Černobílé vidění světa

Jeden z mých pravidelných čtenářů a kritiků mi v diskusi o mém předposledním článku vyčetl, že vidím svět černobíle. Jiný z mých čtenářů se mě pokoušel zastat, načež se rozvinula diskuse mezi panem Jiřím Aronem a panem Petrem Adamcem, zda vidím svět černobíle nebo ne. Tématem, na kterém se to mělo ukázat, byla Evropská unie. Zatímco pan Aron je zřejmě toho názoru, že ji vidím spíše pozitivně, pan Adamec je názoru spíše opačného. Oba se odvolávali na mé předchozí články, přičemž pan Aron z nich usoudil, že vidím svět černobíle, kdežto pan Adamec, že nikoli.

Vidím EU černobíle?

Co se týče citací z mých článků, mají pravdu oba. Ano, skutečně jsem se – v některých věcech – vyjadřoval o EU pozitivně. Nemyslím si, že bych ji nějak „vynášel“, jak tvrdí pan Aron, ale v něčem ji vidím pozitivně, zejména ve srovnání s jinými civilizacemi, konkrétně s ruskou, čínskou a islámskou. A ano, pan Adamec má pravdu, kdysi jsem hlasoval proti našemu vstupu do EU a vidím na ní spoustu negativních věcí.

Domnívám se, že už samotný vznik této diskuse je vyvrácením tvrzení, že vidím svět černobíle. Na EU – a na západní civilizaci jako celku – vidím věci pozitivní i negativní. Lze to nazvat černobílým viděním?

Spíše se mi zdá, že ho vidí černobíle řada mých spoluobčanů, a já se snažím o to, aby byli z tohoto černobílého vidění světa vyvedeni. Mám známé, kteří hovoří o „satanské EU“, a těm bych rád jejich mínění trochu zkomplikoval. Proto tvrdím, že západní civilizace je ze současných civilizací ta nejbezpečnější. Vím, že je asi těžko přesvědčím, jakkoli mi připadá kuriózní, že nevidí, že by v jiných civilizacích nemohli hlásat svá kritická, ba mnohdy až nenávistná stanoviska. Na druhé straně mi jeden vysoce inteligentní člověk, zastánce EU, nedávno napsal: „Pokládám konzervatismus a komunismus za podobně zrůdné ideologie.“ Zdá se mi, že tento člověk přes svou vysokou inteligenci vidí svět černobíle.

Buď a nebo: Ukrajina

Domnívám se tedy, že svět nevidím černobíle, nicméně musím upozornit na to, že někdy se dostáváme do situace, kdy nám strukturované vidění okolního světa příliš nepomůže, a my musíme říci „ano“ nebo „ne“. Tak je tomu v současnosti s válkou na Ukrajině. V této válce nelze zůstat neutrální. Zůstat neutrální znamená souhlasit s tím, že Rusko Ukrajinu pohltí. Je možné zastávat proputinovský názor, že je to žádoucí a správné, nebo je možné přát Ukrajině svobodu a nezávislost a v jejím boji ji podporovat. Ano, takto černobílé to je. Střední cesta neexistuje.

Samozřejmě je možné tvářit se, jako by existovala. Tvrdit, že nás křesťanů se to netýká. Nebo že Ukrajina by se měla vzdát. Nebylo by ale poctivé tvářit se, že tato naše volba zůstane bez následků.

Jiný příklad: Chodit k volbám?

Méně naléhavá otázka je, zda chodit k volbám. Jsou křesťané, kteří se odmítají ve věcech veřejných jakkoli angažovat a tuto angažovanost vidí jako snahu dosáhnout Božího království lidskými prostředky a snahami. Některým lidem mohu stokrát opakovat, že politiku a vůbec angažovanost ve věcech veřejných nevidím jako samospasitelnou a že si dobře uvědomuji, že až přijde Pán, bude náhle všechno jinak. Ovšem i nechození k volbám je politický postoj, který má určité následky. Je to méně vyhrocené než válka na Ukrajině, ale nejde o zanedbatelnou záležitost. Pokud někdo nechodí k volbám s tím, že politika je špinavá věc, měl by si uvědomit, že odmítnutím své angažovanosti tuto oblast přenechává špinavým lidem, nebo že je alespoň posiluje. Ano, je to postoj, který zaujímali a zaujímají i někteří šlechetní lidé. Například můj oblíbený Jan Karafiát, známý jako autor Broučků a k naší škodě méně známý jako skvělý kazatel, za první republiky raději zaplatil pokutu, než aby šel k volbám (volby byly za první republiky povinné). Za méně šlechetné ovšem považuji skutečnost, že v účasti na volbách bránil své hospodyni, nicméně pokutu za ni nezaplatil.

Volba není vždy snadná

Svět je komplikovaný a rozhodně není černobílý. A my nejsme ušetřeni voleb, které nebývají vždy snadné. Hledejme nejprve Boží království a jeho spravedlnost. A počítejme s tím, že se čas od času dostaneme do situace, kdy bude třeba říci buď „ano“ nebo „ne“.

Dan Drápal

16. srpna 2022

Přečteno 158-krát