Schodiště k životu

(Recenze knihy: C. L. Tan & R. Stadler, The Staiway to Life, 2020)

Omnis cellula e cellula.
(Všechny buňky pocházejí z buněk.)

Rudolf Virchow

Někteří křesťané v tom stále nemají jasno: věří ve stvoření, a současně přijímají i evoluční teorii. Dá se to pochopit, o evoluci slyšíme až únavně často – ve škole, ve veřejném prostoru, a často i s přispěním křesťanských intelektuálů. Vzniká tak dojem, že se jedná o prokázané poznání vědy a že na objasnění čekají jen některé nepodstatné detaily. Ve skutečnosti je to úplně jinak. Neustálým opakováním je nám jen sugerována teze o platnosti ideje evoluce, zatímco to, co je předkládáno jako důkazy, jsou ve skutečnosti jen spekulace a výplody představivosti.

Dobrým příkladem je otázka vzniku života. Kdo věří, že za rozmanitostí živého světa jsou jen nahodilé přírodní procesy, musí také věřit, že stejné to bylo i při vzniku první živé buňky. Chemická evoluce – přechod od neživého k živému – má pro evoluční výklad života stejný význam jako základy pro stavbu domu; přitom je to základ velice chatrný. Můžeme si to ukázat na vyjádřeních současných autorů. Tak např. americký fyzik Marcelo Gleiser to popisuje takto: „Vytvářely se delší a delší molekulární řetězce. Ty se organizovaly samy sebe do stále složitějších struktur. Pak se nějakým způsobem začaly tyto dlouhé řetězce štěpit… na scénu vstoupila choreografie života… V určitém okamžiku se kolem této skupiny reagujících molekul utvořila membrána, čímž vznikla primitivní buňka, protobuňka“ (2012). Jiný autor, český molekulární biolog (a katolický kněz) Marek Vácha, to vidí podobně:

„Mám rodiče, prarodiče, pak pokračuje rodokmen dál a dál, až kamsi k africkým pláním, až do třetihor, k therapsidním plazům a ještě dál, do šera dávnověku, k jednobuněčným prokariotům, ke světu DNA, k začátku času. To je náš příběh…“ (2017). Jinak řečeno: „Nevíme sice, jak život začal, ale víme, že za tím byly pouze přírodní procesy.“ Důkazy žádné, o nějakém Božím působení ani slovo.

The Stairway to Life

Samovolné přírodní procesy nemají šanci

Jedním z nejnovějších titulů, které se abiogenezí (tj. problému vzniku živého z neživého) zabývají, je kniha dvou amerických autorů The Stairway to Life (Schodiště k životu, 2020). Oblast mezi chemií a biologií, kterou by evoluční proces musel projít, autoři analyzují z chemického hlediska, a ukazují, že samovolné přírodní procesy zde nemají žádnou šanci. Pro názornost (viz obrázek) tuto oblast rozdělují do dvanácti dílčích kroků, kterými musí proces projít, aby se ta propast mezi živým a neživým (mezi chemií a biologií) dala překlenout. Přesáhlo by rámec tohoto článku, kdybychom všechny tyto „schody“ měli podrobněji popisovat. Čtenář si mezi nimi může podle svého zájmu vybrat v knize sám, některé náročnější pasáže může i vynechat. Autoři takovým čtenářům vycházejí vstříc tím, že k analýzám jednotlivých kroků (každému je věnována samostatná kapitola) vždy uvádějí stručné shrnutí, a co je ze-jména důležité: Své vývody, ve kterých se drží čistě vědecké metody, v závěru knihy (ve třetí části) doplňují obecnějšími úvahami a komentářem z křesťanského hlediska.

12 schodů k životu
12 schodů k životu podle recenzované knihy.

Pro představu o obsahu knihy se krátce zmíníme alespoň o třech z oněch dvanácti schodů k životu. Chiralita (optická otáčivost, schod č. 2) má souvislost s prostorovým uspořádáním základních molekul života. Je to podobné jako v případě našich rukou: položeny vedle sebe se nedají uvést do zákrytu, vykazují zrcadlovou souměrnost. V zásadě jsou stejné, a přece trochu odlišné. Při syntéze organických molekul vždy vzniká směs dvou forem (pravotočivé a levotočivé) a rozdělit je od sebe je velice obtížné. V živých buňkách se ale vyskytuje pouze jedna forma, druhá je pro život zhoubná. Vysvětlení tohoto stavu věci – jak došlo k této volbě – není v možnostech evolučního procesu. Dále, zkratka DNA je vše-obecně známá, každý dnes ví, že je to označení pro molekulu, která obsahuje genetický kód (schod č. 6), která je nositelem genetické informace. Tato informace je vyjádřena specifickým uspořádáním jednotlivých článků (tzv. nukleotidů) v jejím řetězci, a je tak složitá, že její vznik spontánními přírodními procesy je naprosto vyloučen (tak např. lidská DNA obsahuje 3 miliardy nukleotidů). A ještě buněčná membrána (schod č. 9): To je cosi jako obal, který drží buňku pohromadě; nic zvláštního, myslelo se ještě v Darwinově době. Dnes víme, že je to velice složitá struktura s póry, která má specifické vlastnosti: póry musí umožňovat průchod látek potřebných k životu buňky, a rovněž tak – opačným směrem – umožnit odstraňování odpadu (zplodin metabolismu). Je to soustava tak složitá (navíc obsahuje informaci důležitou pro dělení buňky), že i zde vznik nějakou samovolnou organizací hmoty nepřichází v úvahu.

Od Aristotela po Darwina

O spontánním vzniku života uvažoval už ve starověku řecký filozof Aristoteles (384–322 př. Kr.) a myšlenka se pak udržela po dobu více než dva tisíce let až do 19. století. Teprve významný francouzský badatel Louis Pasteur (1822–1895), zakladatel mikrobiologie, provedl v roce 1862 důmyslné experimenty, kterými tuto teorii vyvrátil. Jejich výsledek vyjádřil známou tezí, že „život vzniká jen ze života“. Respektive, v podání jeho současníka, slavného německého patologa Rudolfa Virchowa (1821–1902), „všechny buňky pocházejí z buněk“. V roce 1864 přednesl Pasteur své výsledky před profesorským sborem na pařížské Sorbonně a dodal: „Teorie spontánního vzniku se již nikdy nevzpamatuje ze smrtelného úderu tohoto jednoduchého experimentu.“ Současně ale (Darwinovým vystoupením v roce 1859) vznikla evoluční teorie, založená na naturalistickém vysvětlení. Ta se ovšem z principu nemůže této myšlenky vzdát a vkládá svoji naději do dalšího pokroku vědy. Cena recenzované knihy je právě v tom, že toto očekávání – zasvěceným, kompetentním způsobem – uvádí na pravou míru. Její základní sdělení zní: nejedná se o naši neznalost! Důvodem pro odmítnutí abiogeneze je naopak neustále se prohlubující poznání o nanejvýš sofistikovaném mikrosvětě buňky a jeho složitých molekulárních mechanismech. K tomuto poznání patří např. i zjištění, že minimálním požadavkem pro existenci života je asi 490 genů a kolem 500 tisíc nukleotidových párů. Schodiště spontánních přírodních kroků, kterými by něco takového mohlo vzniknout, existuje jen ve fantazii evolucionistů…

Zdroj: debate.org

Evoluční teorie je jako dům postavený na písku. Je jen otázkou času, kdy se pod náporem dalšího poznání zhroutí, přes veškerou snahu evolucionistů o udržení darwinistické ortodoxie a o diskreditaci oponentů. Ocitujme na závěr slova, kterými recenzovaná kniha končí: „Ukazuje se, že čím více víme o životě na molekulární úrovni, tím více ztrácíme naději na nalezení přírodního, materialistického vysvětlení života. Je pro nás přece zásadně důležité vědět, odkud pocházíme. A ještě více důležité je vědět, kam jdeme. Pokud to nevíme, bude naším osudem jen zmatek a nejistota.“ – Kniha Schodiště k životu jejedna z nejlepších, kterou recenzent v poslední době na toto téma četl. Pro všechny, kteří se o téma zajímají, by to měla být povinná četba.

Change Laura Tan & Rob Stadler, The Stairway to Life. An Origin-of-Life Reality Check. Evorevo Books 2020, 267 str.

Článek byl publikován v časopise Život víry, leden 2022

Přečteno 246-krát