Jednotné izraelské království: nové důkazy

Jeden z nejvýznamnějších izraelských archeologů se odvážně vyjádřuje o bibli a její roli v izraelské archeologii. Podle prof. Finkelsteina byli David a Šalomoun prostí náčelníci z vysočiny, slavná vláda krále Šalomouna je fabulací pozdních biblických autorů podle vzoru asyrského krále, a Judsko a Jeruzalém se z „bohem zapomenutého“ místa staly významným královstvím teprve koncem 8. století, kdy byly začleněny do asyrské ekonomiky. A tvrdí, že v Judsku se rozšířila gramotnost teprve tehdy, když tam uprchli vzdělaní Izraelci ze severu před asyrským exilem v témže století.

Dlouhá a krátká chronologie

O existenci Davida jako historické postavy máme nesporné důkazy. Po zhroucení argumentu, že David byl jen mytologickou postavou, vyvinuli minimalisté novou metodu: snížení datace archeologického materiálu, který byl dříve připisován době Davidově a Šalomounově, téměř o sto let – z počátku až poloviny 10. století př. n. l. na přelom 10. a 9. století př. n. l. Jde o argumentaci založenou výhradně na archeologii a hlavním proponentem tohoto argumentu je Israel Finkelstein, profesor Tel-avivské univerzity. Opírá se o takzvanou „krátkou chronologii“, na rozdíl od tradiční chronologie.

Funguje to následovně: Archeologické období, nazývané dobou železnou I v Judsku a Izraeli, bylo obdobím agrárních komunit organizovaných v kmenovém společenství (v biblické tradici období soudců). Další období, doba železná II, bylo obdobím městské společnosti a centralizované státní správy (v biblické období králů). V tomto ohledu panuje všeobecná, dalo by se říci téměř univerzální shoda. Stejně tak panuje shoda, že David a Šalomoun vládli přibližně od roku 1000 do roku 930 př. n. l. Otázkou je, zda těchto zhruba 75 let spadá do doby železné I, nebo do doby železné II. To znamená: Vyznačovaly se Judsko a Izrael v době Davida a Šalomouna agrárními komunitami, nebo městskou společností a centralizovanou státní správou?

Podle tradiční (nebo „dlouhé“) chronologie došlo k přechodu z doby železné I do doby železné II kolem roku 1000 př. n. l. David a Šalomoun tak spadají do doby železné II, kdy vládli centralizované a urbanizované říši. Snížením data přechodu z doby železné I do doby železné II se minimalistům podařilo zařadit Davida a Šalomouna do doby železné I. Veškerý velkolepý archeologický materiál, včetně monumentální architektury, je tak datován později. A prosté nálezy, které byly dříve přiřazovány do období soudců, jsou najednou vykopávkami z doby Davida a Šalomouna. Podle krátké chronologie došlo k urbanizaci v Izraeli a Judsku až na konci 10. století př. n. l. a David a Šalomoun nebyli vládci království, ale spíše místními kmenovými náčelníky.

Jak však uvidíme níže, jsou Finkelsteinova tvrzení ve světle mnoha archeologických nálezů z nedávné doby kontroverzní. V počátečních fázích sporu byly odhaleny a opraveny různé potíže s datováním pomocí uhlíku ¹⁴C. Stejná data byla vykládána jedněmi tak, že podporují krátkou chronologii, a druhými tak, že potvrzují tradiční dlouhou chronologii. Bylo potřeba provést rozsáhlejší analýzu. V roce  2009 Finkelstein a jeho kolega Eli Piasetzky vydali výsledky rozsáhlé radiometrické analýzy z nalezišť v severním Izraeli, které reprezentují poslední osídlení z doby železné I pod destrukční vrstvou (tím jsou výsledky průkaznější). Po kalibraci byly vzorky datovány do roku 1000 př. n. l. Přesně takové stáří uvádí tradiční dlouhá chronologie už desítky let. Finkelstein je tedy nejen zakladatelem krátké chronologie, ale také jejím hrobařem.

Tvrzení, že do konce 10. století byl Izrael kmenovou agrární společností, se navíc nedá paušálně vztahovat na Judsko, odkud pocházeli Saul a David. Argument, že Judsko tehdy bylo agrární společností a že David a Šalomoun nemohli předtím vládnout centralizovanému, institucionalizovanému království, byl rozmetán na padrť vykopávkami profesora Yosefa Garfinkela v Chirbet Kejafě, jak uvidíme níže.

Nyní se podívejme na širší geopolitický kontext, v němž podle bible vznikla Davidova říše.

Kolaps velkých říší

Když na konci 11. století př. n. l. vstoupil na scénu král David, Izrael se nacházel v žalostném stavu. Národ byl zaostalý a nejednotný a představoval spíše volný svazek kmenů než integrovaný národ se silnými hranicemi a pevnou národní identitou vedený schopnou ústřední vládou.

Mladé izraelské království na počátku Davidovy vlády (kolem roku 1011) nebylo zcela bezstarostné. Pelištejci, kteří se nacházeli jihozápadně od Jeruzaléma v pobřežní planině, představovali hrozbu, stejně jako některé mocnosti v Zajordání. Ve srovnání s Egyptem, Asýrií a Babylonem však byly tyto místní mocnosti relativně bezvýznamné a jistě překonatelné.

Úpadek prakticky všech velkých mocností na Blízkém východě v pozdní době bronzové dodnes mate historiky. Odborníci neznají přesnou příčinu propadu v celém regionu, který začal zhruba mezi lety 1200 a 1150 př. n. l. a trval 100 až 150 let. Byl to hladomor? Válka? Klimatické změny? Nebo snad jejich kombinace? S výjimkou některých místních mocností všechny hlavní civilizace – včetně Egypta, Babylonu a Asýrie – skomíraly přesně ve stejnou dobu.

Geopolitické vakuum

Prof. Kenneth A. Kitchen se ve své zásadní knize On the Reliability of the Old Testament (O věrohodnosti Starého zákona) zabývá načasováním vzestupu Izraele. „Skutečnost, která je skoro všem komentátorům 2. Samuelovy 8 až 1. Královské 11 téměř zcela neznámá, spočívá v tom, že rozsah a povaha širší říše Davida a Šalomouna … patří do určitého historického období, a to přibližně do let 1200 až 900 – ani dříve, ani později,“ píše.

Jinými slovy, dynamika širšího regionu představovala pro Izrael příležitost. „Meze jsou dány zánikem velkých egyptských a chetitských říší pozdní doby bronzové v období 1200/1180, tedy těsně před naším obdobím (které uvádějí), a vzestupem a počáteční expanzí novoasyrské říše v období cca 870–850 a dále, tedy těsně po našem období,“ píše Kitchen.

Říká se, že příroda nemá ráda vakuum. Stejně tak i dějiny: ani jim nevyhovuje mocenské vakuum. Mohla by existence Izraelské říše vysvětlovat, proč se Řekové vynořili ze svého „období temna“ se zcela novou abecedou, ne nepodobnou té izraelské? A nebo proč právě ve chvíli zániku Sjednoceného království se ihned vyšvihla zpět asyrsko-babylonská moc nad Blízkým východem?

Toto vysvětlení je v souladu s biblickým textem, který popisuje vzestup Izraele nad jeho sousedy, a dokonce i jeho mocenský přesah hluboko do Mezopotámie. V 1. knize Letopisů 18–19 je shrnut růst a upevňování Izraelské říše. Tyto kapitoly popisují Davidova vítězství nad Pelištejci, nad Moábem, nad Aramejci a nad Edómci, Amónovci a Amálekovci (1. Paralipomenon 18,1–11).

[Šalomoun] panoval nad celým Zaeufratím od Tifsachu až po Gazu, nad všemi králi Zaeufratí a na všech stranách měl pokoj.

1. Královská 5,4

Domy se čtyřmi místnostmi

Nápadným znakem postupného přechodu od agrární kmenové společnosti v centralizovaný stát usídlený ve městech jsou typické izraelské domy, jež měly obecně jednotný standardní půdorys. Archeologové ho označují jako „dům se čtyřmi místnostmi“ a patří k nejlépe prostudovaným stavbám doby železné v Palestině. Podle profesora Yigala Shiloha se poprvé objevují ve 12. století př. n. l. v Judském pohoří, potom se rozšířili na celé území Izraele a hojně se stavěly až do zániku Judska v roce 586 př. n. l.

Typický dům tohoto typu měl plochou střechu. Přední část se dělila na tři rovnoběžné podlouhlé místnosti, z nichž prostřední tvořila nádvoří. Místnosti byly částečně odděleny sloupy nebo zdivem a měly vlastní vchody. Postranní místnosti se používaly různě: na vaření, tkaní a řemeslnou výrobu, také jako chlév, nebo k izolaci obyvatel v období karantény (předepsané Zákonem, např. žen v době menstruace). Vzadu byla po celé šířce úzká obytná místnost s vlastním vchodem, kde rodina bydlela. Někdy bylo přistavěno nad ní další poschodí na střeše.

Prof. Avraham Faust napsal, že domy se čtyřmi místnostmi „používali bohatí i chudí, ve městech i na vesnicích a statcích, a dokonce i pro veřejné budovy a hrobky.“ Stovky takových domů se našly po celém Izraeli: v Negevu, Šeféle, Šáronu, Horní a Dolní Galileji, Zajordání, v středním Izraeli a dokonce i v Pelištejské oblasti. Domy elity, postavené podle stejného vzoru, svědčí o ústřední vládě a šíření jednotné kultury. Profesor Faust píše, že dům se čtyřmi místnostmi lze definovat „étosem rovnostářství a prostoty“, což jsou podle něj rysy izraelské společnosti doložené archeologicky i biblicky. Píše, že ztělesňoval ducha izraelské společnosti a význam rodiny v izraelské kultuře.

My utváříme naše budovy, ony pak utvářejí nás.

sir Winston Churchill

Budování měst podle ústředního vzoru však můžeme vidět i na jejich plánování a podobném provedení opevnění.

Jednotná urbanistická koncepce

Profesor Yosef Garfinkel Při svých vykopávkách v Chirbet Kejafě (Khirbet Qeiyafa) v roce 2007 objevil judskou pohraniční pevnost, která fungovala jen 20 až 30 let, než byla zničena. Datování izotopem uhlíku ¹⁴C určilo její stáří do přelomu 11. a 10. století př. n. l. Uvážíme-li úzký časový profil existence pevnosti, dají se různé její jedinečné rysy užít jako měřidlo k datování nálezů z jiných nalezišť.

Garfinkel zveřejnil roku 2023 studii, která interpretuje data z několika desetiletí práce jeho kolegů archeologů. Poznatky z Chirbet Kejafy aplikoval na nálezy z měst Bétšemeš, Tell en-Našbé, Chirbet ed-Davára a Lakíš. Jeho analýza vrhá nové světlo na nálezy z doby železné II. Garfinkel dokazuje, že v 10. století př. n. l. všechna tato města byla buď založena nebo přestavěna podle určitého společného plánu. Ležela jeden až dva dny cesty od Jeruzaléma a tvořila síť opevnění v centralizované říši. Napsal: „Tyto lokality mají dalekosáhlý vliv na naše porozumění procesu urbanizace, městského plánování a hranic nejranější fáze Judského království.“

S využitím přesně datovaného materiálu a hmotné kultury z Chirbet Kejafy mohl profesor Garfinkel identifikovat další paralely mezi nalezišti – především v keramickém souboru s odpovídajícími formami a klíčovými diagnostickými střepy. K dalším paralelám v materiální kultuře patřily shody v souborech fauny, zejména chybějící pozůstatky vepřů. Kromě toho byly na některých lokalitách nalezeny různé nápisy protoalfabetickým písmem.

Nejvýraznějším rysem zmíněných sídel jsou kasematové hradby. Jedná se o jedinečný typ kasemat, specifický pro judská města: dvojité úzké hradby v míru sloužily jako skladový prostor, ale ve válečném stavu mohly být vyplněny sutinou a tvořit masivní hradbu. Kasematové hradby tvoří typický stavební prvek judských měst až do období asyrské expanze. Běžným typem domů, které tvořily pás kasematové hradby, byl dům se čtyřmi místnostmi.

Na kasematové hradby navazovaly brány s komorami pro zasedání starších a jiné společenské aktivity.

Šalomounovy brány

O centralizované vládě svědčí i šestikomorové brány z 10. století ve čtyřech městech: Megidu, Chasóru, Gezeru a Jeruzalémě. Tři z nich zkoumal archeolog Yigael Yadin v roce 1957. Profesor Yadin žasl nad podobnostmi mezi stavbou a uspořádáním všech tří lokalit – podobnostmi, které převládají zejména ve vrstvě spojené s 10. stoletím př. n. l. (chronologicky se jedná o období, kdy vládl král Šalomoun). Tomuto typu šestikomorových bran se přezdívá „Šalomounovy brány“, protože jde o města, které podle bible přestavěl právě tento král. Původně byla nevelkými pevnostmi na strategických místech, vzdálených od sebe asi 150 km. Všechna současně byla přestavěna v rozsáhlá opevněná města podle jednotného projektu. Brány se půdorysem a většinou rozměrů shodují na centimetr. Jistě, existují i určité rozdíly, které se týkají hlavně Gezeru (brána v Gezeru je na svahu).

Monumentální stavby vrstvy IV [v Megidu], včetně ‚Šalomounovy‘ brány, byly zčásti postaveny z kamenných kvádrů ve ‚fénickém‘ stylu, což odpovídá biblickým popisům šalomounských stavebních projektů (např. 1 Kr 7,12: ‚se třemi řadami tesaných kamenů a řadou cedrových trámů‘).

Prof. David Ussishkin

Tyto údaje hodně napovídají, kdo tato města postavil. Zaprvé ukazují, že všechna tři města budovala táž samospráva podle stejného plánu. Za druhé, archeologické nálezy z těchto měst nesou monumentální charakter – nepatřila „otrhanému“ kmenovému náčelníkovi. Za třetí, stavba podle jednoho plánu prozrazuje centralizovanou vládu. Dá se ovšem namítat, že to není důkaz o centralizované vládě v Jeruzalémě, koneckonců, dvě z měst leží v severní části Izraele. Proto je důležitá čtvrtá brána postavená podle stejného vzoru, která poskytuje klíč k tomu, kdo je jejich stavitelem.

Jeruzalémská brána přibyla v 80. letech, když ji odkryla dr. Eilat Mazarová. Při vykopávkách v Ófelu odhalila Mazarová se svým dědečkem, proslulým profesorem Benjaminem Mazarem, zvláštní stavbu, v níž se nacházela řada rovnoběžných komor. Geodetka Leen Ritmeyerová překryla vzniklou řadu symetrických komor s větším plánem, který zahrnoval předsunutou Velkou věž. „Když Leen přinesla plán mému dědečkovi a mně, nemohli jsme uvěřit tomu, co vidíme,“ vzpomíná doktorka Mazarová ve své publikaci Discovering the Solomonic Wall in Jerusalem (Objevení Šalomounovy hradby v Jeruzalémě) z roku 2011. „Symetrie budovy C s předsunutou Velkou věží byla očividná a najednou jsme si uvědomili, že se díváme na typickou městskou bránu z období Prvního chrámu, která se vyznačuje čtyřmi stejnými [dosud zachovanými] komorami a velkou přístupovou věží [podobnou té v Megidu].“ Megidskou a jeruzalémskou bránu totiž navíc chránila předsunutá věž, která nutila vcházející zabočit za roh, čímž poskytovala větší kontrolu obráncům.

„Tento objev byl skutečně fantastický a naznačoval, že obě brány byly postaveny podle stejného plánu, který pravděpodobně pocházel ze stejného ateliéru,“ napsala dr. Mazarová. Stejně jako v Gezeru i zde existují nepatrné rozdíly, jež podle ní nepochybně odrážely geografickou polohu brány nebo její umístění v královském sídle. Jeruzalémská brána je navíc mnohem méně zachovalá, a přestože se z pozůstatků zdá, že měla nejméně čtyři komory, existují jisté důkazy naznačující další poněkud protáhlejší pátou a šestou komoru.

Toto bylo účelem nucených prací, které král Šalomoun uložil: Stavba Hospodinova domu a jeho domu, Miló, hradeb Jeruzaléma, Chasóru, Megida a Gezeru. (Faraon, egyptský král, totiž vytáhl a dobyl Gezer; spálil ho ohněm, Kenaance, kteří bydleli ve městě, zabil a dal ho věnem své dceři, Šalomounově ženě.) Šalomoun tedy postavil Gezer…

1. Královská 9,15–17

Minimalisté zastávající krátkou chronologii se snažili snížit datování Šalomounových bran z 10. století na deváté. Přestavbu Gezeru a ostatních dvou měst připsali izraelskému králi Omrímu. Jedním z neústupných odpůrců minimalismu byl profesor William Dever, který v Gezeru prováděl vykopávky v letech 1966–1971, 1984 a 1990. Právě nedávné pozoruhodné datování Gezeru nakonec pomohlo vyřešit spor mezi zastánci krátké a dlouhé chronologie. Je to výsledek deseti sezón vykopávek a více než deseti let terénní práce.

Rozhodující datování Gezeru

Já mám nejnovější data a oni své zhroucené teorie.

Yosef Garfinkel

Gezer byl založen ve střední době bronzové mezi lety 2000–1500 př. n. l. Byl několikrát dobyt a vypálen, právě destrukční vrstvy spálenišť jsou ideální materiál k datování. O Gezeru je v bibli řečeno, že ho jako kenaanské město dobyl faraon, aby ho daroval jako věno své dceři, která se vdala za Šalomouna. Prof. Dever jednoznačně zastává názor, že tím „faraonem (nejmenovaným, jak bylo tehdy zvykem) je nepochybně Siamun z 21. dynastie.“ Vykopávky potvrdily silné vazby kenaanského města na Egypt už od 15. století. Vrstva spáleniště 10A vydala nález pečetě spojované mj. s vládou Siamuna. Vrstvu 9 přímo nad ní popsali badatelé jako přechodnou fázi výstavby přecházející do 8. vrstvy. Vrstva 8 je klíčovou vrstvou na lokalitě, která je tradičně spojována s biblickým králem Šalomounem; poprvé ji prezentoval renomovaný archeolog profesor Yigael Yadin. (Tato vrstva obsahuje monumentální šestikomorovou městskou bránu.) Potom byl Gezer opět vypálen, jak dokládá předěl mezi vrstvami 8 a 7.

Veledůležitou osmou vrstvu datovali roku 2023 pomocí uhlíku ¹⁴C a výsledek konečně rozhodl spor. „Takové výsledky jsem nečekala,“ cituje Haaretz doktorku Lyndelle Websterovou. „Očekávala jsem pozdější data, podobná těm, která vidíme v sídlištích dále na severu. Ale tady se děje něco jiného, co si zatím neumíme vysvětlit.“ Datování prokázalo, že Šalomounova brána a s ní spojené monumentální opevnění i palác nemohou být datovány později než do první poloviny 10. století. Spáleniště na předělu vrstvy 8 časově odpovídá tažení faraona Šešonka I. za Rechabeámovy vlády na konci 10. století. Takže teorie o opevňování Gezeru králem Omrím nadobro padla.

Mizející pohanské chrámy

Jiné indikátory rozšiřující se izraelské kontroly jsou kulturního rázu. Mezi nejnápadnější rysy sídel patří to, že ve městě chybí svatyně. Každé kenaanské město mělo nějaký pohanský chrám, ale Izrael směl podle bible uctívat Hospodina jen ve svatyni na vyvoleném místě – nejdřív v Šílu a později v Jeruzalémě.

Zatímco v době soudců (doba železná IB) se města bez svatyní vyskytovala převážně v centrální vysočině, za období vlády Davida a Šalomouna (doba železná IIA) se toto území značně rozšířilo. Prof. Avraham Faust z Ben Gurionovy univerzity na tuto změnu upozornil ve svém článku v časopise Jerusalem Journal of Archaeology z roku 2021, kde vysvětluje, že během doby železné IIA přestaly fungovat chrámy ve velkých městech na severu – jako je Megido, Chasór, Bétšeán, ale i Tel Kasila (Tel Qasile) na pobřeží Středozemního moře. Ukazují, že Davidova územní moc sahala daleko za Jeruzalém. Nevládl jen jižní vysočině jako drobný kmenový náčelník, ale jeho království se rozrostlo a zahrnovalo Šáronskou pláň, údolí Jizreelu, údolí na severu a údolí Jordánu.

Bétšeán je obzvlášť zajímavý tím, že podle archeologických nálezů žili ve městě vedle Izraelců i Kenaánci – a přesto neměli chrám kenaánských bohů. Profesor Mazar napsal: „Lze předpokládat, že … se ve městě vedle místních obyvatel usadily některé izraelské rodiny z pahorkatiny že izraelskou náboženskou víru a ideologii pomalu přijímalo místní obyvatelstvo…“

Průmysl a mezinárodní obchod

O rozmachu Davidovy a Šalomounovy říše svědčí i důkazy v širším okolí Izraele. Edómská hranice s Judskem byla tehdy poseta nejméně 60 pouštními pevnostmi, které svědči o judské kontrole nad tímto územím. V edómské Timně a Fajnánu byly nalezeny měděné doly, v nichž těžba dosáhla největší produkce v 10. století, než ji přerušil vpád faraona Šešonka I.

Obrysy Šalomounovy obchodní říše budované ve spolupráci s Féničany se zatím jen začínají vynořovat: nálezy z Džezirát Faraúnu (přístavu Esjón-geber), z Tartessu (biblického Taršíše) ve Španělsku, či první nález fénické lodi z Šalomounovy doby na izraelském pobřeží v Dóru. V jeruzalémském Ófelu bylo identifikováno ostrakon s raným sabejským nápisem, týkajícím se kadidla – tudíž návštěva královny ze Sáby na Šalomounově dvoře už nezní jako fikce.

Gramotnost a životní úroveň obyvatel

Ačkoli nejsou k dispozici monumentální nálezy postavené Davidem či Šalomounem, které by dokládaly velikost říše (Chrámovou horu není možné prozkoumat), o centralizované moci a jednotné správě Izraele svědčí řada detailů. Říše měla gramotné obyvatelstvo, jak se dá soudit z nalezených nápisů na kamenech a střepech (ostrakách) a množství nalezených pečetí. Známým příkladem je Gezerský kalendář, který nejspíš sloužil jako cvičební text.

Podle nálezů v Šalomounových dolech v Timně se zdá, že v nich nepracovali zubožení otroci, ale životní úroveň dělníků byla překvapivě na výši. Ariel David pro Haaretz uvedl, že „místní dělníci se oblékali do drahých tkanin a těšili se stravě dovážené z daleka“. Zřejmě Šalomoun nemrhal získaným bohatstvím na vlastní pomníky, ale moudře ho zčásti přerozděloval mezi své poddané.

Zdroje

• Gezer’s Carbon Finally Speaks: Solomonic City After All, Let the Stones Speak 1–2/2024, Armstrong Institute of Biblical Archaeology
• Siamun: Destroyer of Gezer, Father-in-Law of Solomon, Let the Stones Speak 1–2/2024, Armstrong Institute of Biblical Archaeology
• Christopher Eames: Uncovering the Bible’s Buried Cities: Gezer, Armstrong Institute of Biblical Archaeology 26.12.2016
• Gezer (Wikipedia)
• Prof. Yosef Garfinkel: The Birth and Death of Biblical Minimalism, Let the Stones Speak 11–12/2022, Armstrong Institute of Biblical Archaeology
• Sudden Regional Collapse, Let the Stones Speak 1–2/2024, Armstrong Institute of Biblical Archaeology
• Samuel McKoy: Let the Homes Speak!, Let the Stones Speak 5–6/2024, Armstrong Institute of Biblical Archaeology
• Brent Nagtegaal and Samuel McKoy: What Happened to the Canaanite Temples in David’s Time?, Armstrong Institute of Biblical Archaeology 16.5.2024
• Copper Mines of the United Monarchy, Armstrong Institute of Biblical Archaeology 2/2024
• David’s Edomite Garrisons, Armstrong Institute of Biblical Archaeology 2/2024

Přečteno 28-krát