Exodus: Zázrak? V Rudém moři?
recenze filmu The Red Sea Miracle od Tima Mahoneyho
Vždy mě při četbě Mojžíšových knih mátly mapy v příloze bible. Zdálo se mi, že pořadí událostí ve vyprávění nějak nesedí s rozložením míst na mapě. V roce 2020 byly uvedeny dvě části dokumentu Zázrak v Rudém moři (The Red Sea Miracle), které patří do série Patterns of Evidence. Režisér Tim Mahoney se zabývá otázkami okolo exodu, spojenými se zázračným přechodem moře a zničením faraonovy armády. V prvním díle se řeší, kde leží vodní plocha hebrejsky nazývaná Jam suf, a jak dlouhá byla k ní cesta. Druhá část se pak zabývá vlastním zázrakem a možnými fyzikálními jevy s ním souvisejícími.
Postřehy i názory se různí
V rozhovorech ve filmu vystupují lidé různých profesí, jak akademici, tak i laici. Kromě hebraistů a egyptologů jsou to geografové, mořští bilogové, fyzik, softvérový inženýr a další, z nichž většina napsala o této problematice vlastní knihu. Vedle nich vystupují amatérští badatelé, především potápěči. Ačkoli nikdo z protagonistů nezpochybňuje historicitu zmíněných událostí, postupně se rozvíjí zapálená debata, kterou pro přehlednost režisér dělí do dvou táborů. Jedny nazývá protagonisty egyptského přístupu a druhé zastánci hebrejského přístupu.
Pro egyptskou skupinu je charakteristické, že Jam suf hledají mezi mělkými jezery na východě Nilské delty a zázraky spojují spíše s přirozenými činiteli (zázračnost vidí v načasování událostí). V celkovém měřítku jim vše vychází menší, i počet Izraelců vnímají spíše v desetitisících. Naopak pro hebrejský přístup je typické doslovnější čtení textu bible, početně statisíce až několik milionů Izraelců, spojení Jam suf s Rudým mořem a chápání zázraků jako přímého Božího zásahu do fyzického světa.
Kdo by snad čekal nějaké rozuzlení ve formě nezvratného důkazu, který záhadu vyřeší, bude zklamán. Přesto jsou oba díly plné zajímavých názorů, souvislostí a postřehů, jakož i odkazů na archeologické nálezy. Sám Mahoney, který klade otázky a sbírá fakta, aby z nich poskládal logickou mozaiku, zůstává věrný své zásadě a nechává zaznít protichůdné názory. Potom se k nim může vyjádřit protistrana. Jeden z hlavních proudů debaty se točí okolo zázraků. To, že je jeden tábor chce vysvětlit naturalisticky, je částečně způsobené kritickým myšlením, založeným na vědě. U zrodu tohoto paradigmatu stál skotský osvícenský filozof David Hume. Zázrak odporuje přírodním zákonům a všeobecné lidské zkušenosti. Samozřejmě ho není možno opakovat, protože jinak by se stal přírodním zákonem. Aby bylo svědectví o zázraku uvěřitelné, muselo by podle Humea být zaznamenáno současníkem, který se stal jeho očitým svědkem, a vyniká vzdělanností i charakterem (viz také Humeova břitva). Jak podotýká Mahoney, tato kritéria splňuje bezezbytku Mojžíš.
Pokusím se nyní shrnout argumenty pro a proti v obou přístupech. Detaily a další souvislosti samozřejmě v tomto stručném souhrnu zaniknou, proto zájemcům vřele doporučuji shlédnout celý dokument v angličtině. Lze si ho zapůjčit nebo koupit v digitální formě.
Milníky putování Izraele v Egyptě?
Egyptský přístup, který převážil na přelomu 19. a 20. století a ovlivnil například mapy ve všech vydávaných biblích, je založený na uplatňování poznatků egyptologie na biblický text. Jde o hledání egyptských výpůjček (slov) a toponym (místních názvů) v hebrejském originále. Začíná už samotným mořem Jam suf, které je spojováno s egyptským pojmem Pa tufy, což bylo označení pro mělká jezera na pomezí Egypta (např. jezera Ballah a Tanis). Podle vyobrazení na reliéfech v Karnaku byla porostlá rákosím a žili v nich krokodýli. Odtud tedy překlad Rákosové moře. Slovo suf se například vyskytuje v Exodu 2,3 a 2,5; upřesňuje kam skryla Mojžíšova matka košík v Nilu. Pro egyptský přístup je typické naturalistické pojetí zázraků. Rozestoupení moře si vysvětlují pomocí působení východního větru, zmíněného v příběhu. Jak ukazuje simulace softvérového inženýra Carla Drewse, vítr vanoucí rychlostí 100 km/h celou noc by skutečně vysušil jezero Ballah úplně a v jezeře Tanis by vytvořil asi čtyřkilometrový průchod. Voda by sice nestála jako hradba po obou stranách, ale zaplavenému vojsku by tří až čtyřmetrová přílivová vlna jako hradba připadala.
Když sledují zastánci tohoto názoru cestu Izraelců z Ramsesu, nacházejí tábořiště Sukót a Étam na pomezí Egypta, v blízkosti hraničních jezer. Třetí tábořiště mělo být při Jam suf, blíže určené názvy v Exodu 14,2: Pí-chírót, Migdól, Baal-sefón. Mnozí tvrdí, že mohou s velkou pravděpodobností lokalizovat uvedená toponyma. Migdól (což v znamená věž nebo pevnost) různí autoři ztotožňují s různými pohraničními pevnostmi, které lemovaly východ Egypta. Baal-sefón (pán severu, Sefón je hora v Kenaánu) ztotožňuje např. David Rohl s chrámem egyptského boha Amóna, později řeckého boha Dia, kteří odpovídali kenaanskému božstvu Baalovi. Pí-chírót (ústí kanálu či rokle) považují za geografický bod. Celá trasa pochodu k Jam suf, dlouhá asi 19 km, by zabrala řádově dny. (Z tří uvedených tábořišť vyvozují někteří třídenní putování.)
Další klíčové slovo, se kterým tento přístup pracuje, je hebrejské slovo elef. Znamená tisíc, ale může také znamenat vojenský oddíl. Tento význam je mu právě přikládán, když uvažují o počtech Izraelců: 5 až 20 tisících propuštěných otroků.
Chápat zázraky přirozeně či nadpřirozeně?
Mezi naturalistická vysvětlení zázraků patří i úkazy spojené s oblakovým sloupem a sestoupením Hospodina na horu Sinaj. Britský fyzik sir Collin Humphreys vysvětluje, že popsané úkazy – oheň, hustý dým, blýskání, zvuk polnice a zemětřesení velmi dobře popisují výbuch sopky. (Tóny jako zvuk polnice vznikají unikáním horkých plynů úzkými štěrbinami v hoře.) Jelikož zastává kombinaci obou přístupů, spojuje horu Sinaj s pohořím na východ od Akabského zálivu, kde – narozdíl od Sinajského poloostrova – jsou aktivní sopky. Zajímavý je i postřeh Dr. Fredericka Baltze, který shodně zastává teorii sopečného výbuchu. Sopečný popel, který podle něj byl oním oblakovým sloupem, je totiž drsný a když se dostane do ložisek, zaseknou se kola vozu (viz Exodus 14,25).
Oponenti egyptského přístupu namítají kromě zeměpisných argumentů vysvětlených níže i to, že naturalistická vysvětlení zmenšují měřítko zázraků, které podle textu měly Bohu vybudovat trvalou pověst. Ohledně rozdělení mělké vody větrem namítají, že by z vody nevznikly hradby zmíněné v textu Exodu. I na jiných místech, kde je tato událost v bibli připomínána, se používají pojmy navozující dojem hluboké vody. Dr. Lennart Möller k tomu trefně poukazuje na vojenskou taktiku: nebylo by z hlediska strategie účinnější jezero vozbou objet a počkat si na Izraelce na druhém břehu? K egyptským toponymům znějí námitky, že podle Exodu 14,3 a 11 Izrael měl být v poušti vně Egypta a po překročení Jam suf mu už nehrozila egyptská přítomnost. Kromě toho si Mahoney všímá, že Izrael putoval pouští i cestou k moři, ne pouze po jeho překročení. Pokud jde o pojem elef, kritici poukazují na to, že je dvakrát uveden podrobný soupis izraelských bojovníků ze všech kmenů a součet vychází jedině při překladu slovem tisíc.
Doslovnější chápání příběhu
Naproti tomu hebrejský přístup, který vychází přímo z textu bible, sporným slovům přikládá spíše jejich možný hebrejský význam. Celé vyprávění pojímá v mnohem větším měřítku. Jam suf překládá buď jako Moře zkázy nebo Moře na konci – podle významu slova suf odvozeného z hebrejského kořene. Vesměs ho ztotožňuje s Rudým mořem, které se najdeme už v starověkém řeckém překladu Septuagintě. Do 19. století se místo přechodu hledalo v Suezském zálivu, který má ovšem velmi členité dno porostlé korály. První, kdo zaměřil pozornost na Akabský záliv, byl v 19. století jeden z nejvýznačnějších anglických geografů Charles Beke, nositel zlaté medaile Královské geografické společnosti. Důvod, proč se o Akabském zálivu neuvažovalo dříve, je, že na starých řeckých mapách prostě chybí. Bekeovy argumenty byly však zneváženy a za propagování kacířských názorů mu zlatá medaile byla odňata. Při podrobnějším zkoumáním geografického významu Jam suf ve Starém zákoně Akabský záliv nemůžeme opomíjet. Tvořil (tak jako dnes) jižní hranici izraelského území (Ex 23,31). Král Šalomoun si nechal na Jam suf postavit loďstvo na zámořské výpravy – opravdu byly jeho lodě na mělkém egyptském jezeře (1.Královská 9,26)? ptá se geograf Glen Fritz. Jiné odkazy v bibli umísťují Jam suf do těsné blízkosti Edómu. Exodus říká, že hora Sinaj leží v Midjánu, což je bezesporu na severozápadě Saudské Arábie. Apoštol Pavel Galatským píše, že hora Sinaj leží v Arábii. V Akabském zálivu se nabízejí tři lokality, kde různí badatelé hledají místo k přechodu: severní část v okolí dnešního přístavu Elat, tam ve starověku prokazatelně byla mělká jezera porostlá rákosím; obrovská pláž Nuweiba přibližně uprostřed západního pobřeží a Tiránský průliv u jižního cípu Sinajského poloostrova.
Akabský záliv – není daleko?
Samotné putování k Akabskému zálivu podél starověké obchodní cesty do Midjánu znamená překonat vzdálenost asi 240 km, což by trvalo při rychlém přesunu několik týdnů. Z časového hlediska to není problém, protože vyprávění ponechává mezi vyjitím z Egypta a příchodem pod horu Sinaj asi 50 dní. Byli však Izraelité schopni postupovat dost rychle? Byli sice zvyklí na tvrdou práci a podle textu cestovali ve dne i v noci, ale měli s sebou ženy, děti a zvířata. Nabízí se však porovnání s jiným putováním, zachyceným v Genesis 31. Jákob i s rodinou a stády překonal 560 km za 10 dní. Jak podotýká Temple Grandinová, specialistka na vzorce chování dobytka, ovce jsou schopny ujít tolik kolik lidé, v případě nouze se dokonce skoro nemusejí krmit, a napájet je stačí jednou za tři čtyři dny. Spotřebují svůj podkožní tuk, který si později zase doplní. V jarních měsících není v sinajské poušti ani nouze o vodu.
Když pomineme mělká jezera na severu, které uvádějí protagonisti jakési syntézy obou přístupů, jako Humphreys, je zajímavé porovnat profilu dna Akabského zálivu na zbývajících dvou místech. Každopádně tu není ve hře jen obyčejný vítr. Přechod v Tiránském průlivu na jihu by znamenal překonání mělčího moře – asi v 50m hloubce – ale musel by si na začátku poradit se sestupem po 40° svahu do hloubky asi 230 m. V okolí Nuweiby je pevné ploché dno, klesá a pak se zvedá s mírným sklonem asi 6° až 8°, což je běžné pro dálnici a dokonce vyhovuje normě na sklon rampy pro vozíčkáře. Celá cesta 16 km dlouhá a několik kilometrů široká pozvolna klesne až do hloubky úctyhodných 850 m! Tady se opravdu bez Boží intervence nedá uvažovat. Zastáncem jižní varianty je Steve Rud, který podle vlastních slov vychází jen z textu bible. Podrobně zkoumá možný postup podél pobřeží na jih Sinajského poloostrova a potom na saudské straně směrem k hoře Džebel al-Lawz.
Pozoruhodné nálezy
Cestu přes Nuweibu podrobně mapuje geograf Glen Fritz. Mojžíš jistě neměl v úmyslu vést svůj národ přes moře, proto plánoval dorazit pod horu Sinaj (ztotožňuje s Džebel al-Lawz) obchodní stezkou severně od zálivu. Na Boží příkaz však odbočil k moři a prošel vádím Watir, kudy dnes vede silnice po obou stranách lemovaná strmými dvoutisícovými horskými štíty. Na pláž Nuweiba vstoupil Izrael od severu (jeden z možných významů Baal-sefón). Pí-chírót překládá ústí rokliny. V blízkosti se nenajde žádná věž ani pevnost, ale podle něho může slovo migdól být označením pro vysoko se tyčící hory, lemující vstup na pláž. Nuweiba zabírá plochu asi 20–26 km² a svou morfologií dobře odpovídá nejen bibli, ale i podrobnějšímu popisu Flavia Josepha z 1. století n. l., který tvrdí, že Izrael neměl před faraonem kudy uniknout, protože po obou stranách byly strmé hory (Židovské starožitnosti 2. svazek, 15,324-325). V okolí egyptských pohraničních jezer je rovina.
Ze všech zmíněných lokalit je Nuweiba jediná, kde se kdy kdo zabýval hledáním zbytků faraonova vojska. Amatérští badatelé, jako Švéd Dr. Lennart Möller, nafilmovali na dně korálové formace, které mají nezvykle geometricky přesné tvary. Rozměry a tvarem připomínají např.jednotlivá kola s loukotěmi, dvojice kol kolmo spojená osou, trup válečného vozu apod. Detektor kovu ukazuje přítomnost velkého množství kovu přesně v místech, kde by měly být bronzové spoje. Sbírat korály z moře je protizákonné, ale údajně se vzácně našli zmineralizované lidské a koňské kosti. Současná politická situace ani výzbroj potápěčů ovšem nedovolují důkladný průzkum ve větších hloubkách, a tak kromě několika kostí existují jen filmové záběry a svědectví nadšenců.
Laskavý divák nechť posoudí sám
To je také hlavní argument oponentů tohoto výkladu, který je především spojován se jménem kontroverzního amatérského archeologa Rona Wyatta. Tento Američan zpopularizoval Nuweibu v koncem 70. let tvrzením, že na obou koncích trasy přechodu našel sloupy, které s nápisem v paleohebrejské abecedě nechal na památku exodu vztyčit Šalomoun. Sloup na egyptské straně byl zdokumentován, domnělý nápis byl však patrně zničen erozí; sloup na saudské straně nikdo kromě Wyatta neviděl, takže se o něm nedá vážně diskutovat, jak podotýká David Rohl. Odborníci na podmořskou bilogii namítají, že po třechapůltisících let těžko vůbec hledat nějaké artefakty, protože se dřevo i kosti v mořské vodě rychle rozkládají, nejsou-li pohřbeny pod nánosem materiálu ze dna. Nicméně na saudskoarabské straně v přilehlém pohoří existují zajímavé nálezy, zdokumentované z vícero zdrojů, kterým se chce Mahoney věnovat v dalším připravovaném dokumentu, mapujícím polohou hory Sinaj.
Timothy Mahoney: The Red Sea Miracle, Thinking Man Films 2020
Přečteno 161-krát