Existoval Ježíš?

O samotné existenci Ježíše Nazaretského dnes skoro žádný seriózní vědec nepochybuje. Kromě biblických záznamů máme o Kristu několik nezávislých zmínek od pohanských a židovských historiků. Kromě toho jeho narození i smrt provázely přírodní úkazy, jejichž stopy můžeme také hledat.

Narození Ježíše

Dobou jeho narození se zabývali astronomové v souvislosti se Betlémskou hvězdou popsanou v Matoušově evangeliu. Druhým indikátorem doby jeho narození je všeobecné sčítání lidu nařízené císařem Augustem, zmíněné u Lukáše, se kterým je trochu problém ohledně osoby Quirinia. Nejčastěji se uvádí rok 6 př. Kr. Více o řešení astronomických otázek spjatých s jeho narozením napsal astrofyzik Jiří Grygar.

Narození Ježíše
Photo by Jaimie Trueblood/newline.wireimage.com

Mimobiblické zdroje

Pokud jde o mimobiblické historické prameny, nejdůležitější je zmínka o Kristu v díle významného římského historika Tacita, zvaném Anály (napsáno 116–117 po Kr.). V pasáži, jež se týká císaře Nera v souvislosti s požárem Říma v roce 64 n. l., zmiňuje několik detailů o Kristu. Všude totiž kolovala zpráva, že Nero požár sám založil, aby získal větší slávu znovuvybudováním města.

Aby umlčel tyto pověsti, označil Nero za viníky třídu lidí nenáviděných pro jejich špatnosti, kterým se říkalo křesťané, a potrestal je s krutou promyšleností. Kristus, po kterém mají jméno, byl popraven podle rozsudku Pontia Piláta za vlády císaře Tibéria. Nebezpečná pověra byla na krátký čas zastavena, aby propukla znovu nejen v Judsku, kolébce této nákazy, ale i v samotném Římě, kde se hrozné a hanebné věci z celého světa setkávají a zapouštějí kořeny.

Tacitus

Nikoho ani nenapadne považovat tuto zprávu za vzešlou z křesťanských nebo židovských kruhů, protože Židé by nehovořili o Ježíšovi jako o Kristu. Tacitus zastával postavení, kde měl přístup k oficiálním informacím, a jeho svědectví nikdo z historiků nezpochybňuje. Jediná římská zmínka o Pilátovi, jež se dochovala, je tak Tacitovo tvrzení, že dal popravit Krista.

podobizna Tacita
Tacitus. Zdroj: Bibliotheque nationale, Paris, France / Giraudon / Bridgeman Images.

Řecký satirik Lúkianos ze Samosaty napsal Skon Peregrinův o odpadlém křesťanovi Peregrinovi, který se později stal kynikem a povstalcem a zemřel roku 165 n. l. V jedné pasáži jasně naráží na Krista, přestože ho přímo nejmenuje. O Ježíši se zmiňuje jako o sofistovi, čímž míní podvodné učitele, kteří učili za peníze. Lúkianos pohrdal křesťany, protože uctívají člověka, který byl odsouzen jako vyvrhel. I když věděl Lúkianos o křesťanských knihách, jeho informace očividně nebyli od křesťanů.

Jelikož si sami vnukli, že budou nesmrtelní a budou žít navěky, tito ubozí blázni pohrdají smrtí a dokonce se jich většina ochotně vzdává vlastního života. Navíc je jejich první zákonodárce přesvědčil, že jsou všichni bratry, když jednou provždy přistoupili k zavržení řeckých bohů a uctívají tohoto ukřižovaného sofistu a žijí podle jeho zákonů.

Lúkianos ze Samostaty

Další pohanské zdroje o Kristu:

  • Platónský filozof Celsus, který tvrdí, že Ježíš byl mág, který prohlašoval neobyčejné věci.
  • Plinius mladší, římský státník a Tacitův přítel, píše o křesťanech, že uctívají Krista „jako boha“.
  • Suetonius, římský spisovatel a právník, ve svém díle Životopis Klaudia píše o nepokojích v Římě v roce 49 n. l.: „Protože Židé, podněcováni Chrestem, dělali stálé výtržnosti, vyhnal je [císař Klaudius] z Říma.“
  • Mara bar Serapion, syrský filozof vězněný Římany, píše svému synovi o moudrém králi Židů, kterého zavraždili. Sice nezmiňuje Ježíšovo jméno, ale zmiňuje nový zákon, kterým jeho učení pokračuje.

Židovské zdroje

Nejdůležitějším židovským zdrojem, který zmiňuje Ježíše Krista, je dílo Josepha Flavia Židovské starožitnosti, kde shrnuje dějiny svého národa.

Ale mladší Annáš, který, jak jsme si řekli, se stal veleknězem, byl smělý a mimořádně odvážný. Jak jsme si již ukázali, byl přívržencem strany saduceů, kteří jsou přísní v posuzování všech Židů. A protože Annáš měl takové sklony, myslel si, že dobrá příležitost nastala, když Festus byl mrtev a Albinus byl ještě na cestě. A tak svolal veleradu a postavil před ni bratra Ježíše, tak zvaného Krista, jehož jméno bylo Jakub. Spolu s jinými byl obžalován z porušování zákona a odsouzen k ukamenování.

Josephus Flavius

Tento citát je důležitý proto, že Krista zmiňuje mimochodem, aby upřesnil identitu Jakuba (běžné jméno), jako bratra Ježíše (těch bylo taky hodně). Kromě toho na tomto místě naznačuje, že se o Kristu už zmínil dříve.

Ta dřívější zmínka je další citát z Flaviových Starožitností, tzv. Testimonium Flavianum. Je většinou považováno za doplněné křesťanským redaktorem, a tudíž ho mnozí neuznávají za historicky věrné. Nicméně v arabském překladu z 10. století „křesťanské“ dodatky chybějí a zní takto:

V té době žil moudrý muž jménem Ježíš. Jeho způsob života byl dobrý a byl znám jako ctnostný. A mnoho lidí z Židů i z jiných národů se stalo jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k ukřižování a ke smrti. Říkali, že se jim zjevil třetí den po ukřižování a že byl živ; podle toho byl pokládán za Mesiáše, o němž proroci předpovídali zázraky.

Josephus Flavius
rytina Josepha Flavia
Josephus Flavius. Zdroj: Wikimedia Commons

Pokud jde o další židovské zdroje, je to především Talmud. Je zajímavé si uvědomit, že nikdo z rabínů nezpochybňuje Ježíšovu samotnou existenci. To je silný argument pro autentičnost novozákonních příběhů, protože nejelegantnější způsob, jak zpochybnit křesťanství ze strany judaismu, byl bylo popřít Ježíšovu existenci. Jeho zázračné působení rabíni připisovali magii. Podle nich Ježíš sváděl lidi a říkal, že nepřišel rušit zákon, ale přidávat k němu. Byl pro kacířství a svádění lidí pověšen na kříž v předvečer židovských velikonoc. Jeho učedníci uzdravovali nemocné v jeho jménu.

Shoda s Novým zákonem

Josephovy a Tacitovy zmínky potvrzují z evangelií tyto body:

  1. Kristus existoval jako člověk (Josephus i Tacitus).
  2. Jmenoval se Ježíš (Josephus).
  3. V řečtine byl přezýván Christos (ekvivalent hebrejského slova Mesiáš – pomazaný – Josephus i Tacitus).
  4. Jeho bratr se jmenoval Jakub (Josephus).
  5. Měl pověst divotvorce (to potvrzuje Josephus, a nepřímo Babylonský Talmud).
  6. Získával Židy i pohany (Josephus).
  7. Židovští vůdci ho odsoudili (Josephus).
  8. Pilát ho dal popravit (Josephus upřesňuje, že ukrižováním).
  9. Stalo se tak v čase Pilátovy prefektury (26 – 36 n. l., to uvádí Tacitus).
  10. Jeho učení po jeho smrti nezaniklo a jeho následovníci se nerozprchli (Josephus i Tacitus).

Ježíšova smrt

Datum Ježíšovy smrti vypočítal z dostupných údajů sir Isaac Newton, jenž v r. 1733 dospěl k následujícím alternativám pro Velký pátek: 7.4. 30, 3.4. 33 a 23.4. 34, přičemž poslední možnost považoval za vůbec nejpravděpodobnější. Dnes se někteří vědci spíše přiklánějí k roku 30 n. l.

Podle evangelijního vyprávění provázely Ježíšovu smrt fyzikální úkazy jako zemětřesení a několikahodinové zatmění slunce. Tyto úkazy jsou zmíněny i v mimobiblických zdrojích. Římský historik Thallus psal okolo roku 52 n. l., že při ukřižování Krista šlo jen o obyčejné zatmění slunce. (O Velikonocích je zatmění slunce měsícem ovšem vyloučeno, protože měsíc je v úplňku). Jiný antický autor Flegón z Trallu v Knize Olympiád píše o největším zatmění slunce v době vlády císaře Tiberia: „Ve 4. roce 202. olympiády bylo zatmění slunce mnohem větší než všechna dříve pozoro­vaná a o 6. hodině denní (tj. v poledne) nastala noc taková, že i hvězdy na nebi se ukázaly; a velké zemětřesení, které vzniklo v Bithynii, zničilo většinu Niceje.“ Flegón tu píše o podobných úkazech v severním Turecku. Přepočtem olympiád (sedmiletí) na náš letopočet vychází rok 33 n. l.. Zemětřesení v roce 33 se dá doložit i z usazenin Mrtvého moře.

Ježíš na kříži
zdroj: jesusfilm.org

Otázka vzkříšení

Zajímavou otázkou, o které se diskutuje už od dob osvícenství, je pohled historiků na Ježíšovo vzkříšení. O prázdném hrobě vědělo tolik lidí, že se nedal zapřít. Paul Althaus poznamenal, že zpráva o vzkříšení by se v Jeruzalémě neudržela ani den, ba ani hodinu, kdyby prázdný hrob neznamenal pro všechny zúčastněné nepopiratelný fakt. Paul L. Maier došel k následujícímu závěru: „Když pečlivě a poctivě zvážíme všechny důkazy, můžeme v souladu s měřítky používanými při historickém výzkumu s konečnou platností prohlásit, že hrob, do něhož byl Ježíš pohřben, byl onoho prvního velikonočního rána opravdu prázdný. Literární prameny, nápisy na kamenech a mincích nebo archeologické nálezy neposkytují ani stín důkazu, který by toto tvrzení popíral“. Ježíšovo vzkříšení je dobře podloženo známými fakty. Vyskytla se i různá jiná vysvětlení, ale trpí logickými slabinami. Rozbor těchto teorií si můžete přečíst v jiném článku.

Rovněž si můžete poslechnout audioverzi knihy Joshe McDowella Více než tesař.

Audiokniha

Kdo by vědomě umíral pro lež?

Kromě záhady zmizení Ježíšova těla z hrobu je tu i svědectví apoštolů. Z dochovaných záznamů víme, že kromě jiných mučedníků položilo 10 z 12 apoštolů život za své tvrzení, že Ježíš je Boží syn vzkříšený z mrtvých (Jan byl „jen“ ve vyhnanství a Jidáš si život vzal). Kdyby to byla vědomá lež, nebo o Ježíšově vzkříšení neměli absolutní jistotu, sotva by byli ochotni nasadit krk.

Tvrzení, že si apoštolové celou věc vymysleli, je zcela nesmyslné. Zkusme si toto nařčení domyslet do logických důsledků: Představme si těch dvanáct mužů, jak se sejdou po Ježíšově smrti a zosnují spiknutí, že byl vzkříšen. Znamenalo by to útok na světské i náboženské autority. Lidské srdce tak snadno podléhá nestálosti a změnám; dá se zlákat sliby, svádějí je materiální věci. Kdyby jen jeden z těchto mužů padl za oběť takovýmto pokušením nebo ustoupil před ještě pádnějšími argumenty věznění a mučení, byli by ztraceni všichni.

francouzský matematik Blaise Pascal
obraz Dvanácti apoštolů
Synaxe Dvanácti apoštolů. Ruská malba ze 14. století, Mosekvské muzseum

Může vědec věřit v zázrak?

Samozřejmě se nabízí otázka, jestli může vědecky smýšlející člověk připustit zázrak, jako je vzkříšení Krista. Profesor C.S. Lewis upozornil, že abychom dovedli rozpoznat zázrak v novozákonním smyslu divu či znamení, musí vesmír prokazovat zákonitosti, které jsou známy. Tyto zázraky podle Lewise neporušují zákonitosti zakotvené v přírodních zákonech. Spíše je to tak, že Bůh (Zákonodárce) vnáší svou božskou mocí do systému novou událost. Nejde o normální, ale o vyjímečný Boží čin (singularitu).

Zdroje

Přečteno 204-krát