Genesis, aneb jak vznikl svět

První kniha Mojžíšova čili Genesis působí na čtenáře poněkud nesourodým dojmem. Například uvádí hned dva příběhy o stvoření, každý z trochu jiné perspektivy. První z nich má propracovanou symetrickou strukturu (více o tom anglicky na blogu Thinker Update). Druhý příběh popisuje rajskou zahradu a příběh o prvním selhání člověka. Kdybychom použili počítačovou analogii, člověk se chtěl nezávisle rozhodovat, proto si vypnul firewall, aby měl přístup ke všem informacím. Lidskou síť zachvátily viry a vytvořili z ní botnet, v důsledku čehož člověku pak administrátor zakázal přístup do své sítě.

Ale zpět ke vzniku Genese. Zdá se, že Genesis asi nenapsal někdo jen tak z hlavy. Existují různé teorie původu této knihy. Uveďme si dvě, jednu zpochybňující Mojžíšovo autorství a druhou, která ho obhajuje. Více o tom na Wikipedii.

Teorie dokumentů

Francouzský lékař Jean Astruc si všiml, že v Genesis se vyskytují dvě Boží jména – Jahve a Elohim. Na základě tohoto postřehu vznikla v 18. století teorie dokumentů. Pentateuch jako celek vznikl podle ní z několika různých pramenů. Vrcholnou formu dal této teorii Julius Wellhausen koncem 19. století. Podle něho byly prameny čtyři:

• Jahvista, psal v době Davida či Šalomouna (10. stol.)
• Elohista, psal nezávisle na tom v Severoizraelském království (8. stol.)
• Deuteronomista, psal 5. Mojžíšovu knihu za krále Jóšijáše kolem r. 622
• Autor tzv. kněžského kodexu, měl vzniknout na konci babylonského exilu (6. či 5. stol.)

I když tato teorie vysvětluje řadu nesrovnalostí v textu Pentateuchu, našla mnoho kritiků, kteří jí například vytýkají to, že dělení textu na prameny někdy vytváří absurdní zlomky. Elohista ani kněžský kodex nevytvářejí žádný souvislý celek. Jinou výtkou je, že Wellhausenova teorie se dá aplikovat na Genesis a polovinu Exodu, ale na ostatní Mojžíšovy knihy, zejména na Numeri, vůbec ne.

Rodopisy

Archeologové J. P. Wiseman a William F. Albright si všimli, že strukturu Genesis lze dobře sledovat podle výskytu hebrejského slova tóledót, které se překládá jako rodopis. Srovnáním s jinými starověkými dokumenty, především klínopisnými tabulkami, dospěl ve třicátých letech 20. století Wiseman k teorii, která se opírá o čtyři teze:

1. Původní materiál Genesis byl sepsán na hliněných nebo kamenných tabulkách.
2. Tyto materiály byly pravděpodobně napsány samotnými patriarchy, o nichž vyprávějí.
3. Mojžíš z těchto textů sestavil knihu.
4. V souladu se zvyklostmi doby nechal Mojžíš v textu údaje, odkud čerpal informace.

Jeho objev pak rozvinul a publikoval jeho syn, známý asyrolog a klínopisec (i hebraista) Donald J. Wiseman. U nás je zastáncem teorie tóledót překladatel bible Jiří Hedánek.

Tato teorie dělí knihu Genesis celkem přirozeně na jednotlivé příběhy, které působí dojmem samostatných celků. Výraz tóledót považuje za součást tzv. kolofonu. Podle tehdejší zvyklosti byl přípiskem na konci zápisu, který uvádí obsah, dobu vzniku a autora textu.

Kolofón jakožto druh metatextového přípisu byl charakteristický už pro nejstarší sumerskou literaturu, pak pro akkadskou, později pro chetitskou a ještě za dlouho poté pro Ugarit.

biblista a filolog Jiří Hedánek

Podle domněnky Mojžíš zdědil a přeložil tabulky od praotců, pak doplnil vyprávění o Josefovi v Egyptě. Je ovšem vidět, že k mírným zásahům do textu došlo tam, kde bylo potřeba vysvětlit nějaký údaj soudobým čtenářům, například v případě místních názvů (anachronismy). Jak uvidíme níže, tato teorie má svoje opodstatnění v nazelezných mezopotámských textech.

Od piktogramů k písmu

„Systémy značek provázely člověka od nejstarších dob. Takové značky zjevně nesly jednoduché významy. A čísla. Nalézáme je na různých koutech země, nejen v Mezopotámii. Kde přesně již můžeme hovořit o piktografickém písmu, je nejasné, protože značky a písmo existovaly souběžně. Vlastně až dodnes,“ píše Hedánek. Písmo se objevuje náhle jako víceméně rozvinutý systém v polovině 4. tisíciletí př. n. l. Zdá se, že kdokoli jmenovaný v Genesis 4 mohl cosi zaznamenávat. Jiří Hedánek však upozorňuje: „Nutno ale mít na mysli, že písmo nevzniklo pro záznam řeči, nýbrž jako mnemotechnická pomůcka.“

Možnost záznamu zprávy o stvoření ilustruje nevelká tabulka (7,8 × 7,8 cm) z jihoirácké lokality Džemdet Nasr z předklínopisného období pozdního Uruku (cca 3000 př. n. l.). Má vzhled podobný tomu, jak mohla vypadat zpráva o stvoření. Každý řádek končí vlevo tím, o kolikátý den jde. Řádky začínají velikostí potravních přídělů (hlavně chleba) a jménem příjemce. Jsou zřetelně odděleny, každý je tedy zvláštní výpověď. Hedánek konstatuje: „Zápis o stvoření, pokud i ten jako jiné zápisy byla mnemotechnická pomůcka, nemusel být o mnoho delší a obsah by byl zachován. Mojžíš o dva tisíce let později si nemusel nic přidávat, jen hutné symboly převedl do vyprávění.“

Provázaná struktura svědčí o nedělitelnosti textu

Jiří Hedánek uvádí, že Mojžíšovy knihy „představují kompaktní, vícenásobně provázaný celek se složitou a prokomponovanou strukturou. Je náročný myšlenkově a celistvý ideově. Přesto však obsahuje na některých
místech vnořené jednotky, a pokud se nerespektuje zvláštnost starověké slovesnosti – to jest tíhnutí ke konci či až finální těžiště a formálně závěry namísto nadpisů – složité celky a jednotky se rozpadnou, dílčí texty se mohou
zdát špatně umístěné a nakonec i celá Tóra může budit dojem, že je chaotická a nelogická.“ Argumentuje schopností hebrejštiny a jiných starověkých jazyků vytvářet provázané celky. „Tato vlastnost gramatiky účinně zabraňuje tomu, aby se hebrejský text dal sešít ze střípků od různých autorů. Hebrejská posloupnost časová, logická nebo observační nevznikne prostým sesazením vět různého původu. Starověký hebrejský stylista se totiž vyjadřoval v nadvětných celcích, ačkoli to z evropských překladů nebývá téměř vůbec patrno.“ Podle výsledků počítačové analýzy stylu a jazyka Genese, provedené izraelsko-německým týmem v polovině osmdesátých let 20. století, byl autorem Genese jeden člověk.

Biblická hebrejština narozdíl od evropských jazyků, ale stejně jako mnohé jiné, umí spojovat věty do libovolně dlouhých celků časových, lokálních nebo logických (tedy pro děje, popisy nebo výklady).

biblista a filolog Jiří Hedánek

Potopa světa a zkameněliny

Pokud jde o obsah samotné knihy, rozvíjí Genesis následující témata:

• stvoření světa a pád člověka
• Potopa světa
• budování Babylonské věže a rozptýlení národů
• Abrahamův rod

O Potopě světa existuje na 200 na sobě nezávislých vyprávění různých národů po celém světě, které se v některých detailech pozoruhodně podobají bibli. Jiná otázka ovšem je podívat se na příběh o Potopě z geologického hlediska.

Pokud jde o materiální důkazy o Potopě, podívejte se na anglický dokument Is Genesis History?, kde jsou prezentovány pohledy kreacionistických vědců. Hovoří v něm geolog, genetik, paleontolog, odborník na biblickou historii a jiní. Interpretují fosilní záznam, vysvětlují otázky datování geologických vrstev, možné souvislosti doby ledové s Potopou a prezentují archeologické nálezy.

Bábel a zmatení jazyků

Příběh o zmatení jazyků má zajímavé souvislosti s genetikou i s archeologií. Vypráví o tom, že po Potopě Bůh lidem změnil jazyky, aby si navzájem nerozuměli. Stalo se to při budování města a věže, která měla mít vrchol v nebi. V hebrejštině je město nazváno Bábel, čili Babylon. Jde o slovní hříčku se slovesem bálal, zmátl. Lidstvo potom bylo rozptýleno po celém světě, což lze doložit z genetického výzkumu (viz článek Dr. Roberta Cartera).

Příběh se odehrává v zemi Šineár (Sumer). Tam se začaly stavět pyramidové chrámy zvané zikkurat. Město Babylon ve třetím tisíciletí př. n. l. ovšem ještě není doloženo, proto řada archeologů hledá babylonskou věž v Eridu, které je podle Sumerů nejstarší město na světě. Zikkurat Amar-Sina v tomto městě časově i jinými detaily odpovídá vyprávění v bibli. I řecký historik Béróssos, když psal ve druhém století př. n. l. o Bábelu čili Babyloně, psal zřejmě o Eridu, jak plyne z indicií v jeho popisu. Biblický historik Douglas Petrovich uvádí další přesvědčivý důkaz: z Eridu se rozšířila materiální kutlura (typ artefaktů) na všechny světové strany po celém Blízkém východě až po Egypt.

Archeologický výzkum Eridu vydal mnoho zajímavých klínopisných textů. Z něho pochází příběh o Utnapištimovi, sumerská verze vyprávění o Potopě asi z roku 2300 př. n. l. Dále v Eridu byl nalezen příběh o zahradníkovi (či tkalci) Tagtugovi, kterého bůh Enki proklel za to, že jedl zakázané ovoce. Dokonce existuje i sumerská zmínka o zmatení jazyků. V básni Enmerkar a pán Aratty, z doby okolo roku 2100 př. n. l., si vládce Enmerkar přeje, aby lidé měli jednu řeč a mohli společně stavět věž – tato jednota řeči byla božím zásahem zrušena. (Mimo to existuje i asyrský text z 8. či 7. století, kde se bůh hněvá na stavební dílo v Babyloně a zmate lidem jazyk – použito totéž slovo bálal jako v bibli). Tyto příběhy ilustrují, že mezopotámská kultura v sobě obsahovala příběhy, které známe z Genese, i když v jiné podobě.

Zdroje

• Jiří Hedánek: Vznik zpráv o stvoření z pohledu filologa, Theologia vitae 2018-2021/1
• Christopher Eames: The ‘Sumerian Problem’—Evidence of the Confusion of Languages?, Armstrong Institute of Biblical Archaeology 15.9.2020
• Eridu (World History Encyclopaedia)
• Is Genesis History? (film)
• Noah’s Flood Genetics (video ze série Origins)

Přečteno 305-krát