Josef Egyptský: krásná literatura, nebo i dějiny?
Biblický příběh o Josefovi a jeho bratrech je mistrovským literárním dílem. Francouzský filosof Voltaire ho považoval za jedno z nejcennějších vyprávění, která se k nám dochovala ze starověku. L. N. Tolstoj ho považoval za univerzální a nadčasový. Aniž by zacházel do zbytečných detailů, soustředí se na věci, které jsou v lidském životě podstatné.
Josef a jeho bratři
Josef byl jedním z 12 synů praotce Jákoba. Jákob si ho pořídil až v pozdním věku, proto ho měl nejraději a daroval mu pestrobarevný plášť. Nevlastní bratři ho ze závisti prodali do otroctví v Egyptě. Díky své schopnosti vykládat sny se Josef dostal z vězení až před samotného faraona, který ho ustanovil vezírem. Pak nastal hladomor, který přiměl Jákoba, aby poslal svých 11 synů do Egypta nakoupit jídlo. Bratři předstoupili před Josefa, ale nepoznali ho, a tak je mohl vyzkoušet. Nakonec jim však odpustil a navrhl, aby se celý Jákobův rod přestěhoval do Egypta, kde se o ně postará.
Josefův příběh v Genesis se jistě řadí mezi perly světové literatury, ale zaznamenává skutečné události? Co o něm říkají historici?
Důvěrná znalost egyptské společnosti
Historik, lingvista a polyhistor profesor Abraham S. Yahuda ve svém klasickém textu The Accuracy of the Bible (Přesnost Bible) z roku 1934 napsal, že zpráva o Josefovi v Egyptě „poskytuje nejcennější důkaz o dokonalé známosti biblických autorů o nedůvěrnějších podmínkách egyptského života. Velká část egyptského života je ilustrována nepřeberným množstvím detailů, které mohly být získány pouze důkladnou znalostí a přesným pozorováním z bezprostřední blízkosti, a to až do těch ‚nejnepodstatnějších‘ věcí.“
Na různých reliéfech z druhého tisíciletí př. n. l. jsou zobrazeni královští pekaři a komorníci ve službách egyptského panovníka. Zobrazují také nošení chleba ve stojanech na hlavě (například vyobrazení královské pekárny z hrobky Ramsese III.) – což je přímá paralela s Genesis 40,16. Nebo to, že byl Josef oholen, než ho přivedli k faraonovi – zatímco si Semité zakládali na plnovousu, Egypťané si holili celou hlavu.
Faraonův sen, v němž bylo 7 tučných krav a po nich 7 hubených, měl pro něj zvláštní symbolický význam. „Edouard Naville a další… poukázali na to, že takový příběh byl myslitelný pouze v Egyptě, kde byla bohyně Hathór uctívána v podobě krávy,“ poznamenal Yahuda. „A protože existovalo 7 oblastí, z nichž každá měla svou Hathóřinu krávu, proto 7 krav.“
Ve své knize uvádí profesor Yahuda řadu dalších detailů. Některé z nich se ztrácejí v překladu, ale z hebrejštiny lze v bibli přesně odvodit doslovný egyptský idiom. Jiné se týkají kultruně-historických detailů jako ty uvedené výše. Autor příběhu tedy musel v tomto období žít delší dobu v Egyptě.
Ustanovení Josefa vezírem
Faraon daroval Josefovi „pečetní prsten… roucho z jemného plátna a… na jeho šíji vložil zlatý řetěz“ (Genesis 41,42). To je pěkně znázorněno v egyptském umění druhého tisíciletí. V hrobce Setiho I. je vyobrazen obřad, při němž faraonovi služebníci udělují při povýšení vezírovi ‚zlato chvály‘ (tak se obřad nazýval), přičemž tuto ozdobu dostávali velitelé a vezíři od období Střední říše. Podle Genesis 45,8 je Josef označován třemi konkrétními tituly a povinnostmi:
- otec faraona,
- pán celého jeho domu,
- vládce nad celou egyptskou zemí.
„Trojí povaha postavení vezíra na faraonově dvoře je tak přesně popsána,“ upozorňuje Yahuda.
Josefův kanál a majetkové přesuny
Filmový dokument Exodus – hledání pravdy režiséra Timothy Mahoneyho uvádí další zajímavý článek ve skládačce důkazů: Josefův kanál, který spojuje tok Nilu s někdejším jezerem v oáze Fajjúm. Jeho budování spadá do stejného období jako počátky města Avaris. Kanál je dodnes splavný a arabsky se nazývá Bahr Jussef.
Josef tedy kupoval všechnu egyptskou půdu pro faraona, neboť každý Egypťan prodával své pole, protože hlad na ně těžce doléhal. Tak se země dostala faraonovi, a lid, ten převedl k městům od jednoho konce egyptského území až po druhý. Pouze půdu kněží nekoupil, protože kněží měli příděl od faraona a jedli příděl, který jim farao dával. Proto neprodávali svou půdu.
Genesis 47,20–22
V Mahoneyho dokumentu archeolog Bryant Wood uvádí, že právě v tomto období došlo ze zatím nevysvětlených příčin k přesunu vlastnictví egyptské půdy z rukou velmožů, kteří stáli v čele oblastí zvaných nomydo rukou faraona. Pokud je biblické vyprávění historicky přesné, podává vysvětlení této hluboké socio-ekonomické změny, který výrazně posílil faraonovu moc.
Hyksósové
V 17. století př. n. l. začalo v egyptských dějinách Druhé přechodné období, v němž se moc v Egyptě rodělila mezi více dynastií. Toto období je spojováno se suchem a hladomorem. V nilské deltě na severu se stalo město Avaris sídlem pastýřské dynastie Hyksósů z Kenaanu. O hyksósských vládcích toho mnoho nevíme. Vedou se značné spory o pořadí, v jakém vládli, a kolik jich bylo; navíc ani není jisté, zda někteří z nich vládli samostatně, nebo měli jen delegovanou autoritu.
Starověký egyptský historik Manehto spojuje Hyksósy s přímo Izraelci. Uvádí jména šesti hyksóských „vládců“ a o prvním z nich napsal toto: „Nakonec ustanovili jednoho z nich za svého krále, který se jmenoval Salatis. Ten také sídlil v Memfidě a přinutil horní i dolní oblasti platit daň. Tam Salatis přicházel v létě, částečně proto, aby sbíral obilí.“ (Proti Apionovi 1.14). Tento „sběr obilí“ je zajímavou souvislostí, která se vztahuje k biblickému příběhu. Ale především titul Salatis/Salitis, kterým ho na různých místech označuje Manehto, odpovídá (bez řecké koncovky -is) přímo slovu salit v textu Genesis 42,6, použitému jako titul „vládce“ pro Josefa.
Usazování Semitů v Avaris
Vykopávky v Tell ed-Dabá, starověkém Avaris, které vedl rakouský egyptolog profesor Manfred Bietak, přinesly překvapující důkazy o usazování semitského obyvatelstva v nilské deltě. Město se rozkládalo na ploše 250 Ha a bydlelo v něm asi 30 000 lidí. Bietakův tým tam odkryl dům severosyrského typu, který nazvali ‘Mittelsaalhaus’ a – jak se zdá – byl počátkem jakési semitské zóny volného obchodu.
Později byl tento dům nahrazen palácem vezíra s kolonádou 12 sloupů. V jeho okolí se nachází 12 velkých hrobek, z nichž největší má cihlovou pyramidu a patřila vezírovi. Zajímavý je fakt, že vezír nebyl Egypťan, jak vyplývá ze zbytků jeho kolosální sochy, kterou archeologové nalezli uvnitř. Socha s bleděžlutou pletí (naznačující semitský původ) měla zrzavé vlasy a pestrobarevný plášť. To už samo budí velkou pozornost, protože taková pocta prokázaná faraonem nějakému Habiru (Hebrejovi) nemá v egyptských dějinách obdoby. Zdá se, že hrobka byla ve vší úctě vyklizena a sochu později někdo roztřískal a zohavil. Tyto detaily dokonale zapadají do biblického příběhu a přesvědčili nemálo odborníků, že tím vezírem nebyl nikdo jiný než Josef.
Profesor Bietak sám však své nálezy s Izraelci nespojoval, protože přijímá obecně rozšířenou teorii o odchodu Izraelců z Egypta v 12. století. Pokud ovšem vycházíme z vnitřní biblické chronologie, není 17. století pro usazování Jákobova rodu v Egyptě nemyslytelné. Více o tom v samostatném článku:
Který faraon povýšil Josefa?
Po staletí se spekulovalo o totožnosti faraona, Potifara a dalších postav z Josefova příběhu. Egyptolog David Rohl se domnívá, že vyprávění o záchraně Egypta před hladomorem spadá do období vlády faraonů 12. dynastie Senusreta III. a jeho syna a regenta Amenemheta III. Narozdíl od ostatních faraonů, mají sochy Amenemheta III. ustaraný výraz a zvýrazněné uši – jako by naslouchal potřebám lidu. Navíc stojí jeho pyramida poblíž Josefova kanálu. Aby Rohlovy úvahy zapadly do zjištěného stáří nálezů ze 17. století př. n. l., je ovšem potřeba revize egyptské chronologie.
Naproti tomu jiní, např. Christopher Eames, vidí v nástupu 15. dynastie tzv. velkých Hyksósů pokojný přechod moci v Dolním Egyptě do rukou Izraelců. Eames uvažuje: „Zdá se, že Malí Hyksósové prodali svou půdu Merneferre Ajovi, který jmenoval Josefa salitem nad deltou. Když byl Josef pověřen dohledem nad Dolním Egyptem na severu, mohl Merneferre Aj klidně přesunout hlavní město do Théb v srdci rodného Egypta, zatímco Izraelci se usadili v hlavním městě Hyksósů, Avaris.“ Aj byl posledním faraonem 13. dynastie.
Dílky do sebe zapadají
Christopher Eames, který se podílel na vydání časopisu Let the Stones Speak věnovaného Josefovi, píše: „Je to všechno jen náhoda? Máme tu mocnou semitskou dynastii pastýřů, která se v 17. století př. n. l. přestěhovala z Kenaanu do nilské delty – biblického Gošenu. Máme tu dynastii, jejíž vůdčí osobnosti se úzce shodují se jmény a tituly Jákoba a jeho synů. A máme národ, který se podle Manehta také ‚ve svých posvátných knihách‘ začal nazývat ‚zajatci’. Jací jiní ‚zajatci‘ to byli, pokud ne Izraelci? A jaké to byly ‚posvátné knihy‘, když ne Písmo svaté?“
Zdroje
- redakce: The Genuineness of the Joseph Account, časopis Let the Stones Speak 3–4/2025, AIBA
- Timothy Mahoney: The Exodus, dokument z cyklu Patterns of Evidence 2014
- Andrew Miller: Who Was Joseph’s Pharaoh?, časopis Let the Stones Speak 3–4/2025, AIBA
- Christopher Eames: The Hyksos: Evidence of Jacob’s Family in Egypt?, časopis Let the Stones Speak 3–4/2025, AIBA
- 14. dynastie (Wikipedie)
Přečteno 85-krát