Apoštol Jan – od ambicí k lásce

Publikováno: Autor:

Když listujeme stránkami Nového zákona, postava apoštola Jana se nám často jeví v určitém oparu mystiky a jemnosti. Vidíme ho jako „milovaného učedníka“, který při Poslední večeři spočívá na Ježíšově hrudi, nebo jako vetchého staříka, který nepřestává vybízet učedníky, aby se navzájem milovali. Historické prameny a moderní archeologie však vykreslují mnohem plastičtější a dynamičtější obraz apoštola, jehož transformace je jedním z nejpoutavějších příběhů raného křesťanství.

Impulzivní začátky a cesta k pokoře

Jan nebyl od začátku oním „apoštolem lásky“, jak ho známe z jeho pozdějších dopisů. Spolu se svým bratrem Jakubem si od Ježíše vysloužili přezdívku Boanerges, což v aramejštině znamená „synové hromu“. Jak zdůrazňuje populární vykladač Brandon Robbins, toto označení pravděpodobně odkazovalo na Janovu prchlivou a vznětlivou povahu. Slovo Boanerges lze odvodit z aramejského výrazu pro zuřivost nebo hněv.

Janova „hromová“ povaha se projevuje v Lukášově evangeliu, kde Jan navrhne, aby na samařskou vesnici, která Ježíše nepřijala, „sestoupil oheň z nebe a zahubil je“. Janův raný život byl poznamenán ambicemi a impulzivností. V evangeliích často sledujeme jemné napětí a soutěživost mezi apoštoly Petrem a Janem. Jan dokonce se svým bratrem Ježíše požádal o exkluzivní místa v Božím království. Nicméně kniha Skutků apoštolských nám již vykresluje zcela jiný obraz. Jan a Petr zde vystupují jako nerozlučná dvojice, která společně uzdravuje u chrámové brány a s odvahou čelí veleradě. Tato proměna od konkurence k oddané bratrské spolupráci byla klíčová pro stabilitu rané církve.

apoštolové zápasí u stolu v páce

Právě u Jana vidíme nejmarkantnější proměnu. Ve svých spisech nakonec používá slovo „láska“ více než osmdesátkrát. Je důkazem, že Ježíšovo učení dokázalo vznětlivého rybáře proměnit v jednoho z největších teologů rané církve.

Žádný obyčejný rybář

Často si apoštoly představujeme jako chudé prosťáčky, ale historická data naznačují něco jiného. Janova rodina patřila k prosperující střední třídě. Jeho otec Zebedeus zaměstnával „námezdní dělníky“, což svědčí o větším rybářském podniku v Kafarnaum. Janova matka Salome (pravděpodobně sestra Ježíšovy matky Marie) patřila mezi ženy, které finančně podporovaly Ježíšovo působení.

Nejzajímavějším historickým detailem je však Janova známost s veleknězem. V Janově evangeliu čteme, že mohl vstoupit do veleknězova nádvoří během Ježíšova výslechu a dokonce tam uvést i Petra. To naznačuje, že Janova rodina měla významné obchodní či společenské vazby na jeruzalémskou šlechtu – třebas jako dodavatel ryb. Dr. Steuart McBirinie uvádí, že Jan měl v Jeruzalémě dům. Tam se pravděpodobně odehrál rozhovor s váženým členem velerady Nikodémem, o němž čteme v evangeliu. Poté, co Ježíš Janovi svěřil zodpovědnost za svou matku, když umíral na kříži, žila u něho Marie až do své smrti.

Jan a Marie stojí pod křížem
Ukřižování s Pannou a svatými. Autor: Jean-Baptiste de Champaigne, 17. stol., volné dílo

Jan tedy nebyl nevzdělaný venkovan, ale muž, který se dokázal pohybovat v různých společenských vrstvách, což mu později pomohlo při působení v kosmopolitním Efezu. Krátce před pádem Jeruzaléma se Jan přestěhoval do Efezu, kde se stal biskupem sboru založeného apoštolem Pavlem. Jak naznačuje kniha Zjevení, měl Jan blízké vztahy s okolními maloasijskými sbory.

Teologický velikán

Zatímco apoštol Pavel je často vnímán jako architekt křesťanské doktríny, Jan jí dodal metafyzickou hloubku. Pavel píše systematické traktáty, ale Jan pracuje s pojmy a ideami. Jak podotýká Brandon Robbins, synoptická evangelia se soustředí na příběhy a podobenství, zatímco Janův styl je silně ovlivněn řeckým myšlením – je logický a přímočarý.

Janův největší přínos spočívá v jeho christologii. Použil koncept věčného Logu (Slova), aby vysvětlil Ježíšovu božskou podstatu lidem odchovaným řeckou filosofií. Zatímco stoikové vnímali logos jako neosobní princip vesmíru, Jan šokuje tvrzením, že „Slovo se stalo tělem“. Jeho důraz na Ježíšovo božství je patrný v unikátním používání fráze ego eimi (já jsem). Zatímco synoptici ho užívají zřídka, Jan ji vkládá Ježíši do úst dvaapadesátkrát, aby zdůraznil, že Ježíš je stejný Bůh, který se zjevil Mojžíšovi v hořícím keři.

Boj proti přízrakům a kacířství

Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, co jsme spatřili a čeho se naše ruce dotýkaly ohledně Slova života…

1. Janův 1,1

Tento důraz na „Slovo v těle“ nebyl jen teologickou hříčkou; byl to Janův hlavní lék na bující hereze. Janovy dopisy, zejména První list Janův, datovaný odborníky do let 85–95 n. l. (Theo Life), byly napsány jako přímá reakce na kacířská učení, konkrétně na doketismus, kerintianismus a ebionity.

útržek papyru
Replika papyru 52, což je nejstarší fragment NZ textu
(Jan 18,31-33).

Doketisté věřili, že vše hmotné je zlé, a proto Kristus nemohl mít skutečné lidské tělo – musel být jen „přízrakem“ (řecky dokeo = zdát se). Ebionité zas tvrdili, že Ježíš neexistoval před svým narozením z Marie. Janův současník Kerintus učil, že „Kristus“ (božský princip) sestoupil na člověka Ježíše při křtu, ale opustil ho před ukřižováním. Tvrdil také, že svět nestvořil nejvyšší Bůh, ale neznámá duchovní entita, jakýsi demiurg.

Jan na gnostické bludy reaguje s nekompromisní rázností. Pro něho byla historická a fyzická realita Ježíšova života a smrti základním kamenem víry. Bez těla není vzkříšení a bez vzkříšení není spása. Teologickou polemiku s Kerintem ilustruje legendární příhoda: Jan se náhodně setkal s Kerintem v římských lázních v Efezu, ale jakmile si ho Jan všiml, rychle se odtamtud vzdálil a varoval ostatní křesťany, aby unikli zřícení lázní na takového člověka.

Milovaní, nevěřte každému duchu, ale zkoumejte duchy, jsou-li z Boha; neboť do světa vyšlo mnoho falešných proroků. Podle toho poznávejte Ducha Božího: Každý duch, který vyznává Ježíše Krista, jenž přišel v těle, je z Boha. A žádný duch, který nevyznává Ježíše, není z Boha. To je ten duch Antikrista, o němž jste slyšeli, že přichází, a který již nyní je ve světě.

1. Janův 4,1–3

Archeologie dává Janovi za pravdu

Po staletí skeptici tvrdili, že Janovo evangelium je pozdní teologickou fikcí, protože obsahuje detaily, které nikdo jiný nezmiňuje. Tuto teorii poněkud narušil nález nejstaršího zlomek NZ textu, který je právě z Janova evangelia a datuje se do začátku 2. století. Archeologie 20. a 21. století přinesla další důkazy. Urban C. von Wahlde provedl komplexní studii dvaceti geografických lokalit zmíněných pouze u Jana. Výsledek byl ohromující: 16 lokalit bylo archeologicky potvrzeno s absolutní přesností.

model
Rybník Bethesda v Izraelském muzeu. Foto: Ariely, vlastní dílo, CCA 3.0

Nejznámějším příkladem je rybník Bethesda. Jan ho popsal jako stavbu s „pěti sloupořadími“. Kritici se mu vysmívali, že to je architektonický nesmysl; sloupořadí prý měla symbolizovat pět knih Mojžíšových. Jenže archeologové Conrad Schick a později Kathleen Kenyonová odkryli Bethesdu přesně tak, jak ji Jan popsal: dva bazény oddělené hrází, na které stálo ono páté sloupořadí! Jan zmiňuje i rybník Siloe, který sloužil k očišťování poutníků; byl podle nalezených mincí používán až do zničení města.

V popisu pašijových událostí uvádí Jan jedinečné detaily o Pilátově soudu nad Ježíšem, včetně okřídlené věty: „Hle, člověk!“ Soud probíhal v Herodově paláci, kde Pilát sídlil jako místodržitel a kde byla kasárna Markem označovaná jako pretorium. V široké vnější hradbě byla týmem prof. Magena Broshiho nalezena monumentální brána, která mezi dvěma zdmi tvořila dlážděné nádvoří. Z něho vedlo schodiště k vyvýšené terase se soudní stolicí (řecky béma), odkud mohl vladař oslovit dav před hradbami paláce. Janovo evangelium označuje toto místo názvem Gabbatha. Joel Kramer ve videu níže provádí zájemce celým komplexem, který byl sice odhalen v 70. letech, ale značná část obrovského množství artefaktů ještě čeká na publikaci.Janova znalost topografie Jeruzaléma je tak detailní, že dokazuje jeho důvěrnou osobní zkušenost z doby, kde město ještě stálo.

Fascinující debata se vede také o místě prvního Ježíšova zázraku – Káně Galilejské. Zatímco turisté jezdí do Kafr Kanna, badatelé jako dr. Tom McCollough a zesnulý Douglas Edwards se soustředili na lokalitu Chirbet Qana. Tamní vykopávky odhalily rozsáhlou síť křesťanských poutních míst v jeskyních, včetně oltáře vyrobeného z víka sarkofágu a kamenných nádob, které odpovídají popisu v Janově evangeliu. Dr. James Tabor dodává, že Chirbet Qana byla prosperující židovskou vesnicí, která pravděpodobně sloužila jako důležité centrum raného Ježíšova hnutí.

Datování a autenticita Janových spisů

zamyšlený Jan s knihou
Apoštol Jan Teolog na ostrově Patmos. Autor: Andrej Mironov

Kdy Jan napsal své evangelium a dopisy církvím? Tradičně se přijímalo pozdní datování (kolem roku 95 n. l.) na sklonku vlády císaře Domitiana, který Jana poslal do vyhnanství na ostrov Patmos. Nicméně moderní lingvisté, jako George van Kooten, poukazují na použití přítomného času při popisu Bethesdy: „V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník…“ To naznačuje, že Jan mohl psát ještě před rokem 70, než byl Jeruzalém srovnán se zemí.

Otázka autorství knihy Zjevení zůstává předmětem diskusí. Zatímco církevní otcové jako Irenej připisují knihu apoštolu Janovi, zjevné jazykové rozdíly mezi evangeliem a epištolami na jedné straně, a Zjevením na druhé, vedou některé badatele k teorii o „Janovské škole“. Zatímco Janovo evangelium a dopisy vynikají plynulou a vytříbenou řečtinou, kniha Zjevení je napsána hrubým stylem s výraznými aramejskými rysy. Jiní badatelé to vysvětlují tím, že Zjevení napsal Jan ve vyhnanství vlastní rukou, protože neměl k dispozici profesionální sekretářské služby.

Písaři a autorství NZ

V rané církvi totiž bylo používání profesionálních písařů, známých jako amanuensi, běžnou a nezbytnou praxí. Vzhledem k nízké gramotnosti a vysoké ceně psacích materiálů autoři často nesepisovali texty sami, ale využívali písaře, kterým dávali různou míru volnosti – od doslovného diktátu slovo od slova až po svolení k úpravám, kdy písař na základě autorových myšlenek vybrousil gramatiku a styl.

Zapojení písařů do procesu vzniku NZ spisů tak pomáhá moderním historikům obhájit tradiční Janovo autorství a vysvětlit, jak jeden člověk mohl napsat knihy s tak odlišným stylem. Pokud písař ovlivňoval konečné stylistické znění, změna písaře přirozeně znamenala i změnu literárního tónu, zatímco autorství a jádro teologického sdělení zůstalo zachováno. Kombinace Janova očitého svědectví a práce vzdělaného amanuense umožnila vznik literárního díla, které zažitou řeckou terminologií oslovilo tehdejší antický svět. Závěr Janova evangelia je důkazem, že takového písaře použil – a ten si ve vší úctě dovolil dodat vysvětlující poznámku k Janově smrti.

Závěr Janova života

Zatímco Janův bratr Jakub zemřel jako první z Dvanácti apoštolů, Jan zůstal naživu jako poslední z nich. Narozdíl od ostatních pokojně dožil v Efezu vysokého věku a nezemřel násilnou smrtí. Dle svědectví raně křesťanského teologa Ireneje z Lyonu tam apoštol setrval až do počátku vlády císaře Trajána (98 n. l.). Právě v tomto kosmopolitním centru Malé Asie zformoval budoucí generaci církevních vedoucích, jako byli mučedník Polykarp ze Smyrny nebo biskup Papias z Hierapole.

Podle tradice, kterou nám zanechal sv. Jeroným, říkával vždy stařičký Jan svým učedníkům, když ho přinesli do shromáždění, jen jedinou větu: „Dítky, milujte se navzájem!“ Po nějaké době už byli učedníci unaveni tím, poslouchat stále totéž, a opáčili: „Mistře, proč to vždy říkáš?“ – „Je to příkázání Páně,“ odvětil Jan a dodal: „i kdybyste nedělali nic jiného, tohle stačí.“

Historická debata o Janově přítomnosti v Efezu se často točí kolem záhadné Papiovy zmínky o existenci dvou Janů – „apoštola“ a „staršího“. Zatímco někteří kritici v tom vidí důkaz, že v Efezu nepůsobil syn Zebedeův, zastánci tradičního autorství (jako B. F. Westcott nebo Peter Williams) argumentují, že Janova detailní znalost jeruzalémské topografie a osobní svědectví v jeho spisech potvrzují, že šlo o téhož člověka, který zde dožil svůj dlouhý život jako poslední žijící svědek Kristova pozemského působení.

Efez je spojen se vznikem značné části Nového zákona. Působil tu nejdříve apoštol Pavel (1. a 2. Korintským, Filipským, Filemonovi; do Efezu psal Efezským a Timoteovi) a potom apoštol Jan (Evangelium, Zjevení).

Odkaz apoštola Jana

Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, se z Boha narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.

1. Janův 4,7–8

Dnes na úpatí efezského kopce Ayasuluk stojí majestátní zřícenina baziliky sv. Jana, kterou dal postavit císař Justinián nad místem, jež od 2. století bylo uctíváno jako apoštolův hrob. Je prázdný, což podtrhuje, že Jan si neliboval v budování pomníků, ale usiloval žít v Boží lásce a vnitřním sjednocení s Kristem. Jako poslední pamětník zrodu církve i prvních bouří, které přestála, nám zanechal teologii, která svou hloubkou a důrazem na vnitřní pravdivost doplňuje dílo apoštola Pavla. Tvoří nezbytný most mezi Ježíšovým světem judaismu a antickým helénismem. Proměna vznětlivého „syna hromu“ v pokorného starce, který do posledního dechu vybízel k vzájemné lásce, podává důkaz o proměňující moci evangelia.

Apoštol Pavel – klíčový svědek vzkříšení
Apoštol Petr: dům v Kafarnaum a hrob v Římě
Koho přivedl nevěřící Tomáš k víře?
Lukáš – lékař, historik a evangelista

Zdroje

Přečteno 45-krát