Nestoriáni: zapomenutá misie v srdci Asie

Když si člověk prohlédne většinu map šíření křesťanství, dojem, že se z východu Římské říše šířilo na západ do Evropy a severní Afriky. To je jen část příběhu, protože až do 14. století vzkvétaly křesťanské sbory i v Asii, a některé z nich existují dodnes. Tato větev církve, nazývaná Asyrská církev Východu, se v 5. století oddělila od hlavního proudu církve, když se přiklonila k odkazu biskupa Nestoria.

syrský nápis
Jméno Ježíš zapsané syrskou abecedou. Zdroj: Wikimedia Commons

Nestoriovo odsouzení

Nestorios byl v 5. století konstantinopolským patriarchou, který se dostal do sporu s alexandrijským patriarchou Cyrilem. Na dogmatické rovině šlo o otázku, byly-li v Kristu dvě jasně oddělitelné přirozenosti – božská a lidská (dyofyzitismus), jak učil Nestorios podle antiochejské školy – nebo jejich spojení bylo tak těsné, že se dá mluvit o jediné přirozenosti (monofyzitismus) – to tvrdil Cyril dle alexandrijské školy. Spor měl být ukončen roku 431 na koncilu v Efezu, kde byl však obrácen na otázku mariologickou. Než Nestoriova skupina dorazila, zahájil Cyril koncil v jejich nepřítomnosti, představil jeho učení a dal schválit biskupům jeho odsouzení jako heretika. Nestorios vystoupil proti mariánskému titulu Bohorodička a byl prohlášen za kacíře a poslán do vyhnanství v Egyptě. Nestoriovi stoupenci odešli na východ a zapojili se do vitální církve, která vynikala misijním zápalem, živým mnišstvím a rozvinutou teologií. S rozvojem orientalistiky a vlivem nových objevů postupně dochází k přehodnocení pohledů na Nestoriovu nauku. Jeho popis Krista se podobá formuli pozdějšího Chalkedonského koncilu.

obraz s postavami mnichů

Procesí nestoriánských mnichů slaví Květnou neděli. Malba ze 7. či 8. století z kostela v čínském Kchočo (Qocho). Zdroj: Wikimedia Commons

Asyrská církev Východu

Asyrská církev Východu označuje skupiny syrských křesťanů, kteří žili mimo území Římské říše v Parthské a později Perské říši na východě. Tam byli vystavováni vlnám pronásledování, jednak jako konkurence zoroastriánství, jednak kvůli podezření z kolaborace s Římem kvůli kontaktům s církví na západě. Aby od sebe odvrátili podezření z kolaborace, prohlásili se roce 424 za nezávislou církev Východu s patriarchátem v Seleukii-Ktésifonu (poblíž Babylonu). Později Církev Východu dostala přezdívku nestoriáni, protože se roku 486 přihlásila k učení Nestoria.

V době svého rozkvětu měli nestoriáni dvacetpět metropolí. Traduje se, že počátky křesťanství v Babylonii sahají k misii apoštola Tomáše. Ten potom odešel do Indie, kde je v Majlapúru (dnešním Madrásu) pochován. V Babylonii spolu s ním podle místní tradice působil Juda Tadeáš, (krátce) i Šimon Petr (ve svém listě zmiňuje církev v Babyloně), a Mar Mari, jeden ze Sedmdesáti.

Nestoriánská misie

Prostřednictvím misijní činnosti se nestoriánství rychle šířilo z Babylonu a Persie dále na východ za hranice sásanovské Persie. V jižní Indii obnovili vyhasínající církev z dob Tomášových, která je doložena už na konci 2. století svědectvím alexandrijského teologa Pantaina. Seleukijský patriarcha vyslal na základě prorockého snu na Malábarské pobřeží v Indii roku 345 skupinu vedenou Tomášem z Kány. S ním přišel i biskup, kněží, diakoni a osadníci z Jeruzaléma, Babylonu a Ninive, kteří měli posílit indickou církev. Od té doby existovalo trvalé spojení mezi syrskou a indickou církví. Nestoriánští misionáři působili i na Arabském poloostrově a pronikali i do Egypta. Z tohoto období je známa např. hrdinná arabská křesťanská královna Mavia.

V roce 544 nestoriáni pod vedením patriarchy Mar Aby I. přijali krédo a závěry Chalkedonského koncilu. Když vypuklo nové pronásledování za vlády panovníka Husrava I., církev mu odolala právě díky vedení Mar Aby I., který byl obrácenéným zoroastriánem. Z této zkoušky vyšla silnější a znásobila své misijní úsilí. Roku 549 Heftalité (tzv. Bílí Hunové) z Transoxánie (území Uzbekistánu a Turkestánu) poslali k patriarchovi žádost o vysvěcení jimi zvoleného biskupa. Mar Aba jim vyhověl s podmínkou, že budou respektovat jak jeho autoritu patriarchy, tak perského panovníka. Později roku 591 přivedl perský vládce Husrav II. zajaté heftalitské bojovníky s kříži vytetovanými na čele, takže se za řekou Oxus (dnešní Amudarja) křesťanství opravdu rozšířilo.

mapa Asie

Provincie Asyrské církve Východu ve středověku. Zdroj: Prowincje Kościoła Wschodu X wiek.svg:, CC BY-SA 3.0

V době rozkvětu měli nestoriáni dvacetpět metropolí. Písemné prameny, nalezené artefakty a další důkazy o nich nashromáždili především syrští a arabští učenci, kteří se zabývají středověkou historií a obchodními stezkami v Asii, jako např. koptský učenec Aziz S. Atiya. V 6. století můžeme doložit činnost nestoriánů kříži v perském stylu nalezenými na Srí Lance a ranými rukopisy z Turkestánu ve střední Asii. V 8. století máme stopy jako si-anskou stélu v Číně, dokumenty z mongolské pouště Gobi, nápisy ve středním Japonsku a v ruském Turkestánu (fresky a ruiny kostelů). Další tři století zastupuje velká sbírka křížů a náhrobků v Kyrgyzstánu (9.–14. stol.) a ze střední Číny, relikvie z Barmy a Malajsie, kříže, nápisy a dokumenty z Tibetu a jižní Číny. Soudobé zmínky připisují nestoriánům působiště také na Jávě, ve Vietnamu, Kambodži a Thajsku, i na Filipínách (např. alexandrijský kupec Kosmas Indikopleustés nebo Marco Polo).

Tibet a Mongolsko

obrázek mongolskécho panovnického páru a dbořanů

Křesťanská královna Sorchaktani, Kublajova matka, s manželem chánem Tolujem. Zdroj: Public Domain

Pokud jde o Tibet, raná přítomnost křesťanů je tam dobře doložena. Zmiňuje se o něm Mar Timotej I. na přelomu 8. a 9. století. Podle Azize S. Atiyi se zachovaly nestoriánské rituály v lámaismu. Poukazuje na očividnou podobnost klášterních řeholí, používání svěcené vody, kadidla a rouch, které lze zpětně sledovat až k nestoriánům ve středověku.

pagoda

Pagoda v Daqinu, tehdejším Čchang-anu, je předmětem kontroverze – byla postavena v období dynastie Thang a podle některých byla původně nestoriánská. Zdroj: Wikimedia Commons

Ve střední Asii řada mongolských a turkických kmenů až po Bajkal na východní Sibiři konvertovala k nestoriánství. O tom svědčí i původní mongolská abeceda odvozená ze syrské, liší se tím, že se píše svisle. V letech 1007–1008 bylo údajně pokřtěno 200 000 Keraitů. Později se keraitská křesťanka Sorchaktani Bechi stala významnou královnou v Mongolské říši. Byla matkou chána Kublaje a považuje se za jednu z nejvlivnějších žen v historii. Zasloužila se o otevření mnoha obchodních cest a intelektuální výměnu v největší světové říši všech dob. Stejně jako její synové, i ona prosazovala náboženskou toleranci všech hlavních náboženství, ovšem v podřízenosti státu.

Čínští křesťané

kamenná stéla s čínskými znaky
Detail si-anské stély, kde je zmínka o Alopenovi. Zdroj: Wikimedia Commons

V Číně se sice působení křesťanů traduje už od 1. století, ale dá se doložit až od misie Alopena v roce 635, který spolu se nestoriánskými misionáři přišel do Číny z Ta-činu (Daqinu – označení pro Byzantskou říši) a setkal se s thangským císařem Tchaj-cungem. Nauka byla zkoumána a následně schválena císařským ediktem umožňujícím její šíření po celé říši. Na počest úspěchů této komunity byla 7. ledna 781 v tehdejším hlavním městě Čchang-anu vztyčena si-anská stéla. Během vlády císaře Wuzonga kolem roku 845 proběhly proticizinecké a protináboženské kampaně, které postihly s nestoriány i buddhisty a zoroastriány. V té době přebývalo v klášterech na tři tisíce nestoriánských mnichů. Nestoriánství tyto represe přežilo a úspěšně se aklimatizovalo v novém kulturním prostředí. Absorbovalo řadu buddhistických i taoistických myšlenek a symboliky (např. symbol kříže vyrůstajícího z lotosu). V průběhu čínských dějin nestoriánství splývá s místními tradicemi. Nové oživení pro něj znamenalo začlenění Číny do Mongolské říše, s jejíž rozpadem však nestoriánství v Číně zaniká. Posledním úderem mu byla islamizace severovýchodních kmenů a uzavření Hedvábné stezky, kudy do Číny kdysi dorazilo. Když byla v 17. století objevena jeziutskými misionáři si-anská stéla, fakt, že křesťanství v Číně existovalo už před tisícem let, vzbudil všeobecný údiv.

Odkaz nestoriánské církve

Kublajchán si žádá misionáře

Když Čínu roku 1266 navštívili benátští obchodníci Niccolo a Matteo Polovi, vzkázal chán Kublaj papeži Klementovi IV., aby mu neprodleně poslal 100 mužů znalých křesťanského náboženství. Znal totiž křesťanství díky působení nestoriánů. Napsal, že pokud ho přesvědčí: „Dám se pokřtít, potom i všichni mí šlechtici a velmoži se svými poddanými. A tak nakonec bude více křesťanů zde než ve vašich končinách.“ Kromě toho si přál trochu oleje z lampy hořící u Kristova hrobu. Klementův nástupce Řehoř X. však v roce 1271 poslal s bratry Polovými kromě oleje jen dva dominikánské mnichy, kteří do Číny ani nedorazili. Zato se však Marco Polo, který se k této výpravě připojil, stal Kublajovým oblíbencem a vyznamenal se v jeho službách.

Nestoriáni pečovali o rozvoj kultury a vzdělanosti. Byli zdatnými obchodníky, řemeslníky a lékaři. Těžištěm jejich působení byly teologické školy v syrské Edesse a v perském Nisibis (v provincii Adiabéně), kam se později uchýlil zbytek nestoriánů z Edessy, když byla jejich škola zavřena římským císařem. Po dobytí Persie muslimy v polovině 7. století pokračovali v činnosti jako komunity dhimmiů (nemuslimů) pod nadvládou sunitského chalífátu. Málokdo ví, že právě jejich kláštery se zasloužili o uchování a předání antické vzdělanosti nejdříve arabskému světu, a jeho prostřednictvím potom středověké Evropě.

epitaf s křížem a lotosem
Epitaf nestoriánského křesťana nalezený v Čchifengu (Chifeng) v mongolském vnitrozemí. Syrské písmo bylo v Mongolsku psáno svisle, místo vodorovně. Zdroj: Wikimedia Commons

Úpadek a další vývoj

Rozpad Mongolské říše ve 14. století znamenal ovšem pro nestoriánství téměř srmtelnou ránu. Mnozí se stali obětí krutého pronásledování chána Tímúra (Tamerlána). V 16. století se velké části nestorianismu sjednotily s Římem (chaldejští a malábarští křesťané). Asyrské církvi zůstaly komunity v Kurdistánu mezi jezery Van a Urmíja (v dnešní Sýrii, Iráku, Íránu a Turecku), a na malábarském pobřeží v Indii (ve státě Kérala). Pogromy, které stíhali nestoriány v 20. století a rostoucí tlak islamistů, který vyústil v řádění Islámského státu, vyhnaly velkou část nestoriánských křesťanů na Západ. Vznikla početná skupina nestoriánů v USA a část jich odešla do Argentiny. Církev má v současnosti dva patriarchy – jeden žije v Morton Grove ve státě Illinois v USA a druhý sídlí v iráckém Bagdádu.

interiér kamenného kostela
Asyrský kostel sv. Marie v azerbajdžánském městě Urmíja. Foto: Ali Heidari – علی حیدری – Own work, CC BY-SA 4.0,

Zvláštností nestoriánů je odmítání dědičného hříchu: každý hřích je otázkou osobního selhání. Zvláštní úctu prokazují Ježíšově matce Marii, nazývané Kristorodička. Svátostí je sedm: křest, eucharistie, svěcení kněží, odpuštění hříchů, svěcení kvasu, svěcení oleje a kříže. Bohoslužebnou řečí je stará východosyrština. Uplatňuje se jen vokální hudební projev a chrámový prostor je zdoben pouze křížem. Používá se syrský překlad Bible zvaný Pešita. V Apoštolské církvi Východu byla zavedena dědičnost úřadu patriarchy – zpravidla přechází ze strýce na synovce, neboť patriarcha je vázán celibátem.

Vyšlo v časopise Život víry 1/2024.

Zdroje

  • Nestorian.org (neoficiální stránka nestoriánské církve)
  • Nestoriánství (Wikipedie)
  • Nestorianism (Wikipedia)
  • William Steuart McBirnie: The Search for the Twelve Apostles, 1973 Tyndale House Publishers

Přečteno 181-krát