Izrael ve válečném stavu

V posledních týdnech se v hlavních zprávách znovu objevují záběry z izraelsko-palestinského konfliktu. Izraelský zásah v pásmu Gazy má být odvetou a preventivním opatřením proti teroristickému hnutí Hamás. I když na sociálních sítích hučí pobouření nad odvetou Izraele, není pochyb o tom, že masakr 1000 izraelských civilistů je teroristickým činem.

Izrael má právo bránit se… stát má povinnost ochraňovat své občany.

německý kancléř Olaf Scholtz

Kdo je obětí a kdo útočníkem?

Přívrženci „hnutí palestinského odporu“ (krycí název pro teroristy) obviňují Izrael z genocidy a provozování koncentračního tábora v Gaze. Tváří se, že je v konfliktu přespříliš nejasností, než abychom mohli zaujmout jasný postoj. Ale, jak napsala v .týždni Marina Gálisová, dost věcí je jasných: Izrael má právo existovat a Hamás mu ho upírá. Hamás nechce stát pro Palestince, ale jeho cílem je vymazat židovský stát a Židy z povrchu země. Na oltář těchto dvou cílů přináší oběti i z řad vlastních lidí. Na jedné straně vyplácí odměny rodinám atentátníků, kterým slibuje vstupenku do ráje, na druhé straně se dovolává soucitu světové veřejnosti.

Evropská a americká radikální levice Hamás podporuje. Na protestech na univerzitní půdě, kde se tyto názory se volně šíří, zaznívají hitlerovská antisemitská hesla. Jak píše Tomáš Klvaňa, místo argumentů se přitom opírají o zjednodušenou verzi dějin, podle níž židovský stát ukradl Palestincům půdu. Hodí se hesla o „bílých utlačovatelích“ a „vykořisťování lidí jiné pleti“. Avšak tato podpora Hamásu byla pro mnohé poslední kapkou. „Několik ředitelů velkých amerických firem uvedlo, že studenti, kteří podepsali prohlášení na podporu Hamásu, se už nemusí obtěžovat s hledáním pracovní míst u nich,“ napsal Klvaňa pro .týždeň.

pohled na město
Vrcholek Ófel v Jeruzalémě. Foto: Joe Freeman – Vlastní dílo, CC BY-SA 2.5,

Palestinci a falšování historie Svaté země

Samozřejmě, že historie izraelsko-palestinského konfliktu sahá až k obnovení Izraele v roce 1948. Sem patří i spor o Jeruzalém a právo vyhlásit ho za hlavní město Izraele. Židé si na Jeruzalém činí nárok poukazem na jeho dobytí králem Davidem před více než 3000 roky a na Šalomounův chrám, který byl zničen dvakrát – Babyloňany roku 586 př. n. l., a pak znovu Římany v roce 70 n. l. Nárok muslimů na Jeruzalém coby třetí nejposvátnější místo islámu nemá zdaleka tak dlouhou historii. „Tato myšlenka se však v islámu prosazovala postupně a po většinu existence tohoto náboženství hrála spíše okrajovou roli a současný význam Jeruzaléma pro muslimy má spíše politické než teologické základy,“ napsal Peter Morvay v Denníku N. Oproti názoru historiků má jeruzalémský muftí, hlava místní muslimské komunity, jasno. Popírá, že by na Chrámové hoře někdy stála židovská svatyně.

V roce 2016 na návrh Palestiny přijala Výkonná rada UNESCO rezoluci v podobném duchu: popírá židovské historické a náboženské vazby na Chrámovou horu i na Zeď nářků (pozůstatek zdi Druhého chrámu). Dokument jednostranně přijal arabský názor, že Chrámová hora patří pouze muslimům a nikomu jinému. Důkladný archeologický výzkum na samotné Chrámové hoře ovšem není možný. Stojí na ní dvě svatyně, mešita al-Aksá a Skalní dóm, a muslimská správa odmítá výzkum povolit, mj. z obavy, aby se nepotvrdila existence původního Šalamounova chrámu. Proto má velký význam biblická archeologie, především nálezy z přilehlého Ófelu a z Města Davidova.

Význam biblické archeologie

Staré město ležící na západ od Chrámové hory bylo dlouho považováno za původní Jeruzalém. Až když v 19. století vyslala britská královna kapitána Charlese Warrena na průzkum Jeruzaléma, nalezl na jižním výběžku Chrámové hory Gíchonský pramen. Tak znovu objevil Davidovo město. Fotografie z poloviny 19. století ještě ukazuje hřbet Davidova města bez zástavby, ale později se tam usadily židovské rodiny a také se do něj ze sousedství rozšířila arabská vesnice Silván. V roce 1921 většinu pozemků skoupil baron Rothschild, aby byly zachovány pro archeologický výzkum. Avšak ten započal až po oslavě 3000-letého výročí dobytí Jeruzaléma v roce 1993. Izraelská památková péče IAA tehdy rozběhla soustavné vykopávky, které přinesly řadu zajímavých objevů.

Vždyť tví otroci si oblíbili jeho kameny; jímá je lítost nad jeho sutinami.

Žalm 102,15

Dr. Eilat Mazarová, která věnovala archeologickému výzkumu Davidova města mnoho let, je autorkou okřídleného výroku: „Nechť promluví kameny!“ Mezi její nejvýznamnější objevy patří Davidův palác a pečeti několika biblických postav. Nálezy dr. Mazarové a dalších archeologů postupně oprašují obraz zašlé slávy Jeruzaléma, která sahá až do konce 11. století př. n. l. Pomáhají tak vyvrátit názory minimalistů, kteří zpochybňují existenci centralizované říše v Davidově a Šalomounově době.

Já mám aktuální data, kdežto oni mají zhroucenou teorii.

archeolog Yosef Garfinkel

Proto několik dalších příspěvků bude věnováno historii Jeruzaléma.

Historická zkušenost Izraele

Útok Hamásu, je jen dalším projevem „odvěkého nepřátelství“, snahy „vymazat Izrael zpod nebes“, s nímž mají Židé více než tisíciletou zkušenost (viz Ezechiel 25,15 a 2.Královská 14,27). Snad žádný jiný národ se neocitl tolikrát v ohrožení vlastní existence, aby byl nakonec podivuhodně zachráněn. Historie Izraele – moderního i starověkého – je tedy směsí útlaku a trápení, ale i vítězství a naděje. Biblická archeologie o tom přináší hmatatelné svědectví.

Pěkně to shrnuje text hagady ze sederové večeře Vehi še’amda, čtený při oslavě Pesachu (zhudebnil Yonathan Razel):

A to je to,
co udrželo při životě naše otce i nás.
Neboť nejeden povstal,
aby se nás pokusil zničit,
vlastně se nás pokoušejí zničit v každé generaci,
ale Svatý Požehnaný nás zachraňuje z jejich rukou.

Zdroje

Přečteno 37-krát