Humanismus: odkud čerpáme lidskou důstojnost?

Před tisícem let byla islámská civilizace skoro ve všech aspektech pokročilejší než evropská. Islámští vládci byli bohatší, islámská vojska mocnější, islámští intelektuálové byli dále jak v umění, tak v učenosti, ve vědě i v technologii. Ale pak nastala změna. To, co způsobilo raketový start Západu, zatímco zbytek světa stagnoval, bylo znovuobjevení lidské důstojnosti renesančními humanisty.

Student práv dychtivý po klasicích

Humanismus vznikl v Itálii a za jeho první představitele se považují Dante Alighieri (1265–1321), Francesco Petrarca (1304–1374) a Giovanni Boccaccio (1313–1375). Myšlenky humanistů se šířily nejdříve po Itálii, kde byla významným centrem humanismu Florencie. Základem humanismu bylo literárně orientované vzdělání, optimální rozvoj lidských schopností spojením vědění a ctnosti. Humanistické vzdělání mělo člověka uschopnit, aby poznal svoje pravé určení a uskutečnil ideální lidství pomocí nápodoby klasických vzorů. Nejdůležitějšími odvětvími vědění byly básnictví a rétorika.

Leo Deuel vypráví v knize Svědkové časů, o mladém studentovi práv Francescu Petrarkovi. Francesco věděl „příliš dobře, že bude-li se věnovat své nově objevené zálibě v klasické literatuře na úkor suchopárného právnického studia, sotva najde pochopení u otce. Protože tušil, že se otec může kdykoliv náhle objevit, ukryl těch několik vzácných exemplářů latinských děl, které měl,“ vypráví Deuel. Ser Petracco vida, že jeho syn projevuje o studium práv jen nevalný zájem, zavítal k němu na univerzitu na neohlášenou návštěvu a „k Francescovu zděšení rychle vyslídil zakázaný kontraband. Knihy popadl a mrštil jimi do planoucího krbu. Francesco propukl v pláč. Ser Petracco se obměkčil, vrhl se ke krbu a vytáhl dva očazené svazky, Vergiliovu Aeneidu a Ciceronovo O řečníku. Ty podal Francescovi se slovy: ‚Tu první si ponech pro občasné potěšení ducha a tu druhou jako pomocníka při svých právnických studiích.‘ Hoch se vděčně chopil těchto ‚zachráněných přátel – tak nečetných, avšak tak vynikajících.‘“ 

Sněhová koule, která spustila lavinu

Když roku 1326 zemřel jeho otec, mohl se Petrarca konečně svobodně věnovat svým literárním zájmům. Petrarca neustále přecházel z místa na místo jako potulný učenec a prochodil celou západní Evropu. Mnohé cenné objevy, jako jsou Ciceronovy dopisy a řeči, učinil Petrarca sám. Jakmile spatřil na obzoru zdi nějakého kláštera, šel a ihned zaklepal na klášterní bránu a přemluvil bratry, aby mu pomohli hledat.

„Nic nepůsobí tak nakažlivě jako velký příklad. Už za Petrarkova života byli Italové zachváceni horečkou zkoumání literárních oblastí dosud neznámých. Po jeho smrti se pátrání po ztracených, ukrytých nebo dosud zanedbávaných klasicích stalo vášní v pravém slova smyslu,“ píše Deuel. 

Nechuť Petrarkova otce k studiu latinských klasiků byla pro onu dobu příznačná. Občas historici uvádějí v posměch význam zásluh, které měli humanisté při zachraňování rukopisů. Šlo přece o opisy, které samy pocházejí ze středověku – byly prý částečně známy a nikdy nebyly vlastně ztraceny. To, že byly neznámé v renesanční Florencii, z nich nečiní „objevy“. Humanisté často zatajovali, kde rukopisy objevili, a neštítili se je ukrást původním majitelům, kteří si neuvědomovali jejich skutečnou hodnotu. Nicméně mnohá díla se dochovala pouze v jednom jediném exempláři a tyto vzácné kodexy se již často rozpadaly, takže jenom jejich včasnému zachránění vděčíme, že se zachovaly vůbec.

Ke kořenům lidské důstojnosti

Otevři svá ústa za němého, za právo všech určených k záhubě. Otevři svá ústa, suď spravedlivě, pomoz získat právo chudému a nuznému.

Přísloví 31,8–9

Humanistická myšlenka, že každá lidská bytost je hodna důstojnosti, není vůbec tak samozřejmá, jak se nám jeví. Většina kultur upírá ženám a dětem práva, která patří mužům. I vzdělaní hinduisté utlačují, mučí, někdy i zabíjejí snachy, aby si na příbuzných vymohli vyšší věno – a to s tichým souhlasem celé komunity. Nauka o reinkarnaci vede k pohrdání lidským životem i smrtí. V antice bylo běžnou praxí zabíjení novorozeňat. 

Středověký člověk byl bídníkem, vydaným na pospas osudu a neviditelným silám. Proto se modlil o pomoc k svatým a andělům. Astrologové a věštci sami také těmto silám podléhali, proto mohli nabídnout jen omezenou pomoc. Středověký názor na postavení člověka v řádu vesmíru přesně vystihuje titul knihy papeže Inocence III. De miseria humanae conditionis (O bídě lidské existence).

Badatelé, kteří od 19. století pátrali po kořenech humanistické ideje důstojnosti člověka, dospěli k závěru, že pramení z bible, nikoli z antiky. Henry Thode dokázal, že renesanční naturalismus má kořeny ve františkánské tradici, zvláště v tzv. nominalismu. Skoro o sto let později Charles Trinkaus v knize In Our Image and Likeness: Humanity and Divinity in Italian Humanist Thought (K našemu obrazu, jako naši podobu: lidství a Božství ve smýšlení italských humanistů) dokázal, že konkrétní myšlenka lidské důstojnosti pocházela z bible (i když humanisté četli a citovali antické a islámské autory). Renesanční nové pojetí člověka navazovalo na církevní otce jako sv. Augustina a Lactantia. Spojení poznání Boha (teologie) a poznání člověka (antropologie) je klíčem k porozumění Západu.

Boží obraz

I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu, jako naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi.

Genesis 1,26

Jeden z nevlivnějších myslitelů, kteří zformulovali renesanční koncept lidské důstojnosti, byl Coluccio Salutati. Tento obratný diplomat, jehož díla „přinášela větší zhoubu než florentská armáda“, byl skvělý řečník a stylista. Ve svých spisech se zabývá myšlenkami Boží prozřetelnosti, svobodné vůle člověka a lidské důstojnosti. Oponuje islámu tím, že Bůh, který se zjevil Mojžíšovi, je svobodný. Není vázán kosmickým řádem ani logikou, jak předpokládá řecká filozofie i středověká scholastika. Pokud se chceme dozvědět, jaký je Bůh, musíme se zabývat tím, co vykonal. Stvořil svět ex nihilo – z ničeho a „stvořil člověka ke svému obrazu“. Salutati oprášil Augustinovu myšlenku svobodné vůle člověka, a ta se stala základním axiomem Západní civilizace.

Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.

Deklarace nezávislosti Spojených států amerických

Boží milost pozvedla člověka

Bůh ovšem udělal ještě víc; sám se stal člověkem proto, aby obnovil lidskou důstojnost. Tuhle myšlenku islámští učenci odmítali s otázkou: „Může se Bůh stát i psem?“

Vtělení Krista byl Petrarkův ústřední argument, na němž budoval renesanční humanismus. Na biblickém základě kritizoval Aristotela i jeho islámského stoupence Ibn Rušda (Averroese). Podle Trinkause tvrdil Petrarca to, že přirozené poznání člověka vede jen k uvědomění si své ubohosti a tudíž k zoufalství, protože se Bohu člověk vzdálil víc, než země od nebe. Jak tedy může tato propast být přemostěna? Tím, že se Bůh k člověku sníží, zároveň člověka pozvedá:

Jistě proto náš Bůh přišel k nám, abychom my mohli jít k němu, a tento náš Bůh se zabýval lidstvem, když mezi námi žil, „když se ukázal v podobě člověka“… Jak nepopsatelná svátost!…  K jaké vyšší metě mohlo být lidstvo pozvednuto, než když dokonalý člověk [Kristus] v sobě spojil dvě přirozenosti tak podivuhodným sjednocením úplně neslučitelných živlů?

Francesco Petrarca

Trinkaus dospěl k závěru, že Kristovo vtělení je „jedním z teologických základů humanisty často opakovaného námětu důstojnosti a výtečnosti člověka“. Obrátil naruby středověký důraz na ubohost lidstva. „Byl to právě biblický pohled na člověka – čím byl stvořen a k čemu byl vykoupen – který se na Západě stal samozřejmostí,“ píše Mangalvádí.

Odcizení se humanismu bibli

Moderní věk, kdy se zdálo, že Západ dobývá svět, však náhle skončil. Západní svět se od bible odvrátil a následovalo to, co historik Jacques Barzun nazval dekadencí. Samozřejmě velkou úlohu sehrálo autoritářství Církve a nedávné historické události, především Třicetiletá válka vedená kvůli náboženským sporům. Jak došlo k tomu, že Západ postavil humanismus s biblí do protikladu? 

Tento posun ilustruje osvícenský autor Percy B. Shelley. V básni Odpoutaný Prométheus vsadil biblický teologický koncept do rámce řecké legendy. Prométheus vzdoruje tyranovi, zosobněnému vládcem bohů Jupiterem, a významně se zaslouží o jeho svržení. Shelley přirovnává svého romantického hrdinu Prométhea k Miltonovu Satanovi ze Ztraceného ráje pro jejich společnou vzpouru proti bohu. Zároveň však vidí i rozdíly. Satanův charakter je zlý, protože jeho cíle nejsou humanistické. Humanistické ideály byly použity k odsouzení Boha, bible a náboženství.

Myšlenku osvobození člověka od náboženství v 19. století dál rozvíjeli filozofové jako Marx a Nietzsche. Dnes je bible spojována s rasovými předsudky, sektářským násilím, otroctvím, utlačováním žen, upalováním čarodějnic, odporem vůči vědě, ničením životního prostředí, diskriminací homosexuálů a náboženskými válkami. 

Náboženství je opium lidstva.

Karl Marx

Poslední zbytky antropocentrismu odstranila Darwinova teorie o původu člověka. Kodaňská ZOO výmluvně ilustrovala sekulární pohled na člověka, když mezi primáty v roce 1996 vystavila i pár druhu Homo sapiens s tím, že „všichni jsme primáti“. Zatímco ostatní primáti zírali do stropu, houpali se na mřížích, nebo si vybírali vši, lidé si opravovali motorku, četli si e-maily a knihy, nebo si seřizovali klimatizaci. Avšak už „přežité“ zákony, formované biblí, jim zajistily svobodu pohybu – ZOO jim musela dopřát možnost navštívit operu nebo povečeřet v restauraci. Navíc jim za pobyt v kleci museli platit. Po několika týdnech oba sapienti pavilon primátů opustili. Experiment byl pod jejich důstojnost.

Řežeme si pod sebou větev?

„Miltonův Lucifer je duch rozumu, který se zamiluje sám do sebe a co je ještě horší, zamiluje se do svých výtvorů. Povyšuje je a uctívá jako absolutní. Lucifer je proto duchem totalitarismu,“ píše psycholog Jordan Peterson. Podle něho autokrat popírá nevyhnutelnost převzetí zodpovědnosti za své bytí jednotlivcem. „Vše, co musíme objevit, už bylo objeveno. Vše se bude odvíjet přesně podle plánu. Když přijmeme dokonalý systém, problémy navždy zmizí. Miltonova úžasná báseň byla proroctvím. Racionalitu, která vzešla z popela křesťanství, provázela velká hrozba totalitních systémů.“

George Orwell, známý britský esejista a zastánce socialismu, byl nesmiřitelným kritikem totality. Sovětskou totalitu kritizoval v bajce Zvířecí farma. Hrůzy dvou světových válek a fašismu, nacismu a komunismu ho přiměly zamýšlet se nad důsledky „amputace duše“ Západu. V knize Notes on the Way (Poznámky na cestě) na margo spisovatelů, kteří odřízli západní civilizaci od bible, poznamenává: „Gibbon, Voltaire, Rousseau, Shelley, Byron, Dickens, Stendhal, Samuel Butler, Ibsen, Zola, Flaubert, Shaw, Joyce – tak či onak, všichni jsou to ničitelé, pustošitelé a záškodníci.“ Jeho současník novinář Malcolm Muggeridge nazval tento vývoj „cestou do pekel“. Když sledoval v Kalkatě službu Matky Terezy umírajícím, poznamenal, že žádného ateistu by nepřivedl humanismus k takové oběti.

Přínos humanismu

Zanícení humanistů vedlo k hledání antických textových zdrojů a jejich podrobnému vědeckému zkoumání, jak vyjadřuje latinské heslo humanistů ad fontes, k pramenům. Tím byly položeny nebo prohloubeny vědecké základy mnoha oborů lingvistiky, literární vědy a historiografie. Nové poznatky bylo navíc možno díky právě vynalezenému knihtisku snadno šířit. Hledání pramenů vedlo k objevu nejstarších textů bible, papyrů, klínopisných tabulek a k rozluštění zapomenutých písem. Ani netušíme, kolik dalšího světla na dějiny vrhnou objevy, které nás teprve čekají. „Oddané pátrání vedlo naše učené podnikavce téměř kolem celé zeměkoule – od Itálie do Egypta a na Blízký východ a ze Střední Asie do Střední Ameriky… Skutečně, kdyby učenci od dob rané renesance byli propadli beznaději, že něco budou moci přidat ke skrovným zbytkům starověké literatury, nikdy by se asi byli nevydali na své dobrodružné výpravy a my bychom byli připraveni o vzrušení i odměnu plynoucí z dalšího pátrání po svědcích časů,“ uzavírá v doslovu svou knihu Leo Deuel.

Avšak tvrzení, že humanistická idea důstojnosti člověka pochází z antiky, je prokazatelně mýtem. Mangalvádí přesvědčivě dokládá, že se humanisté na základě bible vědomě vyhranili vůči antické filozofii a kosmologii. I přesto se dnes humanismus často staví s biblí do protikladu.

Zdroje

• Humanismsus (Wikipedie)
• Odpoutaný Prométheus (Wikipedie)
• Leo Deuel: Svědkové časů, Odeon 1974
• Vishal Mangalwadi: The Book That Made Your World – How the Bible Created the Soul of Western Civilization, Thomas Nelson 2011
• Jordan B. Peterson: 12 pravidiel pre život – liek na chaos, Tatran 2018

Přečteno 60-krát