Po stopách izraelských soudců

Kniha Soudců popisuje období úpadku, kdy docházelo často k bojům a k různým zmatkům. V tomto článku prozkoumáme, co nám archeologie může říct o izraelském období soudců, které předcházelo sjednocené monarchii za vlád Saula, Davida a Šalomouna. Tyto události spadají do 14. až 11. století př. Kr. Archeologie potvrzuje existenci různých malých království Kenaanců, Chetejců, Jebúsejců a Emorejců. Díky písemným pramenům ze severosyrského města Ugarit máme i dobrou představu o náboženském životě těchto národů. Pokud přijímáme konvenční chronologii, můžeme informace o tomto období čerpat z el-amárnské korespondence faraonova dvora. Dopisy všech místních králů v Kenaanu svědčí o zmatcích a bojích způsobených jistými Habiru, což je pravděpodobně odkaz na Hebreje.

Vykopávky v Šílu

Od dobytí Kenaanu Jozuem sídlil Mojžíšův stánek a archa v Šílu. Vykopávky, které řídí archeolog Scott Stripling, v posledních letech vydaly řadu nálezů potvrzujících vyprávění bible. Mezi význačné artefakty patří keramická granátová jablka (symbol stánku i součást kněžského roucha), tři vzácné rohy oltáře a tisíce kostí obětních zvířat. To vše bylo datováno do období soudců. Stripling rovněž odhalil rozlehlou budovu či pódium s rozměry odpovídajícími Mojžíšovu stánku, jež je orientováno východo-západně, právě tak jako stánek. Podle bible bylo Šílo na konci doby soudců působištěm proroka Samuele, který později založil v Izraeli první školu.

Nyní se podíváme na některé významné izraelské soudce a s nimi související fakta a nálezy. Nejlépe se dají zkoumat válečné konflikty.

Ehúd vs. Eglón

Příběh o soudci Ehúdovi, který ukončil osmnáctileté podmanění Izraele moábským králem Eglónem, umísťuje bible do 14. století. Je to velmi rané období, takže skeptici pochybují, jestli vůbec Izrael a Moáb existovaly jako politické entity. Písemné zmínky najdeme v Egyptě. Izrael jako politickou entitu v Palestině dokládá Merenptahova stéla z 13. století a Berlínský piedestál, který se zdá o něco starší. Pokud jde o Moáb, v Luxoru je ze 13. století na kolosální soše Ramesse II. vyobrazení, jak dobývá 5 moábských pevností.

Kniha Soudců popisuje, že si Eglón podmanil značnou část Izraele a za základnu si zvolil Palmové město, čili Jericho. Po svém dobytí Jozuem bylo Jericho asi 500 let opuštěnými ruinami, až na malou výjimku. V 30. letech objevil profesor John Garstang úplně na vrchu Tel es-Sultánu (Jericha) vilu postavenou někdy ve 14. století př. Kr. V Knize soudců 3,20 čteme o Eglónovi, že mu v Palmovém městě patřilo jakési letní sídlo. Garstangův tým v Jerichu prozkoumal vilu, která evidentně patřila bohatému člověku – vlastnil prvotřídní keramiku z Kypru a písaře, jak dokládá klínopisný text – obsahovala velkou místnost s pecí a krbem a byla ohrazena pevnou zdí. Zvláštní je, že budova ležela na opuštěných sutinách a byla jen krátce obývána. Mohla by to být tedy budova, kde tajně zabil soudce Ehúd moábského vládce dýkou, zamkl ho na záchodě a unikl oknem. U Ehúda je zajímavé si všimnout jeho levorukosti. Byl to Benjamínec a v bibli jsou další zmínky o levácích z tohoto kmene. Levorukost je dědičná vlastnost, v boji může být výhodou, například v souboji při šermu. Přitom jméno Benjamín znamená „syn pravice“.

Debóra vs. Sísera

Jedním z velkých válečných konfliktů popsaných v bibli je boj se Síserou. Jelikož Bárak nenašel odvahu stanout v čele izraelského vojska sám, uvádí příběh ženské protagonistky: prorokyni Debóru a Jáel. Bible tuto událost umísťuje cca do 13. století př. Kr.

Synové Izraele však dále páchali to, co je zlé v Hospodinových očích. Ehúd zemřel. Hospodin je vydal do ruky kenaanského krále Jabína, jenž kraloval v Chasóru, a velitele jeho armády Sísery sídlícího v Charošet-hagójímu.

Soudců 4,1–2

Podle vyprávění utlačoval Izrael 20 let chasórský král Jabín. Jak píše profesor Douglas Petrovich, jméno Jabín se vyskytuje v archívu z Mari v 18. století jako královský titul vládců Chasóru. Proto nepřekvapuje, že bible zmiňuje hned o dva odlišné Jabíny, jednoho zabil Jozue a druhý je z doby Debóřiny. Jabínův kapitán Sísera velel v Charošet-hagójímu silné vozbě, která čítala železných 900 vozů. Počet vozů může znít neuvěřitelně, ale v soudobé bitvě u Kádeše na pomezí Libanonu bojovalo 2 000 lehkých egyptských vozů proti až 10 500 těžkým chetitským vozům (čísla se podle zdrojů liší).

Debóřina píseň obsahuje mnoho zajímavých detailů z bitvy, k níž došlo na úpatí hory Tábor. Sísera vedl mužstvo k nedalekému potoku Kíšon a Barák na něj zaútočil ze svahu hory. Hospodin je přivedl před Bárakem do zmatku. (Snad nějakým mimořádným přírodním jevem, čemuž by mohlo nasvědčovat jméno Bárak, tj. blesk.) Zdá se, že vozy uvízly, proto je Izraelské jednotky porazily. Debóřina píseň naznačuje, že v tom měl úlohu potok Kíšon, možná rozvodněný náhlým přívalovým deštěm. Sísera sestoupil z válečného vozu a utíkal pěšky. Uchýlil se do stanu spřízněného kmene, kde ho Jáel pohostila, uspala ho a potom zabila. Na konci 13. století byl Chasór, jak dosvědčují vykopávky, vypálen.

Debóra ve popisuje bídu, útlak a modlářství Izraele před bitvou. Zmiňuje bitvu králů, kteří v Tanaaku bojovali – naráží snad na velmoci Egypta a Chetitů v bitvě u Kádeše? Mohlo v důsledku nerozhodné bitvy vzniknout v Kenaanu mocenské vakuum, které vedlo k vzestupu Jabína? Zajímavý detail z Debóřiny písně napomíná kmeny, které neposlaly muže do boje. Jeden z odsuzovaných kmenů, Danovci, byl kmenem námořníků. V závěru písně Debóra opisuje Síserovu matku, jak ho marně vyhlíží v okně. Obraz dámy v okně je v bibli i v archeologii dobře známý.

Gedeón vs. Midján

Jedno z nejznámějších vyprávění z Knihy soudců: Gedeón a jeho 300 mužů proti přesile Midjánců. Gedeónův příběh je jediný, jehož hlavní aktér je historicky doložený. Profesor Yossi Garfinkel zveřejnil objev ostrakonu (střepu) asi z roku 1100 př. Kr. s nápisem Jerubaal, který jeho tým objevil v Khirbet al Rai. Jerubaal je označení, které Gedeónovi dal jeho otec poté, co zbořil rodinný oltář určený Baalovi. Midjánské nájezdy těžko časově zařadit, ale z bible můžeme vyvodit rámec 12. století. Je pozoruhodné, že výzkum vzorků pylu v Izraeli, Egyptě a Turecku ukazuje na dlouhé období hladu v tomto století. To jen podtrhuje příběh Rút, který zapadá do téže doby. Vysvětluje to nájezdy pouštních Midjánců rabování zásob potravy i zoufalou snahu Izraelců ji před nimi skrýt. Midjánci bývají spojováni s keramikou ze severní Saudské Arábie, která se vyskytuje právě ve 13. a 12. století př. Kr. Její rozšíření zasahuje až do Izraele a Jordánska.

Gedeón svolal armádu 32 000 mužů a utábořil se u pramene Én-charódu, jenž je ztotožňován s místem zvaným arabsky Ajn Džalut, kde je Gedeónova jeskyně. Podle Božího pokynu vybral jen 300 mužů, s nimiž v noci obrátil Midjánce na útěk. U Jericha jsou dva kuželovité kopce, které nesou staré arabské názvy „Havraní hnízdo“ a „Vlčí hřbet“; to může odkazovat na místa, kde byla zabita Midjánská knížata Oréb a Zéb. Město Sukót (ztotožňované s Deir Alla), které Gedeónovi odmítlo pomoci, bylo ve 12. století vypáleno. Zajímavé je, že příběh předpokládá gramotnost chlapce, kterého Gedeón zajal na poli, aby mu sepsal jména sukótských starších.

Samson vs. Pelištejci

Samsonův příběh se odehrál ještě před stěhováním kmene Dan na sever. Na jejich území pronikali Pelištejci, kteří podle důkazů získaných z genetického výzkumu v roce 2020, přicházeli hromadně z Kréty do Palestiny ve 13. a 12. století. Samson se jejich útlaku postavil a stal se na 20 let legendárním soudcem Izraele. Pečeť z 12. století př. Kr., nalezená v Bét Šemeši nedaleko Timny, kde Samson zabil lva, zobrazuje muže zápasícího se lvem.

Archeologie osvětluje i další detaily příběhu. Možná vás někdy napadlo, kde vzal Samson tolik lišek, aby zapálily pelištejská pole. Z vykopávek ve Španělsku vysvitlo, že v době bronzové se chovaly lišky podobně jako psi a kočky. Architektonická zvláštnost pelištejského chrámu, který nakonec Samson strhl na sebe i na Pelištejce – dva nosné sloupy uprostřed – byla doložena v několika prozkoumaných městech.

Samsonův příběh obsahuje podobné motivy jako pozdější řecká báje o Héraklovi: Oba zabili lva holýma rukama, oba udatně čelili přesile, oba pili ze zázračně vytrysknuvšího pramene, oba měli slabost pro ženy a oba nakonec zradila žena: Samsona Delíla a Hérakla Déianeira.

V oněch dnech nebyl v Izraeli král; každý dělal, co bylo v jeho očích správné.

Soudců 17,6

Stěhování Danovců

Danovci byli podle bible kmenem námořníků. Raději zůstali na svých lodích, než aby se vydali do bitvy, jak se stěžovala Debóra ve své písni. Tak jako kmen Ašer vlastnili středomořské přístavy. 18. kapitola Knihy Soudců popisuje stěhování kmene Dan z území sousedícího s Pelištejci na sever, kde si dobyli město Lajiš a přejmenovali ho na Dan. Vykopávky v Tel Danu ukazují silný řecko-mykénský vliv. Podle článku archeologa Philippe Bohstorma se v jednom hrobě z 12. století našlo více než 100 keramických nádob, které podle chemické analýzy pocházely z Argolidu, centra Mykénské kultury v Řecku. Našli se i egejské vzory ptáků, kalichy, obětní misky atd. Někteří archeologové, jako profesor Yigael Yadin, spekulují o tom, že kmen Dan mohli být Danajové zmínění v Homérově Iliadě, nebo Denejové, jeden z kmenů tzv. mořských národů, které zaútočily na Egypt. Ti měli žít v severní části Palestiny na území zvaném Danuna. Dokonce existuje irský pramen Lebor Gabála Érenn z 11. století n.l., který uvádí že se kdysi středomořský lid zvaný Tautha de Danann (kmen Danann), se přestěhoval do Irska, protože byly v neustálém konfliktu s Pelištejci.

Další zdroje

• https://watchjerusalem.co.il/1339-lessons-from-ancient-shiloh
• https://watchjerusalem.co.il/936-ehud-v-eglon-evidence-for-the-biblical-account
• https://watchjerusalem.co.il/900-sisera-v-deborah-evidence-for-the-biblical-account
• https://watchjerusalem.co.il/1355-gideon-v-midian-evidence-of-the-biblical-account

Přečteno 197-krát