Antropický princip: svět připravený pro člověka

Situace současné vědy

Evolucionismus je moderní forma pohanství. Je to sekulární světonázor, náboženství ateistického humanismu současné doby. U evoluce se původ­ně jednalo o koncept pro biologii, následně byl rozšířen na přírodu živou i neživou, na vesmír jako celek. První se týká vzniku veškerého života ces­tou postupných, neřízených změn, druhý nahrazuje obraz smysluplného vesmírného dění mechanickým univerzem bez účelu a beze smyslu: „Vývo­jový princip neplatí pouze pro oblast živé přírody. Jeho dosah je mnohem větší. Zřetelněji vyjádřeno, je to princip s nejširším myslitelným dosahem vůbec, neboť zahrnuje veškerý kosmos,“ tvrdil např. evolucionista Hoimar von Dittfurth. Evoluční myšlení tak v oblasti západní křesťanské kultury ovládlo veřejný prostor. Základním argumentem bylo, že se jedná o proká­zané poznání vědy.

Darwinismus není testovatelná vědecká teorie, ale metafyzický výzkum­ný program.

Karl Popper, teoretik vědy

Vědecké výsledky posledních několika desítek let ale ukazují, že evoluční výklad světa má povahu – vyjádřeno biblickým příměrem – chatrné stavby na písku. V oblasti biologie se jedná o to, že informace, která je v základu živých systémů, je veličina nemateriální povahy, která nemůže být produk­tem náhodných přírodních procesů. To znamená, že do biologického sys­tému musela být vnesena zvenčí, že to ukazuje k původci, který přírodu přesahuje – k Bohu.

V oblasti kosmologie, jejímž předmětem je zkoumání původu a struktury vesmíru, je takovým základním argumentem antropický princip. Označení „antropický“ je odvozeno od toho, že se týká vztahu člověka a vesmíru, po­stavení člověka vůči prostoru, ve kterém existuje. Poetičtěji řečeno, „ant­ropizace vesmíru“ vyjadřuje údiv člověka nad tím, že vše ve vesmíru je uspořádáno „jako prostřený stůl čekající na hosty“. Tento údiv je logicky spojen s úvahou, kde hledat původ či „autorství“ tohoto vesmírného uspo­řádání či „díla“.

Pokládám za značně nepravděpodobné, aby takový řád [v přírodě] po­vstal z chaosu. Musí existovat nějaký organizační princip. Bůh je pro mne velká neznámá, ale představuje vysvětlení pro zázrak existence.

Dr. Alan Sandage, astronom

Podstata antropického principu

Podstata antropického principu spočívá v tom, že vesmír je velice jemně vy­laděn pro možnost života. Tím se rozumí, že vlastnosti prostoru a hmoty mají určité velice přesné hodnoty, že jsou charakterizovány neuvěřitelně jemným nastavením asi 40 přírodních konstant. Nepatrná odchylka od těch­to hodnot by znamenala vznik úplně jiného vesmíru, kde by nemohl existo­vat život tak, jak ho známe. Jinak vyjádřeno, kdyby byly tyto konstanty jen nepatrně odlišné, hmota ani život, jak je známe, by nevznikly.

Antropický princip zformuloval v roce 1993 kosmolog Brandon Carter ve dvou podobách. „Slabá“ verze má formu popisu daného stavu – konstato­vání, že svět je právě takový, že na něm může existovat život a člověk. „Sil­ná“ verze přesahuje do oblasti filozofie a nabízí vysvětlení, že za tím jem­ným, účelným uspořádáním vesmíru je skryto působení nějaké plánující Inteligence.

Selský rozum při interpretaci faktů naznačuje, že superintelekt se pohrál s fyzikou, stejně jako s chemií a biologií, a že v přírodě neexistují žádné slepé síly, o kterých by stálo za to mluvit. Čísla, která člověk vypočítá z faktů, se mi zdají tak ohromující, že tento závěr téměř nelze zpochybnit.

astronom sir Fred Hoyle

Srovnatelná pravděpodobnost

Jeden fyzik znázornil přesnost toho nastavení takto: Představme si minci velikosti 2 euro, kterou je třeba zasáhnout z pušky. Zbraň a mince jsou ov­šem ve vzdálenosti odpovídající oběma koncům viditelného vesmíru! Prav­děpodobnost, že náš vesmír byl do současné podoby vyladěn náhodou, činí podle mínění fyziků asi 1 : 10⁶⁰. To je hodnota, která odpovídá zázraku. Pro představu, o jak veliké číslo se to jedná, si uveďme, že počet atomů v naší Galaxii je řádu 10⁶⁵. Jeví se tedy jako zcela nemožné, aby tak přesné vyladě­ní bylo věcí náhody.

Příklady antropického principu

Mezi konstanty, kterých se antropický princip týká, např. patří:

• hodnota kosmologické konstanty
• vztah tří prostorových dimenzí k úbytku gravitačních sil
• vyladěný poměr elektromagnetického a gravitačního působení
• rovnost absolutní hodnoty nábojů protonu a elektronu
• vyladěný poměr hmotností protonu, neutronu a elektronu a poměru silné a elektrostatické interakce.

Laikovi, který nezná příslušnou oblast fyziky, některé z těchto konstant či vlastností nic neříkají. Uvedeme si proto krátký komentář jen pro několik z nich, které jsou nejznámější.

• Pokud se týká kosmologické konstanty, tak ta má vztah k rychlosti rozpí­nání vesmíru a souvisí s hustotou hmoty ve vesmíru. V případě, že by se vesmír rozpínal příliš rychle, by koncentrace hmoty na vesmírné objekty nebyla možná (nebyl by možný vznik kondenzovaných objektů). Kdyby se rozpínal pomalu a byl příliš hustý, nakonec by zkolaboval do zkon­denzovaného stavu, bez možnosti vzniku fyzikálně-chemických struktur.
• Druhá uvedená vlastnost – velikost úbytku gravitačního působení v pro­storu (se čtvercem vzdálenosti) – rozhoduje o tom, že hmota je schopná tvořit vázané stabilní soustavy.
• Vyladěný poměr hmotnosti základních elementárních částic ve vztahu k silné a elektrostatické interakci je zase důležitý pro zajištění stability nevodíkových jader.
• Konečně, rovnost absolutní hodnoty nábojů protonu a elektronu je ne­zbytně nutná pro zajištění stability atomů.

Takže, když uvážíme velký počet těchto konstant či vlastností a jemnou úro­veň jejich vyladění, jsme konfrontováni se situací, která je výzvou pro naše porozumění povaze světa, ve kterém žijeme.

Protiargument: multiverza

Objektivně vzato, antropický princip je velice silným argumentem pro tei­smus, pro princip stvoření a existenci inteligentního Stvořitele. Na druhé straně, pro evolucionismus, který vykládá svět bez Boha, představuje tento princip velice obtížný problém. A sice tak velký, že si někteří evolucionisté pomáhají teorií tzv. multiverza. Podle ní existuje nekonečné množství ves­mírů, každý s jinak nastavenými konstantami (každý z nich má jinou ná­hodně vzniklou kombinaci těch vlastností). A my jsme tady jen proto, že ten náš vesmír má právě ty potřebné vlastnosti. Je to čirá spekulace, jejímž spoluautorem není nikdo jiný, než Stephen Hawking (1942–2018), jeden z nejznámějších fyziků moderní doby. V knize, která se jmenuje Velkolepý plán (vyšla v roce 2010), tvrdí: „Nikdo nestvořil vesmír a nikdo neřídí náš osud… Vznikem lidského vědomí se náš vesmír probudil a začal si uvědo­movat sám sebe.“

Závěrem: paradoxy současné vědy

Základní problém evoluční teorie v biologii spočívá v tom, že nerozlišuje mezi mikroevolucí (což jsou jevy, které v přírodě skutečně pozorujeme) a makroevolucí (což je nepodložená extrapolace do tvrzení o vzniku celé živé přírody). Důsledkem je, že doktrína evoluce je směsí empirické vědy (ve vztahu k jevům mikroevoluce) a evoluční mytologie (makroevolučních domněnek). Marjorie Greneová to vystihla slovy, že Darwinovo základní dílo O vzniku druhů „jednoduše není o vzniku druhů“.

Problém evoluce nespočívá v konfliktu mezi vědou a náboženstvím. Spíš se jedná o nevyhnutelný střet dvou zcela protichůdných světových názo­rů – naturalismu a teismu. Střet, ve kterém nacházíme vědce na obou stranách.

John Lennox, profesor matematiky

Podobný paradox vidíme i v oblasti kosmologie. Na jedné straně se tam jedná o popis reality, o poznání, jaký vesmír skutečně je, jak vypadají jeho struktury, jaké má vlastnosti. Na druhé straně otázka, jak takové struktury vznikly a jak ty vysoce nepravděpodobné podmínky pro existenci života mohly nastat, je oblast, kde věda naráží na principiální těžkosti. Biblicky věřícího člověka tento stav věci vede k Bohu: antropický princip je v soula­du s ideou stvoření, ukazuje ke Stvořiteli. Vysvětlení naturalistů má dvě spekulativní podoby, které jsou jen výrazem jejich bezradnosti: Někteří kosmologové nevidí jinou možnost, než že to specifické nastavení parame­trů našeho světa vzniklo – bez ohledu na tu neskutečně nízkou pravděpo­dobnost – zcela náhodně, je výsledkem neopakovatelné kosmické události. Jen proto tady jsme i my. Jiní vymysleli možnost na úrovni mytologie: Exi­stuje nekonečné množství vesmírů, z nichž každý má – jakousi tajemnou hrou přírodních sil – nastaveny jiné parametry, a kombinace příznivá pro život je právě v tom našem. Pro ně je přijatelnější spekulovat o milionech jiných světů než připustit existenci jediného Boha Stvořitele.

Vyšlo v časospise Život víry, č. 9/2020, s. 20

Přečteno 84-krát