Neuvěřitelný Ochranov

„Moravské“ misijní hnutí zasáhlo svět

Šedesát roků předtím, než William Carey, známý jako „otec moderní misie“, odplul do Indie, a 150 let před přistáním Hudsona Taylora v Číně vyrazili z Ochranova dva chasníci pěšky do Hamburku a zamířili přes Atlantik, aby zvěstovali evangelium černým otrokům. Potomci a následovníci Jednoty bratrské, kterou protireformace v Čechách a na Moravě prakticky zlikvidovala, prožili v exilu duchovní obnovu a z malého lužického městečka Ochranova (Herrnhutu) expandovali na pět kontinentů. Během dvaceti let založili ochranovští Moravané více misií než všechny ostatní protestantské církve za předcházející dvě století.

Letos si připomínáme 300 let od založení Ochranova (17. června 1722) a 290 let od zahájení „moravské misie“ (21. srpna 1732).

Po bitvě na Bílé hoře dopadla na Čechy a Moravu plnou silou protireformace. Násilná rekatolizace znamenala konfiskaci protestantských majetků, nucenou emigraci a v případě poddaných kruté věznění, mučení a popravy. Mnoho evangelíků prchalo do zemí s protestantskou vrchností – na Slovensko, do Polska a zejména do Německa.

Navzdory pronásledování se lidé na mnoha místech potají scházeli k modlitbám a četbě Písma. Památku Večeře Páně jim přinášeli cestující kazatelé, kteří tajně přicházeli hlavně z Pruska. Víra se předávala z generace na generaci zejména na severní Moravě, kde v okolí Suchdola a Fulneku měla Jednota bratrská silné německé sbory.

Když počátkem osmnáctého století náboženský útlak ještě zesílil, další a další evangelíci hledali svobodu víry a svědomí v exilu. Mířili na protestantská panství, kde nacházeli útočiště.

Předehra v Německu

Mikuláš Ludvík, hrabě Zinzendorf (1700–1760) pocházel z urozené křesťanské rodiny. Po smrti otce ho vychovávala babička Kateřina z Gersdorfu, zbožná, vzdělaná žena, která malovala, skládala německé a latinské básně a četla Bibli v řečtině a hebrejštině. Na jejím zámku v Grosshennersdorfu se často konala probuzenecká shromáždění. Mikuláš se už jako malý často modlil, a jakmile se naučil psát, psal dopisy Ježíši a házel je z okna zámecké věže.

portrét hraběte Zinzendorfa
Mikuláš Ludvík, hrabě Zinzendorf. Zdroj: Wikipedia

Studoval v Halle na pietistických školách Franckeho a po absolvování práv ve Wittembergu nastoupil do státních služeb jako dvorní a justiční rada v Drážďanech. Navzdory vysokému společenskému postavení konal ve svém domě pobožnosti, kterých se mohlo účastnit nejen služebnictvo, ale směl přijít každý, kdo měl zájem.

Zlom v jeho životě znamenala návštěva düsseldorfské obrazárny, kde se zastavil před obrazem ukřižovaného Krista s nápisem: „Toto učinil jsem pro tebe, co činíš ty pro mne?“ Uvědomil si, že jeho odpověď zní „velmi málo“, a modlil se ke Spasiteli, aby ho přitáhl k sobě. Tehdy si poznamenal do deníku: „Miloval jsem ho už dlouho, ale ve skutečnosti jsem pro něj nikdy nic neudělal. Od nynějška budu činit všecko, k čemu mě povede.“

Předehra na Moravě

Kristián David ze Ženklavy u Štramberka byl vychován přísně katolicky. Podle vlastních slov „vzýval všechny svaté, třikrát denně klekal před mariánským obrazem a chodil na poutě a procesí“. Nic z toho mu ale nedávalo vnitřní klid. Učil se v Holešově tesařem a jednoho dne našel na půdě v domě svého mistra ukrytou Bibli. Jeho mistr – tajný evangelík – mu vyprávěl, že uctívání obrazů a svatých jsou lidská přikázání, klanět se má člověk pouze samému Bohu, a svatí nemohou nikomu pomoci, protože jedině Ježíš Kristus je cesta, pravda i život.

portrét Kristiána Davida
Kristián David. Zdroj: Wikipedia

Hluboce jej zasáhla zkušenost, o které si do deníku zapsal: „Ve městě žili počestní, poctiví lidé, kteří celým svým srdcem hledali Boha a tajně se shromažďovali ke svým pobožnostem. Byli vyzrazeni a dvanáct mužů bylo uvězněno ve sklepě radnice. Ve vězení ale zůstávali radostné a dobré mysli, zpívajíce a modlíce se k živému Bohu dnem i nocí tak srdečně, že mnoho lidí bylo velice pohnuto, protože je mohli sklepní dírou dobře poslouchati. Stále se tam shromažďovalo mnoho lidí, kteří jim naslouchali, a většina byla dojata k slzám.“

Kristiánovy další osudy by vydaly na román. Cestoval na Slovensko, do Uher, po Německu, až se v roce 1722 objevil v lužickém Zhořelci (Görlitz), kde poznal hraběte Zinzendorfa. Když mu vyprávěl o pronásledování nekatolíků ve své vlasti, byl hrabě dojat a slíbil mu, že kdo chce svobodně vyznávat svou víru, může se usadit na jeho panství. David se vrátil na Moravu a všem o tom nadšeně vyprávěl. V jeho rodném kraji stále žily vzpomínky na působení J. A. Komenského a víra byla udržována kázáními pietistického faráře Steinmetze v Chrámu milosti v Těšíně, kam nekatolíci přes značné nebezpečí tajně chodívali.

První uprchlíci

Kristián David začal přivádět exulanty. První byli Augustin a Jakub Neisserovi, nožíři ze Žiliny u Nového Jičína. Měli prosperující živnost, ale všechno nechali za sebou. Rozloučení s rodinou nebylo snadné: „Matka jejich, kteréž to pověděli, padala z jedné mdloby do druhé a rozlítostnila je tak, že se nemohli již téměř přemoci. Modlitbou však zvítězili a podařilo se jim i matku spokojiti.“ V noci 8. června 1722 se vydali na nebezpečnou cestu s manželkami, dětmi a s dvěma příbuznými.

Tajně odcházela na sever přes Hrubý Jeseník také trojice mladých Nitschmannů a dvou jejich kamarádů. Za zády nechali rodinné statky, nemohli si vzít vůbec nic. Ti, kdo zůstali, byli podrobeni krutému zacházení a mučení, které často nevydrželi. Rodiče Davida Nitschmanna Georg a Judita byli o půlnoci vytaženi z postelí a odvlečeni do vězení. Zabavili jim veškerý majetek a pozemky i dům, kam už nikdy neměli vstoupit. Po týdnu se otci podařilo z vězení utéct, jeho matku poslali o dva dny později, aby ho našla. Schovala se ve vesnici a pak spolu opustili vlast. Do Ochranova přišli po měsíci na útěku „téměř nazí a bez ničeho“.

mapka s trasou emigrace
Cesta prchajících moravských evangelíků. Zdroj: Život víry

Jiný exulant vyprávěl: „Šli jsme já, moje manželka, a dceru svou jsem nesl na zádech v koši. Ta cesta byla tuze těžká, a tak jsme šest nocí musili jít a ve dne jsme odpočívali. V Čechách až na Slezské hory a přes Krkonošské hory, tu jsme měli velmi obtížnou cestu, má dcera Kateřina mně na těch horách vypadla přes hlavu z koše do sněhu a ztratila se nám, že jsme ji dlouho najíti nemohli a měli jsme o ni velkou starost. Pak jsme v jednom místě musili jít přes vodu, tu bylo tuze nebezpečno, a k tomu jsme již byli cele špatní a velmi unavení, však náš milý Spasitel přeci zachoval, že jsme šťastně k naší velké radosti přišli do Slezska.“

„Pod ochranou Páně“

Správce hraběcího panství Johann Heitz přidělil uprchlíkům místo k usídlení. Úmyslně nechtěl, aby šli do Berthelsdorfu, poněvadž jako reformovaný poznal, že by se Moravanům v luterském prostředí nemuselo líbit. Určil místo v lese u cesty z Lubije (Löbau) do Žitavy (Zittau) pod kopcem zvaným Hutberg. Zde Kristian David 17. června 1722 porazil první strom ke stavbě svého obydlí se slovy žalmu 84,4: „I ten vrabec nalezl sobě místo a vlaštovice hnízdo, v němž by schránila mladé své při oltářích tvých, Hospodine zástupů!“

Jméno kopce Hutberg bylo přijato jako dobré znamení. Správce Heitz o tom Zinzendorfovi napsal: „Dej Bůh, aby Vaše Jasnost mohla vybudovati na tomto kopci zvaném Hutberg město, které by nejen samo stálo ,pod ochranou Páně ‘(unter des Herrens Hut), ale jehož všichni obyvatelé by stáli neúnavně ,na stráži Páně‘ (auf des Herrens Hut).“ Tato slovní hříčka dala nové osadě jméno Herrnhut, česky Ochranov.

S rychlým růstem nové osady se však začaly kupit problémy. Přišli pietisté z Německa, jiní byli luteráni, další kalvinisté a ještě další různí odpadlíci nebo náboženští blouznivci. Problémy narostly i s příchodem skupiny schwenkfeldiánů a naráželo na sebe i luteránství faráře Rotheho s kalvinismem správce Heitze. Ukázalo se, že žít pospolu není vůbec snadné.

Čistota, prostota, milost

„Bratrská smlouva“ začínala těmito slovy: „Obyvatelé Ochranova si budou navždy připomínat, že Ochranov byl vybudován milostí živého Boha, že je to dílo jeho rukou, že nebylo jeho úmyslem vystavět nové město, ale pouze sídlo pro bratry a bratrskou věc. Ochranov a jeho původní obyvatelé musí zůstávat ve stálém svazku lásky se všemi dětmi Božími, ať jsou jakéhokoliv náboženského přesvědčení, nesmějí nikoho odsuzovat, nesmějí s nikým vstupovat do sporů a chovat se nepěkně vůči druhým, nýbrž se mají snažit sami zachovávat čisté učení, prostotu a milost.“

Snahu, aby všichni splynuli s luterskou církví, Moravané odmítali. Chtěli se řídit řády svých otců; problém byl, že přesně nevěděli, jaké řády to byly. Pak se Zinzendorfovi dostalo do ruky latinské vydání „Řádu Českých bratří“ s historickou předmluvou od Komenského. Při čtení si uvědomil, že Jednota bratrská není sekta, ale že měla důkladně propracovanou strukturu i řád „dávno předtím, než se luterství vůbec objevilo“.

O svém dojmu z četby napsal: „Nebylo ani potřebí dlouho číst žalostné naříkání stařičkého Komenského, že s bratrskou církvičkou je konec a že zavírá za ní dvéře, … již tu bylo rozhodnutí moje: Chci napomáhat, seč jsem, i kdybych měl obětovat své jmění a statek, svou čest a život; tato hrstka Páně budiž jemu zachována, pokud sám opět nepřijde.“ Ihned přeložil německý výtah brožurky, na společném setkání byla přijata „Bratrská smlouva“ a došlo ke smíření.

Duchovní probuzení

Smíření a vzájemné odpuštění mělo dramatické následky. Čteme o nich: „V neděli dne 10. srpna stalo se při poledním shromáždění v Ochranově, že pana Rothe bylo lze zříti uchváceného jako nějakou neobyčejnou skoro mocí a když zároveň padl před Bohem na kolena, celá s ním pokleknuvší církev byla jako u vytržení. Modlitba, píseň za písní, spojení a sloučení za jedním účelem, pláč a úpění trvaly až do půlnoci.“ Poté farář Rothe pozval ochranovské na středeční slavnost Večeře Páně do Berthelsdorfu.

To, co se stalo ve středu dopoledne 13. srpna 1727, nedokázal nikdo z účastníků plně vystihnout: „V poledne toho dne byli v domě Božím naplněni takovými pocity, že nevěděli, zda žijí na zemi anebo již odešli do nebe. Duch svatý sestoupil na nás a v těch dnech velké divy a zázraky zaujaly místo v našem středu. Od oné doby sotva minul den, abychom neviděli konati jeho všemohoucí dílo uprostřed nás. Pojal nás veliký hlad po slově Božím, takže jsme mívali každého dne třikrát pobožnosti, a sice o páté a osmé hodině ranní a v devět hodin večer. Sebeláska i každá neposlušnost zmizely a mocný příval milosti přenesl nás všecky do velkého moře Boží lásky.“

Hrabě Zinzendorf pojmenoval tuto událost „den vylití Ducha svatého na ono shromáždění – jeho Letnice“. Napsal: „Spasitel přišel k nám – Duch, jehož obecenství jsme až dosud neprožili a ani jej neznali … Až dotud my jsme byli vůdci a pomocníky. Nyní Duch svatý sám převzal plnou vládu ve všech a ve všem.“

Vzhůru do světa

V dubnu 1731 se Zinzendorf v Kodani seznámil s komorníkem jménem Antonín. Tento černý sluha mu vypravoval o ubohém životě otroků na plantážích, kteří prý touží poznat pravého Boha. Dva mladí muži, Leonard Dober a Tobias Leupold prožili touhu jít těmto otrokům zvěstovat evangelium a prohlásili, že pokud není možné otrokům přinést zvěst o Bohu jinak, jsou ochotni se třeba i sami stát otroky. Mnozí to považovali za bláznivý nápad horkých hlav a otázka misie byla v ochranovském sboru zkoumána a zvažována celý rok.

Nakonec bylo rozhodnuto, že půjde Dober a jako jeho průvodce zkušený David Nitschmann. Brzy ráno 21. srpna 1732 je hrabě Zinzendorf odvezl do Budyšína (Bautzen), se vzkládáním rukou je odevzdal do Boží milosti a bratři vyrazili pěšky přes Hamburk do Kodaně. Podařilo se jim nastoupit na holandskou loď a po deseti týdnech plavby dorazili na ostrov Svatého Tomáše v Karibiku. Navázali kontakt s otroky a ti jim vděčně naslouchali. Méně se to líbilo jejich pánům. Pochopitelně neviděli rádi buřiče, kteří otrokům namlouvali, že jsou plnohodnotné lidské bytosti, které Bůh miluje stejně jako bílé.

perokresba
Křest Indiánů v Betlehemu. Zdroj: Archiv Jednoty bratrské

Misionáři pak z Ochranova vyráželi každý rok na další místa, někdy i do více směrů. V roce 1733 k Eskymákům do Grónska, 1734 do Laponska a Gruzie, 1735 k Arawakům do Surinamu v Jižní Americe a Čerokézům do Georgie v Americe Severní, 1737 ke Křovákům do Jižní Afriky, dále do Guineje, Estonska, Litvy a do Ruska, 1738 do židovské čtvrti v Amsterodamu, 1739 do Alžíru, 1740 na Cejlon, do Rumunska a Konstantinopole. A ještě dál: na Jamajku, Barbados, do Egypta, Etiopie, Persie, k Tatarům na Kavkaz, do Indie, Bengálska, na Labrador, Nikobarské ostrovy, do Nikaraguy, Laponska, Rumunska, Austrálie, Nepálu, Himaláje, ruského Povolží…

Ochranovský misijní zápal

Byl to neskutečný misijní „drajv“ – z malého městečka se 600 obyvateli odešlo za deset let více než sedmdesát misionářů, za necelých 30 let jich bylo celkem 226. Pro srovnání: V roce 1800 měly všechny protestantské církve dohromady 30 misionářů, ochranovská Jednota bratrská 90 (bez manželek). Muže a ženy, kteří mnohdy pro nesení evangelia doslova obětovali své životy. Když například roku 1734 připlulo na ostrov Svatého Tomáše 18 dobrovolníků, během tří měsíců jich 10 pohřbili. V květnu 1735 přibylo dalších jedenáct, ale z celkových 19 jich nezvyklé nemoci a vražedné podnebí zahubily 12.

Rozčilený William Carey

Ve čtvrtek 13. října 1791 vládla na setkání baptistických pastorů v anglickém Ketteringu rozpačitá nálada. William Carey se je snažil nadchnout pro myšlenku misie, ale veškeré jeho přesvědčování bylo marné. Nakonec se rozčilil a hodil na stůl několik výtisků „Pravidelných zpráv“ – útlé brožurky, kterou vydávali Moravané se zprávami z misie v Karibiku, Grónsku, mezi indiány, v Jižní Africe a na Cejlonu. Pobouřeně zvolal: „Podívejte, co dokázali tihle Moravané! Nemohli bychom se my baptisté aspoň pokusit následovat jejich příkladu, a v poslušnosti našeho nebeského Mistra jít do světa kázat evangelium pohanům?“ Na jeho podnět byla o rok později založena Anglická baptistická misijní společnost.

Na stovky míst přinesli Moravané nejen zvěst o Boží lásce, ale zároveň zakládali školy a své posluchače vzdělávali. Domorodci neměli gramatiku, proto ji vytvářeli, sestavovali slovníky a do jejich jazyků překládali Bibli. Matyáš Stach z Mankovic (1711–1787) vydal eskymáckou mluvnici a slovník, David Zeisberger (1721–1808) sestavil mluvnici a slovník indiánů Irokézů, Theofil Schumann (1770–1850) vytvořil slovník indiánů Arawaků, Heinrich August Jäschke (1817–1883) vydal tibetskou mluvnici a tibetsko-anglický slovník, vydávaný dodnes.

Místo závěru nezbývá než vyjádřit vděčnost za dílo, ke kterému si Bůh použil lidi, kteří se mu cele odevzdali. A nesmírný obdiv za jejich statečnost a obětavost. Vzpomínáme na ně a jsme hrdí na své předky.

Ing. Jaroslav Pleva je kazatelem BJB v Litoměřicích.

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2022/6, str. 22 (www.zivotviry.cz).

Filmové dokumenty o Moravských bratřích

Přečteno 182-krát