Antropický princip: svět připravený pro člověka

Situace současné vědy

Evolucionismus je moderní forma pohanství. Je to sekulární světonázor, náboženství ateistického humanismu současné doby. U evoluce se původ­ně jednalo o koncept pro biologii, následně byl rozšířen na přírodu živou i neživou, na vesmír jako celek. První se týká vzniku veškerého života ces­tou postupných, neřízených změn, druhý nahrazuje obraz smysluplného vesmírného dění mechanickým univerzem bez účelu a beze smyslu: „Vývo­jový princip neplatí pouze pro oblast živé přírody. Jeho dosah je mnohem větší. Zřetelněji vyjádřeno, je to princip s nejširším myslitelným dosahem vůbec, neboť zahrnuje veškerý kosmos,“ tvrdil např. evolucionista Hoimar von Dittfurth. Evoluční myšlení tak v oblasti západní křesťanské kultury ovládlo veřejný prostor. Základním argumentem bylo, že se jedná o proká­zané poznání vědy.

Darwinismus není testovatelná vědecká teorie, ale metafyzický výzkum­ný program.

Karl Popper, teoretik vědy

Vědecké výsledky posledních několika desítek let ale ukazují, že evoluční výklad světa má povahu – vyjádřeno biblickým příměrem – chatrné stavby na písku. V oblasti biologie se jedná o to, že informace, která je v základu živých systémů, je veličina nemateriální povahy, která nemůže být produk­tem náhodných přírodních procesů. To znamená, že do biologického sys­tému musela být vnesena zvenčí, že to ukazuje k původci, který přírodu přesahuje – k Bohu.

mlhovina
Zdroj: NASA

V oblasti kosmologie, jejímž předmětem je zkoumání původu a struktury vesmíru, je takovým základním argumentem antropický princip. Označení „antropický“ je odvozeno od toho, že se týká vztahu člověka a vesmíru, po­stavení člověka vůči prostoru, ve kterém existuje. Poetičtěji řečeno, „ant­ropizace vesmíru“ vyjadřuje údiv člověka nad tím, že vše ve vesmíru je uspořádáno „jako prostřený stůl čekající na hosty“. Tento údiv je logicky spojen s úvahou, kde hledat původ či „autorství“ tohoto vesmírného uspo­řádání či „díla“.

Pokládám za značně nepravděpodobné, aby takový řád [v přírodě] po­vstal z chaosu. Musí existovat nějaký organizační princip. Bůh je pro mne velká neznámá, ale představuje vysvětlení pro zázrak existence.

Dr. Alan Sandage, astronom

Podstata antropického principu

Podstata antropického principu spočívá v tom, že vesmír je velice jemně vy­laděn pro možnost života. Tím se rozumí, že vlastnosti prostoru a hmoty mají určité velice přesné hodnoty, že jsou charakterizovány neuvěřitelně jemným nastavením asi 40 přírodních konstant. Nepatrná odchylka od těch­to hodnot by znamenala vznik úplně jiného vesmíru, kde by nemohl existo­vat život tak, jak ho známe. Jinak vyjádřeno, kdyby byly tyto konstanty jen nepatrně odlišné, hmota ani život, jak je známe, by nevznikly.

Genetik Michael Denton vysvětluje antropický princip.

Antropický princip zformuloval v roce 1993 kosmolog Brandon Carter ve dvou podobách. „Slabá“ verze má formu popisu daného stavu – konstato­vání, že svět je právě takový, že na něm může existovat život a člověk. „Sil­ná“ verze přesahuje do oblasti filozofie a nabízí vysvětlení, že za tím jem­ným, účelným uspořádáním vesmíru je skryto působení nějaké plánující Inteligence.

Selský rozum při interpretaci faktů naznačuje, že superintelekt se pohrál s fyzikou, stejně jako s chemií a biologií, a že v přírodě neexistují žádné slepé síly, o kterých by stálo za to mluvit. Čísla, která člověk vypočítá z faktů, se mi zdají tak ohromující, že tento závěr téměř nelze zpochybnit.

astronom sir Fred Hoyle

Srovnatelná pravděpodobnost

Jeden fyzik znázornil přesnost toho nastavení takto: Představme si minci velikosti 2 euro, kterou je třeba zasáhnout z pušky. Zbraň a mince jsou ov­šem ve vzdálenosti odpovídající oběma koncům viditelného vesmíru! Prav­děpodobnost, že náš vesmír byl do současné podoby vyladěn náhodou, činí podle mínění fyziků asi 1 : 1060. To je hodnota, která odpovídá zázraku. Pro představu, o jak veliké číslo se to jedná, si uveďme, že počet atomů v naší Galaxii je řádu 1065. Jeví se tedy jako zcela nemožné, aby tak přesné vyladě­ní bylo věcí náhody.

Příklady antropického principu

Mezi konstanty, kterých se antropický princip týká, např. patří:

  • hodnota kosmologické konstanty
  • vztah tří prostorových dimenzí k úbytku gravitačních sil
  • vyladěný poměr elektromagnetického a gravitačního působení
  • rovnost absolutní hodnoty nábojů protonu a elektronu
  • vyladěný poměr hmotností protonu, neutronu a elektronu a poměru silné a elektrostatické interakce.

Laikovi, který nezná příslušnou oblast fyziky, některé z těchto konstant či vlastností nic neříkají. Uvedeme si proto krátký komentář jen pro několik z nich, které jsou nejznámější.

  • Pokud se týká kosmologické konstanty, tak ta má vztah k rychlosti rozpí­nání vesmíru a souvisí s hustotou hmoty ve vesmíru. V případě, že by se vesmír rozpínal příliš rychle, by koncentrace hmoty na vesmírné objekty nebyla možná (nebyl by možný vznik kondenzovaných objektů). Kdyby se rozpínal pomalu a byl příliš hustý, nakonec by zkolaboval do zkon­denzovaného stavu, bez možnosti vzniku fyzikálně-chemických struktur.
  • Druhá uvedená vlastnost – velikost úbytku gravitačního působení v pro­storu (se čtvercem vzdálenosti) – rozhoduje o tom, že hmota je schopná tvořit vázané stabilní soustavy.
  • Vyladěný poměr hmotnosti základních elementárních částic ve vztahu k silné a elektrostatické interakci je zase důležitý pro zajištění stability nevodíkových jader.
  • Konečně, rovnost absolutní hodnoty nábojů protonu a elektronu je ne­zbytně nutná pro zajištění stability atomů.

Takže, když uvážíme velký počet těchto konstant či vlastností a jemnou úro­veň jejich vyladění, jsme konfrontováni se situací, která je výzvou pro naše porozumění povaze světa, ve kterém žijeme.

Protiargument: multiverza

Objektivně vzato, antropický princip je velice silným argumentem pro tei­smus, pro princip stvoření a existenci inteligentního Stvořitele. Na druhé straně, pro evolucionismus, který vykládá svět bez Boha, představuje tento princip velice obtížný problém. A sice tak velký, že si někteří evolucionisté pomáhají teorií tzv. multiverza. Podle ní existuje nekonečné množství ves­mírů, každý s jinak nastavenými konstantami (každý z nich má jinou ná­hodně vzniklou kombinaci těch vlastností). A my jsme tady jen proto, že ten náš vesmír má právě ty potřebné vlastnosti. Je to čirá spekulace, jejímž spoluautorem není nikdo jiný, než Stephen Hawking (1942–2018), jeden z nejznámějších fyziků moderní doby. V knize, která se jmenuje Velkolepý plán (vyšla v roce 2010), tvrdí: „Nikdo nestvořil vesmír a nikdo neřídí náš osud… Vznikem lidského vědomí se náš vesmír probudil a začal si uvědo­movat sám sebe.“

Závěrem: paradoxy současné vědy

Základní problém evoluční teorie v biologii spočívá v tom, že nerozlišuje mezi mikroevolucí (což jsou jevy, které v přírodě skutečně pozorujeme) a makroevolucí (což je nepodložená extrapolace do tvrzení o vzniku celé živé přírody). Důsledkem je, že doktrína evoluce je směsí empirické vědy (ve vztahu k jevům mikroevoluce) a evoluční mytologie (makroevolučních domněnek). Marjorie Greneová to vystihla slovy, že Darwinovo základní dílo O vzniku druhů „jednoduše není o vzniku druhů“.

Problém evoluce nespočívá v konfliktu mezi vědou a náboženstvím. Spíš se jedná o nevyhnutelný střet dvou zcela protichůdných světových názo­rů – naturalismu a teismu. Střet, ve kterém nacházíme vědce na obou stranách.

John Lennox, profesor matematiky

Podobný paradox vidíme i v oblasti kosmologie. Na jedné straně se tam jedná o popis reality, o poznání, jaký vesmír skutečně je, jak vypadají jeho struktury, jaké má vlastnosti. Na druhé straně otázka, jak takové struktury vznikly a jak ty vysoce nepravděpodobné podmínky pro existenci života mohly nastat, je oblast, kde věda naráží na principiální těžkosti. Biblicky věřícího člověka tento stav věci vede k Bohu: antropický princip je v soula­du s ideou stvoření, ukazuje ke Stvořiteli. Vysvětlení naturalistů má dvě spekulativní podoby, které jsou jen výrazem jejich bezradnosti: Někteří kosmologové nevidí jinou možnost, než že to specifické nastavení parame­trů našeho světa vzniklo – bez ohledu na tu neskutečně nízkou pravděpo­dobnost – zcela náhodně, je výsledkem neopakovatelné kosmické události. Jen proto tady jsme i my. Jiní vymysleli možnost na úrovni mytologie: Exi­stuje nekonečné množství vesmírů, z nichž každý má – jakousi tajemnou hrou přírodních sil – nastaveny jiné parametry, a kombinace příznivá pro život je právě v tom našem. Pro ně je přijatelnější spekulovat o milionech jiných světů než připustit existenci jediného Boha Stvořitele.

Vyšlo v časospise Život víry, č. 9/2020, s. 20

Přečteno 90-krát