Kdo byli Féničané?

Okolo roku 1000 př. n. l. dosáhly fénické městské státy samostatnosti pod vedením Týru a začaly zakládat kolonie a otevírat nové obchodní cesty. Bible uvádí jeden z hlavních důvodů rozkvětu jejich civilizace: jejich partnerství s Izraelem, které trvalo staletí a díky němuž zakoušely oba národy svůj zlatý věk ve stejnou dobu.

Identita národa a jeho území

Féničané byli známi jako zkušení obchodníci, špičkoví řemeslníci a zdatní mořeplavci. Homér v Iliadě píše o jejich jemné řemeslné práci, která „svou krásou daleko předčila všechny ostatní na celém světě; byla dílem důmyslných řemeslníků v Sidónu a do přístavu ji přivezli Féničané“. Jejich jméno je řecký název semitského kmene, který se v 3. tisíciletí př. n. l. přistěhoval z Arábie. V průběhu 1. tisíciletí př. n. l. rozvinuli svou obchodní síť ve Středomoří. Obývali pás středomořského pobřeží v dnešním Libanonu. Féničané žili v městských státech pod nadvládou tehdejších velmocí Chetitů, Babyloňanů, Asyřanů a Egypťanů. Nejznámější dvě města Týr a Sidón jsou často zmiňována v bibli; coby kenaanská města patřila do země zaslíbené a byla přidělena izraelskému kmeni Ašer, který si je ovšem nepodmanil. Dalším sousedícím kmenem, který se věnoval řemeslné výrobě a mořeplavbě, byl kmen Dan.

Odvážné výpravy mořeplavců

Lodi Féničanů byly dobře uzpůsobeny pro velké námořní cesty. Na přídi zdobila vaz velká koňská hlava, pro kterou neznáme žádné mytologické vysvětlení. Lodi se patrně připisoval tentýž význam jako koni na souši. (Zajímavá souvislost s Trojským koněm: Danajským darem, o němž vypráví vIlijadě Homér, podle některých badatelů mohla být loď.)

Když kolem roku 600 př. n. l. získal faraon Néko Féničany pod svou svrchovanost, dal rozkaz, aby s velkým loďstvem obepluli Afriku, jejíž rozloha ještě nebyla známa. Jürgens o tom vypráví v knize Všechny lodě plují k břehům: „Výprava započala v Rudém moři s příkazem vrátit se mezi Herkulovými sloupy (Gibraltarskou úžinou), k čemuž skutečně přesně za tři roky došlo. Beze vší pochyby byla tato výprava velkým námořnickým činem, při kterém bylo zapotřebí se vypořádat se spoustou problémů. Otázku potravy řešili odvážní mořeplavci prostě tak, že zavčas někde přistáli, zaseli a vyčkali nové sklizně.“ Řecký historik Hérodotos slyšel o jejich výpravě od jednoho egyptského kněze, ale nevěřil mu. Kdo to kdy slyšel, aby při východozápadním kurzu měli slunce na severu? „Teprve výpravy Portugalců o dva tisíce let později by byly mohly Hérodota náležitě poučit,“ píše Jürgens.

Kartáginský objevitel Hanno se v 5. století př. n. l. plavil do západní Afriky, pravděpodobně až do Kamerunu. Hanno se v textu Periplus zmiňuje o pozorování výbuchu sopky, kterou někteří badatelé ztotožňují s horou Kamerun. Tvrdil také, že se setkal s plemenem agresivních chlupatých tvorů, kteří šplhali po stromech a vedli boje tak, že kousali a házeli kameny – což může být odkaz buď na šimpanze, nebo gorily. (Mimochodem jedním z exotických importů, které Šalomoun získal od své flotily, byly opice).

„Jiná zpráva hovoří o výpravách admirála Himilka, které údajně vedly k Cínovým ostrovům v Severním moři a k atlantským Chaluhovým ostrovům (Sargasové moře?). Zpráva dala podnět k domněnkám, podle nichž Féničané dopluli dokonce až do Ameriky,“ píše Jürgens Díky svým námořním výpravám Féničané procestovali Středomoří a založili kolonie na Kypru, Krétě, v severní Africe, Španělsku a některých částech Francie. Měli přístup k mnoha surovinám, jak líčí prorok Ezechiel:

Taršíš byl tvým obchodním partnerem díky množství všelijakého majetku. Poskytovali tvému zboží odbyt za stříbro, železo, cín a olovo. Jávan, Túbal a Mešek byli tvými prodejci. Za lidské duše a bronzové nádoby dodávali tvé směnné zboží. Z Bét-togarmy dodávali tvým tržištím tažné koně, jezdecké koně a mezky. Synové Dedánu byli tvými prodejci, mnohé ostrovy ti byly k ruce jako překupníci; odváděli ti tribut v sloních klech a ebenovém dřevu. Aram byl tvým obchodním partnerem díky množství tvých výrobků. Poskytovali pro tvé zboží odbyt za malachit a purpur, pestře utkané šaty a mořské hedvábí, perly a rubín. Judsko a izraelská země byli tvými prodejci. Za minítskou pšenici a proso, med, olej a balzám dodávali tvé směnné zboží. Damašek byl tvým obchodním partnerem pro množství tvých výrobků; díky množství všelijakého majetku je směňoval za chelbónské víno a sacharskou vlnu. Vedan a Jávan z Úzalu dodávali na tvá tržiště opracované železo, kasii a třtinu; bylo to za tvé směnné zboží. Dedán byl prodejcem tvého zboží za sedlové pokrývky pro jízdu. Arabové a všechna knížata Kédaru byli tvými obchodními příručími za jehňata, berany a kozly; v tom byli tvými obchodními partnery. Prodejci ze Šeby a Raemy byli prodejci tvého zboží za všelijaké nejlepší balzámy a poskytovali odbyt tvému zboží za všelijaké drahokamy a zlato. Cháran, Kané a Eden, prodejci Šeby, Ašúru a Kilmadu byli tvými prodejci. Na tvém trhu byli prodejci tvého zboží za prvotřídní roucha, modré i pestře utkané pláště a za poklady dvoubarevných tkanin, s kroucenými a pevnými provazy. Taršíšské lodě byly karavanami s tvým směnným zbožím. Byl jsi naplněn bohatstvím a byl jsi velmi vážený uprostřed moří.

Ezechiel 27,12–25

Libanonské cedry

Izraelsko-fénické spojenectví bylo založeno hlavně na obchodu. Izrael měl prostřednictvím Týru přístup k těmto rozsáhlým obchodním sítím. A Týr měl prostřednictvím Izraele přístup k nejmocnější ekonomice v regionu.

Jednou z nejznámějších fénických surovin bylo domácí cedrové dřevo. Cedr libanonský roste v Libanonu, Izraeli, Sýrii, Turecku a na Kypru. Dřevo z těchto stromů, které dorůstají výšky až 35 m, se již od starověku používá ve stavebnictví. Je obzvláště vhodné pro stavbu lodí; je velmi trvanlivé, snadno se tvaruje a netleje v mořské vodě. Mít vlastní bohaté zásoby kvalitního dřeva bylo jistě impulsem stát se zkušenými mořeplavci.

Cedrové dřevo použil Šalomoun na stavbu chrámu v Jeruzalémě.

Šalomoun vzkázal Chíramovi: „Ty víš o mém otci Davidovi, že nemohl postavit dům pro jméno Hospodina, svého Boha, … Nyní přikaž, aby pro mě káceli cedry z Libanonu. Tvoji otroci budou s mými otroky a budu ti dávat mzdu pro tvé otroky, jak si řekneš. Vždyť víš, že mezi námi není nikdo, kdo by uměl kácet stromy jako Sidónci.“

Chíram vzkázal Šalomounovi: „Uposlechnu, co jsi mi vzkázal, a udělám všechno, po čem toužíš ohledně cedrového a cypřišového dřeva. Moji otroci je budou svážet z Libanonu k moři, já je svázané do voru nechám plavit po moři na místo, které mi určíš, tam je rozvážu a ty si je odvezeš. Ty zas budeš plnit mé přání a dávat potravu pro můj dům.“

1. Královská 5,16–23

Doprava cedrových klád svázaných do vorů po moři je zobrazena na reliéfu Sargonova paláce v Ninive. Archeologické nálezy z popela v Ófelu dokazují, že bylo při stavbě Jeruzaléma použito cedrové dřevo. A nejen to, v Jeruzalémě byla nalezena i fénická slonovina.

Slonovina v Jeruzalémě

Král měl na moři taršíšské loďstvo spolu s loďstvem Chíramovým. Jednou za tři roky taršíšské loďstvo připlouvalo a přiváželo zlato a stříbro, slonovinu, opice a paviány.

1. Královská 10,22

Když dr. Eilat Mazarová prováděla vykopávky Davidova paláce, nalezli 10cm stylizovaný kus slonoviny. Sestával ze dvou symetrických polovin, jimiž byla obložena železná rukověť, pravděpodobně dýky nebo zrcadla. Spolu se slonovinou byl nalezen elegantní kyperský červeno-černý džbán, který byl datován do konce 10. století. Podle dr. Mazarové jde o důkaz obchodního styku paláce s Féničany, protože obdobný slonovinový obklad rukověti meče ze stejného období byl nalezen ve fénické osadě v Akzíbu na severu Izraele.

Purpur ze Šikmóny

Tel Šikmóna je archeologická lokalita na severním pobřeží Izraele, nedaleko Haify. Když tam izraelský archeolog Joseph Elgavish v 60. a 70. letech 20. století poprvé prováděl vykopávky, našel zde důkazy o prosperujícím osídlení z 10. století př. n. l., které nazval „městem z dob Davida a Šalomouna“. Byla nalezena fénická i izraelská keramika, přičemž fénická převažuje. Pahorek tvoří nesnadno přístupný přístav, který byl navíc opevněn. Zprvu nebylo jasné proč, jelikož neleží na žádném strategickém místě. Až roku 2016 začala Haifská univerzita postupně skládat obraz toho, jaký význam mělo toto přímořské osídlení.

Analýza hliněných kádí se zbytky purpurového barviva a nástrojů z naleziště pomohla objasnit účel Tel Šikmóny: jednalo se o středisko hromadné výroby tyrského purpuru. Jde o první takový objev z biblických dob. Kádě pocházejí ze všech deseti vrstev doby železné, což ukazuje jak na dlouhou životnost lokality, tak na hodnotu vyráběné komodity.

Féničané měli ve výrobě purpuru víceméně monopol. Barvivo získávali z úlit mořského plže ostranky purpurové s přirozeným nachovým zbarvením, který se vyskytuje u libanonského pobřeží. Týrský purpur byl vysoce ceněn; římský císař Dioklecián ve 4. století n. l. ve výnosu o maximálních cenách uvádí, že ho 1 libra stojí 150 000 denárů – trojnásobek hodnoty zlata. Purpur si mohla dovolit jen elita a dodnes se fialová barva spojuje s králi.

Podle profesorky Ayelet Gilboa a dr. Golana Shalviho, spojených s vykopávkami v Tel Šikmóně: „Protože se jednalo o nejaktivnější továrnu na výrobu purpuru, která byla nejblíže Jeruzalému – a vlastně jedinou, kterou z tohoto období známe – byla s největší pravděpodobností prestižním dodavatelem barviv pro chrám.“

Pošli mi nyní muže zručného v práci se zlatem, stříbrem, bronzem, železem, přízí purpurovou, karmínovou a modrou, znalého vyřezávat řezby, aby pracoval se zručnými muži, kteří jsou u mě v Judsku a v Jeruzalémě, které připravil můj otec David.

2 Letopisů 2,6

Král Chíram

Král Chíram je fénický vládce, který podle bible vládl Týru v letech 971-939 př. n. l., za vlády králů Davida a Šalomouna. Menandr z Efezu, řecký historik z 2. století př. n. l., zaznamenal seznam týrských králů založený na seznamu fénických králů. Mnozí féničtí králové v seznamu byli archeologicky potvrzeni.

V tomto dokumentu je zmíněn král Chíram I., který vládl v 10. století př. n. l., a Menandr dále rozvádí vzájemné vztahy Šalomouna a Chírama.

Ve fénickém městě Byblos byl objeven královský sarkofág z 10. století př. n. l., na němž je nápis „Achíram, král Byblu“. Bible však uvádí, že Chíram byl „králem Týru“, a tudíž sarkofág může patřit jinému králi. Na druhé straně je možné, že Byblos spadal pod vládu Chírama v rámci celé Fénicie. Ani bible není v tomto ohledu důsledná, vzhledem k tomu, že Šalomoun označuje týrské Chíramovy poddané jako „Sidónce“.

Nicméně nález sarkofágu dokázal, že jméno biblicky proslulého týrského krále se v té době používalo nedaleko jeho sídla.

Zbožštění králové

V Týru byl uctíván bůh Melkart, což znamená „král města“. Pozdější řečtí autoři Melkarta ztotožňovali s Héraklem čili Herkulem. Vědci ho považují za dědice zemřelých zbožštěných králů z doby železné. Melkartův chrám nebyl nalezen, ale řecký spisovatel Hérodotos, který se o něm zmiňuje jako o řeckém hrdinovi Héraklovi, píše, že chrám byl ve své době velkolepý a „bohatě vyzdobený … obětinami“. K ústředním prvkům chrámových pokladů patřily dva sloupy, jeden zhotovený z ryzího zlata a druhý ze smaragdu. Z tohoto pohledu je zajímavý Ezechielův žalozpěv nad týrským králem:

Lidský synu, řekni předákovi Týru: Toto praví Panovník Hospodin: ‚Jelikož se tvé srdce povýšilo a řekl jsi: Jsem bůh, obydlil jsem božské sídlo uprostřed moří – ale jsi člověk, a ne bůh a vydával jsi své srdce za srdce božské – hle, jsi moudřejší než Daniel, nic tajného ti neuniklo. Svou moudrostí a svou rozumností jsi pro sebe získal majetek, získal jsi i zlato a stříbro do svých pokladnic. Dík množství své moudrosti jsi obchodováním rozmnožil svůj majetek a tvé srdce se kvůli tvému majetku povýšilo…‘

Ezechiel 28,1–5

Ezechielovo proroctví o zkáze Týru se nakonec naplnilo. Babylóňané podle Iosepha Flavia obléhali Týr 13 let. Klínopisné tabulky potvrzují, že město dobyl Nabukadnezar. Jeho mohutná armáda rozdrtila pevninskou část města; avšak vzhledem k tomu, že Babylóňané neměli loďstvo, zůstala jeho ostrovní část. O několik století později však Alexandr Veliký nakonec dobyl celý Týr. Na troskách starého města vybudoval hráz, po které se dostal na ostrov, a oblehl ho. Dodnes, o více než 2000 let později, Alexandrova hráz stále spojuje ostrovní město s pevninou.

Fénické náboženství

O týrském králi Chíramovi se tvrdí v Knize vidoucího Gáda, jež se uchovala v kóčinské diaspoře v Indii, že byl monoteistou a řídil se Sedmerem Noemových přikázání. Ale Féničané byli Kenaanci, což potvrzuje i význam slova „Kenaanec“: v biblické hebrejštině znamená „obchodník“. Na příkladu izraelského krále Achaba a jeho fénické ženy Jezábel vidíme, jak bylo spojenectví s Féničany pro Izrael ošemetné. Podléhali vlivu kenaanských rituálů, jak mimo jiné vypráví příběh o proroku Elijášovi. Bible často zmiňuje, že Kenaanci obětovali své děti Baalovi a Izraelci to od nich převzali.

Vědci se dříve přeli o to, zda ctitelé Baala skutečně obětovali děti. Tvrdilo se, že zmínky o dětských obětech jsou snahou biblických autorů znevážit jiná náboženství. Dnes však existují významné archeologické důkazy o tomto barbarském rituálu. Baal byl uctíván na celém starověkém Blízkém východě, ale nejpřesvědčivější důkazy o obětování dětí pocházejí od Féničanů – konkrétně z fénického Kartága v dnešním Tunisku.

V rozvalinách fénického Kartága se našlo mnoho tófetů – pohřebišť pro novorozence. Vědci se dříve domnívali, že se jedná o obyčejná pohřebiště nemluvǎt, ale nedávná analýza tento výklad zpochybňuje. Mnohé z hrobů jsou opatřeny deskou s nápisem, že zesnulý byl zasvěcen bohům. Některé desky končí prohlášením, že božstva „slyšela můj hlas a požehnala mi“. Kromě toho byla většina těl zpopelněna, což je výslovně doloženo v bibli. (Mrtvě narozené nebo jinak nezdravé děti by nebyly považovány za vhodnou oběť bohům). Děti byly většinou přibližně stejně staré: několik týdnů.

I když na náhrobních kamenech není uvedeno jméno božstva, o uctívání Baala v Kartágu svědčí jméno známého punského vojevůdce Hannibal: „Baal je milostivý“. I antičtí spisovatelé o Kartágincích psali, že obětují děti. Například Platón ve svém dialogu Minós píše: „U nás [Řeků] například není lidská oběť povolena, ale je nesvatá, zatímco Kartáginci ji provádějí jako věc svatou a zákonnou, a to dokonce i tehdy, když někteří obětují Kronovi vlastní syny.“ (Kronos byl řeckým protějškem kenaanského Baala.)

Je bible hodnověrný pramen, nebo není?

Na závěr svého článku o Féničanech píše Mikhailo Zekic: „V akademickém světě je starověké izraelské království jedním z nejkontroverznějších předmětů studia. Proč? Především proto, že ke studiu Izraele je třeba studovat Bibli. Bible nejenže Izrael podrobně popisuje, ale popisuje izraelské království jako nesmírně bohaté a mocné. Zatímco někteří vědci toto tvrzení a důkazy, které ho potvrzují, přijímají, jiní tvrdí, že biblický popis Izraele jako bohaté, mocné a vyspělé civilizace je nepravdivý nebo značně zveličený.

Zatímco dnes jen málo učenců zpochybňuje historii starověkého Týru. Všeobecně je historie tohoto města – včetně jeho vzestupu, zlatého věku a pádu – mezi učenci přijímána. A to i přesto, že sami Féničané zanechali jen málo písemných záznamů – daleko méně než Izraelité. Je neuvěřitelné, že Bible je všeobecně přijímána jako jeden z hlavních historických pramenů o Fénicii…

Není to pozoruhodné, a příšerně pokrytecké?“ ptá se Zekic.

Zdroje

• Hans Peter Jürgens: Všechny lodě plují k břehům, Olympia Praha 1981
• Israel’s Phoenician Friends, Armstrong Institute of Biblical Archaeology 1–2/2024
• Mikhailo S. Zekic: Uncovering the Bible’s Buried Civilizations: The Phoenicians, Armstrong Institute of Biblical Archaeology 16.12.2021

Přečteno 102-krát