Když věda překročí své hranice

Galileův spor s církví

Když slyšíme jména Luther nebo Kalvín, je nám jasné, že jde o muže, kteří měli spory s církví své doby pro své teologické názory. Zápasy reformace se týkaly čistě duchovních témat. Galileo Galilei byl přírodovědec, který se dostal do sporu s tehdejší církví pro své názory o povaze přírody. Jeho kniha, kterou si o své problémy řekl, se jmenuje Rozmluvy a anglický přírodovědec Hobbes o ní roku 1634 podal do Londýna v jednom dopise tuto zprávu: „Slyšel jsem, že byla v Itálii stažena z prodeje, protože poškozuje jejich náboženství více, než kolik mu uškodily všechny Lutherovy a Kalvínovy spisy dohromady. Tak velký je rozpor, který, jak oni myslí, existuje mezi jejich náboženstvím a zdravým rozumem.“ Tato Galileiho kniha se dostala na index zakázaných knih, ze kterého ji katolická církev oficiálně vypustila až roku 1822! To je pro nás velikou výstrahou: Nesmíme se dostat do situace Galileiho odpůrců, ale přesto si chceme říci, že existuje něco, co bychom mohli nazvat biblickou filozofií přírody.

Pohled Písma je založen na principu zjevení, jeho středem je Kristus a všechny odpovědi na základní otázky života jsou dávány z hlediska Božího jednání se světem a člověkem. Pohled současné vědy je evolucionistický, jeho středem je člověk, a odtud jsou odvozovány odpovědi na globální otázky světonázorové povahy. Jak jsme už naznačili jménem Galileiho, bylo by omylem se domnívat, že nesoulad mezi poznáním vědy a pohledem víry je produktem současné doby.

Koperník zastavil Slunce

Věda v dnešním chápání začala vznikat už ve středověku. Podívejme se proto trochu do historie, abychom lépe pochopili některé hlavní souvislosti. Až do Koperníka byla základem veškeré astronomie Ptolemaiova geocentrická soustava (viz obrázek), podle které Země setrvávala nehybně ve středu veškerenstva a kolem ní se v několika sférách pohybovala všechna nebeská tělesa, včetně Slunce. Nad těmito sférami bylo „sídlo Boha“ (Habitaculum Dei). Ptolemaios byl řecký astronom 2. stol. po Kr., který ve svém díle navázal na Aristotelovu fyziku, jejímž základem bylo tvrzení, že Země setrvává v klidu. A protože pohyby nebeských těles nebylo možné popřít, postuloval pro vnější vesmír existenci nebeského éteru, který je v neustálém kruhovém pohybu. Na tento základ navázal Ptolemaios a jeho hlavní spis Almagest, podporovaný církví, působil až hluboko do 16. století. Teprve velký polský astronom Mikuláš Koperník (nar. 1473) poznal, že Země není nehybná, ale spolu s ostatními planetami obíhá kolem Slunce, a položil tak základy moderní astronomie. „Zastavil Slunce a pohnul Zemí“, říká nápis na jeho pomníku v italské Toruni. Dnes si jen velice těžko dovedeme představit, jak revoluční a odvážná myšlenka to byla. Koperník měl štěstí, protože zemřel v klidu roku 1543. Avšak v roce 1616 vyšel papežský dekret, který jeho myšlenky odmítl s odůvodněním, že se „neshodují s Písmem svatým“, a jeho spis se ocitl na indexu zakázaných knih. O co v tomto sporu vlastně šlo?

Fyzikem se v antickém smyslu rozuměl ten, jehož předmětem bádání byla celá fýzis – příroda. V evropském středověku pak tuto funkci fyziky přejala teologie. A odtud je zřejmý hlavní důsledek Koperníkova vystoupení: Nešlo jen o přeměnu ústředního tělesa v planetární soustavě, ale především šlo o převrat v relaci „matematika versus teologie“. Astronomie pracovala matematicky a v Koperníkových rukou se stala vědou odkrývající skutečné uspořádání světa, aniž cítila potřebu nějaké vyšší autority. Není divu, že středověká církev, která měla mocenskou hegemonii, byla k novým idejím velmi nedůtklivá a často volila velice nevybíravé prostředky k jejich potlačování. To dokládá celá řada procesů s vědci v 16. a 17. století, z nichž ty nejznámější – upálení Giordana Bruna v Římě roku 1600 a pozdější proces Galileiho – se staly pro následující dobu trvalým mementem.

Galilei dostal od církve první výstrahu v roce 1616. Když si nedal říci, jednala s ním inkvizice mnohem drastičtěji. Byl zaveden do mučírny, kde mu bylo předvedeno všechno, co čeká toho, kdo dostatečně nerespektuje učitelský úřad Církve. Není tedy divu, že zastrašený stárnoucí Galilei roku 1633 podepsal před inkvizicí toto prohlášení: „Svaté oficium prohlásilo mě za krajně podezřelého z kacířství, tedy z toho, že jsem se domníval a věřil, že Slunce je středem světa a nehybné, a že Země není středem světa a pohybuje se… V touze zbavit mysli Vašich eminencí a všech věrných křesťanů tohoto vážného podezření… s nepředstíranou vírou odvolávám, proklínám a zatracuji řečené omyly a bludy… a přísahám, že v budoucnu už nikdy neřeknu, ani nebudu tvrdit, slovem ani písmem, nic, kvůli čemu by vůči mně mohlo vzniknout podobné podezření.“ Teprve v roce 1981 byla papežem Janem Pavlem II. ustavena komise pro posouzení Galileiho případu, která připravila podklady pro jeho rehabilitaci. K té došlo v roce 1992, 350 let po Galileiho smrti.

Překročená kompetence vědy

Mohlo by zdát, že se věda jednoznačně prosadila proti teologii a že tak vznikl určitý historický precedens, směrodatný pro naše uvažování o světě. Ve skutečnosti však šlo o to, že vznikla situace, kdy si svůj vzájemný vztah musely ujasnit věda a zjevení. Spor „Koperník – Ptolemaios“ nebyl totiž sporem mezi teismem a ateismem – vždyť se odehrával v myšlenkovém prostředí (či na ideovém základě) křesťanské církve. Koperník, Kepler, Tycho de Brahe, Giordano Bruno a později i Newton, Faraday a mnozí další – to byli upřímně věřící lidé, kterým se hlubší poznání o přírodě promítalo do hlubšího poznání o Bohu. Problém byl v tom, že tehdejší církev novou situaci špatně pochopila a proti rodící se moderní vědě, které patřila budoucnost, se mylně ztotožňovala se starými překonanými názory. Za poznámku stojí, že na jezuitských univerzitách v Praze a Olomouci byla až do poloviny 18. století zeměkoule nehybným středem světa.

V přístupu vědy je příroda objektem činnosti člověka – věda se snaží zjistit, jak příroda funguje. Spolehlivost jejích metod nám potvrzuje naše každodenní zkušenost, neboť vidíme jejich úspěšnou aplikaci do nejrůznějších oblastí. Tím si věda získává naši důvěru a stává se pro nás autoritou. Problémem ale je, že pak máme tendenci přijímat její poučení jako směrodatná i tam, kde věda – ať už vědomě či nevědomě – překračuje svou kompetenci. To se týká zejména otázek světonázorové povahy – vývoje vesmíru a vzniku života – kde nám předkládá pohled, ve kterém pro Boha a jeho skutky stvoření není žádné místo. Je to pohled na vesmír v procesu nepřetržitého vývoje, který zahrnuje vesmír v celém jeho rozsahu a v celé jeho historii.

Podle této ideje je celý vesmír, tak jak ho dnes známe, výsledkem proběhlé astrofyzikální evoluce, jejíž počátek je kladen do doby zhruba před 15 až 20 miliardami let. Naše Země vznikla asi před 4,5 miliardami let, potom postupně chladla, až na ní mohly začít probíhat biochemické procesy, vedoucí ke vzniku a rozvoji života. Tyto procesy produkovaly nejdříve malé a jednoduché molekuly, ze kterých se postupně stávaly stále složitější molekuly organické. Ty se v určité fázi staly základem tzv. biochemické evoluce, která vedla až ke vzniku života. Život postupně nabýval stále složitějších forem, až se zde nakonec objevil člověk jako vrchol celého tohoto vývojového procesu. Tento obraz světa imponuje svou univerzálností, neboť popisuje a vykládá vesmír jako celek, včetně všech dílčích aspektů kosmologie, geologie, biologie i antropologie. Jeho síla a účinnost spočívá v tom, že je podporován autoritou vědy jakožto exaktní disciplíny. Jen málokdo si uvědomuje, že právě tady věda překračuje svou kompetenci.

Věda je popis a ne vysvětlení

Pokud se týče pohledu víry, je jisté, že důraz na zjevení je pro ni věcí naprosto podstatnou, protože bez něho – jako např. v koncepcích typu deismu či přírodní teologie – se dostává do polohy pouhé filozofie. V křesťanství jde samozřejmě především o smíření individuálního hříšníka s Bohem skrze dílo Kristovo, ale předmětem naší víry není jen duše člověka, nýbrž celá stvořená skutečnost: Boží zjevení zahrnuje i celkový pohled na svět, ve kterém se člověk, příroda a Bůh nacházejí v určitých vzájemných souvislostech. Prof. E. H. Andrews to vyjadřuje takto: „Fundamentální ideu, že vědecké zkoumání může poskytnout nezávislý pohled na svět na rozdíl od Písma, je nutno odmítnout. Zjevení a vědu nelze držet ve vodotěsných odděleních. Je naší povinností, věříme-li ve zjevení, abychom vysvětlili jejich vzájemnou relaci… Věda je v podstatě popisem přírody, nikoli vysvětlením.“

Zakladatelé novověké vědy v 17. století doufali, že věda se bude vyvíjet takovým způsobem, že člověku poskytne odpovědi na jeho staré otázky – totiž co je třeba dělat, aby vývoj společnosti směřoval k optimálnímu individuálnímu a společenskému blahu. „Dnes je evidentní“, říká jeden současný teoretik, „že tento starý sen je neodvolatelně odesněn. Věda může lidem poskytnout pomoc v množství detailních problémů. Je však daleka toho, aby dala směrnici pro jednání a orientaci v podstatných otázkách života. Naopak: Právě pro zacházení s vědou je třeba mít k dispozici spolehlivá měřítka.“ Musíme si být vědomi nejen hodnoty a užitečnosti vědy, ale také jejích hranic a omezené kompetence.

Bezpečné vědění je nám odepřeno.

Karl Popper, teoretik poznání

Věda je svou povahou otevřená disciplína. Známý teoretik poznání Karl Popper se k této otázce vyjádřil příměrem, který má něco společného s biblickým podobenstvím o stavění domu: „Věda nebuduje na nějakém skalnatém základě. Spíše jde o bažinu, nad kterou staví smělé konstrukce svých teorií…“ a shrnuje: „Bezpečné vědění je nám odepřeno.“ Ptolemaiův geocentrický systém platil po ohromnou dobu více než 1,5 tisíce let a byl bez rozdílu přijímán prostými lidmi i největšími vzdělanci té doby. Nakonec však jeho čas pominul. Jeden z prvních nositelů Nobelovy ceny, slavný švédský chemik Svante Arrhenius, vydal začátkem minulého století – zhruba před devadesáti lety – knihu s názvem Vznikání světů, věnovanou kosmologickým otázkám. Když si ji však přečteme dnes, zjistíme, že nám toto dílo, na svou dobu tak pozoruhodné, již nemá v podstatě co říci.

Vyšlo jako článek Galilei a stvoření, Život víry, č. 7–8/2002, s. 17 (www.zivotviry.cz)

Poznámka: Galileiho prohlášení před inkvizicí je uvedeno podle M. White, Antikrist Galileo, 2007

Přečteno 231-krát