Koho přivedl nevěřící Tomáš k víře?
Apoštol Tomáš (aramejsky Mar Toma šlícha) je jednotlivě zmiňován jen v Janově evangeliu. Jeho jméno znamená „dvojče“. Dozvídáme se z bible, že byl galilejským rybářem a z jednotlivých míst, kde je přímo citován, se zdá racionálně založený. Než něčemu uvěřil, kladl si řadu otázek. I když si Tomáše si mnozí spojují s pochybnostmi podle úsloví „nevěřící tomáš“, jeho misijní nasazení a odkaz na Východě můžeme srovnat s působením apoštola Pavla na Západě. Kromě Petra a Jana je Tomáš jediný z Dvanácti apoštolů, o kterém máme tak podrobné a souvislé zprávy. Narozdíl od biblických záznamů však dochované tradice nepocházejí ze soudobých pramenů. Podíváme se blíže na to, co se o jeho působení traduje a jestli pro to existují nějaké důkazy.
Byl Tomáš až v Indii?
Spojení Blízkého východu s Indií sahá snad až ke králi Šalomounovi v 10. století př. Kr. V jižní Indii jsou starobylé komunity Židů, např. ve městě Kóčin. Začátkem 1. století objevili Řekové do Indie přímou námořní cestu z Jemenu – s využitím monzunového větru trvala 40 dní. Rozvinul se trh s pepřem a skořicí mezi jižní Indií a Římskou říší. Jak dokládají nálezy římských mincí, obchod s kořením dosáhl vrcholu v Nerově době.
Apoštolové si podle Eusebia losem rozdělili svět, kam je komu určeno jít na misii. Tomášovi a Bartolomějovi připadly Partská říše a Indie. Mnohé starobylé církve na Středním východě i v Jižní Asii odvozují svůj vznik od misie apoštola Tomáše: Chaldejská katolická církev, Asyrská církev Východu (Nestoriáni) a Tomášovi křesťané v Indii. Přímé důkazy o jeho působení sice nemáme, ale existuje řada nepřímých:
- početní Tomášovi křesťané v jižní Indii,
- apokryfní knihaTomášovy skutky z konce 2. století,
- písemně zachycené svědectví Portugalců,
- archeologické nálezy potvrzující věrohodnost těchto pramenů.
Tomášovy skutky
O Tomášově působení v Indii vypráví syrské apokryfní dílo zvané Skutky Tomášovy, které je připisováno křesťanskému gnostikovi Bar Daisanovi (154 – 222). Podle něho byl Tomáš do Indie povolán jako stavitel. Měl za dva roky indickému králi Gundapharovi (Gondofarovi) postavit palác, jenže peníze, které na stavbu dostal, rozdal chudým. Když se to král dozvěděl, dal Tomáše vsadit do vězení. Tehdy náhle onemocněl králův bratr Gád a zemřel. V nebi uviděl nádherný palác, který Tomáš slíbil postavit, načež byl vzkříšen a vyprávěl své vidění Gundapharovi. Oba se pak obrátili. Apokryf pokračuje ještě fantastičtějšími příběhy, proto byl dlouho považován za pouhou legendu.
Nicméně četné nálezy mincí vydaných indoparthským králem Gundapharem I. od Péšávaru až po Dillí svědčí o historickém jádru příběhu. Podle nápisu v Takht-Í-Bahí vládl v letech 20 – 46 v Taxile, kterou dobyl někdy roku 25. Jeho bratr Gád byl také doložen numismaticky. Nezávisle na Skutcích Tomášových potvrdil existenci křesťanské komunity v Indii už kolem roku 180 alexandrijský filozof a teolog Pantainos, který se vrátil z Indie s hebrejským textem Matoušova evangelia, které údajně používal apoštol Bartoloměj.
Apokryf a mince jsou vše, co svědčí o Tomášově působení v severní Indii. V jižní Indii však existuje starobylá stavba, přímo spojená s jeho jménem.
Tomášův hrob v Čennaí
Podle tradice byl Tomáš zabit kopím v Majlápuru – snad na příkaz rádži, snad z popudu bráhmanů, jejichž pozice byla ohrožena působením apoštola. Byl pochován v modlitebně, kterou údajně postavil. Podle svědectví Efréma Syrského ze 4. století byly Tomášovy ostatky nedlouho po jeho smrti přeneseny do Edessy, odkud se nakonec dostaly do italské Ortony.
Archeologický průzkum Tomášova hrobu provedl v roce 1921 archeolog A. Longhurst. Zjistil, že nejstarší zdivo v jižní stěně typově odpovídá zdivu v buddhistických stúpách, ovšem jeho cihly jsou trochu menší. Později byly v roce 1945 nalezeny jižněji v pobřežní vesnici Arikamedu u Puduččéri (Pondichérry) zbytky římské obchodní stanice z 1. století. Archeologové našli dvě vrtstvy osídlení: ve starší byly stopy po dřevěných stavbách a keramika z počátku letopočtu; druhá vrstva, která vznikala od roku 50 až do opuštění kolonie koncem 1. století, obsahovala budovy s cihlami stejné velikosti jako zdivo v Tomášově hrobu.
Po Tomášově smrti indická církev trpěla izolací a vnitřními boji. Po dvou staletích zůstala už jen na Malábarském pobřeží. Tam se zachovala dodnes na vzdory pozdějším snahám Portugalců o její katolizaci. Mezi kanály a lagunami je tam rozeseto mnoho klášterů a seminářů; řada z nich si činí nárok na to, že je založil sám Tomáš. Tomášovi křesťané používají starobylou liturgii sv. Jakuba a jiné syrské prvky, např. slaví Hod beránka – to vše díky svému silnému poutu se syrskou nestoriánskou církví.
Nestoriánský vliv
Východosyrská církevní tradice praví, že po Tomášově smrti byla malábarská církev bez vedoucího a po 93 letech už nezbývali žádní duchovní. Na Koromandelském pobřeží tehdy působil mág, který mnohé křesťany odvedl od víry. Ti, kdo odolali, se rozhodli přestěhovat na Malábarské pobřeží ke svým souvěrcům. I tam však společenství bez pastýřské péče strádalo a podléhalo sporům a rozdělení.
Ubohý stav indické církve tehdy uviděl ve snu biskup z Edessy. Řekl o snu patriarchovi a svolali syrské křesťany, aby se poradili. Rozhodli, že se kupec Tomáš z Kány, který o indických křesťanech slyšel, vypraví do Indie a zjistí stav věci. Když se vrátil se zprávou o jejich velké bídě, poslal patriarcha roku 345 výpravu osadníků z Jeruzaléma, Ninive a Bagdádu pod Tomášovým vedením; kromě zmíněného biskupa z Edessy se připojili další kneží a diakoni, ženy a děti. Malábarskou církví byli vřele přijati a vyžádali si slyšení u panovníka. Ten jim udělil práva a pozemky a stvrdil to ediktem na měděných deskách. Na základě toho vybudovali kostel a založili město pro komunitu 472 rodin. Na příkaz patriarchy do Indie pravidelně přijížděli syrští duchovní, aby vychovávali místní teology v klášterech a seminářích.
Později podal zprávu Benátčanům Josef Indický, malábarský kněz, který připlul do Evropy s Vascou de Gama: Tomášovi křesťané jsou velmi vzdělaní a mají své učence, znalé Starého i Nového zákona a vlastních tradic zapsaných hebrejsky a syrsky. Ve svých kostelech nemají zvon. Všechna svědectví se shodují, že v kostelech měli kříže, ale ne žádné obrazy, to prý Tomáš výslovně zakázal. Všichni duchovní si byli rovni, střídali se ve službě a zapojovali mnoho laiků. Zpověď se konala společně nahlas přímo Bohu a nepodmiňovala přijímání svátostí. Umírajícím kněz neuděloval poslední pomazání, ale jen se s nimi modlil. Písemná svědectví cizinců jsou pro nás vydatným, i když nepřímým zdrojem.
Svědectví Portugalců
Když v 16. století začali Portugalci pronikat do Indie, setkali se s Tomášovými křesťany. V jejich zprávách se zachovaly podrobnosti o písemnostech a artefaktech, které jsou nyní zničeny. Původní syrské a hebrejské písemnosti Tomášových křesťanů totiž stihl stejný osud jako středoamerické památky: ve snaze zabránit šíření kacířství je inkvizice zničila (nehledě na to, že v tomto případě šlo o křesťanskou tradici). Ústní tradice ovšem zůstala zachována v písních. Starobylé tradice sebrané Portugalci můžeme rozdělit do tří pramenů:
- malábarská tradice – ústní svědectví Tomášových křesťanů na Malábarském pobřeží,
- chaldejská tradice, kterou zprostředkovali chaldejští (východosyrští) křesťané a jejich knihy,
- majlápurská tradice – ústní podání z Koromandelského pobřeží.
Z portugalských zpráv víme o existenci starobylých mosazných desek, které dostali křesťané od svého vládce. (Podobné měděné desky s grantem od panovníka dostali v roce 379 Kóčinští Židé.) Na pokyn portugalského místokrále byly nápisy na mosazných deskách přeloženy. Podle učeného Žida, který je přeložil, desky obsahovaly darovací dekret, v němž král Tomášovi posyktl pozemek, aby mohl postavit kostel. Portugalci píší též o kříži s nápisem v Tomášově hrobě. Jeden bráhman ho přeložil takto:
Božský Tomáš byl poslán Synem Božím do mnoha zemí ve dnech krále Sagamo, aby vyučoval o pravém Bohu; budoval církev a vykonal mnoho obdivuhodných zázraků, avšak když klečel v modlitbě, byl proboden kopím; tento kříž zbrocený jeho krví svědčí o oněch událostech.
Rekonstrukce Tomášovy misie
Z dochovaných tradic můžeme Tomášovo působení popsat přibližně takto: Nejdříve s apoštolem Tadeášem v Babyloně založili sbor, protože tam byla silná židovská diaspora. Pak s Bartolomějem působil mezi Médy a Peršany. Bartoloměj se následně vydal do Arménie a Tomáš se podle malábarského breviářového čtení pustil dál do Číny, zřejmě po Hedvábné stezce. Legenda z 3. století tvrdí, že Tomáš v zemi Sériké (tj. Tarimská pánev v SZ Číně) obrátil tři mágy, kteří se kdysi poklonili novorozenému Ježíšovi. (V Číně existuje tradice, že jedním z nich mohl být Liu Šang, dvorní astrolog císaře dynastie Chan.) Potom, jak se dovídáme z Tomášových skutků, působil v severní Indii na dvoře indopartského krále Gundaphara v Taxile. Před hrozící válkou odplul obchodní lodí oklikou přes ostrov Sokotra do jižní Indie. Podle Tomášových křesťanů přistál na Malábarském pobřeží v roce 52 v římské obchodní stanici Muziris (Kranganór, dnešní Kódungalúr ve státě Kérala). Kázal na pláži a cestoval po okolí. Roz a Guerreiro uvádějí, že obrátil ke Kristu tři krále – jeden vládl ve městě Bisnaga (Vidžajanagar), druhý na Malábaru a třetí v Pándí (dnešním Kanjákumárí). Založil sbory v sedmi městech okolo řeky Perijár, kde se nacházely židovské kolonie. Mnohé rodiny Tomášových křesťanů hrdě odvozují svůj původ od jeho konvertitů.
Později se vydal na Koromandelské pobřeží v dnešním státě Tamilnádu, jenž se považuje za baštu hinduismu. Tam působil 4 roky, debatoval s bráhmany a zakládal sbory. Existují ještě zmínky o jeho cestě na Srí Lanku a do Kočinčíny (Vietnamu). Nakonec působil v Majlápuru mezi bráhmany a pávy zasvěcenými božstvu Šiva. Rostoucí napětí mezi bráhmanskými kněžími a apoštolem se nakonec rozhodl ukončit místní rádža Mazdaj. Na jeho příkaz byl Tomáš 3. července 72 odveden z jeskyně, kde trávil čas na modlitbě, a eskortován ozbrojenou stráží na horu nad městem, kde ho vojáci probodli kopím. Dodnes ta hora nese Tomášovo jméno a stojí na ní kaple, oblíbené poutní místo křesťanů i hinduistů. Jeho hrob v Majlápuru přebudovali Portugalci v Baziliku sv. Tomáše a stal se součástí metropole Čennaí (Madrásu).
Závěrem se tedy dá řící, že ač je mnoho shromážděných fakt možno brát vážně a vytvářejí uvěřitelný obraz o Tomášovi, jedinou nezpochybnitelnou stopou po něm zůstává církev, kterou založil na Malábarském pobřeží.
Ne vy jste si vybrali mne, ale já jsem si vybral vás a ustanovil jsem vás, abyste vyšli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstávalo; aby vám Otec dal, oč byste ho požádali v mém jménu.
Jan 15,16
Křesťanské motivy z 1. století v Číně
V roce 2002 si prohlížel profesor teologie a stálý člen Čínské křesťanské rady Wang Wej-fang v muzeu v Sü-čou sbírku rytin z náhrobních kamenů. Wang s úžasem zjistil, že některé rytiny představují biblické výjevy a obrazy z raného období křesťanství – např. chléb a ryby, stvoření světa, jesle. Další výzkum ukázal, že rytiny vznikly ve třetím roce vlády císaře Jüan-che z dynastie Východních Chanů (86 po Kr.). Řemeslné provedení má črty raného křesťanského umění, jaké nacházíme v Iráku a na Středním východě, a zároveň nese charakteristické rysy období dynastie Chan. Náhrobky pocházejí ze čtyř měst, mezi nimiž je i Sü-čou. Podle dostupných zdrojů se nalezlo více než 20 nedotčených hrobek z období Chan, z kterých pochází kolem 500 kamenných rytin.
dle zprávy z People’s Daily, 1.8. 2002
Zdroje
- William Steuart McBirnie: The Search for the Twelve Apostles, Living Books 1973
- Thomas the Apostle (Wikipedia)
- Tomáš (apoštol) (Wikipedie)
- Gondophares (Wikipedia)
- Out of India – Life & Teachings of Doubting Thomas (dokumentární film)
- Wei-Fan Wang: Tombstone Carvings from AD 86: Did Christianity Reach China In the First Century?, Lyon Catholic University
Přečteno 143-krát