Bible a národní obrození

Bible je mezinárodní bestseller číslo jedna. Zpravidla je také první knihou ke čtení, když poprvé dojde ke kodifikaci pravopisu mluvené řeči. Stala se proto základem literárního dědictví mnoha národů. V tomto článku se podíváme na tři příklady: Čechy, Židy a Indy.

Ježíš přistoupil a promluvil k nim: “Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.

Matouš 28,18–20

Slovanská misie na Velké Moravě

Náš národ sice je pokřtěný, ale nemáme žádného učitele. Nerozumíme řečtině ani latině… Nerozumíme písmenům ani jejich významu; pošlete nám proto učitele, kteří nás mohou obeznámit se slovy Písma a s jejich smyslem.

moravský kníže Rostislav roku 862 n. l.

Také u zrodu české literatury stála bible. V době, kdy bible byla poprvé přeložena do naší řeči, jsme ovšem ještě nemluvili česky. Z hodin literatury a dějepisu jistě znáte příběh slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Na žádost knížete Rostislava je na Velkou Moravu ze Soluně (Tesaloniky) poslal byzantský císař. Cyril sestavil nové písmo (hlaholici) pro slovanský jazyk a společně s bratrem Metodějem přeložili do staroslověnštiny liturgické knihy potřebné pro konání bohoslužeb. Cyrilovi je připisováno sestavení Proglasu, tedy předmluvy ke staroslověnskému překladu evangelií. Bratři také sestavili občanský zákoník Zákon sudnyj ljudem a přeložili Nový zákon do staroslověnštiny.

dva světci s biblickým textem
Cyril a Metoděj. Zdroj: volné dílo

Na jejich působení se však stěžovali u papeže franští kněží. Argumentovali tím, že bible smí být překládána jen do tří jazyků: hebrejštiny, řečtiny a latiny. Franská elita nevěřila, že vážná literatura, jako je bible, se dá přeložit do řeči prostého lidu. Cyril jejich argument snadno vyvrátil. Oponoval slovy apoštola Pavla:

Děkuji Bohu, že mluvím v jazycích více než vy všichni; v církvi bych ale pro poučení druhých raději promluvil pět slov srozumitelně než tisíce slov v jazycích.

1. Korintským 14,18–19

Kromě toho argumentovali bratři už existujícími překlady bible do 12 jazyků. Cyril jmenoval národy, které Boha oslavují ve své řeči: Arméni, Peršané, Abaskové, Iberové, Sogdi, Góti, Avaři, Tyrsové, Chazaři, Arabi, Egypťané, Syřané a mnohé jiné.Když psali Kristovi učedníci Nový zákon, řídili se principem srozumitelnosti a použili řeč prostého lidu – koiné. Papež Hadrián II. se za misijní dílo na Moravě postavil. Metoděje jmenoval slovanským misijním biskupem. I když po Metodějově smrti v roce 885 byli slovanští kněží vyhnáni, jejich dílo pokračovalo v Čechách, Polsku a v Bulharsku.

Slovanská misie pokračovala a dále se šířila. Řeč, které dali psanou podobu, dal vznik třinácti odlišným jazykům. Přesto však „všichni papežové, kteří následovali po Janu VIII., užívání místních jazyků zakázali. Takto se západní církev uzavřela v latinském světě, z něhož se měla vynořit teprve až ve dvanáctém století. A těmi, kdo znemožnili dosažení kompromisu, nebyli ani tak sami papežové, jako spíše franští ideologové,“ píše historik Paul Johnson.

Český překlad bible

Císař Karel IV. založil klášter Na Slovanech (Emauzy), kde se tam pěstovala slovanská učenost. Klášter fungoval i v době husitské a začaly vznikat české knihy včetně překladu bible. Mistr Jan Hus upravil český pravopis tak, aby byl zápis latinkou jednodušší (zavedl háčky a čárky místo spřežek). Po Husově upálení a porážce husitského hnutí vznikla první česká reformovaná církev Jednota bratrská, kterou na základě myšlenek Petra Chelčického založil Řehoř Krajčí. (Je zajímavé, že bratr Řehoř svého času působil Na Slovanech.)

Kralická bible

Roku 1564 biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav vydal český překlad Nového zákona, čímž dal podnět k vzniku překladu celé bible z původních jazyků. Tak vznikla Kralická bible, jejíž poslední vydání z roku 1613 se tiskne dodnes. O jejím významu pro český jazyk říká odborník Jiří Just: „Jazykový význam se vytvářel až v následujících staletích. Jazyk Bible kralické byl v porovnání s jinými texty výborný, bratři v oblasti stylistiky zvolili podle humanistické teorie pro bibli nejvyšší jazykovou úroveň… Velký význam dostal až v 18. století, kdy bylo užívání spisovného českého jazyka v silném útlumu. Tehdy došlo k opakovaným edicím Bible kralické a její jazyk se na konci 18. a začátku 19. století, tedy v době národního obrození, stal normou pro spisovnou češtinu.“

Bible a hebrejština

Mojžíš začal psát svých pět knih, čili Tóru, pro prosté Izraelity, které právě Bůh osvobodil z otroctví v Egyptě. I když mnozí dnešní odborníci Mojžíšovo autorství zpochybňují, Tóra se stala základem starověké židovské kultury, práva i literatury.

Pohleď, učil jsem vás ustanovení a nařízení, jak mi přikázal Hospodin, můj Bůh, abyste je plnili v zemi, do které jdete, abyste ji obsadili. Zachovávejte a plňte je, protože to je vaše moudrost a vaše rozumnost před očima národů, které když uslyší všechna tato ustanovení, řeknou: Tento velký národ je vskutku moudrý a rozumný lid.

Deuteronomium 4,5–6

Hebrejština, jazyk Tóry i proroků, se v Izraeli používala až do babylonského zajetí v 5. stol. př. n. l. V Babyloně ji začala nahrazovat říšská aramejština, která se po návratu z exilu stala mateřským jazykem Židů. V důsledku zničení Jeruzaléma a rozptýlení Židů přestala být hebrejština mluveným jazykem. Používala se jen jako posvátný jazyk k modlitbě a k výkladu Písma v rabínské literatuře. Bible sehrála při pozdějším oživení jazyka ústřední roli. Hebrejština sloužila také jako společný mezinárodní jazyk židovské diaspory, kterým psali učenci a který umožnil dorozumění při obchodu.

Oživení hebrejštiny

Oživení hebrejštiny nemá v historii lidstva obdoby. Pod vlivem osvícenství začala v 18. století znovu vznikat hebrejská literatura založená na jazyku bible. Byl ovšem problém v tom, že chyběla moderní slovní zásoba. Mluvenou řečí se hebrejština stala díky úsilí Elíezera ben Jehudy, který se zaobíral myšlenkou oživení mluvené hebrejštiny. Psal o tom články, ale hlavní jeho novátorská činnost spočívá v tom, že vymyslel mnoho nových slov pro označení předmětů, které v židovském starověku nebyly známy nebo které byly v původním hebrejském užití a kontextu dávno zapomenuty.

muž u psacího stolu
Elíezer ben Jehuda ve své pracovně. Zdroj: volné dílo

S nástupem židovského nacionalismu v Evropě v 19. století zaujaly ben Jehudu myšlenky sionismu. Za jedno z kritérií svébytné existence národa se považovalo užívání společného jazyka. 13. října 1881 začal ben Jehuda v Paříži mluvit s přáteli hebrejsky, což se považuje za první moderní konverzaci v tomto jazyce. Ještě téhož roku vykonal alíju a přestěhoval se do Jeruzaléma. Rozhodl se, že jeho rodina bude mluvit pouze hebrejsky, a ze svých dětí vychoval první rodilé mluvčí hebrejštiny. V roce 1889 spoluzaložil Společnost pro čistý jazyk, kde se vyučovala hebrejština a podporovalo hebrejské vzdělávání. Ben Jehudova myšlenka ovšem nenašla vždy pochopení: např. „duchovní otec“ izraelského státu Theodor Herzl ji považoval za směšnou a počítal s použitím němčiny jako úřední řeči.

Rodilých mluvčích přibývá

S nástupem druhé alíje začátkem 20. století se užívání hebrejštiny vymanilo z rodinného a školního rámce a přešlo na veřejnost. Motivované ideologií odmítání diaspory a jidiš vznikaly uzavřené sociální buňky mladých lidí se společným pohledem na svět. V těchto skupinách zvaných mošav se na všech veřejných setkáních používala hebrejština. V roce 1909 byl založen Tel Aviv – první město, kde se mluvilo hebrejsky.

vyhlášení nezávislosti
Vyhlášení nezávislosti Izraele. Foto: Rudi Weissenstein, volné dílo

V roce 1948 vznikl moderní stát Izrael s dvěma úředními jazyky: hebrejštinou a arabštinou. V době jeho vzniku užívalo už 80,9 % palestinských Židů hebrejštinu jako jediný jazyk a dalších 14,2 % Židů jako první jazyk. Obnova Izraele vyvolala novou vlnu přistěhovalců a v krátké době se zdvojnásobil počet obyvatel. Bylo vynaloženo značné úsilí, aby si všichni osvojili hebrejštinu. Děti se jí naučili ve škole a mladí dospělí si ji osvojili díky povinné vojenské službě. Proces návratu hebrejštiny k běžnému užívání je jedinečný; neexistuje žádný jiný příklad, kdy by mrtvý nebo posvátný jazyk získal několik milionů rodilých mluvčích.

Moderní Indie vděčí překladu bible

Myšlenka ‚vlády lidu, pro lid a z lidu‘ se stala uskutečnitelnou jen díky tomu, že se mateřský jazyk lidu stal jazykem vzdělávání a správy.

Višal Mangalvádí
sloup s vyrytým písmem
Ašókův edikt. Foto: Sachin Kumar Tiwary, Creative Commons

V době vzniku Britské Indie se jako soudní řeč neužívala ani hindština, ani urdština, ani žádný jiný indický jazyk. Existoval sice vysoce rozvinutý starobylý sanskrt, v němž byly napsány védy, ale ten používala jen nejvyšší kasta bráhmanů. Hinduismus nedovoloval číst a psát ženám ani lidem z nižších kast. Nehodil se ani jazyk pálí, v němž vydal král Ašóka v 3. století př. n. l. buddhistické zákony. Žel na počátku 19. století neexistoval v celé Indii ani jeden učenec, který by dokázal přečíst Ašókovy edikty. Podle Buddhy totiž člověk dosáhne osvícení vyprázdněním mysli, takže buddhističtí mniši měli pramalý zájem studovat posvátné texty; šířit vzdělanost mezi své bližní je nikdy nenapadlo. Když se Britové ujali vlády v severní Indii, jazykem mughalské státní správy byla perština.

Východoindická společnost, která doposud spravovala Indii, se věnovala obchodu a stačilo jí několik indických úředníků s povrchní znalostí angličtiny. Zájem vzdělávat negramotné masy Indů tak měli pouze misionáři. Reverend J. B. Gilchrist sepsal pravidla gramatiky a sesbíral podklady k vydání slovníku hindustánštiny, která byla základem moderních jazyků hindí a urdú. Na jeho práci navázal reverend Henry Martyn, který pracoval na překladu bible. Bylo třeba doplnit slovní zásobu o vhodná slova z perštiny a arbaštiny a stanovit pravopis. Višal Mangalvádí píše: „Desítky let obětavé služby překladatelů bible umožnily britské vládě schválit zavedení hindustánštiny jako dvorního jazyka na nižších úrovních státní správy. To znamenalo, že rolník nyní mohl přijít k britskému soudu v severní Indii a rozumět obžalobě, svědkům a právníkům, kteří ho hájili, i soudci, který vynesl rozsudek. Práce překladatelů bible také umožnila nadanému indickému spisovateli psát v řeči, které obyčejní Indové rozumějí.“ Byli to evangelikálové v britském parlamentu, jako Charles Grant a lord Macaulay, kteří prosadili používání hindustánštiny ve státní správě.

Okamžik, kdy Indové získají evropskou učenost a požádají o evropské instituce, bude nejbáječnějším dnem v anglických dějinách.

lord Macaulay
mapa Indie
Mapa hlavních indických jazyků. Zdroj: Wikipedia

Podobná situace byla v jižní Indii. Tři angličtí misionáři – William Carey, Joshua Marshman a William Ward – se začali učit stovky dialektů, kterými mluvili negramotní Indové, aby z nich vytvořili sedmdesát tři literárních jazyků a jejich gramatiky a slovníky. Založili kolej, z níž později vznikla Šrírampurská univerzita. Mangalvádí píše o jejich cíli: „Ti misionáři nezasvětili svůj život tomu, aby vychovali dobré anglicky mluvící úředníky pro Britskou Indii. Chtěli, aby Indové chodili na jejich kolej kultivovat svou mysl a ducha, aby zpochybňovali socioekonomickou temnotu kolem sebe, aby si kladli otázky a nacházeli pravdu, která osvobozuje jednotlivce a buduje velké národy.“

Úsilí misionářů produkovalo takové osobnosti, jako bengálský básník Michael Madhusudan Dutt. Dutt se při studiu seznámil s anglickou literaturou a stal se křesťanem, ale uvědomil si, že aby napodobil Miltona, musí začít psát v bengálštině. Tím se stal průkopníkem bengálského národního obrození. Bengálsko se stalo kolébkou indického nacionalismu, obrozenectví a reformismu. Vyrostla zde většina prvních indických reformátorů, literátů, nacionalistů a intelektuálů.

Shrnutí

Misionáři se dodnes věnují studiu a kodifikaci dalších jazyků, aby do nich přeložili bibli (např. Wycliffovi překladtelé Bible). Nejenže překlad bible pomohl zrodu i zachování spisovné řeči mnoha národů a fakticky se stal základem jejich literatury. „Bible udělala mnohem víc, než že dala vzniknout moderní angličtině, němčině, holandštině, hindštině, urdštině a bengálštině. Vytvořila také moderní myšlenku národního státu a hodnotu, kterou nazýváme nacionalismus,“ píše Mangalvádí. Důsledkem evropské reformace byl rozpad Svaté říše římské na moderní národní státy, které slouží jako hráz totalitarianismu.

Zdroje

Přečteno 31-krát