Spor o věk Země

Odnepaměti se mnozí domnívají, že stvořitelský týden v Genesis lze vztáhnout na pracovní týden běžného života. Ale ne všichni, už někteří církevní otcové byli názoru, že „dny“ odkazují na dlouhá časová období. I dnes křesťané vedou o jejich trvání debatu, do které zahrnují i poznatky moderní vědy. Co říkají zastánci teistické evoluce (TE), kreacionisté staré Země (KSZ) a kreacionisté mladé Země (KMZ)?

Z pohledu TE Bůh stvořil vesmír, nastavil fyzikální zákony a vyladil počáteční podmínky. Od té doby udržuje vesmír v existenci a vývoj pokračoval bez jakéhokoliv dalšího nadpřirozeného zásahu Boha až po vznik člověka. Biblický příběh o stvoření světa vykládají TE symbolicky a nehledají v něm žádné chronologické ani vědecké údaje.

24-hodinové dny

Bůh byl očitým svědkem všech událostí v Genesis 1–11, která je jejich inspirovaným a neomylným záznamem.

Ken Ham

Naopak kreacionista Ken Ham (KMZ) uvádí: „Genesis 1–11 je historie, ne poezie, podobenství, prorocká vize, ani mytologie… Počáteční kapitoly knihy Genesis jmenují skutečné lidi, popisují skutečná místa a zabývají se skutečným událostmi v reálném čase. Také jiní bibličtí autoři i Ježíš chápou Genesis 1–11 jako historii.“ Podle něho jde o posloupnost nepřekrývajících se dní v doslovném smyslu. Předpokládá stvoření hotových dospělých organizmů.

Chápání svořitelských dní ve smyslu 24 hodin se drželi rabíni, kteří sestavili židovský letopočet. Stejně uvažovali i reformátoři Luther a Kalvín. Vycházeli z doslovného čtení textu, v němž se jako refrén opakuje: „… a byl večer a bylo ráno, den x.“ V současnosti tento názor popularizují kreacionisté mladé Země (KMZ). Na základě dvou veršů z Desatera docházejí k výkladu, že v šesti dnech byl stvořen celý vesmír. Výpočtem z rodokmenů patriarchů stanovují věk Země na 6–10 000 let.

Pokud jde o důkazy starobylosti Země, musíme svou interpretaci podřídit jedině Písmu, míní Ham. Moderní geologové vycházejí z teorie uniformitarianismu – přesvědčení, že Země vznikala a utvářela se velmi pomalými, postupnými změnami – v protikladu ke katastrofismu, podle něhož se svět utvářel v důsledku dramatických a náhlých událostí (např. potopy světa).

Argumenty pro starou Zemi

Vždyť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který pominul, či jako noční hlídka.

Žalm 90,4

Už ve starověku si však někteří učenci Genesis vykládali jinak. Patřil k nim židovský filozof Filón Alexandrijský, který byl současníkem Ježíše. Dny v Genesis vykládal jako logický rámec a uspořádání stvoření, ne jako chronologii. Klement Alexandrijský ve 2. století poznamenal, že je nesmysl řešit otázku, kdy došlo ke stvoření, protože „čas se zrodil spolu s věcmi, které existují“. Dny vykládal hierarchicky – určují prioritu stvořených věcí.

Zastánci inteligentního plánu (ID) otázku stáří Země ani časového harmonogramu stvoření vůbec neřeší. Stephen C. Meyer (ID) však podotýká: „Pokud přijímáme konzervativní názor na autorství Žalmu 90 a Genesis 1, jak to obvykle dělají zastánci mladé Země, pak musíme dojít k závěru, že právě jediný žalm v Bibli napsaný autorem Genesis zdůrazňuje, že z Boží perspektivy může být den mnohem delší než 24 hodin, tedy z lidského pohledu třeba i mnoho dní nebo let.“ Tak textu rozuměli i někteří církevní otcové, např. Justin Mučedník. Sv. Ireneus o Adamovi a Evě napsal, že skutečně zemřeli „v den, kdy pojedli ze stromu poznání“ (viz Gn 2,17), přestože ještě žili skoro tisíc let.

Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi. Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou a Duch Boží se vznášel nad vodami. I řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo.

Genesis 1,1–3

Podle hebraistů naznačuje gramatická stavba prvních dvou veršů, že po stvoření kosmu a Země uplynula blíže neurčená doba. Astrofyzik Hugh Ross (KSZ) upozorňuje, že na rozdíl od ostatních stvořitelských dní není sedmý den zakončen večerem. Z jiných míst v bibli se dá vyvodit, že trvá dodnes. Podrobnosti o Adamově činnosti v zahradě (2. kapitola) před stvořením Evy Rosse vedou k závěru, že všechny nemohly nastat za jediný den. Mužům zpravidla trvá mnohem déle, než si uvědomí, že jim chybí partnerka…

Jako vědec si Ross cení, že nejdřív text udává počáteční podmínky a vztažný bod – pozorovatel se přesouvá nad vodní povrch Země. Z této perspektivy se z textu dají vyvodit ověřitelné výpovědi, které teprve nedávno potvrdila věda. V knize Navigating Genesis (Procházení knihou Genesis) píše: „1. kapitola Genesis správně uvádí čtyři počáteční podmínky planety v době před vznikem života. Přesně popisuje deset hlavních transformací (stvořitelských činů) a všech deset řadí do správného chronologického pořadí. Žádný z mimobiblických textů o stvoření se takové přesnosti ani nepřibližuje.“

Vědecké důkazy o stáří vesmíru a Země

Stáří kosmu bylo na základě jeho rozpínání určeno na 13,8 miliard let. Fakt, že se vesmír rozpíná, byl zjištěn až v 20. století, a to na základě reliktního záření – do té doby se předpokládalo, že vesmír je věčný. Naproti tomu stálo tvrzení Genesis, že vesmír měl počátek: Jak poznamenal astronom Robert Jastrow, teologové v této otázce předběhli vědce o stovky let.

Neklamným znakem rozpínání vesmíru je skalární spektrální index reliktního záření po jeho vzniku. Nejpřesnější měření, která máme k dispozici nenechávají prostor rozumným pochybnostem, že k rozpínání vesmíru došlo.

astrofyzik Hugh Ross

Díky konstatní rychlosti světla mohou dnes astronomové sledovat minulé události. „Pozorováním vzdáleného vesmíru lze sledovat Boží přípravné práce dlouho před vznikem Země a stvořením člověka,“ píše Ross. „Víme, že periodická tabulka prvků byla zpočátku velmi chudá. První hvězdy ve vesmíru se skládaly z vodíku, helia a stopového množství lithia. Největší z těchto hvězd slučovaly jádra vodíku a helia v těžší prvky a když dosáhly fáze supernovy, rozptýlily je do mezihvězdného prostoru. Druhá generace hvězd vznikla z prachu první generace…“ Podle Rosse je Slunce hvězdou třetí generace; předcházejících nejméně 9 miliard let zajistilo, aby na Zemi nechyběly těžké prvky jako uhlík a kovy, nezbytné k vzniku života.

Věk Země byl radiometricky stanoven metodou uran-olovo na 4,85 miliardy let. Další měření v Sluneční soustavě tomu odpovídají: meteority z Marsu 3,8 miliard let, horniny z Měsíce 4,3 miliard let. K nejstarším tělesům v Sluneční soustavě patří meteority, které svou komplexní mineralogickou strukturou umožňují stanovení stáří více různými metodami. Věk prakticky všech primitivních meteoritů vychází mezi 4,4–4,6 miliard let. Nejstarší horniny na Zemi se datují na 3,8 miliard let.

Kdyby vskutku vznikla Země za týden před několika tisíci let a radiometrické metody zkreslovaly její stáří, potom by měření měla udávat přibližně stejný věk všech hornin, argumentuje Fazale Rana (KSZ). Avšak různé horiny se značně liší stářím, takže nemohly vzniknout v krátkém časovém intervalu. Totéž platí také o stáří vesmíru: věk většiny hvězd se pohybuje mezi jednou a deseti miliardami let; vzhledem k velkým rozdílům ve stáří hvězd tedy nemohl vzniknout celý vesmír naráz.

Princip radiometrického datování

Principem radiometrického datování je tzv. poločas rozpadu přírodních radioizotopů. Téměř každý prvek periodické soustavy se v přírodě vyskytuje v různých izotopech. Izotopy prvků se od sebe neliší chemicky, ale počtem neutronů v jádru atomu. Označují se nukleonovým číslem vedle značky prvku. Datovacích technik je několik. Ta nejzákladnější a nejstarší metoda pracuje čistě pomocí určení množství rodičovského prvku a dceřiného prvku, z nichž pak lze na základě poločasu rozpadu vypočítat stáří.

Pokud jde o stáří geologických vrstev, lze absolutně datovat výhradně vulkanické horniny. Sedimentární vrstvy obsahující zkameněliny se radiometricky datovat nedají. Při stanovení stáří fosílií se proto datuje nejbližší vulkanická vrstva nad a pod usazeninami s fosiliemi. Ze stáří těchto vrstev vyplývá věk sedimentů mezi nimi.

K stanovení stáří materiálu biologického původu se používá radiokarbonová metoda. Ve vyšších vrstvách atmosféry kosmické záření mění atomy dusíku ¹⁴N na radioaktivní uhlík ¹⁴C. Fotosyntézou se dostává do rostlin, a pak potravním řetězcem do všech živých organizmů, kde je přítomen ve stabilním množství. Po smrti organizmu se začne měnit poměr izotopů uhlíku ¹⁴C a ¹²C; měřením lze vypočíst dobu, kdy byl vzorek vyřazen z koloběhu v přírodě. Poločas rozpadu uhlíku 5700 let omezuje použitelnost této metody na vzorky staré max. 60 000 let.

Vědci si jsou vědomi předpokladů, na kterých radiometrické datování stojí. Aby bylo možné použít rodičovské a dceřinné radioizotopy k stanovení věku, musí se v hornině vyskytovat v měřitelném množství. Pro poločas rozpadu T_½platí, že věk datované horniny musí spadat do intervalu (0,1T_½ ; 10T_½). Výsledky jedné metody je možné porovnat s další metodou, a tak zpřesnit měření.

Naměřený věk se testuje v kontrolovaných podmínkách. Například v roce 1997 změřil tým geochemiků z Kalifornské univerzity v Berkeley stáří sopečné horniny z výbuchu Vesuvu. Datum této události zaznamenal Plinius Starší: 24. srpna 79 n. l. – 1918 let před jejich měřením. Výzkumný tým použil metodu argon-argon (variantu metody draslík-argon) na 12 vzorcích odebraných z místa erupce. Stanovili datum erupce před 1925 ± 94 lety, což dokazuje spolehlivost datování touto metodou. Výsledky měření radiokarbonovou metodou se kalibrují pomocí dendrochronologických údajů z nejstarších stromů na Zemi. Díky počítání a porovnávání letokruhů mezi žijícími a mrtvými stromy vznikla kalibrační křivka, která sahá 11 000 let do minulosti.

Jsou radiometrická měření chybná?

KMZ se snaží dokázat, že radiometrické metody jsou chybné a nepřesné. Některé často citované důkazy se však jeví jako problematické.

Vezměme si případ horniny ze sopky Saint Helens v USA, zpopularizovaný KMZ. 10 let po výbuchu sopky v roce 1980 byly odebrané vzorky změřeny v komerční laboratoři, která stanovila mnohořádově vyšší věk: 340 000  až 2,8 milionu let. Poločas rozpadu použitého izotopu draslíka ⁴⁰K na argon ⁴⁰Ar je 1,26 milionu let, tudíž měření má smysl od věku 126 000 let, nelze tedy pokládat tento případ za důkaz chybnosti radiometrických metod. Tloušťku vlasu nemůžeme změřit skládacím metrem. Je div, že se vůbec ve vzorcích našlo detekovatelné množství argonu.

Od roku 1997 se výzkumný tým RATE z Institute for Creation Research (ICR) zabývá hypotézou, že poločas rozpadu nebyl vždy konstantní. Uvažují o naprosto extrémním zrychlení radioaktivního rozpadu v rozsahu několika řádů. Fazal Rana (KSZ) však tuto hypotézu považuje za zavádějící: „Kdyby byl radiaktivní rozpad miliardakrát rychlejší, musela by se změnit řada základních fyzikálních konstant, aby se tomuto jevu přizpůsobyly. Neexistuje žádný důkaz, že by se fyzikální konstanty za posledních 10 000 let někdy radikálně změnily.“ Takový důkaz by například poskytla měření izotopů v hvězdách. Navíc by každý organizmus byl vystaven smrtící dávce záření. Kromě toho radioaktivní rozpad generuje teplo, které by při rychlosti rozpadu, o jaké je řeč, způsobilo náhlé uvolnění energie a extrémně zvýšilo teplotu Země.

Zbytky měkkých tkání v zkamenělinách

Poměrně silný argument KMZ poskytují nálezy měkkých tkání ve zkamenělinách. V roce 2007 extrahovala paleontoložka Mary Schweitzerová ze zkamenělé stehenní kosti Tyrannosaura rex bílkovinu kolagen. Nález zažehl ohnivou debatu v řadách paleontologů. Mezitím byly zbytky proteinů identifikovány i v jiných zkamenělinách.

Biolog Brian Thomas (KMZ) napsal obsáhlý odborný přehled nálezů zbytků měkkých tkání ve fosiliích, na němž postavil jeden z nejlépe formulovaných argumentů pro KMZ. V rámci kreacionistického výzkumného programu iDINO extrahoval biolog Mark Armitage zbytky kolagenu z fosilního rohu Triceratopse starého 68 milionů let. Po měsíci máčení kousků zkamenělé rohoviny v mírně kyselé lázni se uvolnily měkké pružné hnědé pláty o rozměrech asi 20×10 cm. Ve snaze přímo dokázat, že fosilie obsahující měkké tkáně jsou staré tisíce a ne miliony let, poslali Brian Thomas a Vance Nelson 14 vzorků dinosauřích fosilií do komerční laboratoře k datování uhlíkem ¹⁴C. Zjištěné stáří vzorků se pohybuje v rozmezí přibližně 20 000 až 41 000 let.

Zbytky měkkých tkání ve fosiliích se zdají být endogenní a bioautentické. Studie rozpadu kostního kolagenu naznačují, že trvanlivost měkkých tkání je v nejlepším případě jen 1–2 miliony let, což se ani zdaleka neblíží 60–70 milionům let pro stáří dinosaurů. Řekneme-li, že jsou zkameněliny skutečně staré jen několik tisíc let, zpochybníme tím spolehlivost radiometrických datovacích metod a následně i stáří Země. Vzhledem k tomu, že poločas rozpadu uhlíku je přibližně 5700 let, měl by veškerý uhlík ¹⁴C zaniknout za méně než 100 000 let.

Biochemik Fazale Rana (KSZ) k této problematice napsal knihu Dinosaur Blood and the Age of the Earth (Dinosauří krev a věk Země), aby objasnil, proč tento argument zapůsobil jen na málo odborníků. Přestože nález měkkých tkání z fosilních nálezů byl neočekávaný, nikdo kvůli němu nezpochybňuje naměřené stáří zkamenělin. Spíše to vědce nutí přehodnotit teorie o vzniku fosilií. Jako biochemik Rana rozumí struktuře, funkci a stabilitě molekul. Kolagen je nejrozšířenějším proteinem v živočišných buňkách a představuje nejpravděpodobnějšího kandidáta, který by mohl odolávat rozkladu. Ostatní bílkoviny nalezené ve zkamenělinách, jako keratin, chitin a melanin, jsou také velmi stabilní. Vědci objasnili nejméně devět stabilizujících mechanismů, které mohou rozkladu měkkých tkání v průběhu fosilizace zabránit. Kombinace několika z nich při vhodných podmínkách může rozklad velmi zpomalit až prakticky zastavit.

Pokud jde o naměřené radiokarbonové stáří vzorků publikované Thomasem a Nelsonem, Rana namítá: „Kdyby se stáří rohu Triceratopse pohybovalo mezi 3000 až 6000 lety, mělo by být ve vzorku okolo 50–75 % původního ¹⁴C (na rozdíl od zjištěných 2 %). Při takovém množství látky by snadno vznikl silný signál radioaktivního uhlíku. Tyto falešné výsledky dávají smysl, jen pokud je naměřený signál ¹⁴C způsoben kontaminací, všudypřítomným radiouhlíkovým pozadím, anebo ozářením tkáně izotopy uranu či thoria.“

Čas přehodnotit výklad Genesis?

John Lennox v knize 7 dní, ktoré rozdeľujú svet načrtl paralelu mezi současnou situací kreacionistů a sporem Galilea s církví. Píše: „Viděli jsme, jak se na základě přibývajících vědeckých důkazů o pohybu planety změnil výklad o nehybné Zemi na výklad o rotující Zemi. Důkazy o starobylosti vesmíru jsou novější; přinesly je obory jako geologie a v poslední době také průlomové objevy v astronomii a kosmologii. Samozřejmě si uvědomuji, že biologická evoluční teorie je založena na starobylosti Země a tvoří hlavní složku uvažování mnoha lidí. Kosmologické důkazy však jsou na biologii zcela nezávislé, proto je lze plně akceptovat, aniž bychom se přihlásili k přesvědčení, že život vznikl neřízeným materialistickým evolučním procesem.“ Lennox navrhuje pozici KMZ přehodnotit, protože nízký věk Země není pro pravdivost Genesis podstatný. Připomíná výstižný citát jednoho z církevních otců:

Nekřesťan často ví něco o zemi, nebi a ostatních částech světa, o pohybech a oběžných drahách hvězd a dokonce i o jejich velikosti a vzdálenostech, … a jistotu těchto znalostí staví na základě rozumu a zkušenosti. Pro nevěřícího je tedy urážlivé a hanebné, když slyší křesťana, jak o takových věcech mluví nesmysly a tvrdí, že to, co říká, má oporu v Písmu… Jak má pak uvěřit našim knihám ve věcech týkajících se vzkříšení z mrtvých, nebeského království a naděje na věčný život?

sv. Augustin

Závěr

Jak vidíme, snahu vydedukovat z prvních kapitol Genesis informace o vzniku Země a života na ní mají pouze zastánci KMZ a KSZ. Přitom zastánci KMZ považují výsledky přírodních věd za zavádějící, zatímco KSZ vycházejí ze starého křesťanského předpokladu, že jak kniha přírody, tak zjevení v bibli pravdivě vyprávějí o Stvořiteli. Na druhé straně teističtí evolucionisté ani zastánci ID se odvodit z bible žádný model nepokoušejí.

Zdroje

• J. B. Stump, Stanley N. Gundry: Four Views On Creation, Evolution, and Intelligent Design, Zondervan, 2017
• John C. Lennox: 7 dní, ktoré rozdeľujú svet: Vznik vesmíru podľa knihy Genezis a modernej vedy, Postoj, 2021
• Fazale Rana: Dinosaur Blood and the Age of the Earth, Reasons to Believe 2016
• Hugh Ross: Navigating Genesis: A Scientist’s Journey through Genesis 1–11, Reasons to Believe 2014
• Petr Doležel: Radiometrické datování (planetopia.cz)

Přečteno 3-krát