. Dále, vznik nových funkčních struktur života je podmíněn současnou existencí jednotlivých dílčích inovací, což je rovněž statisticky vyloučeno. Navýšení informačního obsahu, nezbytné pro realizaci nějakého podstatně odlišného tělního plánu, nepřipadá tímto způsobem v úvahu. Naopak, jak Dr. Behe v knize dokládá, genetické analýzy posledních let prokázaly, že jevy mikroevoluce jsou v naprosté většině výsledkem degradace preexistující genetické informace („devoluce“), a co je podstatné – jsou omezeny na biologické kategorie »druh« a »rod«. Na úrovni čeledi už k žádným takovým biologickým změnám nedochází. Dodejme k tomu, že druh a rod jsou dvě nejnižší kategorie standardní, historicky vzniklé biologické klasifikace; biblický obrat „rozmanitého druhu“ podle Genesis 1 by tak odpovídal dnešní biologické kategorii »čeleď«.

Na podzim 2018 se na půdě Evangelikálního teologického semináře konalo teologické fórum na téma „Biblické učení o stvoření a jeho implikace“ (viz ŽV 1/2019). Jeden z přednášejících, který vycházel z evoluční pozice, jako příklad evoluce uváděl rozrůznění (diverzifikaci), kterou můžeme pozorovat u mnoha druhů hmyzu. To je ovšem jen příklad výše zmíněného Darwinova omylu, kdy se nerozlišuje mezi mikroevolucí a makroevolucí. Jedná se o změny omezeného rozsahu, které se k odůvodnění evolučního vzniku celé živé přírody nedají použít. Jiným příkladem mohou být legendární Darwinovy pěnkavy, u kterých Darwin popsal změny tvaru a velikosti zobáků v závislosti na měnících se životních podmínkách. Avšak: ty podle evolučních představ žily na Galapážských ostrovech po statisíce let, přizpůsobovaly se měnícím se životním podmínkám, prokazatelným výsledkem této dlouhodobé „evoluce“ ale je, že „z pěnkav jsou… jen pěnkavy“ (Behe). Dalším příkladem – opět podle recenzované knihy – mohou být často zmiňované pestrobarevné rybky cichlidy z afrických Velkých jezer. Čeleď Cichlidae se dělí asi na 25 rodů a 1 000 druhů, je to jakási až nepřehledná „velká rodina“, podle povrchního pohledu doklad evoluce „v přímém přenosu“. Jak ale Dr. Behe ve své poslední knize vysvětluje, i to je jen příkladem mikroevoluce, se kterou nikdo zasvěcený nemá problém, a která evolučně nikam dál už nepokračuje. V souhrnném pohledu jsou důsledky těchto zjištění jednoznačné: ukazují k potřebě přehodnocení základních tvrzení evolučního paradigmatu.

foto 10 druhů rybek
Cichlidy. Zdroj: https://cichlidae.com/

Stále hlubší trhliny

Ti, kdo proti ideologii evoluce hájí biblický princip stvoření, nejsou ve svém postoji na nových poznatcích biologie závislí. Jsou pro ně ale satisfakcí, že to, co Bible uvádí jako princip (totiž stvoření metodou „rozmanitého druhu“), a co odpovídá našemu nepředpojatému vnímání přírody, je potvrzováno i dnešním poznáním vědy. Dr. Douglas Axe, jiný současný molekulární biolog, vydal v roce 2017 knihu s názvem Undeniable (Nepopiratelné), s podtitulem Jak biologie potvrzuje naši intuici, že život je výsledkem návrhu. To přesně vystihuje současnou situaci v biologii. Pohled víry, založený na biblickém svědectví, a pohled vědy, opřený o stále hlubší vhled do stvořené reality, jsou ve vzájemném souladu. Anebo abychom to vyjádřili negativně: Evoluční popis přírody, jako výsledek materialistického, naturalistického přístupu k výkladu přírody, dostává stále hlubší a hlubší trhliny, bez ohledu na neústupnost jeho zastánců.

Vývojový strom z knihy E. Haeckela. Zdroj: en.wikipedia

Na zadní straně obálky knihy Darwin Devolves je výrazným písmem uvedena teze, kterou je možné chápat jako motto knihy: Evolution Is Broken, and It‘s Time to Admit the Obvious (S evolucí je konec, a je čas připustit to, co je zjevné). Nepřekvapuje, že takové tvrzení je pro dogmatické evolucionisty – bez ohledu na tvrdá fakta – naprosto nepřijatelné. Dá se pochopit i zdrženlivost katolické církve, která se ke konceptu evoluce hlásí v dokumentech 2. Vatikánského koncilu, i výroky papežů. „Na evoluci,“ řekl např. Jan Pavel II., „se mohu dívat z křesťanského úhlu. Je možné, že tělo člověka se pozvolna vynořovalo z hmoty, a je rovněž možné, že i intelekt se velmi zvolna formoval a vynořoval z našeho evolučního dědictví…“ Zarážející ovšem je, že s tímto stavem věci mají problém i mnozí teologové a duchovní evangelikálního zaměření. „Vědecký naturalismus je duch doby, a dokonce mnoho křesťanských intelektuálů je napůl přesvědčeno, že naturalismus je pravdivý“, naznačuje možné vysvětlení prof. Phillip Johnson, jiný známý autor z této oblasti. O to větší význam pak má, když se ke slovu stále důrazněji hlásí věřící vědci, experti ve svých oborech, jejichž odborné postoje jsou v souladu s biblickým hlediskem. Prof. Behe je jedním z nich, a jeho kniha o tom, že v darwinismu se místo »evoluce« jedná o »devoluci«, je čtením, které je možné jen doporučit.

Michael J. Behe, Darwin Devolves. The New Science About DNA That Challenges Evolution.
HarperOne, New York 2019, 342 str.

Přečteno 287-krát