Vlastenectví: Snesou se spolu láska k Bohu a láska k vlasti?

Existuje něco jako křesťanské vlastenectví? Vlastí všech křesťanů je přece nebeské království! A spojení křesťanů a národovců přineslo v dějinách tolik ostudy! Ve jménu lásky k národu se křesťané tolikrát navzájem zabíjeli… Co s tím?

Zeptejme se tří křesťanských myslitelů, kteří se vlastenectvím zabývali a také se k němu hlásili: Jána Kollára, G. K. Chestertona a C. S. Lewise.

Vlastenectví jako ctnost

portrét
Ján Kollár, volné dílo

Evangelický farář Ján Kollár říká, že vlastenectví je ctnost. Je to jeden z nejušlechtilejších lidských citů. Ale je to především láska. Jenže tato láska není slepá. Není to nekritický obdiv. Pravý vlastenec si je palčivě vědom všech nedostatků milované vlasti. Je-li jeho láska opravdová, dovede „na vlast svou i slušně se hněvati, její neřády nenáviděti, její bludy a hříchy i kárati umí“.

Zvláště sympaticky působí v Kollárově vlastenectví důraz na pracovitost. Tou se generace českých národních buditelů opravdu vyznačovaly. Spíš než gesty a slogany projevovali své vlastenectví nezdolnou pílí.

Žádná hesla, vlajky a slogany. Láska k vlasti znamená především péči o společný domov.

Láska, ale ne slepá

Pro srovnání se podívejme na jinou křesťanskou obhajobu vlastenectví. Britský spisovatel G. K. Chesterton říká, stejně jako Kollár, že vlastenectví je obětavá láska. A stejně jako český národní buditel i on spěchá dodat, že tato láska není slepá. Láska k vlasti není „jako láska dítěte k marmeládě“. Chesterton jako jeden z mála spisovatelů otevřeně kritizoval nespravedlivou zahraniční politiku Velké Británie. Rozhodně protestoval proti zásadě „ať v právu či neprávu, je to má vlast“. Žádný skutečný vlastenec podle něj nemůže tuto větu vyslovit. Je to stejné jako říkat „Nezáleží na tom, jestli je opilá nebo střízlivá, je to má matka“. To tedy záleží, namítá Chesterton. Právě proto, že je to má matka!

portrét
G. K. Chesterton.. Zdroj: volné dílo

A dodává: „K porážce hluchého a řvavého národovectví je zapotřebí skutečná obroda lásky k rodné zemi.“ Stejně jako Kollár i Chesterton odmítá vlastenectví jako projev kolektivního sobectví nebo nepřátelství k cizincům. Jako pravý vlastenec si stýská nad nedostatkem ušlechtilosti v tehdejším anglickém národním cítění. Pokleslé a trapné podoby národovectví jsou podle něj často důsledkem neznalosti dějin a kultury vlastního národa.

Stejně jako Kollár tedy Chesterton spojuje cestu k pravému vlastenectví s výukou národních dějin. Tedy s výchovou dětí a mládeže. Je zajímavé, že Chesterton takto osobitým způsobem vyjadřuje myšlenku, která motivovala i české národní buditele, když sbírali české lidové písně, pohádky a pověsti. Také oni se snažili probouzet lásku k vlasti a národu sbíráním a vydáváním „českých příběhů“.

Kdy láska k vlasti škodí?

Jedním z nejvěrnějších žáků G. K. Chestertona byl britský spisovatel C. S. Lewis. I pro něj je vlastenectví především láska. Východiskem jeho úvahy o vlastenectví je věta: „Láska k vlasti se stává démonem, jakmile se stane bohem.“ Někteří si dokonce začínají myslet, dodává Lewis, že to není nikdy nic jiného než démon. Ale to je podle Lewise chyba. Je pravda, připouští, že „když se začnou přirozené lásky chovat bezuzdně, nejen že ublíží jiným láskám, ale samy přestanou být láskami“. Tím ale jeho úvaha o vlastenectví nekončí.

portrét
C. S. Lewis. Foto: Arthur Strong, 1947, fair use

Jako literární historik Lewis v této souvislosti varuje před lživou idealizací anglických dějin, zejména tam, kde slouží k ospravedlňování bezohledné zahraniční politiky. Ale zároveň se jako velký milovník literatury stejně jako Chesterton přimlouvá za to, aby si Angličané vážili příběhů o své minulosti. Sám v této souvislosti vzpomíná, s jakou láskou v dětství četl knížku Příběhy našeho Ostrova, vyprávějící bájné i skutečné epizody britských dějin.

Podle Lewise patří ke zdravému vlastenectví také smysl pro humor a svoboda k sebeironii. K velkorysé, ne hořké sebeironii. Taková sebeironie není způsobem, jak vlastní národní kulturu odmítnout, ale jak ji neodmítnout. Jak jí s úsměvem přitakat i s jejími nešvary, i s momenty, na které ani vlastenec nemůže být hrdý.

Myslím, že přesně to má na mysli český vlastenec Jan Neruda, když v jedné básni adresované milované vlasti říká: „Nehněvej se, že se Tobě směju, že i o chybách Tvých písně pěju, kdybych snad Tě méně miloval, vše bych chválil, v všem si liboval. Slepá láska mizerná je páska, uvědomělou je pravá láska, směju chybám svým se nastokrát, a mám sebe přece tuze rád.“ Možná právě v tomto smyslu patří k dějinám české kultury Jára Cimrman.

Všichni tři křesťanští myslitelé, Kollár, Chesterton i Lewis, tedy říkají docela jednoznačné ano vůči vlastenectví – je-li to láska. Jejím projevem nejsou řeči a hesla, vlajky a slogany, ale obětavá práce. Láska k vlasti totiž znamená především zodpovědnou péči o společný domov.

Vlast jako Boží dar

Protože je v otázce křesťanských postojů k vlasti a národu mnoho nedorozumění a zmatků, zkusme se podívat, co o vlastenectví říká Bible. Tím spíš, že do Bible nás vede sám autor nejstarší české kroniky, děkan svatovítské kapituly Kosmas. Jeho vyprávění českého příběhu je zarámováno příběhem biblickým, je do tohoto příběhu „vloženo“.

Kosmas totiž přemýšlí o českém národě jako křesťan, koneckonců, byl to bohoslovec. Původ českého národa spojuje s biblickým vyprávěním o potopě v desáté kapitole knihy Genesis, kde se praví: „To jsou čeledi synů Noeho podle jejich rodopisu v různých pronárodech, z nich pak po potopě vzešly všechny pronárody na zemi.“ A v kapitole jedenácté se o národech píše: „I rozehnal je Hospodin po celé zemi.“

Na tento biblický verš Kosmas navazuje, když vypráví, jak předkové českého národa dorazili na území naší vlasti „na Boží vše řídící pokyn“. O postupném osídlování země, které následovalo po potopě, mluví také biblická kniha Deuteronomium, kde se ve slavné Mojžíšově písni praví: Když Nejvyšší přiděloval pronárodům dědictví, když rozsazoval lidské syny, stanovil hranice kdejakého lidu. (5M 32,8) Tatáž myšlenka se pak objevuje v novozákonní knize Skutků: Bůh stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční období i hranice lidských sídel. (Sk 17,26)

kresba hory Říp

Kosmas tedy na samém počátku své kroniky vyslovuje přesvědčení vycházející z citovaných biblických výpovědí: Není to náhoda, že tuto zemi osídlil český národ. Bůh si to přeje. Bůh sem naše předky dovedl a dal jim právě tuto zemi do dědičného vlastnictví. Máme důvod k vděčnosti.

Tato teze je dále potvrzena tím, jak Kosmas využívá biblický příběh o příchodu izraelského národa na práh Země zaslíbené. „Český Mojžíš“ praotec Čech vystoupí tak jako jeho biblický předobraz na horu, spatří nádherný kraj, ve kterém pozná zemi, která stejně jako ta biblická izraelská „oplývá mlékem a medem“.

Co tím chtěl Kosmas říct? Že tuto zemi můžeme jako svůj domov přijímat z Božích rukou. Není naší vlastí proto, že si to přejeme, ani proto, že naši předkové přemohli nebo vyhnali ty, kdo tu byli před nimi, ale proto, že nám byla svěřena do opatrování.

Česká čtvrť v Novém Jeruzalémě

Biblický příběh ovšem zahrnuje vedle počátků dějin lidského rodu také slavné vyústění těchto dějin, vedle svaté minulosti vypovídá také o svaté budoucnosti. A co se z těchto biblických výpovědí dozvíme o českém národě?

Počítá se s ním! V knize Zjevení, v pasáži, která líčí slavnou budoucnost vykoupeného lidstva, se dočteme následující: Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků… (Zj 7,9) Není jasné, proč by se v tomto vidění hovořilo o zástupcích všech ras, kmenů, národů a jazyků, kdyby tito zástupci nebyli od sebe rozeznatelní.

nebeské město
Tapisérie Nový Jeruzalém. Foto: Octave 444 – Own work, CC BY-SA 4.0,

Ba co víc, na úplně poslední stránce Bible se mluví o tom, že do Nového Jeruzaléma přinesou králové národů svou slávu, že se v něm „shromáždí sláva i čest národů“. Tyto věty ze samého závěru Bible rozvíjejí dávné proroctví proroka Izajáše, že v Novém Jeruzalémě bude shromážděno bohatství pronárodů, a také prorockou výpověď žalmisty o tom, že králové jednotlivých národů tam přinesou své dary.

Je docela zřejmé, že biblické pojetí vykoupeného lidství počítá s osobitými příspěvky jednotlivých národů. Obrazně řečeno: V Novém Jeruzalémě bude „česká čtvrť“. Není na tom nic překvapivého – Bůh má podle biblických svědectví zalíbení v rozmanitosti. Zaznívá-li v Bibli opakovaně výzva „Chvalte Hospodina všichni národové“, není tu řeč o nějaké monotónní jednohlasé písni, ale o symfonii vzájemně odlišných a osobitých hlasů: českých, anglických, slovenských, maďarských, německých, japonských, korejských…

Ačkoli je vzájemná odlišnost národních jazyků líčena jako důsledek lidské pýchy, jak víme z příběhu o babylonské věži, v průběhu biblického vypravování se národy stávají Božími nástroji, nepostradatelnými právě ve své svébytné jedinečnosti, přispívající k úžasnému mnohohlasu, který velebí Boží slávu.

Příběh, který vypráví Bůh

Z biblických výpovědí smíme spolu s kronikářem Kosmou vyvodit, že Bůh si přeje český národ, že má svůj plán právě pro tuto nevelkou částku lidského rodu. Jak říká moudrý židovský spisovatel Elie Wiesel, „Bůh stvořil člověka, protože miluje příběhy“. A jistě smíme dodat, že Bůh dal vzniknout jednotlivým národům, tedy také národu českému, protože miluje příběhy. A jak můžeme jako čeští křesťané projevovat lásku k vlasti? Tak, že se budeme snažit pochopit a vystihnout zápletku a pointu českého příběhu. To znamená, že se budeme snažit uskutečňovat tu verzi českého příběhu, kterou vypráví Bůh.

Proč? Protože jak říká Pavel Ambros, „idea národa není jen to, co si sám o sobě v čase myslí, ale to, co si o něm od věčnosti myslí Bůh“. Přináležitost k národu vlastně spočívá v přijetí příběhu tohoto národa a ve vědomém rozhodnutí stát se jeho pokračováním. A protože nejde jen o současnou generaci, převzetí odpovědnosti za národní příběh zahrnuje vedle vděčného přijetí odkazu předků také odhodlání předávat ho nastupujícím pokolením.

táta čte dětem
Zdroj: Rawpixel, image source here

Přesně o tomto úsilí mluví slavná pasáž jednoho z biblických žalmů, věnovaná úkolu předávat příběhy předků z pokolení na pokolení: Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli, nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal. Stanovil svědectví v Jákobovi, vydal zákon v Izraeli a přikázal našim otcům, aby s tím seznamovali své syny, aby o tom vědělo budoucí pokolení, synové, kteří se zrodí. Ti to budou dále vyprávět svým synům, aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali. (Ž 78,3–7a)

Jak zdůrazňují biblisté, poselství Starého zákona o Božím jednání s vyvoleným národem lze chápat také v tom smyslu, že Izrael je modelový lid, tedy názorná ukázka toho, jak Hospodin jedná s jednotlivými národy – aniž bychom tím popírali zvláštní a jedinečnou úlohu Izraele jako národa vyvoleného.

Paralely naší historie s biblí

Právě český dějinný příběh nabízí celou řadu paralel k biblickému příběhu Izraele: nevelký národ obklopený velkými a silnými sousedy, často odkázaný na výsledky velmocenské hry, která se rozhoduje jinde, to jsou podmínky, které skutečně zakládají nápadnou podobnost dějinného údělu českého národa a národa židovského.

A tak jako je z biblického svědectví zřejmé, že Bůh židovský národ miluje, smíme ve vší opatrnosti dodat, že miluje také národ český. A jak říká Augustin, „miluji“ znamená „chci, abys byl“. Jestli Bůh miluje český národ, znamená to, že chce, aby byl.

socha
Cyril a Metoděj. Zdroj: Wikimedia Commons

V okamžiku, kdy Cyril a Metoděj přeložili části Bible do slovanského jazyka a přinesli biblickou zvěst našim předkům, byl český národ „vtažen do biblického příběhu“ – stal se jednou z jeho kapitol. Stal se jedním z dílčích naplnění zaslíbení daného Abrahamovi, že „v jeho potomstvu dojdou požehnání všechny národy země“. Když všechny, tedy i ten český.

A tak jako byla „planá oliva“ pohanského národa Čechů vštípena do kmene svaté olivy Božího lidu Izraele, stal se zakladatelský čin soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje „pokračováním vtělení Božího slova“, tedy pokračováním Ježíšova příběhu. Právě tak to oba věrozvěstové chápali.

Závěr

Co si tedy jako křesťané máme myslet o vlastenectví? Vlastenectví je láska. Není to nepřátelství k cizincům. A není to láska slepá – to by totiž ve skutečnosti nebyla láska. Je to láska k českému příběhu, jak jej vypráví Bůh. Je to láska konkrétní a praktická, tak jako láska k vlastní rodině. Je to láska, která se projevuje pracovitostí, ne hesly a vlajkami. Jejím hlavním projevem je odpovědná péče o společný domov. Ano, láska k vlasti a národu je vlastně úcta k předkům, tedy naplňování pátého přikázání Desatera: Cti otce svého i matku svou, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo. (5M 5,16)

článek vyšel v časopise Život víry 1/2024

Prof. Pavel Hošek, Th.D., je kazatelem CB, vedoucím katedry religionistiky na ETF UK, vyučuje také na ETS. Je členem CB Praha-Vinohrady. K tématu tohoto článku již dříve napsal knížku „Je to náš příběh“ (CDK, 2018).

Přečteno 17-krát