Je náš mozek pouhý počítač?

Od roku 1871, kdy Charles Darwin napsal knihu The Descent of Man (O původu člověka), se všeobecně ujala představa, že člověk není nic víc, než produkt slepých evolučních sil, působících zcela náhodně. Od té doby věda prozkoumala stavbu a fungování lidského těla do takových detailů, jako je DNA a stavba buněk. Neurologie zkoumá neuronové synapse a dráhy elektrických signálů v mozku. Navzdory tomu však zůstává lidské vědomí pro vědce záhadou.

Vědci nevědí, jakou roli hrají elektrické signály při vytváření subjektivního prožitku. A co je ještě důležitější, nechápou ani, k čemu by vlastně z hlediska evoluce mělo lidské vědomí vůbec sloužit. Je to největší mezera v porozumění našemu životu.

Yuval Harari

Emergentní jev?

Současný pohled vědy chápe mozek jako biologický počítač. Někteří neurologové vysvětlují vznik vědomí jako emergentní jev v důsledku komplexností mozku. 80 miliard neuronů je propojených do nepředstavitelně složitých sítí. Když ty miliardy neuronů vyšlou miliardy elektrických signálů, ty kolují sem a tam a nastane vědomí. Ale není to příliš zjednodušující pohled?

Složité nelineární dynamické systémy známe i například z ekonomiky, proudění kapalin nebo dopravy. Když v Praze je dopravní špička, mohli bychom zmapovat všechna vozidla, jejich vliv na jiné účastníky provozu a to, jak přispěli ke vzniku dopravní zácpy. Ale nikdy se nevznáší nad Muzeem pocit dopravní zácpy. Naproti tomu když mám vztek, je to zcela konkrétní pocit, který jistě znáte. Jak tedy ty miliardy elektrických výbojů vytvářejí jeden určitý pocit?

Nač jsou nám subjektivní prožitky?

Ve své knize Homo deus píše Yuval Harari, že věda zatím nenašla přesvědčivé vysvětlení subjektivních prožitků člověka, které někdy označujeme qualia: „Dle dnes přijímaného názoru vzniká vědomí elektrochemickými reakcemi v mozku a subjektivní zkušenost plní funkci zpracování dat. Nikdo ovšem nemá ponětí, jak shluky biochemických impulzů a elektrického proudu vytvářejí subjektivní zkušenost bolesti, vzteku nebo lásky.“ Skenování mozku odhalilo kauzální spojení mezi elektrickými impulzy v mozku a subjektivními prožitky. Objevili jsme souvislost mezi některými mozkovými neurony a určitým obsahem. Avšak lidská mysl zůstává hádankou.

Věda podává detailní vysvětlení, jak se člověku při pohledu na lva pošle elektrický signál z oka do mozku, putuje se dál sítí neuronů až k žlázám nadlevin, které vyprodukují adrenalin, ten člověku rozbuší srdce, pak neurony v motorickém centru připraví sekvenci pohybů a aktivizují svaly, aby se člověk dal na útěk do bezpečí. Ironie je v tom, že čím podrobněji umíme celý proces popsat, tím zbytečnější se jeví mít vědomé pocity ve své mysli. „Pokud funguje systém elektrických signálů, proč potřebujeme ještě navíc pociťovat strach?“ ptá se Harari.

Kde je sídlo vědomí?

Můžeme namítnout, že bez vědomí se neobejdeme, máme-li shromažďovat vzpomínky a plánovat si budoucnost. Ale co je vlastně vzpomínka, představa či myšlenka? A kde se nacházejí? Podle současných biologických teorií nejsou ničím jiným, než lavinou elektrických impulzů vysílaných miliardami neuronů. Pokud se však na té spletité cestě elektrického výboje nenachází ani jeden neuron uvedený do pohybu prožitkem strachu, k čemu potřebujeme pocítit strach?

Neurologové umějí rozlišit vědomou a nevědomou činnost mozku. Objevili některé elektrochemické znaky bdělého vědomí. Například v případě mrtvice mohou určit, zda je člověk ve stavu bezvědomí, nebo pouze ztratil kontrolu nad svým tělem a řečí. V takovém stavu lékaři dokonce dokázali s člověkem komunikovat pomocí jednoduchých otázek: Pokud chtěl pacient odpovědět „ano“, měl si představit, že hraje tenis; to aktivovalo motorické oblasti, zatímco představa jeho domu aktivovala prostorovou paměť a znamenala „ne“. Až 99 % tělesných aktivit člověka se děje bez jeho vědomé účasti. Proč ale to 1 % neuronů, svalů a žláz potřebuje pocity?

Důležité jsou tedy dvě otázky:

• Co se děje ve vědomí, aniž by se to dělo v mozku?
• Jestliže se ale něco odehrává mimo síť neuronů, kde se to vlastně odehrává?

Ovšem řada vědců upozorňuje, že mozek je víc než jen počítač. Simulace činností mozku je jedna věc, simulace mysli jako takové je úplně něco jiného. Sir Roger Penrose, oxfordský matematik, je toho názoru, že není možné simulovat nebo nahrát lidskou mysl do počítače. O tom podrobněji píše profesor Robert Marks, jak jsem zmínil v článku o jeho knize The Non-Computable You.

Když je řeč o tvorbě superinteligentních počítačů, které neslouží jen jednomu cíli, hovoříme o obecné umělé inteligenci AGI. Zásadní překážku sestrojení AGI působí fakt, že informace jsou nehmotné povahy.

Informace a hmota

Vesmír nevytvořil inteligenci; byla to inteligence Božského Slova, která vytvořila vesmír.

John Lennox

„Informace je jedním ze základních pojmů vědy, přestože je nehmotná,“ píše Lennox ve své knize o umělé inteligenci s titulem 2084. To, co tu čtete, není obsaženo v atomech displeje vašeho zařízení. Ani informace v genetickém kódu není v aminokyselinách, z nichž je DNA složena. Informace je zakódována v uspořádání. Není zatím znám jiný zdroj informací než inteligence – ať už lidská nebo umělá. Podle Lennoxe člověka není podle něho možné definovat bez odkazu na Boží inteligenci. Je namístě argument, že informatické stránky vesmíru, života a vědomí nakonec ukazují k existenci nehmotného zdroje všech těchto věcí – Boží mysli.

Model abstraktního myšlení

Harari se ve své knize věnuje otázce, jestli i zvířata mají vědomí. Zajímavé je, že vědci jako René Descartes v 17. století dospěli k závěru, že pouze lidé mají pocity a touhy, kdežto každý jiný živočich je nevědomý automat. Na základě toho potom ospravedlňovali všelijaké barbarské pokusy na zvířatech! Naštěstí se věda posunula a fakt, že zvířata do různé míry disponují inteligencí a mají vědomí, dnes přijímá mnoho vědců a dokazují to mnohé experimenty – úplně jiné, než ty brutální zmíněné výše. Z nich také vyplývá, že některá zvířata mezi sebou smysluplně komunikují. Nicméně vědomí člověka patří do zcela jiné kategorie.

„Zvířata žijí v objektivním světě a jejich komunikace je popisná,“ vysvětluje Harari, „kdežto sapiens užívá jazyk k vytváření nových skutečností.“ Člověk dokáže svou mysl použít k tomu, aby si představil neexistující věc do takových detailů, že ji potom podle svého plánu vytvoří. Navíc umí používat jazyk, aby abstraktní model ve své mysli sdělil jiným lidem, a pracovali na jeho realizaci spolu. Na tomto příkladu vidíme člověka vytvářet, předávat si a zpracovávat nové informace, přičemž klíčovou roli v tom hraje řeč. Bible při popisu stvoření světa v první kapitole Genese, tvrdí v podstatě totéž o Bohu. Není tedy právě toto smyslem biblického výroku, že člověk byl „stvořen k obrazu Božímu“?

Pokud je řeč o obecné umělé inteligenci AGI, fakt, „že informace jsou nehmotné povahy, působí zásadní překážku sestrojení hmotného stroje, který by mohl něčemu smysluplně rozumět,“ píše profesor Lennox. Profesor Danny Crookes to vyjádřil takto: „Jsme ještě hodně, hodně daleko od vytvoření inteligence podobné člověku.“ Vidí dvě základní otázky, na které je třeba najít odpověď:

1. Jak převádíme fyzickou situaci do myšlenkové představy, na níž pak uplatňujeme obecné principy myšlení?
2. Jak si může počítač vytvořit a udržovat vnitřní myšlenkový model skutečného světa?

Crookes konstatuje: „Tato všeobecná schopnost, kterou mají všichni lidé, je klíčovým požadavkem skutečné inteligence, avšak systémům umělé inteligence naprosto zásadně schází.“

Věda a vědomí

Z evolučního naturalismu plyne, že bychom neměli žádné své závěry brát vážně, a to ani vědecký světový názor, z něhož evoluční naturalismus vychází.

Thomas Nagel

Filozof Thomas Nagel napsal: „Pokud mentální svět není bezezbytku hmotný, potom ho nelze zcela vysvětlit z hlediska fyziky.“ Nagel vznáší otazníky nad platností evolučního naturalismu jako vědeckého světového názoru.

Vztahu vztahu vědy a lidského mysli se věnuje i profesor Lennox. Upozorňuje, že pokud lidské myšlenky nejsou nic víc, než výsledek slepého přírodního procesu, ztrácíme pevný základ vědeckého bádání. Věda je založena na předpokladu, že vesmír je – alespoň zčásti – poznatelný lidským rozumem. Bez toho nemá vědecká činnost smysl. „Myšlenku nahrazuje elektrochemická reakce neuronů. Takové dvě reakce spolu nemohou vést rozumnou řeč. Nemohou ani být pravdivé či nepravdivé. Prostě se dějí. Svět racionálních rozhovorů se rozplynul v absurdní blábolení vystřelujících synapsí,“ poznamenává fyzik John Polkinghorne.

Souvisí vědomí s duší?

Vídíme, že lidské vědomí zatím uniká snaze bezezbytku vysvětlit život člověka naturalisticky. Někteří vědci (jako Daniel Dennett) by chtěli odsunout vědomí na slepou, jelikož nemá žádný vědecký význam. Ale vyškrtnout vědomí z vědeckého slovníku není jen tak, protože se od něj odvíjí etika a politika. Morální smýšlení většiny lidí se zakládá právě na osobní zkušenosti. „Pokud chtějí vědci trvat na názoru, že osobní prožitek je z vědeckého hlediska bezvýznamný, museli by nejdříve bez odkazu na něj vysvětlit, co je na mučení či znásilnění špatného,“ zamýšlí se Harari. Objektivní existenci vědomí tedy mnozí připouštějí a přiznávají mu důležitou roli v lidské společnosti. To je třeba si uvědomit při úvahách o umělé inteligenci, která vědomí postrádá. Etika jejího rozhodování je plně v rukou jejích tvůrců.

I někteří materialisticky smýšlející vědci (např. filozof David Chalmers) se přiklánějí k dualistickému pojetí člověka. Znamená to, že kromě hmotného těla, existuje nezávislé lidské vědomí – Platón to nazývá duše – a to vědomí používá tělo jako interface ve fyzickém světě. Z biblického pohledu bych spíše hovořil o duchu. Každopádně se vědci zabývají otázkou, je-li vědomí víc než jen výsledek elektrických výbojů v mozku. A ukazuje se, že subjektivní prožitky člověka, souhrnně označované qualia, nelze popsat algoritmicky. Mozek je zkrátka daleko víc, než jen počítač. A řada vědců poukazuje na to, že informační složitost vesmíru i našeho těla, stejně jako naše vědomí a schopnost komunikovat, ukazují směrem k inteligentnímu vědomí Stvořitele. Pokud je Bůh je duchovní bytost, existuje vědomí a inteligence bez hmotného základu a máme další důvod pochybovat, že někdy sestrojíme zařízení, které bude mít vědomí.

---

Duše

Co je duše? To je trochu jako: „Co je čas? Když se mě nikdo neptá, tak to vím.“ Jako by sv. Augustin vtipně vystihl jak čas, tak i pojmy, které každý zná – než se někdo zeptá, co to je. Duše je na tom stejně.

Ptáme-li se lékaře či psychologa, každý sice řekne, co vidí, ale ani jeden nevidí celek. Ptáme-li se teologa, snaží se v tom vyznat, ale spíš to vzdává. Duše je prý jen chování těla.

Položíme-li si tuto otázku nad Biblí, musíme se začíst, abychom se oprostili od moderního tápání.

Pohled Starého zákona je nečekaně bohatý. Nejenže zná duši (má pro ni dokonce dva výrazy), ale zná i lidského ducha a k tomu promítá nitro do obrazů jako srdce, ledviny a střeva.

Nový zákon se tak složitý nezdá. Vedle těla zná duši a ducha. Občas mluví o srdci a nitru jako my. Vezměme to od počátků.

Nahlédnout nám dá už 1M 2,7: „Pak Hospodin Bůh vytvořil člověka coby prach země a poté mu do nosu vdechl nešama života.“ (To je ‚duše‘ jako dýchání.) „Nato se člověk stal nefeš živou.“ (To je ‚duše‘ jako… nějaké hlubší dýchání.) Abychom se dočetli také o lidském duchu, musíme listovat dále. (Ten výraz mnozí známe: ruach. A víte co? České „ruch“ nebo „vzruch“ se podobají nejen zněním, ale i významem. Pohrajme si trochu.) Jako první zmínku čteme: „Nad těmi vodami se zachvíval Boží Ruch.“ (1M 1,2) Na dalším místě se míní duchem či vzruchem možná vítr, možná Bůh, ale člověk ne („pak uslyšeli hlas Hospodina Boha, jak se pohybuje zahradou jako denní ruch“). A tak až v 1M 6,3 čteme: „Můj vzruch v člověku nezůstane věčně…“ a ve verši 17: „… všechno tělo mající vzruch života“. Překvapivě tedy „ducha“ života může mít jak homo sapiens, tak blboun nejapný.

Chvíli by trvalo, než bychom se prolistovali k ryze lidskému duchu (1M 26,35 – „hořkost ducha“, viz pozn. v ČSP), a to bychom mezitím i potom nalézali významy jako „vůně“ a vůbec jevy hýbající vzduchem i duchem.

Snad lze shrnout, že hebrejské ruach je šíření vzruchu života či živosti do okolí, kde je vnímán. Překlady „duch, dech, vítr“ aj. jsou jen odstíny téhož.

„Dýchání života“ (nešama) je pulzování, jímž duch (ruach, řecky pneuma) vniká do těla a z něj uniká. Začíná rozdýcháním v 1M 2,7 a v J 20,22.

Víme, že vdech a výdech dávají život. Dochází k okysličování krve a buněk. To je zhruba ta nefeš. Ale dýchání a okysličování jsou zástupné výrazy pro cosi vnitřního a živoucího. To sám člověk je duše, ono „já“, které vnímá hmotný svět tělem, svět nehmotný duchem. Umírá nejen tělo, i duchem bývají lidé mrtvi: ve hříchu. Ale souzeny nebudou jen duše; musí nastat vzkříšení.

Žijeme tělem i duchem. Čím se řídíme? Co nám vede duši?

Jiří Hedánek

Mgr. Jiří Hedánek, Th.D., Ph.D., je lingvista, překladatel Bible (B21, ČSP) a křesťanské literatury.
Převzato se svolením z časopisu Život víry 2023/2, str. 19 (www.zivotviry.cz).
Obrázky: Marek Piwnicki na Unsplash

---

Zdroje

• Yuval Noah Harari: Homo deus – Stručné dějiny zítřka, LEDA 2017
• John C. Lennox: 2084: Artificial Intelligence and the Future of Humanity, Zondervan Reflective 2020

Přečteno 291-krát