Existuje přirozený mravní zákon?

Na tuto otázku asi máte vyhraněný názor. Buď si říkáte „rozhodně ano“, nebo „určitě ne“ – aspoň ve smyslu objektivní reality. Možná jste ale nikdy nepřemýšleli, zda a jaké pro toto tvrzení existují důkazy. Jsou dokonce víceméně známé každému.

Přirozené právo

O této otázce přemýšlela řada moudrých lidí před námi. Já budu čerpat především od C. S. Lewise, známého cambridgeského profesora literatury a autora mnoha knih, včetně Letopisů Narnie. V knize K jádru křesťanství, kterou původně tvořila vysílání pro rozhlas, uvádí jednoduché, ale výstižné postřehy.

Jednoduchý test

Pokud někdo pochybuje, že něco jako zákon lidské přirozenosti existuje, zkusme jednoduchý pokus. Zkuste takového člověka bez důkazů nařknout ze lži či z podvodu – čím nespravedlivější obvinění, tím lépe! A hned uvidíte, že jakmile postrádá důkazy o své nevině, začne se odvolávat na slušnost – na jakousi normu chování, o níž předpokládá, že ji znáte. A vy zpravidla neodpovíte: „Já na tvé normy kašlu.“ Téměř vždy se snažíme dokázat, že naše jednání vlastně tuto normu neporušilo – a pokud ano, byl k tomu vážný důvod. Kdyby mravní zákon neexistoval, nemělo by smysl se takto hádat, stejně jako by nemělo smysl pískat fotbal bez pravidel.

Vše ovšem vzbuzuje velmi silný dojem, že obě strany vědí o jakémsi Zákonu či Pravidlu fair play nebo slušného chování či morálky – říkejte si tomu, jak chcete – na němž se v podstatě shodují. A ono tomu tak opravdu je. Kdyby tomu tak nebylo, mohli by se lidé poprat jako zvířata, ale nemohli by se typicky lidským způsobem hádat. Když se hádáte, snažíte se dokázat, že ten druhý nemá pravdu.

C. S. Lewis

Přirozené právo

Tomuto zákonu dobra a zla se říká přirozená morálka, nebo přirozené právo, což je termín, na který se odvolávají i právní systémy, jako římské právo, americká Deklarace nezávislosti nebo Všeobecná deklarace lidských práv a svobod OSN. Znamená to právo nepsané, věčné, univerzální a nezávislé na státu, které intuitivně zná každý člověk skrze své svědomí.

Pravý zákon spočívající ve správném pochopení je v souladu s přirozeností, rozlévá se na všechny, neodporuje si, platí ustavičně… Nemůžeme být tohoto zákona zbaveni ani rozhodnutím senátu ani lidu a neplatí také jiný zákon v Římě a jiný v Athénách, jiný nyní a jiný v budoucnosti, nýbrž jeden zákon, a to ustavičný a neměnný, bude vždy platit pro všechny národy a bude jeden společný jakoby učitel a panovník všech, totiž bůh.

Cicero

Podivuhodná shoda

Dalo by se namítnout, že myšlenka všeobecně uznávaného mravního zákona je neopodstatněná, neboť v různých civilizacích a různých dobách platily různé mravy. To však není celkem pravda: i když se mravní zásady v jednotlivostech lišily, nikdy nebyly úplně jiné. „Dá-li si někdo práci a bude srovnávat mravní naučení starověkých Egypťanů, Babylóňanů, Indů, Číňanů, Řeků a Římanů, bude překvapen, jak se podobají jedny druhým i mravním naučením našim,“ píše Lewis. Jako důkaz vypracoval takový přehled v dodatku své knihy Zničení člověka. „Nějaký stát může tvrdit, že na smlouvách nezáleží. Vzápětí ale vše pokazí tvrzením, že smlouva, kterou se právě chystá porušit, byla nespravedlivá. Pokud ale neexistuje žádné Dobro a Zlo – jinými slovy, pokud neexistuje přirozený zákon – jak poznáme rozdíl mezi spravedlivou a nespravedlivou smlouvou? Což se tímto svým tvrzením nepodřekli, že znají přirozený zákon stejně dobře jako všichni ostatní?“

Všichni ho porušujeme

Přirozené právo se však od jiných přírodních zákonů liší v jedné zásadní věci. Zatímco ony popisují, jak se věci chovají, mravní zákon popisuje, jak bychom se měli chovat, ale často se tak nechováme. Jak píše Lewis: „dodržovat zákon přirozenosti se mi tuze nevede, a jakmile mi někdo vytkne, že ho porušuji, mám v tu ránu pohotově šňůru omluv dlouhou jako vaše ruka.“ To je samo o sobě jen dalším důkazem, jak hluboce jsme o mravním zákoně přesvědčeni.

Lidským bytostem na celé zeměkouli je vlastní zajímavá a neodbytná myšlenka, že by se měly chovat určitým způsobem. Ale ve skutečnosti se tak nechovají.

C. S. Lewis

Vrozený pud nebo výchova?

Lewis se zabývá i námitkami, že by zákon lidské přirozenosti mohl být jakousi formou pudu. Pud člověku dává silnou potřebu nějak zareagovat, např. chránit své děti za cenu vlastního života. Touha pomoci člověku se dá připisovat stádnímu pudu. Ale není to totéž, jako otázka, jestli bychom mu pomoct měli. Slyšíme například někoho volat o pomoc. Cítíme dva protichůdné pudy – jít mu na pomoc (stádní pud) a vyhnout se nebezpečí (pud sebezáchovy). Pak v sobě ale objevíme třetí hlas, který říká, že bychom měli poslechnout to první a vzepřít se tomu druhému. Tento hlas není součástí oněch pudů, ale rozhoduje mezi nimi.

Mravní zákon nám říká, jakou máme hrát melodii: naše pudy jsou pouhými klávesami.

C. S. Lewis

Druhá námitka je, že mravní zákon je prostě společenská konvence, která je nám vštípena výchovou. Ale to, že je nám něco odevzdáno výchovou, neznamená, že jde o sociální konstrukt. Vezměme si násobilku, uvádí Lewis. Dítě na pustém ostrově ji nezná, ale nikdo by netvrdil, že násobilka je lidský vynález, co bychom si mohli vymyslet jinak, kdybychom chtěli. Pro zařazení mravního zákona a matematiky do stejné kategorie existují dva důvody. První je to, že ve všech kulturách nacházíme společné jádro, které není dané společenskou konvencí, jak jsme si už řekli.

Druhý důvod tkví v tom, že když přemýšlíme o rozdílech mezi morálkou dvou společností, dokážeme je porovnávat. Kdyby byla morální pravidla jen společenskými konvencemi odevzdávanými výchovou, nemohlo by nikdy dojít k nápravě. Vezměme si například Norimberský proces s nacistickými zločinci. Zákony Třetí říše neporušili, takže byli z hlediska pozitivního práva nevinní a neodsouditelní. Byli ovšem obviněni ze „zločinů proti lidskosti“ a souzeni na základě práva přirozeného. To ilustruje, že jde o jakýsi ideál, kterému se lidská společnost snaží přiblížit. Může dojít k vývoji, kdy se mu blíží více či méně, ale ten ideál se nemění.

Společnost a jednotlivec

Někteří lidé říkají, že slušné jednání sice neznamená, že by se v určité chvíli vyplatilo jednotlivému člověku, znamená ale, že se vyplácí lidstvu jako celku. Je určitě pravda, že slušné chování je klíčové pro rozvoj společnosti. Když si však položíme otázku: Proč nebýt sobecký?, odpověď, že to prospívá společnosti, nepřesvědčí každého. Pokud člověk společností pohrdá, nebude to pro něj berná mince. Nakonec najdeme jen jeden pádný důvod: Protože bychom měli být nesobečtí. A jsme na začátku: je to věc volby, a ne nutnosti. Člověk se morálně může chovat jen tam, kde má svobodnou vůli. Pokud ho společnost přinutí k určitému chování, nezíská tím člověk ctnost, tedy kvalitu, kterou by měl mít.

Lidi neuděláte dobré dekretem: a bez dobrých lidí nevytvoříte dobrou společnost.

C. S. Lewis

Co stojí za tím zákonem?

Lewis domýšlí, co tyto závěry vypovídají o vesmíru, v němž žijeme. Lidé si ho odjakživa vysvětlují dvěma způsoby. První je naturalistický: vesmír tu vždy byl, takový, jaký je, a šťastnou náhodou v něm vznikli tvorové jako my. Druhý, teistický, vysvětluje původ vesmíru jako záměr božské bytosti. „Podle něj se za vesmírem nachází něco, co se nejvíce ze všeho nám známého podobá mysli,“ píše Lewis. Ani věda nám nemůže pomoci rozhodnout, který světový názor je správný. Proč vůbec něco existuje a co bylo prvotní příčinou všeho, to nejsou otázky, na které může dát věda odpověď. Dokazuje to i fakt, že mezi špičkovými vědci najdeme laureáty Nobelovy ceny na obou stranách. Pozorování vesmíru nepřináší odpovědi na metafyzické otázky.

„Existuje jedna jediná věc, o níž víme víc, než se můžeme dovědět z vnějšího pozorování. Tou věcí je člověk. Proto také víme, že se lidé nacházejí pod mravním zákonem, který nevytvořili, ale který nemohou zapomenout, i kdyby se o to pokoušeli, a o němž vědí, že by ho měli být poslušni,“ uvažuje Lewis. Kdyby nás někdo studoval zvenčí, nikdy by z našeho chování nemohl zjistit nic o existenci mravního zákona. Viděl by totiž jen to, co jsme udělali, ale nevěděl by nic o tom, co jsme měli udělat.

„Otázka tedy stojí takto: chceme poznat, zda vesmír je prostě náhodou bezdůvodně takový, jaký je, anebo zda je za ním nějaká síla, která způsobila, že je tím, čím je. Vzhledem k tomu, že pokud by taková síla existovala, nepatřila by k pozorovaným faktům, ale byla by skutečností, která je vytváří, není žádným prostým pozorováním skutečností zjistitelná,“ píše Lewis. „Existuje jen jeden případ, kdy se můžeme dozvědět, zda existuje něco víc, totiž případ náš, a v tomto jediném případě zjišťujeme, že ano. Anebo opačně. Kdyby mimo vesmír existovla nějaká řídící síla, nemohla by se nám ukazovat jako jeden z faktů uvnitř tohoto vesmíru… Mohli bychom očekávat, že se projeví jediným možným způsobem, a sice v nás samých jako vliv nebo příkaz, který se nás snaží navést k určitému způsobu chování. A to je přesně, co v sobě nacházíme.“

O Bohu zjistíte víc z mravního zákona než z vesmíru obecně, stejně jako se dozvíte více o člověku z jeho řeči než z domu, který postavil.

C. S. Lewis

Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.

Immanuel Kant

Základ křesťanství

Tyto jednoduché úvahy jsou zajímavé proto, že tvoří základ pro porozumění křesťanství. Pokud si člověk nikdy nepřipustil, že se neřídí zákonem lidské přirozenosti, nepochopí ani důvod, proč by se s ním chtěl Bůh smířit: „Já proti Bohu nic nemám, ať si každý věří, čemu chce.“ Teprve z tohoto pohledu může dávat smysl, proč bible mluví o oběti za vinu. Souvisí to s identitou Ježíše Krista.

Na otázku, byl-li Ježíš synem Boha, tu nezbývá prostor. Na tomto místě jen malá poznámka k myšlence, zda Ježíš mohl být jen moudrý rabín, který to myslel dobře. O faktu, že Ježíš odpouštěl lidem hříchy, píše Lewis toto: „Šlápnete mi na nohu, odpustím vám to; ukradnete mi peníze, prominu vám to. Jak si ale máme vykládat vyhlášení člověka, kterého nikdo ani neokradl, ani mu nohy nepošlapal, o tom, že vám odpouští, že šlapete na cizí nohy a kradete cizí peníze?… To dává smysl jedině, byl-li skutečně Bohem, jehož zákony jsou porušovány a jehož láska je každým hříchem zraňována.“ Přesně v tom smyslu na to reagovali farizeové, kteří ho slyšeli.

Neboť tak Bůh miluje svět, že dal [svého] jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Jan 3,16

Použitá literatura

• C. S. Lewis: K jádru křesťanství, Návrat 1993 a Návrat domů 2011

Přečteno 73-krát