Překlad bible: katalizátor reformace

„Pokusy podrobit bibli důkladnému průzkumu se počínaje valdenskými staly důkazem domnělého kacířství – už to samo stačilo, aby muž či žena byli upáleni,“ píše historik Paul Johnson. „Od konce čtrnáctého století se dostupnost bible stala hlavním sporným bodem mezi církví a jejím kritiky, jako byli například lollardi a husité. S výjimkou Čech, které se roku 1420 v podstatě odštěpily od Říma, nebyla žádná lidová bible oficiální mocí schválena; na druhou stranu však tyto národní překlady nikdy nebyly účinně potlačeny.“

vojsko
Jan Žižka v čele husitského vojska, Jenský kodex z 15. století

Valdenští

Chodí po dvojicích bosky, odění ve vlněná roucha; nic nevlastní a všechny věci spravují společně jako apoštolové… Jestliže je uznáme, sami budeme vyhnáni

Walter Map

První překlad bible do soudobého západoevropského jazyka nechal pořídit bohatý krejčí a obchodník z Lyonu Petr Valdes. Někdy v roce 1170 prožil obrácení a na základě četby evangelia se rozhodl pro radikální změnu života. Část majetku odevzdal manželce, zbytek rozdal jako almužny chudým a založil laické hnutí zvané „lyonští chudí“. Brali doslova apoštolskou chudobu a stáli mimo organizační strukturu církve. Klerici považovali valdenské za hrozbu a dostávali se s nimi do sporů, proto se vydal v roce 1179 Valdes a jeden z jeho učedníků do Říma, kde byli přijati papežem Alexandrem III. Měli vysvětlit svou víru před komisí tří duchovních, včetně otázek všeobecného kněžství, evangelia v místním jazyce a dobrovolné chudoby. Zdá se, že jim papežská kurie zatím nic nevytkla. Ale v roce 1184 byli exkomunikováni a vyhnáni z Lyonu, avšak hnutí nezaniklo. Valdenští žili v tajných komunitách v horských oblastech severní Itálie a jižní Francie a živili se řemeslnou prací. Jejich kazatelé plnili funkci cestujících zpovědníků a učitelů. Ve stanovených lhůtách navštěvovali rozvětvenou síť utajených „přátel“ či „známých“, jejichž věrnost valdenským zásadám se po generace udržovala v rodinách a rodech. Později se valdenské hnutí rozšířilo do zemí německých, polských, uherských a proniklo až do jižních Čech, kde ovlivnilo husitství.

Učení Jana Viklefa

Oxfordský profesor Jan Viklef se zabýval otázkou svrchované autority v církvi. Vystoupil před širší veřejnost, když se parlament roku 1366 usnesl, že již papeži nebude odvádět lenní poplatek. Viklef toto usnesení obhajoval a vyvýšil autoritu Písma nad rozhodnutí papeže. Navrhl, aby se nápravy církve ujal stát, reprezentovaný panovníkem a šlechtou. Ve svých spisech horlil proti neoprávněnému obohacování se církve, které je v ostrém kontrastu s chudobou apoštolů. Z učení bible o predestinaci (vyvolení) dokázal, že ne církev, ale Bůh rozhoduje o tom, kdo bude spasen. Také zpochybnil transsubstanciaci, čímž zbavil kněží magické moci proměňovat chléb a víno v tělo a krev samotného Krista.

portrét Viklefa
Jan Viklef. Autor: I, John M. Kennedy T.0, CC BY-SA 3.0

Jan Viklef přeložil evangelium, které Kristus svěřil klerikům a doktorům církve, aby je příhodně mohli předkládat laikům… Tudíž se to, co dříve znali jen učení klerikové a ti, kdo mají dobrý úsudek, stalo běžným a dostupným laikům – dokonce i ženám, které umějí číst. V důsledku toho se perly evangelia rozsypaly a házejí se sviním.

Henry Knighton

Viklef podporoval překlad bible do lidového jazyka. Jeho překlad do angličtiny si opisovali a studovali tzv. lollardi; riskovali přitom trest smrti upálením. Viklef za kritiku církve Viklef sice čelil opozici, ale nebyl pro své názory potrestán jako kacíř.

Působení Jana Husa

Mistr Jan Hus byl uznávaným vůdcem reformního hnutí v Čechách, které se soustřeďovalo na Karlově univerzitě. Jeroným Pražský přinesl Viklefovy spisy, které je ovlivnily. Reformisté kritizovali prodej odpustků, marnivý a zhýralý život duchovních, kteří stáli mimo dosah světské spravedlnosti, monopol církve na bibli a tvrdili, že hlavou církve je sám Kristus, nikoliv papež.

Od roku 1402 Hus kázal česky ve staroměstké Betlémské kapli. Jeho kázání přitahovala davy a svou autoritou působil na celý národ. Stal se rektorem univerzity po vydání Dekretu kutnohorského, jímž Václav IV. nařídil změnit poměr hlasů na univerzitě ve prospěch českých mistrů. V roce 1411 však římská církev označila Jana Husa za kacíře a exkomunikovala ho. Kvůli interdiktu pro celé město musel odejít z Prahy a ztratil podporu krále Václava IV.

Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie…

Jan Hus

Na pozvání císaře Zikmunda se vydal své reformní návrhy předložit církevnímu koncilu v Kostnici, kde navzdory císařově záruce byl uvězněn. Cílem sněmu nebylo posuzovat oprávněnost a pravověrnost Husových myšlenek, nýbrž provést nápravu římské církve „shora“ a odstranit schisma (v té době měla římská církev už tři papeže). Místo aby s biskupy diskutoval o české reformě, byl Hus roku 1415 odsouzen a upálen jako kacíř, protože odmítl své učení odvolat. Jeho byl popel vhozen do Rýna. Jeronýma Pražského stihl stejný osud o rok později, a to i přes protestní listy české šlechty. I Viklef byl posmrtně odsouzen jako kacíř, jeho kosti exhumovány, spáleny a popel vysypán do řeky Swiftu.

Husovo upálení
Dřevoryt z knihy Jan Hus et Hieronymus von Prag, Historia et monumenta, Norimberk, 1558

Husitské hnutí

Nicméně reformace už začala. Vše nasvědčovalo tomu, že Viklefovy a Husovy myšlenky se uskuteční v Čechách. Na reformním husitském hnutí se začal podílet kromě šlechty i široký okruh obyvatel. Své požadavky roku 1420 shrnuli do čtyř pražských artikulů:

  • přijímání „podobojí“ (tj. chleba i vína),
  • svobodné hlásání slova Božího,
  • zákaz světského panování kněží,
  • potírání smrtelných hříchů.

Počínaje bitvou na Vítkově roku 1420, husité vítězně odráželi křižácké výpravy. České země se však vyčerpávaly vleklými válkami mezi husity a katolíky. Uvnitř samotného hnutí bylo narůstající napětí a rozdělení. Husitská revoluce se udržela až do bitvy u Lipan roku 1434, avšak nakonec neskončila porážkou. Podle Basilejských kompaktát bylo na území Království českého a Markrabství moravského povoleno přijímání z kalicha a v oslabené formě platily i další tři pražské články. To byl ústupek zásadního významu: fakticky se každý člověk mohl rozhodnout, zda se přihlásí k husitskému či katolickému vyznání. Ačkoli ostatní konfese kompaktáta nepřipouštěla, přece jen představovala první krok na evropské cestě k náboženské toleranci a svobodě.

Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Oko za oko a zub za zub.“ Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou tvář.

Matouš 5,38–39

Proti uplatňování Husových myšlenek vojenskými prostředky se stavěl radikální teolog a spisovatel Petr Chelčický. Chelčického učení zahrnuje myšlenky, které později přijala Jednota bratrská, novokřtěnci, kvakeři a baptisté. Byl prvním pacifistickým spisovatelem renesance, který předběhl Erasma Rotterdamského téměř o sto let.

Erasmův Nový zákon

portrét Erasma
Erasmus Rotterdamský. Autor: Hans Holbein mladší. Louver, Paříž

Holandský učenec Erasmus Desiderius Rotterdamský byl nemanželským synem kněze a pradleny, jedním z mnoha dětí, jejichž osud svědčil jak o neochotě církve uznat sňatky kleriků za legální, tak zamezit konkubinátu. Měl to štěstí, že se jako sekretář biskupa dostal na univerzitu v Paříži. Když se potom odebral do Oxfordu a vyslechl tam přednášku o listu apoštola Pavla Římanům, nastalo u něj duchovní prohlédnutí. Rozhodl se, že sám prozkoumá Písmo a začal se proto učit řecky. Aby si zabezpečil zdroj příjmu na studia, psal knihy, které vycházely tiskem a byly nesmírně populární v celé Evropě. Císař Karel V. stanovil Erasma svým rádcem; papež Pavel III. mu nabídl kardinálský klobouk.

Boží spravedlnost skrze víru Ježíše Krista pro všechny ty, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a postrádají Boží slávu, ale jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši. 

Římanům 3,22–24

Erasmus byl největší humanista a učenec své doby, který obsáhl celou dostupnou antickou literaturu. Podle reformovaného názoru nemůže mezi duší křesťana a Písmem být žádných prostředníků. Považoval za zásadní, aby každý místo toho, aby „mumlal své žalmy a Otčenáš v latině, nerozuměje vlastním slovům“, raději „slyšel evangelium ve svém rodném a srozumitelném jazyce.“

Uvažme, kým byli posluchači samotného Krista. Což to nebyl různorodý dav?… Uráží snad Krista, že by jeho slova měli číst ti, které si on sám vybral za své posluchače? Podle mého názoru by je měl číst sedlák spolu s kovářem a kameníkem, a dokonce i nevěstky, kuplíři a lumpové. Jestliže Kristus k nim neodmítl prolouvat, ani já neodmítnu jeho knihy.

Erasmus

Pro Erasma tedy bible, byla-li předložena v autentické podobě, představovala střed křesťanského chápání. Shromáždil dostupné řecké rukopisy Nového zákona a porovnal je s cílem přiblížit se původnímu textu. Vydal vlastní latinský překlad Nového zákona, který byl přesnější než doposud používaná Jeronýmova Vulgata.

Erasmus snil o reformě církve a usiloval o zachování její jednoty. Ignoroval existenci privilegovaného kléru a sám sebe považoval za laika. „Intelektuálně navazoval na tradici Tertulliánovu a Pelagiovu, podle kterých bylo běžné a žádoucí, že vzdělaní laikové mají při řízení církve hrát plnohodnotnou úlohu,“ píše o něm Paul Johnson. Erasmus souhlasil s praxi soukromé zbožnosti, zejména modliteb. Naprosto odmítal všechno formální křesťanství: odpustky, poutě, zádušní mše, všechno, co za patřičný poplatek mělo zprostředkovat spásu. Luther později podotkl, že Erasmovo znovuobjevení prosté biblické pravdy osvobodilo lid od ekonomického vykořisťování ve jménu víry.

Možná věříš, že všechny tvé hříchy jsou smyty kouskem papíru, zapečetěným pergamenem, darováním trochy peněz či nějaké voskové sošky, malou poutí. Jsi však strašlivě klamán.

Erasmus

Tvrdil, že církev potřebuje jen minimum teologie – základní vyznání víry (v tom se rozcházel s Lutherem). Místo teologických sporů by se měla církev zaměřit na ctnosti: „Jestliže nevíte, zda Duch vychází z Otce a zda má Syn jednu či dvě podstaty, nebudete zatraceni; zatracení však neuniknete, nepěstujete-li ovoce Ducha: lásku, radost, pokoj, snášenlivost, laskavost, dobrotu, trpělivost, milosrdenství, víru, skromnost, zdrženlivost a cudnost.“ Nenáviděl atmosféru lovu na čarodějnice, jíž plodila inkvizice. V mnoha věcech „by každý měl být ponechán, aby dbal vlastního úsudku“.

Dříve hereze zahrnovala jen úchylku od evangelií, nebo článků víry, nebo od něčeho, co mělo podobnou autoritu. Dnes na člověka křičí ‚kacířství‘ téměř pro cokoli! Vše, co se jim nelíbí nebo čemu nerozumějí, je kacířstvím. Umět řecky je kacířství. Správně řecky vyslovovat je kacířství.

Erasmus

Erasmův věnoval několik spisů otázce pacifismu. V knize Dulce bellum inexpertis (Válka je sladká těm, kdo ji nezažili) přemítal o ustanovení mezinárodních orgánů, které by rozsuzovaly znesvářené vládce. Obával se, že pokud si každý stát z nařízení svého vládce zvolí vlastní konfesi, je válka nevyhnutelná. Vévodovi saskému napsal: „Možná se vám zdá, že tolerovat sekty je velkým zlem; stále je to však lepší, než náboženská válka. Jestli se duchovenstvu jednou zdaří zaplést do věci vládce, bude to pro Německo katastrofa… bída a zmar zavládnou všude a pod falešnou záminkou víry dojde k ničení.“ Předvídal zkázu, k níž později docházelo za třicetileté války. Když jeho přítel papež Lev X. vyhlásil prodej odpustků, aby získal prostředky na křížovou výpravu, Erasmus vydal knihu Nářek míru. V něm tvrdil, že Ježíš Kristus dal církvi za úlohu dát světu evangelium, ne meč.

„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám;“ Slyšíte, co zanechává svému lidu? Ne koně, tělesnou stráž, impérium nebo bohatství – nic z toho. Co tedy? Dává pokoj, zanechává pokoj – pokoj s přáteli, pokoj s nepřáteli.

Erasmus

Erasmus žil ve výjimečné době počátků reformace a věnoval značné úsilí zachování jednoty církve. Byl výjimečným renesančním myslitelem a ovlivnil široký okruh vzdělanců. Slibná jednání mezi umírněnými katolíky a protestanty však uvízla na otázce přijímání (která rozděluje i protestanty navzájem) a Tridentský koncil přijal řadu dogmat namířených proti protestantismu. Poslední roky Erasmova života byly poznamenány spory jak s katolíky, tak s protestanty, kteří jeho snahu nevítali. Po Erasmově smrti zařadila katolická církev několik jeho spisů na Index zakázaných knih.

Překlady do národních jazyků

titulní strana
Vydání Bible kralické, tzv. Šestidílky

Erasmovo vydání Nového zákona se stalo podnětem k vzniku mnoha biblí v národních jazycích. Roku 1522 vydal Martin Luther německý překlad Nového zákona. Lutherova bible se stala základem spisovné němčiny. Roku 1526 vyšel Nový zákon v angličtině podle překladu Williama Tyndalea. Tyndale na překladu pracoval v exilu, protože mu v Anglii hrozil trest smrti – nakonec byl ovšem zrazen a uvězněn, a roku 1536 upálen. Jeho poslední slova: „Hospodine, otevři oči anglickému králi!“ byla vyslyšena. Na králův příkaz vyšly do čtyř let hned čtyři překlady bible založené na Tyndaleově textu. Bible byla k dispozici v každé farnosti, aby si ji lidé mohli číst. Do francouzštiny bibli přeložil reformátor Jan Kalvín. Jeho tzv. Ženevská bible se mezi protestanty těšila oblibě pro výkladové poznámky k textu. Z původních jazyků byla bible přeložena i do češtiny z popudu biskupa Jednoty bratrské Jana Blahoslava, který vydal tiskem překlad Nového zákona roku 1564. Protože Jednota byla v té době zakázaným náboženským uskupením, jejich tiskárna působila tajně. Tento překlad Písma, známý jako Bible kralická, se stal studnicí spisovné češtiny v pobělohorském období.

Zdroje

  • Paul Johnson: Dějiny křesťanství, Centrum pro studium demokracie a kultury, Barrister & Principal 1999
  • Petr Čornej a kol.: Dějiny zemí Koruny české I., Paseka 1992
  • Vishal Mangalwadi: The Book That Made Your World: How the Bible Created the Soul of Western Civilization, Thomas Nelson 2011
  • Valdenští (Wikipedia)
  • Erasmus (Wikipedia)
  • Jan Hus (Wikipedia)

Přečteno 9-krát