Chetité – ztracená říše, co zastavila výsměch bibli

Může velmoc, která soupeřila s Egyptem i s Babylonem a přinutila faraona uzavřít mír, jen tak zmizet z dějin? A co když zanechá jedinou stopu na stránkách Starého zákona? Prohlásí věda biblické zprávy za čirý mýtus, protože se o té říši nezmínil žádný antický dějepisec? Kdy nastane zvrat? Příběh Chetitů představuje jednu z nejvíc fascinujících kapitol moderní archeologie a biblistiky, a nabízí poučnou lekci, kde jsou meze vědeckých pochybností.

Skepse učenců a výsměch bibli

V 19. století shlížela vyšší kritika a racionální biblistika na historicitu Starého zákona s blahosklonným skepticismem. Bible zmiňuje Chetity na více než šedesáti místech a vykresluje je jako významnou a obávanou mocnost 2. tisíciletí př. n. l. Historiografie však o žádných Chetitech neměla ani ponětí. Antika o nich mlčí. Pro kritiky Písma to byla ideální příležitost tvrdit, že si bibličtí autoři Chetity vymysleli a že biblické texty vznikly až v 6. století př. n. l. jako čistá fikce.

Kritici Písma včetně oxfordských profesorů používali zmínky o Chetitech jako přímý důkaz nespolehlivosti bible. Francis William Newman označoval biblické odkazy na Chetity za nehistorické a prohlásil, že ukazují na naprostou neznalost poměrů tehdejší doby. Americký egyptolog Melvin Kyle vzpomínal, jak mu ještě roku 1904 jeden přední evropský archeolog osobně tvrdil, že nevěří v existenci nějakých Chetitů. Jak upozornil geolog a teolog George Frederick Wright, skeptici nepovažovali zmínky o Chetitech jen za drobnou chybu, ale za důkaz celkové smyšlenosti biblických dějin. Jak zrádný je argument postavený na pouhé absenci nálezů! To ukázal zlom, který přinesl rok 1906. Německý asyriolog Hugo Winckler začal zkoumat pole u turecké vesnice Boğazköy na anatolské náhorní plošině a odkryl tam mohutné hradby, monumentální Lví bránu a palácový komplex starověké Chattušaše – hlavního města ztracené chetitské říše.

Královský archiv a brilantní český lingvista

Hugo Winckler odkryl v rozvalinách královského sídla panovnický archiv obsahující více než 10 000 hliněných tabulek. Většina z nich byla psána akkadským diplomatickým klínopisem, který vědci v té době již uměli přečíst. Podstatná část tabulek však obsahovala sice známé znaky, ale poskládané do slov úplně neznámého jazyka.

Mezi tabulkami byla objevena klínopisná verze mírové smlouvy mezi chetitským králem Chattušilišem III. a faraonem Ramessem II. Protože byl text této smlouvy znám již z egyptských chrámových nápisů, posloužila tato tabulka k tomu, aby bezpečně potvrdila, že monumentální rozvaliny patřily obávané Chetitské říši.

Norský badatel Jørgen A. Knudtzon analyzoval v roce 1902 dopisy z egyptského archivu v Amarně a jako první vyslovil názor, že chetitština je indoevropský jazyk. Vědecká komunita však jeho závěry odmítla jako absurdní, protože nikdo nečekal indoevropský jazyk ve starověké Přední Asii. Knudtzon pod tlakem okolí sám přestával své hypotéze věřit a zemřel dříve, než se dočkal zadostiučinění.

Válečný rok 1915 přinesl definitivní rozluštění. Český profesor Bedřich Hrozný přistoupil k textům s geniální kombinatorickou metodou. V neznámém chetitském náboženském textu z Chattušaše identifikoval sumerský znak NINDA, což byl logogram pro chléb. Kolem tohoto znaku stála věta: nu NINDA-an éccátteni wátarma ekútteni. Hrozný odvodil -an jako koncovku 4. pádu a sloveso éccátteni spojil s latinským edere či německým essen (jíst). Slovo wátar rozpoznal jako příbuzné s anglickým water či německým Wasser (voda) a ekútteni s latinským aqua (voda). Výsledný překlad zněl: „Nyní chléb budete jíst, poté vodu budete pít.“ Dne 24. listopadu 1915 Bedřich Hrozný na přednášce v Berlíně oficiálně oznámil, že chetitština je nejstarším zaznamenaným indoevropským jazykem. V roce 1917 vydal gramatiku Die Sprache der Hethiter a založil nový vědní obor – chetitologii.

Od Chattijců k Staré říši

Moderní historický a archeologický výzkum dělí dějiny Chetitů do několika oddělených fází. Před příchodem Indoevropanů obývali střední Anatolii v 20.–18. století př. n. l. neindoevropští Chattijci, u nichž působily asyrské obchodní stanice kárumy. Z biologického hlediska nejnovější výzkumy starověké DNA z kosterních pozůstatků v Chattušaši ukázaly, že Chetité nebyli uzavřeným etnikem, ale spojitou směsí původních anatolských zemědělců a přicházejících indoevropských pastevců ze stepí Eurasie. V Genesis 10,15 vystupuje jako jejich prapředek Chét, jehož synové obývali anatolsko-kenaanský prostor. V Genesis 14 vystupuje král pronárodů Tideál, jehož jméno a titul přesně odpovídají ranému chetitskému Tudhalijovi a roztříštěné mocenské struktuře Anatolie 2. tisíciletí př. n. l.

V 17. století př. n. l. založil král Labarna I. jednotný stát a jeho nástupce Chattušili I. přenesl sídlo do Chattušaše. Významný mocenský výboj podnikl král Muršili I., který kolem roku 1590 př. n. l. bleskově zaútočil podél Eufratu na Starobabylonskou říši založenou Chammurapim a vyplenil samotný Babylon.

Chetitská nová říše a trojská válka

Zlatý věk Chetitské nové říše nastal v 14.–12. století př. n. l. Král Šuppiluliuma I. ovládl severní Sýrii a rozvrátil říši Mitanni. To byla také doba, kdy podle Homéra mělo dojít v Egejském moři k trojské válce.

Z chetitských klínových tabulek víme, že Chetité udržovali politické i diplomatické vztahy na západě s královstvím zvaným Viluša (řecké Ílion neboli Troja) a s mocností Achchijava (Achajci neboli Řekové). Nejpozoruhodnější jsou konkrétní jména: v chetitské smlouvě krále Muvatalliho II. vystupuje vládce Viluši jménem Alaksandu (což odpovídá Homérovu Alexandrovi čili Paridovi) a jako místní božstvo je uváděn Apolijunas, tedy bůh Apollón, hlavní božský ochránce Troje. Chetitské zdroje však vůbec nezaznamenali Homérovy příběhy o desetiletém obléhání, trojském koni ani konkrétní epické hrdiny z Iliady; ukazují nám pouze historickou realitu politických bojů, vyjednávání a kulturní výměny na západním pobřeží Anatolie v pozdní době bronzové.

Homér píše o jistém mykénském lidu, který se tehdy plavil „na svých lodích“ a zúčastnil se trojské války – o kmeni Danajů – potomcích patriarchy jménem Danaos. S jejich jménem souvisí i příslovečný danajský dar. Slavný zesnulý izraelský archeolog prof. Yigael Yadin vyslovil domněnku, že tento lid byl totožný s kmenem Dan, obývajícím severní Kenaan. V posledních letech získává jeho hypotéza na váze díky množství egejských nálezů při vykopávkách v Tel Danu. Danajové patřili mezi tvz. mořské národy, které uvrhli celé Středomoří do zmatku a období temna.

Pod náporem mořských národů a v důsledku katastrofálního sucha někdy okolo roku 1180 př. n. l. se Chetitská říše zhroutila. Její kultura však přetrvala v rozdrobených syrsko-chetitských městských státech (např. Karchemíš či Kve), které nakonec v 8. století př. n. l. definitivně pohltila Asýrie.

Bitva u Kádeše

Od pouště a tohoto Libanonu až k veliké řece, řece Eufratu, celá země Chetejců až k Velkému moři na západě slunce bude vaše území.

Jozue 1,4

V knize Jozue se fénická města severního Kenaanu připisují Chetitům, ale v době soudců již patřil Kenaan Egypťanům. V období Chetitské nové říše se Egypt rozpínal do Kenaanu, který předtím ovládali Chetité. Kenaan se stal egyptskou provincií pod přísnou administrativní i vojenskou správou v Gaze. Egyptské posádky sídlily na klíčových místech po celé oblasti, například v Bét-šeánu a Jaffě. Napětí mezi Egypťany a Chetity vyvrcholilo kolem roku 1274 př. n. l. Tehdy se chetitský král Muvatalli II. utkal s egyptským faraonem Ramessem II. v bitvě u Kádeše. Šlo o největší vozovou bitvu v dějinách, v níž se střetlo snad až 6 000 válečných vozů. Boj skončil nerozhodně a v roce 1272 př. n. l. vyústil v mír uzavřený mezi Ramessem II. a Chattušilišem III. v zájmu obrany proti nastupující Asýrii. Dohoda mezi Egyptskou novou říší a Chetitskou novou říší byla první dochovanou mírovou smlouvou.

Skeptičtí badatelé jako Israel Finkelstein namítají, že Kniha soudců o bitvě u Kádeše i o egyptské nadvládě v Kenaanu zcela mlčí. Na tuto výtku však odpovídá detailní lingvistická analýza Debóřiny písně. Výraz v 2. verši bepara peraot byl v minulosti překládán jako „vedoucí vůdci“ či „růst vlasů“. Odborník Robert D. Miller II. ve své studii z roku 2008 obhájil, že slovo peraot je přímým množným číslem hebrejského slova faraon. Přesný překlad tedy zní: „Když faraonovali faraoni.“ Jde o básnický obrat odkazující na dobu egyptské dominance. Stejně tak vojevůdce Sísera se svými 900 železnými vozy může odkazovat na zanechanou vozbu po bitvě u Kádeše, přičemž jméno Sísera odpovídá egyptskému titulu Ses-Ra (služebník Raa), což byla jedna ze čtyř egyptských vozových divizí.

Historická realita Chetitů v Kenaanu

Minimalisté dále tvrdili, že zmínky o Chetitech v Kenaanu v 2. tisíciletí př. n. l. (jako Abrahamova koupě jeskyně Makpele od Efróna Chetejského) jsou anachronismem podvrženým poexilními autory píšícími biblický text v 6. století př. n. l. Archeologické výzkumy však toto tvrzení vyvracejí. Amir Gilan a Hermann Genz naopak ukázali, že nálezy chetitských předmětů v Levantě z doby Egyptské nové říše (období exodu) jsou poměrně početné. Aharon Kempinski doložil importované chetitské nádoby v Megidu z doby kolem roku 1650 př. n. l. a v Chasóru chetitské lví plastiky. Amihai Mazar a Larry Herr identifikovali v Ammánu žárové pohřebiště chetitského typu, což dokazuje demografickou přítomnost Indoevropanů v Kenaanu. V nalezeném pojednání Skutky Šuppiluliumovy se píše, jak „kdysi bůh bouří vzal lid z Kurusutammy, syny Chattiho, a odnesl je do Egypta…“ (rozuměj Kenaanu) – podobně Genesis hovoří o Chetitech jako „synech Chéta“.

Fascinující je také proměna biblického názvosloví. Kdyby byla bible sepsána až poexilními autory, používali by všude jeden název. Text však výstižně odráží historický vývoj: v Genesis se píše výhradně o synech Chétových, v knihách Exodus až Soudců se používá kolektivní název Chetejci a od doby krále Šalomouna se mluví výhradně o chetejských králích (mn. číslo), což přesně odpovídá rozpadu říše na syrsko-chetitské městské státy.

Poučení z chybějících nálezů

Všechny pochybnosti, které byly v minulosti chovány k četným biblickým zmínkám o Chetitech, se zpětně ukazují jako důsledek naší neznalosti. Byla to čistá neznalost, nikoli nadřazené vědění, co vedlo mnohé ke zpochybňování těchto zpráv. Kdy se konečně poučíme o neprůkaznosti negativního svědectví?

geolog George Frederick Wright

Příběh Chetitů představuje jeden z nejpozoruhodnějších zvratů v dějinách archeologie a biblistiky. Národ, o němž se zmínky v bibli považovaly za důkaz mýtického charakteru Starého zákona, se stal jednou z nejlépe zdokumentovaných civilizací starověkého Orientu.

Případ Chetitů dává za pravdu výtce G. F. Wrighta, kterou vyslovil roku 1910: „Kdy se konečně poučíme o neprůkaznosti negativního svědectví?“ Chybějící archeologický nález není důkazem toho, že něco nikdy neexistovalo.

Pro českého čtenáře má tento příběh zvláštní podtón. Byl to právě rodák z Lysé nad Labem, profesor Bedřich Hrozný, kdo vrátil zapomenuté říši hlas a prokázal příbuznost chetitštiny s evropskými jazyky. Znovuobjevení Chetitů je trvalým povzbuzením pro každého, kdo přistupuje k bibli s důvěrou. Ukazuje, že její historické záznamy obstojí i v těch nejnáročnějších zkouškách času.

Zdroje

• Christopher Eames a George Haddad: Finding the Hittites, Let the Stones Speak Magazine, Armstrong Institute of Biblical Archaeology, 2023.
• Christopher Eames: Are Biblical Hittites in Canaan Anachronistic?, Let the Stones Speak Magazine, Armstrong Institute of Biblical Archaeology, 2023.
• Christopher Eames: The Book of Judges Fails to Mention an Egyptian Presence in Canaan—Or Does It?, Armstrong Institute of Biblical Archaeology, 2025.
• Christopher Eames: Was Hercules Samson?, Armstrong Institute of Biblical Archaeology, 2022.
• Epic Discovery: Scientists Reveal Surprising Genetic Origins of The Hittites, YouTube 2026.
• Lantern Jack: A Hittite Version of the Trojan War?, 2022.
• Bruce Gore: 10. The Hittites and the Era of the Israelite Judges, 2020.
• Bedřich Hrozný: Die Sprache der Hethiter: Ihr Bau und ihre Zugehörigkeit zum indogermanischen Sprachstamm, Leipzig 1917.
• Francis William Newman: A History of the Hebrew Monarchy from the Administration of Samuel to the Babylonish Captivity, London 1857.
• William Wright: The Hittites and the Bible, London 1882.
• George Frederick Wright: The Testimony of the Monuments to the Truth of the Scriptures, The Fundamentals, Vol. 2, 1910.
• Robert D. Miller II: When Pharaohs Ruled: On the Translation of Judges 5:2, Vetus Testamentum, 2008.
• Amir Gilan: Hittites in Canaan? The Archaeological Evidence, Biblische Notizen, 2013.
• Aharon Kempinski: Hittites in the Bible: What Does Archaeology Say?, Biblical Archaeology Review, 1979.
• Israel Finkelstein a Neil Asher Silberman: Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie, Vyšehrad 2007.

Přečteno 28-krát