Vzkříšení Krista: legenda či fakt?

Křesťanství už od svého vzniku stojí a padá na pravdivosti Kristova vzkříšení. Proto se odpůrci snaží už od počátku jeho věrohodnost vyvrátit. Musejí však nabídnout vysvětlení pro jednu nezvratnou skutečnost: prázdný hrob.

Známé skutečnosti

Vzkříšení jako historickou událost samozřejmě nemůže věda empiricky ověřit. Vyhodnocením všech dostupných historických faktů však můžeme dospět k jistotě nad rozumnou pochybnost.

Než se pustíme do přehledu a analýzy základních teorií, předložených ve snaze vysvětlit Kristův prázdný hrob, bude lepší si shrnout podmínky, za kterých se tato událost měla odehrát. Ježíš byl zajat židovskými úřady, odsouzen k smrti římským místodržitelem Pilátem a veřejně popraven. O tom kromě bible svědčí historické záznamy židovského historika Josepha Flavia a římského historika Tacita. Za svého života ovšem Ježíš opakovaně prohlašoval, že bude umučen a třetího dne vzkříšen.

Vždyť jako „byl Jonáš v břiše velké ryby tři dny a tři noci“, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země.

Matouš 12,40

Ježíšova slova jsou v evangeliích opakovaně zaznamenána s dodatkem, že nebyla učedníky pochopena. Donesla se ovšem Kristovým nepřátelům, kteří je považovali za možný zdroj nových těžkostí. Vyžádali si proto od Piláta svolení, aby byl zapečetěn Kristův hrob a po tři dny hlídán jednotkou římských stráží. Z podání evangelií víme, že o přesné poloze hrobu věděli tři skupiny lidí s různými zájmy: Ježíšovi učedníci, nepřátelské židovské úřady a římští vojáci, kteří ho hlídali.

F. F. Bruce ve své knize Věrohodnost Nového zákona připouští těžkosti se sladěním zprávy o vzkříšení v jednotlivých evangeliích a na dalších místech v Novém zákoně. Nepatrné rozdíly bychom mohli považovat za potvrzení autentičnosti svědků, na jejichž vzpomínkách jsou založena. Ze soudní praxe je známo, že svědectví více svědků vykazují drobné nesrovnalosti. Nicméně žádný soud taková svědectví neodmítá, pokud se shodují v základních faktech.

Bruce dále píše: „Pokud jde o místo a čas, některé dobře známé potíže vznikají při srovnávání různých zpráv o vzkříšení… Ale když jsme si všimli potíží se sladěním všech zpráv, stojíme tváří v tvář tvrdé realitě historických faktů:

1. hrob byl skutečně prázdný,
2. Pán se ukázal různým jednotlivcům a skupinám učedníků,
3. židovští představitelé nemohli vyvrátit tvrzení učedníků, že Ježíš vstal z mrtvých.“

Rozeberme si tedy šest alternativních vysvětlení prázdného hrobu, která v průběhu dějin nabídli odpůrci křesťanství, jak je shrnuje profesor Geza Vermes.

1. Tělo odstranili učedníci

[Velekněží] se shromáždili se staršími, poradili se a dali vojákům hodně peněz se slovy: „Řekněte: Jeho učedníci přišli v noci, a když jsme spali, ho ukradli. Doslechneli se o tom vladař, my [ho] uchlácholíme a vás zbavíme starostí.” Oni vzali peníze a učinili, jak byli poučeni. A tato zpráva je mezi Židy rozšířena až do dnešního dne.

Matouš 28,12–15

Sama bible zmiňuje první pokus židovských autorit vyvrátit veřejné kázání o Ježíšově vzkříšení, které dělalo na obyvatele Jeruzaléma i poutníky přišedší na Velikonoce velký dojem. Toto tvrzení bible dokládá i tzv. Nazaretský nápis, který asi odkazuje na tuto účelově rozšířenou fámu. Jak píše profesor Bruce: „Kdyby byl Ježíš nevstal z mrtvých, jistě by si byli kněží mohli opatřit důkazy, aby to dokázali. Měli k tomu potřebnou moc a bylo to i v zájmu římských úřadů pomoci jim. Nemohla to být nepřekonatelná potíž nalézt a předložit Ježíšovo tělo nebo obstarat ověřený důkaz o jeho odstranění. Skutečnost, že prvým pokusem, kterým chtěli čelit tvrzení křesťanů, bylo předstírání, že učedníci ukradli jeho tělo, jasně znamená, že velerada nevěděla, co se s Ježíšem stalo… Museli uvážit a s lítostí opustit několik pěkných hypotéz dříve než zvolili tu nejméně pravděpodobnou.“

Z dochovaných pramenů víme, že kromě jiných mučedníků položilo 10 z 12 apoštolů život za své tvrzení, že Ježíš je Boží Syn vzkříšený z mrtvých (Jan byl „jen“ ve vyhnanství a Jidáš si život vzal). Z ubitých a zdecimovaných uprchlíků se proměnili v důvěryhodné a neumlčitelné svědky. „Apoštolové prošli zkouškou smrti, čímž dokázali pravdivost své zvěsti,“ shrnuje Josh McDowell v knize Více než tesař.

2. Tělo odstranil někdo bez vazby na Ježíše

Podle vyprávění Janova evangelia připisovala nejdřív Marie Magdaléna, jež mezi prvními objevila prázdný hrob, zmizení Ježíšova těla někomu cizímu. Pohřeb se konal v chvatu kvůli blížícímu se šabatu a tělo bylo z praktických důvodů uloženo do nového hrobu, připraveného pro někoho jiného. Není proto nelogické předpokládat, že správce hrobu – „zahradník“ v podání Marie Magdalény – při nejbližší příležitosti přeložil tělo do jiného hrobu. Tento nevinný počin dal vzniknout legendě o vzkříšení.

Zvláštní okolnosti Ježíšova pohřbu umožňují takové úvahy. Normálně by zesnulého pohřbili jeho nejbližší mužští příbuzní, ale o Ježíšových bratrech není známo, že by v tom čase byli v Jeruzalémě. Apoštolové se z obavy o svůj život ukrývali, a proto se pohřbu ujali tajní učedníci – Josef z Arimatie a Nikodém, oba byli členy židovské velerady. Ovšem fakt, že pohřeb zorganizoval někdo dobře známý, jenž mohl jakýkoliv omyl uvést na pravou míru, vylučuje tuto hypotézu, domnívá se Geza Vermes.

3. Nebyl to Ježíšův hrob

Při četbě synoptických evangelií se shodně dozvídáme, že zatímco apoštolové se zbaběle rozprchli a ukrývali, ženy z Galileje, které patřily k Ježíšovým učedníkům, se zúčastnili jeho pohřbu pořádaného Josefem z Arimatie. Dále se dočítáme u Lukáše i Jana, že Petr nevěřil vyprávění žen – možná pochyboval, jestli byly u správného hrobu – a běžel se spolu s Janem přesvědčit, že je hrob prázdný.

Vzhledem k tomu, že ke hrobu postavily židovské úřady stráž, nelze se domnívat, že by i ony propadly omylu. McDowell píše: „Kdyby se jednalo o nesprávný hrob, židovské úřady by neváhaly s vyzdvižením těla ze správného hrobu, aby tak jednou provždy umlčely jakékoliv řeči o vzkříšení.“

4. Ježíš byl omylem pochován zaživa

Myšlenka, že Ježíš ukřižování přežil, byla šířena už před několika staletími Venturinim a dnes ji například prezentuje román Dana Browna Šifra mistra Leonarda. Podle ní Ježíš na kříži nezemřel, jen v důsledku vyčerpání a ztráty krve omdlel. Zastánci této hypotézy argumentují, že přežít ukřižování bylo možné, jak dokládá svědectví Josepha Flavia. Ve svém životopise Flavius popisuje událost, kdy vraceje se do hlavního města viděl u cesty mnoho ukřižovaných Židů. Mezi nimi poznal tři ze svých přátel, kteří ještě byli naživu. Na jeho přímluvu je budoucí římský císař Titus nechal sejmout z křížů a ošetřit lékaři. Jeden ze tří přátel přežil.

Ježíš byl na kříži tak krátkou dobu, že se Pilát zeptal, je-li už mrtev, když o jeho tělo požádal Josef z Arimatie. Dále bychom mohli spekulovat, že probodení jeho boku si autor evangelia vymyslel, aby podal důkaz Ježíšovy smrti…

David Strauss, který sám ve vzkříšení nevěří, však trefně oponuje: „Není možné, aby osoba, která se polomrtvá vyplíží z hrobu, vleče se slabostí, nutně potřebuje lékaře, obvazy, ošetření a rekonvalescenci, a která nakonec svému utrpení podlehne, dokázala učedníky přesvědčit, že je vítězem nad smrtí a hrobem a Pánem života. Právě to se ale stalo základem jejich pozdější zvěsti. Takovéhle obživnutí by v nich jedině oslabilo účinek Ježíšova života a smrti, a dodalo mu žalostný nádech, ale v žádném případě by nemohlo změnit jejich zármutek v radost, a jejich úctu v uctívání.“

5. Ježíš odešel z Palestiny

Představa Ježíše oživšího z kómatu, jak odchází z Judska, je relativně nedávný jev. Patří k učení sekty islámu zvané Ahmadíja, která vznikla v 19. stol. Podle ní opustli Ježíš Palestinu, vydal se na východ hledat ztracené kmeny Izraele, a nakonec zemřel v indickém Kašmíru. Barbara Thieringová zase svou podivnou interpretací Kurmánských svitků přivedla Ježíše do Říma, kde umírá v utěšeném věku jako otec čtyř dětí. Jelikož tato tvrzení nemají oporu v historických pramenech, nemusíme se jimi dále zabývat.

6. Duchovní, nikoli tělesné vzkříšení

Bible popisuje, že se po svém vzkříšení Ježíš mnohokrát zjevil učedníkům různými způsoby: Marii Magdaléně, galilejských ženám, učedníkům na cestě do Emauz, apoštolům v Jeruzalémě – v neděli vzkříšení bez Tomáše a o týden později spolu s ním, později v Galileji na hoře a u Tiberiadského jezera; dále podle Pavla za blíže nespecifikovaných okolností více než 500 věřících, Petrovi, Jakubovi a nakonec i jemu samotnému. Když se tím zabýváme, měli bychom mít na mysli smysl těchto zjevení pro evangelisty a Pavla. Ježíš se nezjevuje na veřejnosti, ale učedníkům v soukromí, „aby je učil o Božím království“. Z tohoto pohledu se vzkříšení stává duchovním konceptem bez potřeby fyzického projevu a podobá se zkušenostem mystiků v průběhu dějin.

V této linii uvažuje například kanadský režisér Simcha Jacobovici ve svém dokudramatu The Lost Tomb of Jesus. Přichází v něm s tvrzením, že hrob nalezený v jeruzalémské čtvrti Talpiot je Ježíšovou rodinnou hrobkou. Film hovoří o osuáriích neboli urnách nalezených v jeskyni a spojuje je s biblickými postavami Ježíše, jeho matky Marie, Marie Magdalény, prý Ježíšovy manželky, a Ježíšova bratra Jakuba. Film tvrdí, že Jakubovo osuárium bylo původně v této hrobce, ale později se ztratilo. Nicméně od zdánlivě vědecky podložených tvrzení filmu se většina odborníků jasně distancovala. Tři vědci citovaní v dokumentu se ohradili, že jejich slova byla překroucena. Archeolog William Dever to shrnul tak, že Jacoboviciho a Cameronovy „závěry byly učiněny předem“ a jejich „argumenty překračují jakékoliv rozumné interpretace“.

Myšlence, že by Ježíšovo tělo bylo k dispozici, jsme se už věnovali výše. Není pochyb, že všichni aktéři, včetně odpůrců Ježíše, jeho vzkříšení chápali fyzicky a tělo by jistě patřičně využili. Zastavme se ještě u myšlenky, že by Ježíš byl ženatý a měl syna. Jak napsal Jimmy Akin, šéfredaktor Catholic Answers: „O manželkách náboženských vůdců víme, protože se těší cti jako ženy zakladatelů. Kdyby Ježíš byl měl manželku, tak bychom (a) o tom věděli a (b) přirovnání církve k nevěstě Kristově by vůbec nevzniklo… U náboženských vůdců často víme dokonce o jejich dcerách. Napadá mě např. Mohamedova dcera Fatima. Bylo by mnohem těžší před očima dějin propašovat syna… nejen proto, že patriarchální kultury se spíš zaměřují na syny; důvodem je i to, že v tradičních společnostech se očekává, že syn se stane otcovým přirozeným pokračovatelem.“

Podobně sem můžeme zařadit úvahy o skupinových(?!) halucinacích. Ježíš zůstal mrtvý, ale jeho učedníci si vsugerovali, že ho vidí živého. Nejenže to neodpovídá poznatkům psychologie o povaze halucinací, ale ani mentálnímu rozpoložení apoštolů. Halucinaci může podlehnout člověk, který něco toužebně očekává, ale apoštolové žádné vzkříšení neočekávali a opakovaně mu odmítali uvěřit – jen si vpomeňme na nevěřícího Tomáše. I zde se nabízí otázka, proč nebylo předloženo tělo jako důkaz?

Nedokonalí svědkové

Evangelia obsahují řadu zahanbujících prvků, které by si aktéři o sobě nejspíš nevymysleli. Mesiáš, od něhož se očekávalo, že ustanoví Boží království, byl zabit. Učedníci se zbaběle rozprchli a schovávali se. Zprávu o prázdném hrobu přinesly ženy, jejichž slovo nemělo u soudu žádnou váhu atd. Tato fakta hovoří pro hodnověrnost vyprávění. K tomu ještě můžeme přidat fakt, že podle dochované tradice drtivá většina původních Ježíšových učedníků zaplatila za svědectví o Ježíšově vzkříšení vlastním životem:

• Petr: ukřižován v Římě hlavou dolů,
• Jakub Zebedeův: sťat mečem z Herodova příkazu,
• Jan: zemřel přirozenou smrtí v Efezu ve vysokém stáří,
• Ondřej: ukřižován v Řecku,
• Filip: popraven římským prokonsulem,
• Bartoloměj: zaživa stažen z kůže a utopen v Kaspickém moři,
• Matouš: tradice se různí, zabit buď ukamenováním nebo ubodán v Etiopii,
• Tomáš: probodnut kopím v Indii,
• Jakub Alfeův: kamenován a ubit kyji,
• Šimon Zélóta: tradice se různí, podle některých byl v Persii řezán pilou,
• Juda Tadeáš: zastřelen šípy v Turecku,
• Jidáš: oběsil se.

Laskavý čtenář ať posoudí sám

Prošli jsme si hypotézy, které přišly s alternativním vysvětlením Kristova vzkříšení, a vidíme, že jejich vysvětlující schopnost má své trhliny. Uvážíme-li svědectví evangelií a naše znalosti o dobovém pozadí, přijímá mnoho historiků vzkříšení jako fakt.

„Sloučíme-li všechny důkazy dohromady, není přehnané říci, že žádná historická událost není podložena lépe a rozmanitěji než Kristovo vzkříšení. Tyto důkazy může za nedostatečné považovat jedině ten, kdo je zaujatý a předem předpokládá, že jsou falešné.“

Brooke Foss Westcott

Zdroje

• Josh McDowell: Více než tesař, Nový život 2019
• Geza Vermes: Jesus, Penguin Books 2008
• F. F. Bruce: Věrohodnost Nového zákona, Návrat 1992

Přečteno 245-krát