O dobytí zaslíbené země nehovoří jen bible!

Někteří odborníci se domnívají, že dobytí zaslíbené země Izraelci nepopisuje pouze samotná bible, ale také egyptská královská korespondence z téže doby. Jde o archiv klínopisných tabulek od kenaanských vládců, která je známa jako el-amarnská korespondence.

Akademické spory

Historické a archeologické studium starověkého Izraele je již více než sto let poznamenáno intenzivním sporem ohledně historicity biblických událostí, zejména vyvedení Izraelců z Egypta (exodu) a dobytí zaslíbené země (Kenaanu), jak jsou popsány v biblických knihách Jozue a Soudců. Archeologické výzkumy a srovnávací sociologie přesvědčily většinu badatelů, že pro biblické příběhy exodu a dobytí Kenaanu existuje jen slabý historický základ.

Jádrem celého sporu je časové zařazení popisovaných událostí. Podle většinového názoru mělo dojít k historickým událostem spojovaným s exodem na konci 13. století př. n. l. Jak uvidíme níže, s tímto datováním jsou spojeny určité potíže. Avšak podle vnitřní biblické chronologie vyvedl Mojžíš Izrael z Egypta už v 15. století, jak je blíže vysvětleno v jiném článku. To se sice neshoduje s většinou archeologických důkazů o zničení kenaanských měst, ale dobře se shoduje s dobou vzniku el-amarnské korespondence.

El-amarnská korespondence a dobytí Kenaanu

El-amarnská korespondence představuje soubor hliněných tabulek psaných klínovým písmem v akadštine, které byly objeveny v roce 1887 v Tel el-Amarně. Ta byla kdysi hlavním městem Egypta zvaným Achetaton v době za vlády faraona Achnatona (Amenhotepa IV.), který sem přesunul královský archiv z Théb.

Tyto dopisy jsou především diplomatickou korespondencí mezi vládci kenaanských městských států egyptským faraonem Amenhotepem III. a jeho synem a následníkem Achnatonem. Korespondence je datována do doby těsně před opuštěním administrativního střediska v Achetatonu, což znamená do 14. století př. n. l. To se významně překrývá s obdobím izraelského záboru Kenaanu – v několika desetiletích počínaje rokem 1406 př. n. l.

Amarnské dopisy tvoří nejsilnější mimobiblický důkaz podporující dobytí zaslíbené země Izraelem. Mnoho dopisů vyjadřuje zděšení kenaanských vládců z toho, že záhadný lid nazývaný Habiru obsazuje a dobývá jejich území.

Kdo jsou Habiru?

Skeptici často Habiru označují za bezvýznamné bandity, žoldáky nebo „tlupy trhanů Apiru“, které pouze příležitostně plenily Kenaan. Tak je například vykreslují prof. Israel Finkelstein a Neil Asher Silberman v knize Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Na druhé straně připouštějí, že „je možné, že fenomén Apiru mohl utkvět v paměti a v pozdějších stoletích být začleněn do biblických příběhů“. Tato interpretace se však ostře rozchází s popisem od kenaanských vládců, kteří Habiru popsali jako „silnější než my“. Amarnské dopisy jsou očitým svědectvím o tom, jak habirští dobyvatelé hromadně dobývají Kenaanská města a zabírají celé území.

Spojení mezi etnikem Habiru (Hapiru, Apiru) a Hebreji je logické a ranými badateli, jako např. John Garstang, bylo uznáváno. Genesis uvádí jméno Abrahamova předka Hebera, od něhož je odvozen název Hebrej. Přeměna b a p v přepisu jména (Habiru/Hapiru) je snadno vysvětlitelná a podobné příklady najdeme v různých jazycích. V nejstarší části biblického vyprávění se termín Hebrejové používá mnohem častěji než termín Izraelci. A nakonec to je přece Izrael, který dodnes mluví hebrejsky.

Kontext a časový rámec korespondence

Hlavním argumentem ale je, že Habiru dobývají kenaanská města (a mění je na izraelská) ve stejném časovém rámci (14. století př. n. l.), kdy podle biblické zprávy dobyli Izraelci zaslíbenou zemi. Archeologové se shodují, že neexistují žádné významné archeologické vrstvy, které by vyplňovaly mezeru mezi kenaanskými a izraelskými městy. Kdo jiný mohl dobýt Kenaan a přeměnit ho v Izrael, ne-li Hebrejové, tedy Izraelci?

Místní vládci popisují Habiru jako skupinu silnější než oni sami a naznačují masivní invazi, nikoli jen drobné loupežné výpady. Odborník na el-amarnské dopisy, Jørgen Alexander Nutson, napsal, že existuje jen „málo námitek proti názoru, že Habiru jsou rovnocenní s Hebreji“. Pro rané badatele bylo toto spojení považováno za zjevné a prosté. Podívejme se na několik příkladů shody mezi amárnskými dopisy a biblí.

Dějiny zaznamenaly přítomnost Habiru v kenaánských královstvích tak či onak již kolem roku 1800 př. n. l. – což odpovídá jejich přítomnosti v Kenaanu ještě před pobytem v Egyptě. Pak, na počátku 14. století př. n. l., tehdejší egyptští vládci vůbec nevěnovali žádnou pozornost úpěnlivým prosbám kenaanských vládců, jejichž území bylo postupně obsazeno. Několik staletí na to se vynořuje zcela odlišné území – archeologické nálezy (zejména Merneptahova stéla) ukazují, že jde o území osídlené Izraelem.

Celkový kontext

Za prvé, el-amarnské dopisy (EA) dokládají v kombinaci s archeologickými nálezy existenci řady míst z bitev popsaných v bibli. Vezměme například bitvy proti koalici jihokenaanských králů popsané v 10. kapitole knihy Jozue. EA dokládají existenci měst patřících čtyřem z pěti válčících králů: Jeruzalém, Lakíš, Jarmút a Chebrón (EA 271, 284 a 366). Zmiňují i údolí, nad kterým „zastavil“ měsíc – Ajalón (EA 287) – že je v rukou nepřátel. Bible uvádí, že tato města tvořila součást emorejského království – a archeologie toto tvrzení podložila existencí království Amurru v oblasti Libanonu a Sýrie (možná souviselo s královstvím Mari). Nabízí se také identifikace jeskyně Makeda, kam se králové ukryli, když uprchli z bitvy, a kde byli vězněni před popravou. Archeologie potvrzuje i způsob jejich veřejného ponížení – Jozue totiž nařídil svým mužům, aby se před popravou králů postavili na jejich šíji. Tato starodávná praxe je zachycena a dobře doložena archeologií.

Potom se Jozue pustil do boje s králi severního Kenaanu. Podívejme se do el-amarnské korespondence: V Bét-Šeánu je připravena a umístěna silná posádka a nic nenasvědčuje tomu, že by byl dobyt (EA 289). Král Akšáfu se připojuje ke koalici proti Habiru (EA 366). Město Ako nejdřív pomáhá Kenaancům, ale později se zřejmě přidá na stranu Habiru a je mu prokázána přízeň (EA 88, 366). Megido je napadeno a poraženo skupinou spojenou s Habiru (EA 243, 244, 246). Král Týru píše o sousedním městě Sidónu a poznamenává, že Chasór byl předán Habirům (EA 148, 228). Král Sidónu píše, že okolní města se připojila k Habirům (EA 144). I král Gébalu se obává možného útoku Habiru, ale eexistují žádné důkazy, že k němu došlo (EA 68, 73, 74, 76, 77, 88, 90, 121, 188). Všechny tyto detaily se shodují s biblí: Izraelci porazili Akšáf, Megido a Chasór; avšak Kenaanci se v nich později znovu usadili. Obyvatele Aka nebyli s to vyhnat a obávali se železných vozů umístěných v Bét-Šeánu, proto dovolili Kenaancům zůstat v zemi. Proti Sidónu a Gébalu se ani nevydali do boje. Všechny Kenaance však podrobili nuceným pracím (viz Soudců 1,27–35).

Gezer

Ať král, můj pán, ví, že můj mladší bratr se proti mně vzbouřil a … dal své dvě ruce do rukou vůdce Hapiru. A protože […]anna je se mnou ve válce, starej se o svou zemi. Ať můj pán napíše o této záležitosti svému zástupci.

V el-amarnské korespondenci prosí zoufalý vládce Gezeru faraona o pomoc proti Habirům, ale zdá se, že proti němu povstává jeho vlastní lid (včetně jeho bratra), který ho svrhne a nakonec pomáhá nepříteli; nikde ovšem není uvedeno, že by Habiru Gezer dobyli (EA 271, 287, 298, 299). To odpovídá biblickému záznamu, že Izraelci nebyli schopni město dobýt a Gezer přešel pod izraelskou kontrolu až za vlády krále Šalomouna, který město dostal jako svatební dar od faraona.

Lakíš

Podle bible byl vládce Lakíše zabit spolu s dalšími vládci, kteří utekli z bitevního pole, aby se ukryli v jeskyni. Následně Jozue zaútočil na Lakíš a Izraelci ho obsadili druhý den. Biblický záznam uvádí, že město bylo zničeno.

V el-amarnskými dopisech (EA 287, 288, 329, 330, 333) je zřejmá shoda v pořadí událostí: vládce Lakíše byl zabit, a později Habiru převzali kontrolu nad městem. Navzdory ztrátě jednoho vůdce však Lakíš zůstal kenaanským městem, protože později začal vládnout jiný vládce a podle vykopávek zůstalo město v egyptské sféře vlivu.

Archeologické nálezy v Lakíši poskytují důkazy o zničení města, ale jejich datování je předmětem intenzivního akademického sporu. Vykopávky v Lakíši odhalily destrukční vrstvu (konkrétně vrstvu VI). Většina moderních archeologů, jako je William G. Dever, však považuje tradiční model dobývání (události vrstvy VI) za problematický, datuje zničení vrstvy VI až do období Ramesse III. (kolem roku 1150 př. n. l.) Avšak nedávný objev popsaného střepu (ostraka) v Tel Lakíši je jeden z nejstarších bezpečně datovaných abecedních nápisů v Izraeli, z doby kolem 1450 př. n. l. Tento nález související s destrukční vrstvou ukazuje, že abecední písmo, které později používali Hebrejové a okolní národy, už bylo v Kenaanu přítomno. Navíc podle některých badatelů obsahuje jednoznačně hebrejské slovo pro med.

Abdi-Heba prosí o pomoc

Dokud král, můj pán, žije, budu říkat: „Proč upřednostňuješ Hapiru a jsi proti vládcům?“ A tak jsem obviněn před králem, mým pánem. Protože se říká: „Ztracena jsou území krále, mého pána… Všechna území krále se vzbouřila…“ Řeknu: „Ztracena jsou území krále. Neslyšíš mě? Všichni vládci jsou ztraceni; král, můj pán, nemá ani jednoho vládce.“ Ať král obrátí svou pozornost na lučištníky a ať král, můj pán, vyšle oddíly lučištníků, král už nemá žádná území. Hapiru plenili území krále. Pokud budou letos lučištníci, všechna území krále zůstanou; ale pokud nebudou lučištníci, území krále, mého pána, budou ztracena!

Přesvědčivým příkladem shody s biblí jsou el-amarnské dopisy EA 286–288 od jeruzalémského vládce Abdi-Heby. Opakovaně prosí faraona o vojenskou pomoc a popisuje rozsah útoku: „Zracena jsou území krále…“ „Nyní Habiru zabrali králova města… vládci jsou ztraceni, král nemá ani jednoho vládce.“

Přirovnává Jeruzalém jako kenaanskou enklávu obklopenou Habiry k „lodi uprostřed moře“. To se shoduje s biblickým podáním! Bible neuvádí za Jozuova vůdcovství dobytí Jeruzaléma, ale naznačuje, že musel být dobyt někdy později, jak tvrdí kniha Soudců. Během vykopávek v Jeruzalémě v roce 2010 objevila archeoložka dr. Eilat Mazarová fragment akkadské tabulky, který pochází ze stejného období jako el-amarnské dopisy. Předpokládá se, že tato tabulka byla napsána královským písařem a jako kopii korespondence mezi Jebúsejci a faraonem. Je sice sporné, zda byl tehdy Jeruzalém dobyt; nález však nesporně potvrzuje, že Jeruzalém nejenže v období pozdní doby bronzové byl obydleným městem s vládcem, ale také že si skutečně dopisoval s Egyptem, což vyvrací argumenty některých skeptiků, že Jeruzalém ještě ani neexistoval.

Šekem

Poslední léta Jozuova života, během nichž začalo osidlování kmenů, se možná do jisté míry překrývala s obdobím, které pokrývají el-amarnské dopisy. Tato skutečnost je velmi zajímavá, protože v některých z těchto dopisů se přímo zmiňuje Šekem a role, kterou jeho náčelník Labaja sehrál v tehdejší protioegyptské revoluci.

archeolog John Garstang

Podle Genesis došlo v Šekemu k incidentu s Jákobovou dcerou Dínou, kterou znásilnil chivejský kníže Šekem, ale chtěl si ji vzít za ženu. Aby vyhověli jeho přání, Dínini bratři požadovali, aby všichni chivejští muži podstoupili obřízku. Zatímco se zotavovali po zákroku, Šimeón a Lévi se svými muži pobili všechny Chivejce jako odplatu za jejich sestru. Tento destruktivní čin však popudil Jákoba, a ten Šimeóna a Léviho proklel. Jákob pak ve své závěti odkázal území Šekemu Josefovi, který tam je pochován.

El-amarnské dopisy uvádějí, že vládce Šekemu Labaju předal své území Habirům (EA 289). Biblický záznam zmiňuje, že Jozue shromáždil izraelské kmeny v Šekemu a uzavřel s lidem smlouvu – aniž by byla zmínka o jakékoli bitvě. Skutečnost, že Šekem byl převzat bez bitvy, přesně odpovídá záznamům v el-amarnských dopisech. Kromě toho našel při vykopávkách německý archeolog Ernst Sellin dvě klínopisné tabulky datované cca 1400 př. n. l. přímo v Šekemu.

Navíc mělo podle bible dojít na horách Ébal a Gerizím, které se tyčí nad šekemským údolím, k potvrzení smlouvy s Izraelců s Bohem. Smlouva byla napsána na kameni, který Jozue vztyčil v Šekemu. Na hoře Ébal archeolog Adam Zertal nalezl tzv. Jozuův oltář. V zemině vytěžené z jeho vykopávek byla později nalezena kletba na olověné destičce, která výmluvně dosvědčuje přítomnost Izraelců.

Šílo

Informace o získání Šíla Izraelci se mezi el-amarnskými dopisy a biblickým záznamem liší. Podle amarnských dopisů Habiru na Šílo zaútočili (dopis EA 288). Bible však žádný popis útoku na Šílo neuvádí, nicméně Izraelci město zjevně získali a postavili v něm svatostánek.

Dr. Scott Stripling, ředitel vykopávek v Tel Šílu, se zaměřuje na archeologický průzkum přechodu od kenaanského k izraelskému osídlení. O spojení mezi Habiru a Hebreji je pevně přesvědčen. Svůj názor staví na konvergenci dat: Ztotožnění Habiru s Hebreji, k němuž se přikláněli raní badatelé; konzistence s biblickým popisem záboru bez boje – Stripling zdůrazňuje paralelu k Šekemu; archeologický výzkum Šíla s cílem je objasnit přechod z kenaanského období (střední až pozdní doba bronzová II) na izraelské (doba železná I). Stripling se domnívá, že archeologický obraz poskytuje jasnou synchronizaci s biblickým obdobím svatostánku v době soudců.

Efekt starého domu a chybějící důkazy

Dr. Stripling dále vysvětluje tzv. efekt starého domu. Odkazuje přitom na biblický text, že Izraelci měli žít v domech, které nestavěli, a obývat města, která nevybudovali. Stripling uvádí, že pokud se biblický text bere doslovně, je to velmi konzistentní s archeologickými nálezy v Šílu: v období pozdní doby bronzové osadníci většinou znovu používali opevnění z doby střední doby bronzové. Pokud se tedy Izraelci při záboru země usídlili v existujících stavbách a žili v nich po určitou dobu, lze tím vysvětlit komplikovaný archeologický záznam. K demografické explozi ve formě budování vlastních izraelských staveb dochází v archeologickém záznamu až kolem roku 1200 př. n. l., několik generací po počátečním osídlení – což dokonale odpovídá biblickému tvrzení. Chybějící doklad o budování nových domů v období po záboru není důkazem, že tam Izraelci nebyli; je to spíše důkaz, že se řídili Mojžíšovými slovy.

Efekt starého domu může být vysvětlením, proč je z archeologického hlediska jen málo důkazů o dobývání kenaanských měst. Boje s kenaanskými králi sved Jozue především na bitevních polích a jen tři města podle bible vypálil a srovnal se zemí: Jericho, Aj a Chasór. Některé z těchto srovnání jednotlivých měst by bylo možné odmítnout jako shodu okolností. Ale všechny? Tato teritoriální a chronologická shoda událostí naznačuje, že amarnské dopisy popisují stejnou historickou událost jako biblický popis dobytí zaslíbené země.

Chasór

V el-amarnské korespondenci píše král Týru, že Habiru zabrali Chasór. Bible uvádí, že Jozue dobyl Chasór a vypálil ho. Pronásledoval nepřátele až k Sidónu, jak se zmiňuje i týrský král (EA 148, 228). Z archeologického hlediska je Chasór největším pahorkem (telem) v Kenaanu a je přezdíván „hlavou všech těch království“, což dokládá velkou vojenskou sílu Habirů. Později byl v době soudců opět v rukou Kenaanců. Jeho král Jabín měl vojsko a oddíl 900 válečných vozů vedený Síserou, proti němuž bojoval soudce Bárak s prorokyní Debórou. Nakonec město znovu dobyli a vypálili. V Chasóru byly vykopány dvě odpovídající destrukční vrstvy.

Velitel chasórského vojska Sísera je zajímavou postavou. O něm se dlouho předpokládalo, že byl egyptským žoldnéřem, jehož jméno pravděpodobně znamenalo „Služebník Ra“ – jde nejen o odkaz na hlavního egyptského boha, ale i o jméno jedné ze čtyř divizí egyptské armády v bitvě u Kadeše. Připomeňme, že Sisera byl velitelem mimořádně velké vozby. Bitva u Kadeše (kolem roku 1274 př. n. l.), kterou svedli Egypťané s Chetity na pomezí Libanonu a Sýrie, vešla do historie jako největší vozová bitva, jaká kdy byla svedena.

Ale knihy Soudců a Jozue jako by o egyptské přítomnosti v Kenaanu mlčely…

Trumf skeptiků: Chybějí Egypťané!

To je jedním z důvodů, proč Finkelstein a Silberman vyjadřují pochybnosti o věrohodnosti knih Jozue a Soudců. Ve výše zmínené knize Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie píší, že koncem druhého tisíciletí př. n. l. byl Kenaan „egyptskou provincií, přísně kontrolovanou egyptskou správou. Hlavním městem provincie byla Gaza, ale egyptské posádky byly rozmístěny na klíčových místech po celé zemi, jako například v Bét-Šeánu jižně od Galilejského moře a v přístavu Jafa (dnes součást města Tel Aviv). Bible se o žádných Egypťanech mimo hranice Egypta nezmiňuje a žádný z nich není zmíněn v žádné z bitev v Kenaanu.“

Za faraonování faraonů…

Touto otázkou se zabývá i článek z roku 2008, jehož autorem je zesnulý dr. Robert D. Miller II. „Po exodu se Bible o Egyptě jako o národu znovu nezmiňuje až do příběhu o Saulovi,“ napsal Miller, přičemž poukázal na rozpor mezi egyptskou přítomností v Kenaanu a zjevně chybějící zmínkou o ní v bibli. „Odráží skutečnost, že Bible v knihách Jozue a Soudců nepřiznává žádný egyptský vliv v Kenaanu, naprostou neznalost skutečné situace?“ Miller si to nemyslí a „navrhuje, že v Bibli se nachází odkaz na egyptskou nadvládu v Kenaanu v pozdní době bronzové a rané době železné. Tento odkaz se nachází v úvodních verších Debóřiny písně.“

Když jsou v Izraeli volně rozpuštěné vlasy, když se lid dobrovolně rozhodl, dobrořečte Hospodinu!

Soudců 5,2

Zdůrazňuje dvě úvodní slova písně, בפרע פרעות, přeložené někdy jako „volně rozpuštěné vlasy“, jindy jako „vůdcové vedli“. Miller hodnotí různé pokusy o překlad této pasáže v raných i pozdějších zdrojích a poukazuje na různé nesrovnalosti těchto pokusů. Navzdory všem překladům „je význam těchto slov ve skutečnosti zcela jasný. Druhé slovo je zjevně množné číslo slova ‚faraon‘…“ Verš by se dal volně přeložit „za faraonování faraonů“!

Datování exodu do 13. století nedává smysl?

Máme zde vlastně dvě otázky: Nejen to, zda je přítomnost Egypťanů v určitých obdobích v Kenaanu zmíněna v bibli, ale také jak to souvisí s datováním exodu a časovým rámcem Jozuova záboru. A zde Finkelstein a Silberman ve své knize přicházejí s dobrým argumentem:

„Literární i archeologické náznaky naznačují, že ve 13. století př. n. l. byla egyptská nadvláda nad Kenaanem silnější než kdykoli předtím,“ píší Finkelstein a Silberman. Tím dokazují, že v tomto období nemohlo dojít k biblickému dobytí zaslíbené země. Zdůrazňují, že oblíbená volba 13. století př. n. l. by umístila Jozuův zábor a vznik Izraele právě do doby vrcholné egyptské nadvlády nad tímto územím. To vytváří nereálný – dalo by se říci až absurdní – scénář, ve kterém Jozue a Izraelci nezískají zemi od Kenaanců, ale od Egypťanů na vrcholu jejich moci.“

S jejich argumentem nelze nesouhlasit, myslí si Christopher Eames. Je to jen další důkaz pro umístění exodu a dobytí Kenaanu do 15. století – tam, kam ho klade vnitřní chronologie bible, stejně jako el-amarnská korespondence.

Zdroje

• Christopher Eames: The Amarna Letters: Proof of Israel’s Invasion of Canaan?, Let the Stones Speak 3–4/2023
• Brent Nagtegaal: Jerusalem’s Second-Oldest Inscription, Armstrong Institute of Biblical Archaeology, 25.12.2023
• Christopher Eames: ‘And the Sun Stood Still’, Armstrong Institute of Biblical Archaeology, 16.12.2017
• Christopher Eames: Uncovering the Bible’s Buried Civilizations: The Canaanites, Armstrong Institute of Biblical Archaeology, 15.5.2017
• Infographic: Conquest, Territory by Territory, Armstrong Institute of Biblical Archaeology

Přečteno 17-krát